Vyšší nebo Boží nutnost?

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
8. Neděle v mezidobí
Hledaný citát: 2Kor 3,6b - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Oz 2,16b.17b.21-22; 2 Kor 3,1b-6; Mk 2,18-22
Datum: 2. 3. 2003
Nutnost je nutná různě

Nadpis dnešního zamyšlení vysvětlíme velice snadno, jen co nasedneme do liturgického rychlíku, který se ve čtyřech větách prožene literární krajinou proroka Ozeáše. Ten působil za vlády krále Jeroboama II. (786-746 př. Kr.) v severním Izraeli. Prorokoval zánik tohoto království, což přišlo přesně podle Božího plánu v roce 721 př. Kristem. Dobromyslní tvůrci perikop osmé neděle vynechali úvodní kapitolu knihy. Na dětských mších by se asi těžko vysvětlovalo, proč láskyplný Hospodin praví nešťastnému prorokovi: "Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti." (Oz 1,2). Vyšší nutnost přikazuje, abychom podobné věci neventilovali na veřejnosti. Pochybovačné hlasy věřících nezakalených ve víře by mohly zmást nejen zbytek zbožného stádce, ale i samotného faráře. Podobný příkaz se totiž logicky, teologicky, či jinou chytristikou vysvětlit nedá. Prostě je v Bibli a hotovo. A prorokova poslušnost se projevuje v tom, že si prostitutku jménem Gomera opravdu vzal za ženu. Možná, že měl Ozeáš normální smůlu. Třeba zjistil spády své ženy až po svatbě a vytěžil z toho alespoň něco užitečného pro své prorokování. Ale nebudeme spekulovat nad nezjistitelným. Faktem zůstává, že tento nešťastný manžel se stal miláčkem feministické teologie. Jeho popis Hospodina nese výrazně mateřské rysy a je prodchnutý ženským viděním světa. Asi musel prát doma plenky a věděl své. Nebo věděl od své ženy věci, které se jeho superdůstojní patriarchální kolegové nikdy v životě nedozvěděli. Protože mu žena nasazovala parohy systematicky a s profesionálním zaujetím, Ozeáš rozpoznával jednak věrnost Hospodina a jednak nevěrnost svého lidu. Zde vidíme další rys prorocké zkušenosti. Čerpá z normálního, pardon, nenormálního životního zázemí daného jedince, který svou zkušenost promítá a konfrontuje s celonárodním osudem. Ozeášovo rozhašené manželství mu vyjevilo něco podstatného o upadajících mravech celého království. Prorokuje nutnost exilu a trestu, protože Bůh se nebude donekonečna dívat na národní svinčík s rukama založenýma v klíně. Jak dlouho pozoroval Nejvyšší jeho manželství, to bohužel nevíme. Zato víme, co mu o kousek dále přikázal Hospodin: "Jdi opět a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici. Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se obracejí za jinými bohy." (Oz 3,1). Odešel od Gomery a pak si ji znovu vzal? Nebo se rozvedl a při jeho životní smůle byla jeho druhá žena navlas podobná té první? Nevíme. Boží nutnost trestu za hřích masově rozšířené modloslužby ukázaná na osobní zkušenosti podváděného proroka jasně koliduje s vyšší nutností reprezentovanou liturgickou komisí, jež tyto pikantnosti z ohledem na vyšší zájem vyškrtla z dostupné nabídky pro širší veřejnost. Filmy přístupné od osmnácti let také nemohou vidět všechna dítka školou povinná.

Přesně stejné napětí ukazuje dnešní úryvek z Markova evangelia. Janovi učedníci a farizeové se právě postili (Mk 2,18). Prostě přišel čas liturgického půstu upravený tehdejší liturgickou komisí z jeruzalémského chrámu. Opírala se o posvátné Boží zjevení dané služebníku Mojžíšovi. S takovými věcmi se nežertuje. Jan Křtitel se nebouřil. Protože se postil a uskromňoval pořád, zřejmě neviděl důvod, proč by měl zrovna v postu měnit svůj zavedený způsob života. Vyšší nutnost respektovali i jeho učedníci. Ježíšovi učedníci naopak v postu hodovali někde na svatbě. Omlouvá je jedině to, že je k tomu svedl jejich nezdárný mistr, který nota bene pravidelně hodoval s římskými výběrčími daní a s ženami pochybné pověsti. Na vyšší nutnost náboženského ústředí kašlal a stavěl proti ní nutnost Boží. Hosté se prý nemohou postit, dokud mají ženicha na svatbě (Mk 2,19). Řecké slovo "mé dynantai" (nemohou) ukazuje na povahu této nutnosti. Je to něco podobného jako úsloví "Nemohl jsem se udržet smíchy." Nejde o nutnost danou shůry, dekretem. Vyjadřuje odnesení proudem života či silou události, která dotyčného strhne či vymkne z kloubů, máme-li mluvit hamletovsky. Stejně vám vaše pětileté dítě řekne, že pohádka se "musí" vykládat tak a tak nebo že tato hra se "musí" hrát takto, a ne jinak. Ona způsobilost k životu (dynamis) ukazuje na životní sílu, kterou Ježíš vyzařoval. Asi měl život rád, i když spousta farářů a kazatelů pracně dokazuje opak. Jeho učedníci, strženi gargantuovskou silou svého mistra, nemohli jednat jinak. Šli během postu hodovat na liturgicky nečisté místo. Tehdejší kněžstvo se nad podobnou věcí rozhořčilo. Jako duchovní s diplomem tvrdím, že měli naprostou pravdu. Vlastenecké a nábožensky konzervativní hnutí Zbožných (čili farizeové) Ježíše veřejně pokáralo. Byli vedeni vyšší nutností. Stejně bych jednal i já, nepatrný kněz sloužící v tajemné a posvátné instituci. Ježíš touto vyšší nutností veden nebyl, protože nebyl jako já. Nebyl inkardinován do tajemné a posvátné instituce, a byl svobodný. Místo příšeří kuriálních porad miloval život a byl stále mezi lidmi. Ale ne dlouho, protože vyšší zájem nelze porušovat do nekonečna. To platí obzvláště pro situaci, když někdo na oprávněnou kritiku odpoví, že ctihodný náboženský systém mu připomíná starý měch na víno (Mk 2,22). Když už provokuji, tak s rozumem. Ježíš příliš rozumný nebyl. Ale to je osud mnohých lidí dávajících přednost síle života před silou pravidel. V tomto bodě měla velerada, tehdy nejvyšší církevní instituce Izraele, naprostou pravdu. Laický rabi jménem Ježíš nebyl způsobilý k normálnímu náboženskému životu.

Také úryvek z Pavlova listu ukazuje konfrontaci instituce a charismatu. Již tehdy žili mnozí putující učitelé nikoliv evangeliem, ale z evangelia. Ukázali v novém sboru doporučující dopis z nějakého jiného místa, kde předtím působili. Pak se usadili na nové antické faře, kázali vodu, popřípadě gnosticismus, a přitom pili víno. Pavel ukazuje na problematickou literu doporučujících dopisů, které mohou zakrývat zcela světské úmysly. Kvalitu apoštolovy práce přece dokazuje založení a život samotného sboru v Korintě: "Naším listem jste vy." (2 Kor 3,2) Každý může vidět, jaký kus práce odvedl, pokud se podívá na život zdejší komunity. Dvojznačnost Pavlových slov bije do očí, protože korintská obec vynikala především problémy a různicemi. Pavlova charismatická snaha se snaží odlišit od formálního provozu tehdejších čerstvě založených církví. Že formální hledisko v církvi během staletí zvítězilo, to už není Pavlova chyba. Dělal proti tomu, co mohl. Ale vyšší zájem se nakrátko - tedy nakrátko vzhledem k Boží časomíře nastavené na chod vesmíru - prosadí s vítěznou logikou pořádku a kontrol. Jinak v lidské společnosti nemůže nic fungovat. Takže žijeme již ve třetím tisíciletí vyšších zájmů křesťanstva, církve a liturgických komisí všeho druhu. Jsou nutné, protože jejich nutnost se odvozuje z logiky života normovaného a kontrolovaného; nejsou nutné, protože jejich nutnost pomine jako všechno, co nestaví pouze na nutnosti lásky. Jsou výhodné, protože zajišťují staletý řád pro život; jsou nevýhodné, protože pod sebe nahrabaly během staletí tolik neřádu a absurdit, že se jim dnešní generace pragmatických a kritických hledačů osobního blaha s hrůzou vyhýbá. Ale ti by za Ježíšem dnešního čtení možná šli docela rádi. Vodu nekázal a víno nepopíjel sám, nabídl i druhým. Při svatbě v Káni dokonce v gigantickém množství.