Víra a břišní tance

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru www.umlaufoviny.com
4. neděle postní
Hledaný citát: Jan 9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Efezským 5,8-14; Jan 9,1.6-9.13-17.34-38
Datum: 6. 3. 2005
A ty nás chceš poučovat? (To je z evangelia)

Pisatel schovaný za Pavla v Listu Efezským praví: „A kde se rozjasní, tam je světlo.“ (Ef 5,14) K vyslovení citovaného moudra snad ani nemusel být přímo inspirován Duchem svatým, ale pro dobro věci předpokládejme, že tomu skutečně bylo. Pak musíme hledat za touto hloupou větou i nějakou hloubku. První čtení ukazuje rozjasňování provozované prorokem Samuelem. Zastavil se u prvního Jesseova syna, který patrně vypadal jako antický Rambo. Ale dynamický vzhled mu byl houby platný, protože Hospodin Eliába ze soutěže o Pomazaného vyloučil. Samuel se zastavil až u blonďatého Davida, který byl milého vzhledu (1 Sam 16,11). Ekumenický překlad říká, že byl ryšavý, liturgický anonym zase mluví o blonďákovi. Každopádně byl vyvolen, nejen pro svůj milý vzhled. Správné vidění jde do hloubky charakteru a osobnosti, fenoménu starozákonně zvaného „srdce“. Jemu Bůh přikládá rozhodující váhu. Samuel by tuto hloubku sám nenašel, protože špatně viděl. Přesněji řečeno, on neviděl špatně: viděl až moc dobře. Ocenil prvního kandidáta na pomazání stejně odborně jako dobrého koně. Ale Hospodin nechce dobré koně, tedy dobré válečníky, ale dobré lidi. To není samozřejmá věc, protože my vybíráme lidi podle schopností pro danou funkci. Pak vidíme jen to, co chceme vidět - tedy požadované vlastnosti a schopnosti. A jsou situace a politické strany, kde je dobrota přímo na překážku. Kdyby dějiny spásy byly určovány výběrem Samuela, pak by to nebyly dějiny spásy, ale dějiny královského rodu ustaveného na základě zásluh, tehdy hlavně fyzických. Prorocké vidění má jít do hloubky a má vnímat i podprahové vlastnosti, po nichž není žádná poptávka v momentálním tržním frmolu. A tyto vlastnosti je těžké postřehnout, protože nám chybí praxe v jejich rozeznávání, v tomto biblickém případě garantovaná přímo Hospodinem. Není divu, že je mezi námi v církvi tolik slepých.

Prototyp církevních slepců ukazuje Janovo evangelium. Ježíš uzdravoval a přitom nechodil do kostela, což tehdy znamenalo, že nezachovával sobotu. Obojí bylo a jest církevně doporučeno, dosti silně. Dnes osvíceně tvrdíme, že Pán sobotu zachovával. On jen pracoval na božský způsob, protože uzdravoval. Ale to pro tehdejší kněze znamenalo, že Nazaretský sobotu nezachovával. Uzdravený slepý viděl správně a poznal ve svém léčiteli proroka; zdraví vidoucí byli slepí a neviděli nikoho jiného než znesvětitele soboty. Je zajímavé, že zákoníci a farizeové se ptali uzdraveného slepce na jeho osobní názor na Ježíše. Přesněji řečeno: chtěli, aby vzdal za uzdravení chválu Hospodinu a aby přitom zatratil Ježíše jako hříšníka. Požadovali to právem tehdejšího pořádku, protože Mariin syn uzdravoval v sobotu. Bývalý slepec nebyl padlý na hlavu a Ježíše bránil velmi chytře, poukazem na empirickou stránku jeho výkonu: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím." (J 16,25) Toto sice anonym vynechal, protože se mu celá story asi zdála příliš dlouhá, ale Janovo evangelium tuto chytrou výmluvu obsahuje. Odpověď se mi líbí. Není to plnokrevné vyznání, protože dotyčný měl možná trochu v kalhotách, stejně jako jeho rodiče. S veleradou se nešpásuje, ani s katolickou posvátnou inkvizicí, nyní přejmenovanou na Kongregaci pro otázky víry. Postrašený muž se ukvapenému vyznání víry v léčitele vyhnul švejkovským poukazem na praktické důsledky Ježíšova počínání.

Dnes bych řekl, že je situace přesně opačná. Učím tento semestr filosofii na univerzitě v Ústí nad Labem a tento týden jsem se byl podívat na setkání kolejní skupinky věřících. Bylo nás pět, i s mladistvě vyhlížejícím a zapáleným evangelickým kazatelem, který z nás logicky i rétoricky vymačkával závěrečné přiznání se k Ježíši. Jeho misionářské úsilí přerušovaly netrpělivé studentky, které se po vstupu do místnosti opakovaně dotazovaly, zda jsou správně v učebně, kde se má konat nácvik břišních tanců. Protože z nás vyznání víry nevypadlo, kazatel byl trochu zklamaný; chtěl mít výsledky a celou věc naprogramoval naprosto správně. Nakonec jsem to nevydržel. Po druhém dotazu na břišní tance jsem poznamenal, že se k nám zvenku dobývá reálný život. Kdyby se nás biblicky nadopovaný kazatel zeptal, jaké zkušenosti s Bohem máme my, neměl by sice výsledky, ale alespoň by měl o čem přemýšlet. A to uzdravený svým prakticky orientovaným výrokem rozhodně dokázal, protože židovští funkcionáři Hospodina se velice rozčílili. Dnešní doba se vyznačuje přesně tím, co jsem zažil v úterý 1. března 2005 na třináctém patře zdejší vysokoškolské koleje. Na jedné straně panuje zájem o cokoliv zajímavého, co nesouvisí s ničím existenciálně závažným. Na druhé straně stojí křečovitě vynucované vyznání víry, která je o ničem, protože se jí nedá absolutně žádný čas k zamyšlení - neví, o čem by vlastně měla být. Uzdravený mládenec odkázal tehdejší inkvizici na fakta, která tehdejší církevní bezvěrce donutila přemýšlet a vztekat se. Pokud to dnešní evangelisté neudělají, pak by měli raději nacvičovat ty břišní tance. Provozovali by přinejmenším něco autentického.