Zákon v mezích aneb meze zákona

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
6. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 1Kor 10,31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Lv 13,1-2.45-46; 1 Kor 10,31-11,1; Mk 1,40-45
Datum: 16. 2. 2003
Po Ježíšovi přišel konečně zákon

Čtení ze 6. neděle v mezidobí ukazují zajímavý kontrast mezi Starým a Novým zákonem. Řád života pro izraelskou komunitu podaný ve Třetí knize Mojžíšově realisticky zachycuje to, co nedávno zemřelý francouzský filosof Michel Foucault nazval "biopolitikou". Zdraví každého občana se od 19. století dostalo do centra zájmu státu. Tento neviditelný moloch pak začal stavět viditelné nemocnice, věznice a blázince. Ústavní péče novověku, zamaskovaná pod pláštěm vědecké či technické manipulace s občany ve jménu jejich fyzického či duševního blaha, dobyla svět. Nemocné je třeba léčit. A kdo dnes tvrdí opak, sám patří do ústavu. Mojžíšův zákon praktikuje způsob kmenové péče o nemocné. Protože nejsme v době sekularizované vědy, ale náboženského vidění světa, vyznává se tato péče v podobě striktního rozlišení mezi rituálně čistým a nečistým. Svět kolem putujících Izraelitů dostává symbolickou hodnotu. Židovské vtipy na toto téma jsou nepřekonatelné. Národ, jehož pud sebezáchovy se neštěstím a staletými katastrofami zakalil do ocelové vůle přežít a být na to ironicky hrdý, se oddává vytříbenému humoru na rituální témata. Chudý žid se rozhodne stát se lupičem. Vezme nůž a jde do lesa, aby si počkal na příchozí kupce. Zahlédne první vůz a naposledy zkontroluje svou vražednou zbraň. V tom ustrne a zoufale zaběduje: "Můj Bože, vždyť mám nůž na mléčné výrobky!" Maso vyžaduje košer nože oddělené od stejných instrumentů pro krájení sýrů. Malomocný není košer, i když zůstává člověkem, tedy Božím stvořením. Vydělení malomocného do kmenové karantény dokazuje praktickou moudrost sdílenou všemi národy. Již tehdy se spolehlivě vědělo, že některé nemoci jsou nakažlivé a jiné nikoliv. Ale neutrální fakt lepry ukazuje symbolickou hodnotu ve vztahu k Bohu, který je svatý, tedy oddělený od stvoření a zahalený do své nevýslovné slávy. Protože napodobujeme čistotu nevýslovného Hospodina, musíme od sebe oddělit vše, co špatným způsobem imituje jeho slávu a svatost. Malomocný na sebe musel upozorňovat voláním, měl nařízeno bydlet mimo tábor. Svou nemocí ukazuje na negativní povahu pozitivního světa, najednou přeměněného na místo temnoty, zla a hříchu. Samozřejmě, pokud patogenní stav pominul, uzdravený se mohl vrátit zpět do kmenového společenství. Svět byl stvořen jako dobrý a zlo nemůže tento základní stav změnit, pouze krátkodobě narušit. Hranice mezi čistým a nečistým není neprostupnou zdí. Knize Leviticus jde o fundamentální věci, ale není fundamentalistická.

Markovo evangelium ukazuje novým způsobem Ježíšovu drzost, a to vzhledem k citovanému předpisu o zacházení s nakaženými rodáky. Ježíš se nemocného dotkl a teprve potom jej uzdravil. Čili: nejprve porušil zákon, a to zcela vědomě a provokativně, aby pak ukázal, že na to má. To se přece nedělá. Kdyby byl slušný věřící, jak prý máme všichni být, tak by přece nemocného uzdravil v souladu s centrálními Božími i církevními předpisy, tedy podle Mojžíšova zákona. Ale on si jako obvykle dělá, co chce a jak chce. Farizejové a zákoníci správně a přesně vnímali provokativní charakter jeho uzdravování. Člověk, který na potkání křísí mrtvé, může kohokoliv uzdravit třeba i na desetikilometrovou vzdálenost. Nepotřebuje se ho dotýkat, ledaže by - ano, ledaže by chtěl ukázat, že posvátné předpisy v tomto případě ztrácejí na platnosti. Židovský integrista s lidskou tváří může Ježíše omluvit. Byl to citlivý člověk, viděl neštěstí a bolest. No ano, jistě, zapomněl se, dotkl se nemocného. Ale pak toho litoval a v duchu se Mojžíšovu zákonu omluvil. Mravoučná obezlička nezní příliš pravděpodobně. Pozdější konflikty Nazaretského se zákonem to bohužel naplno potvrzují. Jeho vztah k předpisům byl svobodný, a vůbec celá jeho existence byla svobodná. Nebývalý, vždy a ve všech dobách nesmírně vzácný jev. Kristus nepředkládá žádný kodex předpisů, pouze po sobě zanechává čtyři sbírky zajímavých osobních příkladů. Nezaložil žádné nové náboženství, přinejmenším za svého pozemského života ne. S drzostí sobě vlastní staví sám sebe za příklad. Můžeme všichni porušovat církevní či jiné předpisy s takovým klidem jako on? Nemůžeme, protože svou převahu nad zákonem nepotvrdíme žádným zázrakem. To by pak vskutku zázrak byl, a ne malý.

Ale třeba se smíme vcítit do smýšlení apoštola Pavla. Ten s klidem či neklidem sobě vlastním zrušil v Prvním listu Korintským židovský rituální zákaz o požívání masa obětovaného modlám. Ale apoštolova revoluční taktika nijak nepřipomíná pozdější vykonavatele státních či jiných převratů. Dnešní druhé čtení nejprve jasně konstatuje, že křesťané se musejí zásadním způsobem oddělit od pohanské modloslužby. S náboženstvím římské říše neměli nic společného. Jako svatí, tedy oddělení, pak mohli jíst i maso z obětin, které se prodávalo v krámech. Ze zvířete byly vyjmuty jen symbolické části těla určené pro spálení, zbytek šel do obchodu. Pavel ví, že toto maso už nemá s pohanstvím nic společného. Není fundamentalistou, ale praktikem živé a nosné víry, kterou mohou žít všichni věřící a ne pouze svatý zbytek fanatiků očekávajících s dychtivou netrpělivostí konečné dny Božího hněvu. Ale Pavel také ví, že ne všichni toto maso berou za rituálně bezúhonné. Proto napomíná silné ve víře, aby měli ohled na slabší a neprovokovali hněv či pochybnosti. Takže revoluce ano, ale v mezích. Nikoliv zákona, ale společného ohledu, inteligentně pojímané solidarity ve víře. Ta vede slabé k tomu, aby se stali silnými a veřejně, či zatím jen potají, si také kousli do libové flákoty, která ztratila numinózní děsivost a dostala sekularizovaný charakter normálního pokrmu. Víra má osvobozovat, sekularizovat falešně zbožštěný svět, byť by se jednalo i o posvátná náboženská tabu. Ježíš by se s drzostí sobě vlastní pod tento výrok jistě podepsal.

Zákon není milost, to potvrdilo vystoupení reformace. Díky odvážnému hlásání radikality víry a ospravedlnění pocházejícího jedině a výlučně od Boha jsme znovu prožili v historicky nedávné době tří staletí návrat ke kořenům původní náboženské zkušenosti prvních křesťanů. Jistě, další vývoj reformačních církví šel cestou řádu, a to neobyčejně přísného, pokud vezmeme Kalvínova organizačního génia a jím založenou odnož protestantismu. Zákon, předpisy a víra spolu koexistují ve stálém napětí. Ježíšův střet s předpisy to jen potvrzuje. Nekritizuje nařízení, pouze je v klidu ignoruje, když se mu nehodí do Božího krámu. Momentální nouze druhého či odvaha ukázat pravý smysl Mojžíšových předpisů jej téměř fatálně vedou k provokativnímu jednání. Dává znamení, jak to tvrdí evangelista Jan. Ale jaké znamení? Že stojí nad zákonem? Že si může dělat, co chce, a my ne? Že máme respektovat jako on literu předpisů a pak si můžeme dělat, co chceme? Řekl bych, že je v Ježíšově jednání ode všeho trochu. Ale najít správnou míru mezi svobodou od zákona a poslušností proměnlivým předpisům té či oné církve či sboru není snadná věc. Ježíše stála život, Pavla stála pohodlný flek v Jeruzalémské obci a nás všechny stojí přinejmenším trochu přemýšlení.