Slabý na těle, a silný na duchu

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
14. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 2Kor 12,7-10 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Ez 2,2-5; 2 Kor 12,7-10 (najít další); Mk 6,1-6
Datum: 6. 7. 2003
Jak nažívat s příbuznými

Všechna tři čtení z dnešní neděle tak či onak koketují s Boží silou. U proroka Ezechiele jsme se dočkali hned druhé kapitoly, která popisuje, kterak přišel ke svému prorockému úřadu. V úvodu knihy Bůh manifestuje svoji moc a rozsáhlé Boží zjevení úplnou náhodou koresponduje s popisem slavnosti Nového roku v Babylónii, kde byl Ezechiel v zajetí. Druhá kapitola, z níž se dnes čte, představuje originální příspěvek k teologii profétismu. Tak jednoduše bych se vyjádřil, kdybych o tom měl psát doktorát. Poslání proroka k nevěrnému lidu stojí v černobílé variantě. "Já jsem silný," praví Hospodin, "a ty, bídný pozemský tvore, ty budeš silný po mně." A posílá ho prorokovat proti lidem drzé tváře a zatvrzelého srdce. I když jej neposlechnou, díky manifestaci Boží energie v Ezechielovi musejí uznat, že mezi ně po dlouhé době opět zabloudil pravý prorok (Ez 2,5). Autorita se přenáší téměř mechanicky, ze silného Boha na silného proroka, a tento přenos je natolik markantní, že si u zatvrzelců vynucuje uznání platného úřadu, i když osobní přijetí prorokovy zvěsti oddalují na neurčito. Nejsou zde žádné paradoxy, žádné problémy, jen ta zatvrzelost. Dnešní farář to má horší. Zatvrzelý lid má před sebou také, ale za důkaz Hospodinovy moci může nabídnout pouze biskupské potvrzení o platné ordinaci. Komu není dáno shůry jako Ezechielovi, ten si Boží moc a sílu v církevní apatyce nekoupí. Ale ani Ezechiel to neměl s Hospodinem lehké, když mu shora pořád vysvětloval, že je bídný pozemský červ. Prorok si holt nevybírá.

Zajímavý je úryvek z Druhého listu Korintským. Pavel v něm obhajuje svou apoštolskou dráhu proti neznámým protivníkům, které nazývá "superapoštoly" (2 Kor 12,11). Nejspíš se chlubili mimořádnými Božími dary, a přitom vyjídali první fary. Pavel se chlubí svými vnějšími neúspěchy, tedy dlouhou řadou šikan, ústrků a pronásledování, které pro Krista vytrpěl. Přitom Korintským jen tak mimochodem připomíná, že u nich za své apoštolování nevzal ani korunu: "Že jsem vám totiž evangelium zvěstoval zadarmo." (2 Kor 11,7). A nejen to. Pavel měl tak soucitné srdce, že neposlal do tamějšího sboru ani žádnou charismatickou, mystickou či jinou vyžírku. I tak lze interpretovat jeho vyčítavá slova: "Poslal jsem k vám snad někoho, skrze něhož jsem vás obral?" (2 Kor 12,17) Jeho obrana je ironická a staví na kontrastu vlastní slabosti a Kristovy moci. Mnohé spekulace vzbudil známý verš o "ostnu těla", který latinská Vulgata přeložila podle originálu jako "stimulus carnis". Středověk sice neznal Freuda, ale o sexuálních pokušeních věděl poměrně hodně, také díky různým mystickým vizím a pokušením typu svatého Antonína, které daly Hieronymu Boschovi pořádně zabrat, než je přenesl na plátno. Dnešní biblisté, odchovaní Freudem, jsou přece jen o něco střízlivější. Odvolávají se na verš v dopise Galatským, kde Pavel nepřímo naznačuje, že měl nějaké problémy s očima. Možná šlo o nějakou chronickou bolest hlavy, neurastenii, neurózu, migrénu..., ale nebudeme tohoto velikána tahat po psychoanalytických divanech. V každém případě se třikrát pomodlil, což u charismatika jeho druhu muselo Hospodina pohnout k odpovědi. Ale ta byla velmi šalamounská: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." (2 Kor 12,9 (najít předchozí)) Bůh mu tedy řekl: Dostaneš mou milost, ale víc ani ťuk. Bolesti jej nezbavil a Pavel makal dál jako zkoušený Job. Jsme na hony vzdáleni od božskou energií sršícího Ezechiela, kde každý vidí, s kým má co do činění. Slabost neurotického Pavla, který třeba ani neurotikem nebyl, se projevuje navenek jako každá jiná nemoc, ale skrze ni nenápadně vyzařuje Boží síla. Možná ji viděli všichni, ale jisté to není. To by se nemusel před Korintskými tak sáhodlouze obhajovat, že je dobrý apoštol a že jeho moc opravdu nezůstává pozadu za těmi duchovními borci, o nichž sice mnoho nevíme, ale kteří - podle obsahu listu soudě - Pavla pořádně štvali.

Ježíš v Nazaretě představuje podle Marka podobnou dvojlomnost. Podle místních rodáků dokonce věrolomnost. Takový šikovný zedník (tektón) to byl (Mk 6,3), a o jeho rodině a původu přece víme svoje. Je to bohužel jen "syn Mariin" (Mk 6,3). Toto vyjádření naznačovalo jisté opovržení u lidu dané nemanželským původem, protože normálně by byl pojmenován podle otce jako "syn Josefův". Jsme ve slušné patriarchální společnosti. Zbožní vykladači ovšem soudí, že jde o vzdálenou narážku na význam Marie jako Bohorodičky a nikoliv o nadávky neurvalých vesničanů. Neméně zbožní teologové tvrdí, že Josef brzo po narození Ježíše zemřel a Maria odešla s dítětem k příbuzným, kteří se o ni starali. Bůh suď, nebudeme vyrábět další apokryfy, už jich běhá po křesťanstvu celkem hodně. Držme se Bible. Proslavený rabi a lidový léčitel místním rozumbradům vysvětlil, že od něj nemohou nic speciálního očekávat. Uzdravil tam sice pár nemocných (Mk 6,5), ale vzhledem k jeho výkonům v okolních městečkách, zejména v Kafarnaum, šlo o zcela druhořadý výkon. Důvod je jasný: "Divil se jejich nevěře." (Mk 6,6) Nazaretští totiž spoléhali na své známosti. To se vyplatí nejen dnes, ale zejména v klanové společnosti, kde rodina znamená všechno. Milí rodáci se dovolávali zázraků z úřední moci, tedy z nepsaného zákona rodové přízně, která Josefově rodině zajišťovala živobytí na malém městě. I dnes musí být živnostník zadobře s každým, jinak nepřežije. Ale Ježíš nebyl živnostník, i když řemeslo krátký čas provozoval. V tom spočívá jeho markantní odlišnost od církve minulé, přítomné a budoucí, kde se to cizopasníky dobrých známostí, přítelíčkařením a rodinnými známostmi jen hemží. V nepřehledné struktuře založené pouze na osobních a nikým nenapadnutelných rozhodnutích to ani nemůže být jinak. Jako učitel na církevním gymnáziu jsem obdivoval schopnost některých laických kolegů - na ředitelském postu samozřejmě - kteří tento mechanismus dovedli dokonale využít pro své osobní účely. Hůř dopadli ti, kteří tak nečinili a nikomu do zadku nelezli. Zálibou v mocenském narcismu se synové světla zcela podobají synům tohoto světa, a dokonce je v mnohém ohledu předčí. V církvi oficiálně žádná korupce či pedofilie neexistuje - tedy neexistuje až do okamžiku, kdy někoho zavřou. Bible praví jinak. Nazaretští se Ježíše pokoušeli korumpovat odvoláním se na jeho rodinné závazky, na "jeho sestry" (hai adelfai autou, Mk 6,3), které žily mezi nimi. Zde pochopitelně zapracoval katolický překladatel a použil opis "příbuzní". Ale to není tak důležité, protože od teologa Tertuliána (2. stol.), kterému Ježíšovi sourozenci ještě nevadili, se už tento verš vykládá i u protestantů pouze v opisném významu. Zbožní věřící na Východě si myslí, že se Maria po smrti Josefa podruhé vdala, což by vysvětlilo ony sestry a také zachránilo všechna mariánská dogmata. Ale dosti zbožných příběhů. Co důležité je, to představuje skrytá hrozba, která v nevinném upozornění rezonuje: "Nezapomeň, že zde máme jako rukojmí tvoje sestry (příbuzné). Ty zase zmizíš, jak máš ve zvyku, ale ony tu s námi musí žít." A kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Jak je vidět, Ježíš to neměl lehké. K jeho cti - a ke cti všech slušných a korupci odolávajících lidí v církvi i mimo ni - musíme říci, že tomuto pokušení nepodlehl. Na místní vyděrače a rodinné tlaky se vykašlal a šel dál. Vskutku božský příklad našeho Spasitele a Pána.