Jinotaje posvátna

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Uvedení Páně do chrámu
Hledaný citát: Lk 2,34-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,1-4; Žid 2,14-18; Lk 2,22-40
Datum: 2. 2. 2003
Víra nebo náboženství?

Výběr čtení z dnešního svátku se řídí jednoduchým kritériem. Ježíš představuje pravého velekněze, takže jeho obětování v chrámě bylo do jisté míry zbytečné a do jisté míry nutné. Bylo zbytečné, protože jako Boží syn toho neměl zapotřebí; bylo nutné, protože se tím ukázala jeho humanitas. Vzal na sebe existenční tíhu Izraele, potažmo úděl lidství. Proto se podřídil kultovním a liturgickým zvyklostem vyvoleného národa. Co mu také zbývalo, když byl nemluvně a nemohl se k věcem vyjádřit po svém. Snad proto líčí Lukášovo evangelium celou historku představení Páně ve chrámu v téměř pohádkovém světle. Zbožní rodiče vzorně plní svou povinnost, prorok Simeon a prorokyně Anna jsou včas na místě a také si plní svou povinnost. Malý Ježíšek, ono Bohu zasvěcené batole, "rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním" (Lk 2,40). Klobouk dolů před tak hodným dítětem. Nebylo zcela lidského původu, jinak by celý příběh zněl naprosto neskutečně. Fůru podobných vyprávění najdeme v gnostických evangeliích. Zručný Ježíšek vyrobí hliněné ptáčky a tlesknutím je oživí, protože si chce hrát. Coby vševědoucí si však uvědomí, že to jako všemohoucí trochu přepískl. Druhým tlesknutím umrtví své produkty zpět do hliněné podoby. Zachovává ono antické decorum, ví co sluší a co ne. Chytré dítě. I gnostikové dobře vědí, že kolem Jezulátka se musí něco dít. V mýtech i v Bibli dává Bůh lidem jasné znamení, že dotyčný je vyvolen k velkým věcem. Přirozené a nadpřirozené splývá do nerozlišené podoby, jako v povídce Proměna od Franze Kafky. Stačí si přečíst biblická vyprávění kolem narození proroka Samsona, Samuela či Jana Křtitele. Přemíra podobných vyprávění nese problematické plody. Logika nadpřirozena se vítězně prosadí proti zákonu všednosti, kterému jsou podrobeni normální smrtelníci. Boží syn si v podobných vyprávěních pouze pohrává se svým lidstvím. Vzal na sebe pozemské tělo jako letní oblek, který na kříži vyměnil za nepomíjející nebeský frak.

Čtení z proroka Malachiáše ukazuje, že život je jinde. Osudy tohoto proroka zůstávají zahaleny tajemstvím. Textová analýza spisu připisovaného jeho jménu ukazuje, že pravděpodobně působil kolem roku 515, kdy byl po návratu z babylónského zajetí dobudován tzv. "Druhý chrám" v Jeruzalémě. Malachiáš kárá v úvodu svého spisu zlořády tehdejšího kněžstva, což byl u proroků běžný, ale ne zcela bezpečný způsob existence. Odmítnutí rituálně nečistých sňatků s nežidovskými partnery (Mal 2,10-12) ukazuje na podobnost s prorokem Ezdrášem, který působil kolem roku 450 před Kristem. Důležitou se stala zmínka o druhém příchodu Eliáše, který svým opakovaným zjevením připraví cestu Páně. Tohoto proroctví se dovolává Jan Křtitel i Ježíš. Křtitel jej uvádí jako znamení své identity a Ježíš potvrzuje, že Jan je oním Eliášem, který má přijít před vystoupením Mesiáše (Mt 11,14). Rozdíl mezi proroctvím a jeho naplněním však není zanedbatelný. Kněžsky cítící Malachiáš ukazuje význam právě dobudovaného chrámu v Jeruzalémě. Podle zbožného proroka přijde onen "anděl Smlouvy a Pán" do nově dostaveného chrámu, kam jinam také (Mal 3,1). Skutečnost byla jiná. Jan Křtitel vystoupil programově mimo centrální svatyni, prováděl křest, který byl v rozporu s liturgickými pravidly o očišťování, a tamější Boží muže na plný úvazek nazýval "plemenem zmijí" (Mt 3,7). Malachiáš bojující do polední kapky krve za liturgickou čistotu by Jana Křtitele kvůli bojkotu chrámu asi proklel. Prorok by nesouhlasil ani s Ježíšem, který se v jeruzalémském kostelíku ukázal za svého veřejného působení maximálně třikrát, máme-li věřit Janovu evangeliu a ne synoptikům. Ti viděli dospělého stavitele z Nazareta v chrámě jen jednou a naposledy. Janovo líčení dokládá zcela jednoznačně, že Kristova návštěva ve svatyni pokaždé skončila nějakým skandálem. Není dobré se prohlašovat za Božího syna či Vyvoleného, když je Bůh pouze jeden, bezdětný a na Mesiáše stále čekáme. Také není dobré vypráskat z chrámu všechny ekonomicky činné jedince, protože se tím škodí církvi i obchodu. Malý Ježíšek byl ve svatyni vítán, protože k celé záležitosti nemohl ve svém kojeneckém stavu nic říci. Jakmile povyrostl, zkomplikoval se i jeho vztah k náboženskému centru v Jeruzalémě a k jeho kultovním představitelům. Ale to přece všichni známe z naší osobní historie, a vůbec proto nemusíme skončit na kříži. Nadpřirozené postavy kněží, biskupů a farářů získávají s přibývajícím věkem a rozumem pozemské rysy a lidské slabosti. Dětsky důvěřivé uznávání autority Vatikánu a jeho velechrámu se postupem času proměňuje do realističtější a dospělejší podoby. A Ježíš byl člověkem jako my, i když se mnozí snaží dokazovat pravý opak infantilním zahlazováním jeho lidství.

Citace z listu Židům vrací nadpřirozeno evangelia do pozemského reálu. Všichni máme na krku smrt a naše "bytí k smrti" (Martin Heidegger) ukazuje na nepřekonatelnou lidskou konečnost. Tady začíná neznámý autor teologického kázání určeného židovském rodákům. Život a smrt Ježíše ukazují na jeho lidství; vzkříšení z mrtvých dokazuje jeho božský původ. Stal se veleknězem nové smlouvy, přimlouvá se za nás u svého nebeského Otce. Realismus spisu vyniká ve vztahu k jeruzalémskému chrámu. Kněží musí stále znovu přinášet oběti za své hříchy a za hříchy celého lidu. Kristus přinesl absolutní oběť, a to jednou provždy (Žd 10,11-14). Kněžský úřad je překonán, stará smlouva pominula. Kristovou obětí jsme jednou provždy očištěni. Máme-li jednoho velekněze na nebi, "tím se ruší předchozí příkaz (tj. levitské kněžství) jako neúčinný a neužitečný" (Žd 7,18). Neznámý autor prohlásil jedním škrtem pera tisíciletou tradici dělníků na posvátné líše za neplatnou. To je gesto hodné francouzské revoluce. A Ježíš umřel za hradbami, mimo náboženský okrsek. Přesně tam, kde se spalují zbytky nepotřebných náboženských obětí (Žd 13,11-12). V duchu revoluční logiky nebo totální dekonstrukce levitského kněžství vyzývá autor křesťany, aby opustili starý chrámový kult: "Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu." (Žd 13,13) Demytologizace, desakralizace, Entzauberung a postmoderna avant la lettre! Zůstává nepřekonatelným dějinným paradoxem, že svátost kněžství v katolické církvi se dovolává tohoto duchem zcela antikněžského a antináboženského spisu. Sakrálno z jeruzalémského chrámu zmizelo, protože Ježíš byl ukřižován na obecním smetišti, pardon na obecním popravišti. Tak jako tak skončil tento Boží muž na kultovně nečistém místě. To je fakt. Velekněží měli smysl pro pořádek a pro Mojžíšův zákon. Proto požádali Piláta, aby ony tři mrtvoly zmizely z popraviště ještě před šabatem (Jn 19,31).

Pak platí podle autora listu Židům jednoduché "buď-anebo". Buď Ježíš byl Boží syn, zemřel jako Mesiáš ve shodě s Písmem. Pak jeho smrt starý chrámový kult ruší, včetně jeho placených funkcionářů. Nebo nebyl Boží syn; pak zemřel jako falešný Mesiáš a protiřímský vzbouřenec. Přepotřební kněží tudíž zůstávají ve svém lukrativním a ctěném úřadě, aby nás stále znovu smiřovali s rozhněvaným Hospodinem. Inspirovaný novozákonní list volí první variantu a tím nutně neguje druhou. Levitští kněží končí na smetišti dějin a v církvi vznikají noví kněží, tentokrát Kristovi. O těch však autor neříká nic, protože je ještě nezná. Bohudíky, protože by je možná poslal na výminek se stejnou vehemencí, jako kněžstvo zastaralé smlouvy. Uznává jen jednoho kněze, který z podstaty věci nemůže být absolutně nikým zastoupen, natož nějakým hříšným smrtelníkem. Ale jak známo, ani Ježíšův vztah k oficiálnímu kultu nebyl zcela jednoduchý. Jinak by tento Bohočlověk neskončil tak, jak skončil. Naopak ke svému Otci měl vztah zcela prostý. Říkal mu aramejsky "abba", česky "tatínku". Stejně tomu bylo s vírou v Boha v prvních generacích křesťanů. Věřili, ale neměli žádné náboženství. Nábožensky založení Římané je nazývali "ateisty" a kultovně vzorní Židé je považovali za odpadlíky od "pravé víry otců". Obojí mělo něco do sebe.