O prozíravosti

Reklama na olivový olej

První čtení ze 32. neděle a evangelium pojednávají o moudrosti a o chytrosti. Autor Knihy moudrosti se snaží v šesté kapitole, odkud je vzat dnešní úryvek, poučit vládce o pravé moudrosti. Jeho počínání je sympatické, ale beznadějné. Směšné postavení mudrce jej nutí k přehnání vlastní důležitosti, což ukazuje první verš citované kapitoly: „Nuže, slyšte králové, mějte rozum, poučte se soudcové končin země.“ (Mdr 6,1). Anonymní židovský autor někde v Alexandrii, o němž vládci tehdejšího světa v životě neslyšeli, se snaží vystupovat v Božím jménu jako jejich učitel a rádce. Kdyby měl alespoň několik divizí vojska, pak by se s ním snad někdo z mocných bavil. Přinejmenším tolik požadoval Stalin od Vatikánu jako záruku pro debatu. Mocní tohoto světa mají jiné představy o dialogu. Ani s  intelektuální autoritou neznámého tvůrce to není nijak slavné. Platon měl právo radit syrakuskému tyranovi Dionýsiovi II., protože byl uznávaný filosof. Kdo zná anonymního autora knihy Moudrosti, psané někdy v prvním století před Kristem? Co mu chybí na autoritě pozemské, to se snaží dohnat autoritou nebeskou. Proto onen nadnesený styl, který nemůže oklamat bdělého literárního kritika.

Je to však všechno, co chce říci kniha nazvaná po vládci Šalamounovi? Moudrost se představuje skrze figuru plaché a krásné ženy, která se ochotně dá do řeči se všemi muži, kteří nezůstanou lhostejní k jejímu šarmu. Nacházíme se v patriarchální společnosti, kdy žena seděla doma a muž se vzdělával na sympoziích. Vševědoucí kráska nestojí o mocné, prohlédne faleš a pochybné úmysly nepravých hledačů pravdy. Těm dá košem a naopak se sama a dobrovolně postaví ke dveřím těch, kdo mají dostatek trpělivosti a hledají skutečné vědění. Takových milovníků moudrosti – řecky filosofů – bylo, je a bude velice málo. Zejména v Kristově církvi. Zde jsou přece všechny pravdy už dávno známy a slavnostně, tedy dogmaticky vyhlášeny. Nepotřebujeme hledat jakousi neznámou a skrytou pravdu, nadto v ženském vydání! Máme v životě naplňovat již nalezenou a předloženou pravdu. Církevní ideologové všeho druhu zavřeli moudrost, tuto ostýchavou krásku plachých ctitelů, na klíč do starobylé komnaty. Poté ji ukazují přivedeným hostům. Zajímavé pojetí pravdy. Místo aby nechali pravdu přijít, kdy a jak sama chce – jedná se o krásnou a sebevědomou ženu plnou fištrónu! – uvězní ji do ideové stavby, aby přišla na zapískání, pardon na zacinkání. Jak podobný pokus musí skončit, to si jistě domyslí každý sám. Jsem esteticky laděný muž, a proto mi není líto pouze a jen zmařené pravdy. Láska k moudrosti, tedy filosofie svádivého typu, jak ji vykreslil autor inspirovaný biblickým Duchem a antickým Erotem, potřebuje duchaplnost smyslů okouzlených krásným zjevem. Kdo chce estetiku ducha a smyslů prožít lépe, nechť se podívá na řecký originál prvního čtení.

Matoušovo evangelium přináší známé podobenství o hloupých a prozíravých pannách. Kazatelé svedeni dobrým úmyslem se snaží představit pětici vzorných dívek v co nejlepším světle. Vždyť představují kladné hrdinky poctivě očekávající příchod Mesiáše. Odbourejme, čili dekonstruujme tuto pohádku; hledejme pravdu, nikoliv morální bajku. Oněch pět hrdinek spalo úplně stejně jako jejich pošetilé kolegyně (Mt 25,5 (najít předchozí) ). Vůbec nebyly vzhůru, jak by se očekávalo od věrných stoupenkyň Mesiáše. Chytré ženské. Řekly si zcela prakticky jako všechny ostatní: „Kravál způsobený příchodem ženicha bude dostatečně silný, není třeba zůstat celou noc na nohou. Nevyspalá družička nemůže tancovat až do rána.“ Rámus skutečně nastal, což potvrzuje prozíravost celé desetičlenné kliky, nejen těch vybraných (v. 6). Oněch pět nebylo jen chytrých, ale i vychytralých. Odmítly dát olej hloupým kolegyním. Dokonce je poslaly úplně pryč, aby se samy mohly předvést ženichovi v plné slávě (v. 9). To už není jen chytrost, ale i kus lstivosti. Existuje pro ni ideální české slovo, které nechci v tak vznešeném kontextu uvádět. A ony nebožačky, odbyté a ošálené lstivými pannami, nebyly vůbec puštěny na svatební hostinu, i když si palivo musely shánět po všech čertech, navíc po půlnoci a za bůhví jakých okolností. Kde je nějaká spravedlnost?

Myslím si, že zde žádná spravedlnost není. Chytrost nejsou žádné čáry. Jsme na hony vzdáleni vznešenosti prvního čtení, kde se moudrost halí do negližé svádivé bohyně plné intelektuálního sex-appealu. Evangelium nás konfrontuje s praktickou moudrostí normálních panenských smrtelnic. Chovají se jako každý zdravě egoistický jedinec. Vznešenosti není v jejich jednání ani za mák. Pěti dámám se chytrost vyplatila a blbost jiných pěti byla potrestána. Co je psáno, to je dáno. Podobenství boří další mýtus, zděděný tisíciletým hledáním utajeného „vyššího“ smyslu, který již od Origena (3. století) prý musí existovat v každém biblickém textu. Třeba se tam opravdu skrývá. Třeba. Ale na vrcholech mystiky je zcela určitě řídký vzduch. Netrénovaným horolezcům ducha způsobuje závratě a plodí bludy publikované v různých kazatelských sbírkách. Prozíravost není totéž, co moudrost. To věděl již Aristoteles v Etice Nikomachově, kde od sebe oddělil teoretickou pravdu (sofía z prvního čtení) a její praktickou podobu (fronésis z evangelia). Jestliže obě stránky fištrónu oddělil již pohanský filosof, respektujme to i jako prostí křesťané, popřípadě jako aristotelsko-tomističtí římskokatoličtí katolíci (Uf!).

Evangelium vsazuje konec světa do starostí všedního dne. Zde nás nesvádí moudrost v hávu skvostně nalíčené čarodějky, ale praktické starosti oděné pokecanou kuchyňskou zástěrou. Ježíš něco málo z těchto starostí zažil. Dobře ví, že jeho posluchači jsou v nich až po uši. Nechodí jako on z místa na místo, nenechávají se živit celníky, hříšnicemi a také bohatými ženami (Lk 8,3). Normální lidé mají rodinu, děti a na živobytí musí makat. Navíc nechtějí zemřít na kříži, ale v útulné domácnosti, odkud je do hrobu donesou jejich potomci. Ježíš nepřinesl náboženský džihád. Ani nestaví jakési obří morální požadavky, které unese on sám a už nikdo jiný. Podobenství o odměněné chytrosti ukazuje, jak máme eschatologicky bdít v normálním životě. Ten nás všechny staví do jedné latě, ale přesto zde rozdíly existují. Jinak by vyprávění o dvou skupinách lidí nemělo vůbec žádný smysl.