O koze, pastýři a teologii

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
16. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mt 5,18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 23,1-6; Ef 2,13-18; Mk 6,30-34
Datum: 20. 7. 2003
Sex a ospravedlnění

Čtení dnešní neděle pokračují v nasazeném trendu. Tematicky do sebe zapadají úryvek z proroka Jeremiáše a perikopa evangelia, kde se mluví o pastýřích. K tomu se čte na pokračování List Efezským. Mnohé bystré hlavy si všimly, že tradiční obraz dobromyslného pastýře, který dává život za své ovce, je poněkud neúplný. Mnohem častěji, ba dokonce vždycky platí fakt, že ovce dávají život za něj. Dnešní úryvek z Jeremiáše patří svým obsahem do celkových lamentací proroka nad neutěšenou situací v Judsku někdy kolem roku 600 až 586 před Kristem. Potom lamentoval ještě víc, protože Jeruzalém a celou Judskou říši dobyl babylónský král Nebukadnesar. Bohužel, zrovna od 23. kapitoly, z níž je dnešní úryvek, se dobové okolnosti nedají dost jasně datovat. Jeremiáš to měl jako prorok dobré a špatné. Jeho štěstěna spočívala ve všeobecné známosti, rozsahu a kvalitě poskytovaných služeb. Jeho prorocké schopnosti byly natolik pověstné, že nebyl zabit hned, ale až později, což nás přivádí ke smolné povaze tohoto povolání. Jeremiáš skončil jako všichni proroci pravděpodobně násilnou smrtí, a to ve zmatcích způsobených povstáním proti babylónské okupační správě. Prorok zůstal i po dobytí Judské říše dobrovolně v Jeruzalémě, přestože mu babylónský král nabídl zlatého padáka v podobě důstojného odchodu do Babylóna. Jeho zvědové mu zajisté hlásili, že v době obléhání tento Boží muž radil k bezpodmínečné kapitulaci. A na podobné služby žádný okupant nezapomíná, i když to bohabojného rozvraceče Jeremiáše málem stálo život, neb měl zaživa shnít ve studni plné bláta (Jer 36,6-18). Jeho kolega Uriáš tolik štěstí neměl. Podařilo se mu sice utéci až do Egypta, ale i tam si ho královi agenti našli, unesli jej domů a dobrotivý vládce Jojakím jej popravil vlastnoručně (Jer 26,20-24). Dnešní úryvek patří obsahově k Jeremiášově kritice zlořádů kněžstva. Známou se stala jeho polemika se státem placeným kolegou v prorockém úřadě, ctihodným Božím poslem Chananjášem, který prorokoval z králova příkazu úspěch vojenské mise. Ve veřejné soutěži mu Jeremiáš prorokoval smrt ve stylu Kozinova slova, tedy do roka, což se pochopitelně stalo, dokonce s předstihem.

S Hospodinem nejsou žerty, zvláště když je země ve válce. Podobně přímo jedná i v dnešním úryvku. Hierarchičtí pastýři, k nimž nominálně patřím, se při čtení musí neklidně ošívat. Poselství je prosté až běda: "Vy jste spásli lid a já spasu vás." Těžko se k tomu něco dodává, je to jasné jako jednoduché účetnictví. Teolog z toho udělá účetnictví podvojné, ale to je myslím pro naše účely zbytečné.

Pavel představuje v Listu Efezským svou centrální myšlenku o Kristově vykupitelském díle. Byl ospravedlněn jako zbožný židovský farizej, ale Božím dopuštěním se stal apoštolem nežidovských národů. To se mnohým židovským křesťanům nezamlouvalo a Pavel měl pořád nějaké opletačky s kultovním centrem v Jeruzalémě. Pokud čtete kázání pravidelně, již o tom mnohé víte. Ale jeho dílo kvetlo, což donutilo nejen jeho oponenty, ale hlavně jeho pokračovatele, aby rozvíjeli Pavlovy myšlenky i teologicky. Dopis Efezským Pavel asi sám nenapsal, což si myslí většina současných exegetů. Ale teorii dělal i on sám, například v Listu Římanům nebo v dopisech Korintské obci. Chtěl to Duch Boží, protože to byla pravda pravdoucí. Takže: Jaký je smysl Kristova vykupitelského díla? No přece v tom, že "Kristus na svém těle zrušil Zákon s jeho příkazy a ustanoveními" (Ef 2,14-15). Jak se to mohlo Ježíšovi podařit, je naprostou záhadou. On sám totiž tvrdil, že "dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona" (Mt 5,18). Duch Boží si nevidí do úst svých svatopisců, nebo je v tom něco jiného? A vůbec, proč bych měl všechno vysvětlovat sám? Zeptejte se na to svého faráře - anebo raději ne, ať nemáte problémy. Pavlovi jde o podstatu církve. Kristův čin ji založil v univerzální jednotě a to je něco jiného než život malého národního společenství, ponořeného do sebe a vyčerpávajícího se v plnění nesmyslných kultovních předpisů. Tedy těch, které postupně k Mojžíšovu zákonu přidali teologové, protože by jinak nemohli ospravedlnit vlastní existenci. Ale tak už to v lidském světě chodí, pro blbost se nemusí chodit daleko. Stačí se podívat na parlamentní návrhy některých inspirovaných poslanců, kteří potřebují ospravedlnit svou politickou existenci. To byla jedna rovina výkladu, méně důležitá. Tyto kultovní předpisy už křesťané z pohanství nedodržovali, od čehož je osvobodil první sněm v Jeruzalémě (Sk 15,19). Mnohem důležitější pro Pavla bylo, že hřích se uhnízdil přímo v Mojžíšově zákoně. Přesněji řečeno, zákon nebyl schopen univerzálního ospravedlnění. Když si svatý apoštol četl o zákazu cizoložství, hned se mu vybavily tisíce možností, jak by si užil. Biblickým jazykem řečeno:

"Hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: `Nepožádáš!´ Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev. Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel. Tak se ukázalo, že právě přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil." (Řím 7,9-11)
Tolik k Pavlově sexuální výchově. K teologickému významu uvedeného jenom tolik, že ukazuje nadvládu hříchu, a to právě prostřednictvím zákona. Ten není špatný sám o sobě, ale je bezmocný sám o sobě. Někdo to musel napravit, vlastnoručně, tedy vlastním tělem. A v tom tkví jádro pudla neboli argumentace o ospravedlnění, kvůli níž se v křesťanské Evropě vraždilo perem i mečem.

Evangelium pokračuje v líčení úspěšné misijní cesty prvních učedníků. Všechno jim klaplo a nyní by si měli trochu vydechnout. Ježíš není žádný pneumatický stachanovec a klidně dovolí svým apoštolům, aby si dali dvacet: "Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!" (Mk 6,31) A zde se ukazuje prokletí úspěchu. Lidé se za nimi valili masově. Kdo by nechtěl být uzdraven, když je to hned a zadarmo! Ježíš davy opět zklame. Tentokrát neuzdravuje, ale učí. Bylo mu jich bylo líto, "protože byli jako ovce bez pastýře" (Mk 6,34). Mně by zase bylo líto, kdybych nesl na zádech kopu ochrnulých příbuzných, a místo uzdravování bych se dočkal teologické přednášky. Ale tak už to v Božím světě chodí.