Majdalénka a moudrost Boží

Moudrost, sebeomezení neomezené síly

Dnešní čtení z Knihy moudrosti se kombinuje se zajímavým Matoušovým evangeliem, v němž Hospodář nechává plevel na poli až do žní, navzdory nemoudrým návrhům horlivých ženců připravených vykonat spravedlnost a přitom nechtěně pošlapat pár spravedlivých. Hned se mi v hlavě rozběhla asociace naprosto zřejmá každému, kdo se zajímá o politickou filosofii antiky, právě čte paměti Madeleine Allbrightové a přitom byl kdysi aktivistou OF v Brně, kde svého bájného času zuřil boj mezi tzv. šabatovci a cibulkovci. Protože jsem nebyl ani v jedné partě, měl jsem možnost tento zajímavý střet náležitě vychutnat, navíc ve funkci krajského volebního manažera.

A tož k meritu věci, tedy k momentu, kdy se kolem roku 400 rodí nové pojetí filosofie dějin v západním křesťanství. V díle svatého Augustina O obci Boží je vidět vliv umírněného heretika (donatisty) Tychonia, který Augustina významně ovlivnil. Dualistický scénář donatistů dělil svět na dvě nepřátelské obce: na čistou církev vyvolených, proti níž stály satanské síly temnoty soustředěné v politické moci a v odpadlých křesťanech. Tychonius provedl naprosto zásadní změnu ve výkladu světa, který se inspiruje dnes citovaným podobenstvím. V Matoušově evangeliu najdeme Ježíšův výklad o koukolu a pšenici, které rostou spolu na poli, a tudíž i ve světě až do dne soudu (Mt 13,24-30 (najít předchozí)). Tychonius nepromítl tento výklad do světa, kde se podle manichejců a donatistů odehrává boj dvou nepřátelských společenství. Celý zápas probíhá v nitru každého člověka jako boj dvou protichůdných pohybů vůle (compositio voluntatum). Buď se vůle orientuje směrem k sobecké pýše prosazující jen mé Já, nebo naopak směrem k nezištné a sebeobětující se lásce k bližnímu. Tato ambivalence chtění má kosmickou platnost, protože první konflikt se odehrál ještě před stvořením světa u nebeských bytostí, jejichž čistě intelektuální vůle se u padlých andělů přiklonila ke zlu.

Augustin se tímto pojetím zásadně inspiroval a smysl dějin představený v díle De civitate Dei můžeme v kostce shrnout následovně. Dějiny jsou vzájemným zápasem dvou antagonistických říší, které mají nadindividuální a nadpozemský charakter. Svár běží mezi obcí Boží a obcí zla. Nebeský zápas mezi dobrými a zlými anděly se promítl do pádu prvních lidí v ráji (tzv. dědičný hřích) a tím zápas pokračuje i na zemi. Boží obec je ustavena na zemi stvořením Adama a Evy v ráji; pokračuje v boji spravedlivých před potopou a po ní v dějinách vyvoleného národa od Abraháma; je viditelným způsobem završena vznikem křesťanské církve díky vtělení Ježíše Krista, Božího Syna.

Ovšem paralelně běží i dějiny hříchu zahájené prvním hříchem andělů a prvního lidského páru. Historie obce ďáblovy pokračuje prostřednictvím pyšných velmocí a pohanských náboženství uctívajících falešné bohy. Dějiny existují v napětí mezi absolutní sebeláskou jako čistým zlem a sebezapírající láskou, která se vydává pro dobro druhého (civitas Dei). Pozitivní versus zvrácená láska představuje základ dvou typů obcí, které se spolu v dějinách neustále sváří. Augustin však neidentifikuje pozemskou obec (civitas terrena) jako obec zla - to by bylo příliš jednoduché řešení ve stylu manichejského dualismu, kde jsou oba principy - hmota a duch - jasně odděleny. Křesťanský myslitel po vzoru Tychonia ukazuje, že princip lásky a sebelásky je vnitřním rozhodnutím vůle, a proto představuje boj uvnitř duše jednotlivce, který žije v dějinách. Pozemská obec je místem, kde se tyto dva principy sváří a budou svářit až do konce světa, protože naše vůle k dobru je trvale oslabena zlými sklony a vášněmi.

Což jinými slovy znamená, že nesmíme vytrhávat plevel z pšenice, protože k definitivnímu oddělení dobra od zla nejsme oprávněni. Kdo je bez hříchu, ten může hodit kamenem, ale to není nikdo z lidí. Výsledkem této moudrosti je kolektivní vyjednávání v užití síly, které mistrovsky popisuje „Majdalénka“ ve svých rozsáhlých memoárech, jež nyní vyšly rovněž česky. Tuto milou přezdívku dal budoucí ministryni zahraničních věcí USA disident Jiří Dienstbier posléze postižený stejným státnickým osudem. V rozsáhlém svazku pamětí vyniká kontinuita americké diplomacie od Jamese Bakera (president Bush starší) až po Madlu Allbrightovou, dívčím jménem Korbelovou. Kritický moment použití síly byl vždy vázán na diplomatické úsilí, v němž se USA snažily najít konsensus nejen u svých evropských spojenců, ale také u ruského zachmuřeného medvěda postiženého mocenským línáním. Fascinující popis zákulisí jugoslávské krize ukazuje rozhodující moment, kdy USA byly v osobě Majdalénky vnitřně rozhodnuté vojensky zasáhnout do konfliktu. Její otec utíkal s rodinou před Hitlerem a později před komunisty z Prahy. Americká ministryně zahraničí jasně prohlédla drzost Miloševiče a hrůzu rozběhnutých etnických čistek. Nechtěla připustit nový Mnichov západních demokracií a přitom nechtěla jednat nejen bez nich, ale dokonce ani ne bez ruského požehnání. Obojí, souhlas rozdělené a neschopné západní Evropy i zdráhavé požehnání Moskvy k vojenským akcím, se nakonec podařilo získat pomocí horečného diplomatického vyjednávání.

To je z hlediska dnešního prvního čtení a evangelia rozhodující moment. Civilizovaná a spravedlivá světová síla se musí umět omezit, tj. vstoupit do složitého diplomatického jednání, jehož výsledek není dopředu zaručen. Teprve po jeho proběhnutí a díky získanému světovému souhlasu může jednat, třeba i vojensky. To je klíčový moment, protože během zdlouhavých jednání umírají tisíce civilistů. Jistě by bylo možné po vzoru Bushe mladšího zmanipulovat důkazy, vést válečnou propagandu, vykašlat se na Radu bezpečnosti a zatroubit na svéhlavý útok proti Husajnovi v Iráku. Jenže to je právě ono: pak vletíte do pole a snažíte se trhat koukol. Přitom pošlapete pšenici tak důkladně, že vám už nikdo nevěří. A tuto pozici světového hlupáka se dnes snaží horko těžko překonat další ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, kdysi nejlepší žákyně pana profesora Korbela na univerzitě v Dallasu. Takže jeden nenápadný český emigrant vychoval dvě ministryně zahraničí USA. Tomu říkám slušný výkon moudrosti nasazené bez použití síly.