Boží prostota alidská sprostota
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
4. neděle velikonoční
Hledaný citát: 1J 3,1-2 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,8-12
Datum: 11. 5. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
4. neděle velikonoční
Hledaný citát: 1J 3,1-2 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,8-12
; 1 J 3,1-2
(najít další); Jan 10,11-18
Datum: 11. 5. 2003
Být neinfantilním Božím dítkem
„Milovaní, už teď jsme Boží děti,“ velebně zdůrazňuje autor dnešního úryvku z Janova prvního listu. Apoštol Petr z prvního čtení kontrapunktně připomíná bojovníka husitského typu. Ježíše už třikrát zapírat nemusí. Jsme po Letnicích, církev naplnil Duch svatý. Věřící provozují mocné činy hodné amerických televizních kazatelů, uzdravují, kázají a kárají na potkání. Dokonce i tam, kde o to vůbec nemají zájem, totiž v jeruzalémské veleradě. Není problém vklouznout do triumfální nálady mladé církve. Kazatel s jiskrou v oku pohlédne na spící stádce, zaujme pozici neohroženého apoštola, vyčte shromážděným duším úpadek mravů, vyhubuje přítomné pro jistotu i za ty, kteří z obranných důvodů do kostela ani nepáchnou a odebere se k nedělnímu obědu s pocitem dobře vykonaného rétorického díla. První z učedníků nepředstavuje po obrácení žádný didaktický problém. Koneckonců, ani před obrácením ne. Šimon byl jen člověk, a proto je hoden našeho soucitu. Po obrácení se z něj patrně stal nadčlověk, jenž svou velikostí a církevní rolí smazal hříšný úpis z raného církevního mládí. Takový hebrejský Jožka Fišer, sympatický bouřlivák, který se na stará kolena umoudřil a věnoval se něčemu rozumnějšímu, kvůli čemu dnes všichni chodíme do kostela. Nevadí mi obraz středostavovského, lehce konzervativního Petra s vysokou mitrou cementujícího movité opory společnosti a církve. Stát potřebuje pevné základy, daně a mnoho jiného, dobrého a chvályhodného. I Ježíš byl připraven platit římskou daň. Přinejmenším obracel v ruce peníz, který mu k tomu účelu nastrčili jeho protivníci (Mt 22,20
Zajímavější námět k zamyšlení poskytuje Boží dětinskost, kterou nabízí Janův list. Její církevní zneužití geniálně popsal Dostojevský v Legendě o velkém invizitoru. Španělský středověký vyšetřovatel se chystá Krista znovu zabít, tentokrát s plnou znalostí spasitelského díla. Církev se již zařídila po svém a nečekané zjevení Mesiáše v baště křesťanství narušuje management Boží fabriky spravované vždy ochotnými a plně kompetentními služebníky Nejvyššího. Německé slovo „Bevormundung”, jež vyjadřuje, že si z vás nějaká autorita dělá hlásnou troubu a troubu vůbec, přesně vystihuje podstatu věci. Někdo vám v dobré − opakuji, v dobré − víře ve vaše blaho a spásu vysvětlí, co se od vás očekává a proč musíte být od nynějška v církvi hodný jako prostomyslné dítko. I když je vám padesát, máte doma tři dospívající děti, manželka provádí srdeční operace a v civilu jste manažerem velké firmy. Pokud mnozí nad tímto příkladem z reality smutně pokývají hlavou, mohu je s plnou znalostí věci ujistit, že neví nic o tom, jak se ctnost poslušnosti aplikovala v katolických řeholních společenstvích ještě před nedávnem a jak se jí pomazané hlavy dovolávají leckdy i dnes. Kde selhal rozum a argumenty, tam prý zaskočí dětinská víra. Slepá poslušnost a infantilismus jsou dvě tajnosnubné rostliny.
Kde se skrývá čertovo kopýtko dětinské víry? No přece v tom, o čem Janův list přímo nemluví. V případě oné zvláštní komunity, kterou Janova obec beze sporu byla, šlo o složitý vztah k Petrovi a k hlavnímu proudu mladé církve. Každý teolog vám potvrdí, že 21. kapitola Janova evangelia, kde se uznává Petrův primát, představuje dodatek k již uzavřenému evangeliu. O pozdějších nástupcích Petra tam navíc nestojí ani slovo. Přesto je zřejmé, že v době napsání inkriminované kapitoly musel být tento galilejský rybář lidí již dávno mrtev a hlavou církevního společenství v Jeruzalémě či v Římě musel být někdo jiný. Presbyter Janovy komunity sice píše o prostotě Božích dětí, ale sám má bohatě za ušima. Kormidluje svěřené stádce mezi gnostickými proudy nebezpečného intelektualizování a zduchovňování Kristovy zvěsti. Stejně tak si drží diplomatický odstup od církevního centra, protože opatruje zcela vlastní a zcela originální tradici Ježíšových slov a činů. Stačí si přečíst úvod do Janova evangelia a srovnat jej se třemi ostatními, která se co do stylu a zpracování látky velice podobají. Pokud se presbyter takového formátu dovolává prostoty Božích dětí, pak jeho slova stojí za úvahu. Smysl jeho slov lze snadno parafrázovat. Nezná nás svět v podobě Božích dětí, protože nepoznal Boha. My pro změnu, coby Boží děti, zase neznáme budoucnost (1 Jan 3,1-2
„Milovaní, už teď jsme Boží děti,“ velebně zdůrazňuje autor dnešního úryvku z Janova prvního listu. Apoštol Petr z prvního čtení kontrapunktně připomíná bojovníka husitského typu. Ježíše už třikrát zapírat nemusí. Jsme po Letnicích, církev naplnil Duch svatý. Věřící provozují mocné činy hodné amerických televizních kazatelů, uzdravují, kázají a kárají na potkání. Dokonce i tam, kde o to vůbec nemají zájem, totiž v jeruzalémské veleradě. Není problém vklouznout do triumfální nálady mladé církve. Kazatel s jiskrou v oku pohlédne na spící stádce, zaujme pozici neohroženého apoštola, vyčte shromážděným duším úpadek mravů, vyhubuje přítomné pro jistotu i za ty, kteří z obranných důvodů do kostela ani nepáchnou a odebere se k nedělnímu obědu s pocitem dobře vykonaného rétorického díla. První z učedníků nepředstavuje po obrácení žádný didaktický problém. Koneckonců, ani před obrácením ne. Šimon byl jen člověk, a proto je hoden našeho soucitu. Po obrácení se z něj patrně stal nadčlověk, jenž svou velikostí a církevní rolí smazal hříšný úpis z raného církevního mládí. Takový hebrejský Jožka Fišer, sympatický bouřlivák, který se na stará kolena umoudřil a věnoval se něčemu rozumnějšímu, kvůli čemu dnes všichni chodíme do kostela. Nevadí mi obraz středostavovského, lehce konzervativního Petra s vysokou mitrou cementujícího movité opory společnosti a církve. Stát potřebuje pevné základy, daně a mnoho jiného, dobrého a chvályhodného. I Ježíš byl připraven platit římskou daň. Přinejmenším obracel v ruce peníz, který mu k tomu účelu nastrčili jeho protivníci (Mt 22,20
).
Zda mincí vskutku zaplatil, o tom v Písmu nestojí nic. Zato církevní daň
odevzdával, i když nekonvenčním způsobem. Peníze si k tomu vytáhl z
rybí tlamy, což nesvědčí o velké ohleduplnosti ani k chrámu na
hoře Sión ani k jeho náboženským vůdcům (Mt 17,27
). Ale když celé tři roky nikde nepracoval, kde
měl na to vzít? Buďme rozumní a dopřejme mu trochu kreativní
radosti.
Zajímavější námět k zamyšlení poskytuje Boží dětinskost, kterou nabízí Janův list. Její církevní zneužití geniálně popsal Dostojevský v Legendě o velkém invizitoru. Španělský středověký vyšetřovatel se chystá Krista znovu zabít, tentokrát s plnou znalostí spasitelského díla. Církev se již zařídila po svém a nečekané zjevení Mesiáše v baště křesťanství narušuje management Boží fabriky spravované vždy ochotnými a plně kompetentními služebníky Nejvyššího. Německé slovo „Bevormundung”, jež vyjadřuje, že si z vás nějaká autorita dělá hlásnou troubu a troubu vůbec, přesně vystihuje podstatu věci. Někdo vám v dobré − opakuji, v dobré − víře ve vaše blaho a spásu vysvětlí, co se od vás očekává a proč musíte být od nynějška v církvi hodný jako prostomyslné dítko. I když je vám padesát, máte doma tři dospívající děti, manželka provádí srdeční operace a v civilu jste manažerem velké firmy. Pokud mnozí nad tímto příkladem z reality smutně pokývají hlavou, mohu je s plnou znalostí věci ujistit, že neví nic o tom, jak se ctnost poslušnosti aplikovala v katolických řeholních společenstvích ještě před nedávnem a jak se jí pomazané hlavy dovolávají leckdy i dnes. Kde selhal rozum a argumenty, tam prý zaskočí dětinská víra. Slepá poslušnost a infantilismus jsou dvě tajnosnubné rostliny.
Kde se skrývá čertovo kopýtko dětinské víry? No přece v tom, o čem Janův list přímo nemluví. V případě oné zvláštní komunity, kterou Janova obec beze sporu byla, šlo o složitý vztah k Petrovi a k hlavnímu proudu mladé církve. Každý teolog vám potvrdí, že 21. kapitola Janova evangelia, kde se uznává Petrův primát, představuje dodatek k již uzavřenému evangeliu. O pozdějších nástupcích Petra tam navíc nestojí ani slovo. Přesto je zřejmé, že v době napsání inkriminované kapitoly musel být tento galilejský rybář lidí již dávno mrtev a hlavou církevního společenství v Jeruzalémě či v Římě musel být někdo jiný. Presbyter Janovy komunity sice píše o prostotě Božích dětí, ale sám má bohatě za ušima. Kormidluje svěřené stádce mezi gnostickými proudy nebezpečného intelektualizování a zduchovňování Kristovy zvěsti. Stejně tak si drží diplomatický odstup od církevního centra, protože opatruje zcela vlastní a zcela originální tradici Ježíšových slov a činů. Stačí si přečíst úvod do Janova evangelia a srovnat jej se třemi ostatními, která se co do stylu a zpracování látky velice podobají. Pokud se presbyter takového formátu dovolává prostoty Božích dětí, pak jeho slova stojí za úvahu. Smysl jeho slov lze snadno parafrázovat. Nezná nás svět v podobě Božích dětí, protože nepoznal Boha. My pro změnu, coby Boží děti, zase neznáme budoucnost (1 Jan 3,1-2
(najít předchozí)). Pisatel praktikuje
především poslušnost k Bohu a k Ježíši, jak jej osobně poznal a jak
toto poznání v praxi dosvědčuje. Pak má důvěra v Boží
vedení zcela jiné rysy. Před námi stojí náboženská zkušenost prvního
řádu. Samostatný vůdce mysticky založené komunity provozuje a
kontempluje Boží lásku v praxi. Proto není účetním Nejvyššího, jak to
někdy provozuje Pavel a téměř vždy všechny ostatní obce.
Nepotřebuje přehánět do nekonečna lidské hříchy, aby o
to více vynikla Otcova trestající spravedlnost, kterou si ukojil na svém
milovaném Synu. Teorie zadostiučinění za hříchy, tak
srozumitelná všem praktickým duším, nenašla v této zvláštní skupině
věřících žádné velké pochopení. Vtělení dokazuje lásku Boha
k člověku, ukřižování tvoří až druhotný důsledek
hříchu. Iniciativa Boha předchází destruktivní iniciativu
člověka. Primát lásky je sice těžké prakticky vysvětlit a
obhájit, ale zato se dá prožít. V normální rodině či skupině
tomu není jinak. Problém vznikne v okamžiku, kdy začne úřední hádka o
tom, co má kdo za povinnosti a jak bude v případě jejich
neplnění potrestán. Vysoké ploty prý dělají dobré přátele. Tak
dnešní politická reprezentace státu Izrael ospravedlňuje stavbu zdi kolem
palestinských území. I funkcionáři církve, jimiž jsme tu a tam my všichni,
si budují pevné zdi předpisů a jasně formulovaných pravidel. Asi
to tak musí být, ve státě i v církvi. Teologové bohužel potvrdí, že
Janova komunita neomezené lásky pozemských dětí k nebeskému Otci zanikla
beze stopy někdy ve 2.-3. století. Petrův úřad naopak
přetrval, a dokonce bytněl stále více, až do dnešní podoby. A pak že
katolíci nejsou realisté. Stejně jako Jan věří na dětinskou
lásku, ale pro jistotu k tomu požadují i pevně formulovanou a prosazovanou
synovskou poslušnost. Věřící feministky sice protestují, ale těm
− jak všichni víme − chybí ona prostota dětské víry.