Sympatická všehochuť

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
3. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 1Kor 7,29-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jon 3,1-5.10; 1 Kor 7,29-31; Mk 1,14-20
Datum: 26. 1. 2003
Jonáš a velrybí tingltangl

Není snadné najít společný jmenovatel pro čtení ze třetí neděle, pokusím se o to až v závěru. Projděme si všechny perikopy pěkně po pořádku. Rychlíková úprava proroka Jonáše připomíná americkou verzi turismu "Evropou za tři dny". Tato biblická kniha je co do literárního žánru opravdovým příběhem. A příběhy se vyprávějí. Kdo nemá čas a chuť poslouchat, ať si pustí televizi. Drastická redukce prvního čtení umožňuje poznat začátek a konec vyprávění. Ale cena za telegrafní verzi Jonáše je značně vysoká. Úryvek vynechává všechno důležité, co se odehrává mezi začátkem a koncem. Komise má naspěch, příští neděli už musíme být u Deuteronomia. Naštěstí přijde místo 4. neděle v mezidobí svátek "Uvedení Páně do chrámu" s odlišnými texty. Boží lid milosrdně zapomene, co se četlo předtím. Honem, honem, šupito presto, jinak neproletíme všechny biblické knihy za tři roky, jak jsme si to naplánovali. Jistě, nedělní čtení musí být krátké, na rozdíl od liturgických textů všedního dne, které čtou Bibli kontinuálně. Ale všeho moc škodí. Kdybychom použili vzor dnešního starozákonního čtení na pohádku o Červené Karkulce, pak by v úpravě liturgické komise vypadala následovně: "Byla jednou jedna holčička a všichni jí říkali Červená Karkulka... V lese potkala vlka... Vlk byl mrtvý... Karkulka i babička vyšly z jeho břicha zdrávy." Je tam všechno a nic, jako když přeletíte concordem nad Evropou.

Rabínské komentáře vidí smysl knihy Jonáš v nekonečném Božím milosrdenství. Bůh postupuje v několika krocích. Vůči neposlušnému Jonáši rozehraje didaktickou partii. Ten se s tvrdohlavostí sobě vlastní vyhýbá prorockému poslání, což není v Bibli úplně běžné. Ale Bůh si ho najde všude, jinak by nebyl všemohoucí. Velká ryba (pozor, ne velryba, ta žere jen plankton a Bible je neomylná) Jonáše sežrala, z pedagogických a meditačních důvodů. Pak jej na Boží příkaz vyplivla na cílové stanici. Břichomluvec proti své vůli sice prorokoval, ale stejně nevěřil tomu, co říkal. Ani to není u proroků úplně běžné. Ninive se obrátilo, Jonáš ne. To už vůbec není normální. Prorok se naštval, protože pohanské město neměl rád. A vůbec, proč by se pohanské město mělo obrátit, když tak neučinil ani nanejvýš pravověrný Jeruzalém? Zase něco zajímavého, jako vůbec celá tato zcela výjimečná kniha. Bůh miluje Ninivské, a dokonce i nezdárného Jonáše, což prozradí konec příběhu. Vezmeme-li již zmíněné židovské komentáře, dodejme k nim jen jediné. I ze zkrácené verze nedělního čtení je zřejmé, že si to Hospodin rozmyslel. Původní usnesení jednočlenné komise se třemi tichými společníky znělo "Zlikvidovat.", načež se verdikt změnil na "Nezlikvidovat." Boží úradky nejsou nehybné. Mění se podle našeho svobodného jednání. Tím se Bůh značně polidšťuje, dostává téměř sympatické rysy. Nemáme co do činění s nebeskou plánovací komisí, která buší pětiletky, ať to stojí, co to stojí. Problém tkví jinde. Pokud milosrdný Bůh (který přestal být nemilosrdný, a tím i předvídatelný) pořád mění plány v závislosti na lidském jednání - dokonce i takovém, jež směřuje proti jeho vůli, jako v případě Jonáše - pak se neúprosně vnucuje pochybnost. Má Nejvyšší vůbec nějaký plán? OK, rezignujeme na pětiletky, ale musíme zachránit alespoň generální linii výstavby socialismu v naší biblické zemi. Jinak vůbec nevíme, co v tomto slzavém údolí tmy a hříchu máme dělat. Jinak řečeno: základní rysy Božího plánu spásy musí být známy. V jejich rámci se pak může všechno měnit. Generální plán Nejvyššího pro křesťanství i pro celý vesmír našla hlavně Janova škola a apoštol Pavel. V obou teologických proudech se koncentruje prorocká zkušenost Nového zákona, která postupně upadá. Proroci jako instituce přestávají existovat v křesťanských sborech mezi 3.-4. stoletím. Pak již o nich nenajdeme téměř žádnou zmínku. Zato se pilně buduje církevní hierarchie.

Druhé čtení ukazuje další osudové téma Nového zákona - blízký příchod Páně. Ten se čekal hned v první generaci věřících, ještě za jejich života. Prorockým duchem nadaný Pavel je o tom pevně přesvědčen. Jinak by nenařizoval manželům, aby žili tak, jakoby jejich zákonná polovička ani neexistovala. Ale žádný prorok není neomylný, což jsme komentovali již u proroka Nátana v adventním nedělním čtení (zde). "Tento viditelný svět pomíjí," praví inspirovaný apoštol v dnešním nedělním čtení. Jistě, jistě, ale zmíněný proces trvá už dva tisíce let. Eschatologické nadšení prvních komunit musel někdo zabrzdit, jinak by křesťané snad ani neměli žádné potomstvo. Kdo považuje manželku za průsvitnou vitrínu s výhledem na přicházejícího Pána, ten není příliš disponován k věcem tohoto světa, byť jsou jakkoliv fedrované Biblí, církví i přírodou. Stále odkládaný příchod Páně se později vyřešil adventní dobou. Na čtyři týdny se věřící vyburcují k horečným přípravám na opětné narození Páně, aby poté upadli do dřímoty všedního dne. Nikdo zatím nevymyslel nic lepšího. A následovat na plný plyn Pavlovo prorocké nadšení prostě nejde. Jednak se s brzkým příchodem Páně mýlil a jednak to sám přiznal. Když vyburcoval Soluňské k eschatologickému třeštění - což dělají mnohé sekty i dnes - tak jim pokorně napsal druhý dopis s tiskovou opravou. Za čtení stojí například verše ze druhého dopisu Soluňským (2 Sol 2,1-2). Ale vznik stále nových evangelikálních církví či charismatických společenství ukazuje, že myšlenka na eschaton nepatří do starého železa. Pochopitelně, pokud zmíněné sbory chtějí přežít, musí jít cestou všech křesťanských církví. Nakonec vybudují takovou či makovou církevní strukturu, kde se spojí vítané charisma a nevítaný úřad. Jinou cestou nešla ani Kristova církev ve 2. století, o čemž svědčí pozdní listy napsané pod jménem apoštola Pavla. Například v Prvním listu Timotejovi už o konci světa neslyšíme ani slovo. Zato se dozvíme, koho vybrat za dohlížitele sboru (episkopa) a jak máme zatočit s bludaři. Inu moderní katolické starosti, řečeno jednou větou. Není divu, že se poslední novozákonní spisy nazývají katolické, tj. všeobecné.

Evangelium ukazuje příchod posledních věcí z jiné stránky. Ježíšova první slova nebyla věnována založení církve, ale příchodu Božího království: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království." (Mk 1,14) Zde máme v kostce kompletní Ježíšovo poselství. Úderně stručné a biblicky nejasné, jako liturgická verze Červené Karkulky. Nekoumejme nad jeho obsahem, ale nad jeho působením. Na fleku získá čtyři učedníky. Ti neplánují doživotní spekulaci v teologickém semináři, ale chtějí něco prožít ve škole života. Kolem Ježíše se stále něco dělo, v dobrém i ve zlém. Představuje znamení Božího království, znamení nadšeného souhlasu a totálního odporu. Kde se mobilizuje dobro a zlo k zápasu, tam začíná onen očekávaný eschaton. Zavraždění křesťanští aktivisté na mnohých místech světa dokazují životnost ideje Božího království. Zmobilizovali k lidi k dobré věci, a tím také zmobilizovali zlé lidi k odporu proti dobrému. To je v kostce celý příběh o Božím království. Ježíš nečinil výjimku z pravidla. To se dozvíme v závěru první etapy liturgického roku, když přijde na velikonoční lámání chleba.

Co napsat na závěr? Začínám rétorickou otázkou, protože nemám po ruce žádnou odpověď. Třeba žádný závěr ani nemusíme hledat. Bible není učebnicí slušného katolického či křesťanského chování; nebyla míněna jako didaktická příručka pro nedělní kazatele, což ji stejně neminulo; ani není návodem, jak rychle a jistě dosáhnout spásy či nebeské brány za cenu minimálního výkonu a rozumně investovaných prostředků. Je to kniha psaná životem a pro život. Proto nemá didaktický závěr, pouze apokalyptickou vizi posledního, a tudíž naprosto neúprosného boje o definitivní podobu Božího království. Dobro i zlo se v kosmické bitvě Janovy apokalypsy mobilizuje do posledního nebeského či pekelného pěšáka. V tom se biblický realismus shoduje se zajímavou knihou či dramatickým filmem o Hobitech a starostech tamějšího kosmického osazenstva s nezdárným prstenem.