Pneumatická loterie

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
7. neděle velikonoční
Hledaný citát: Jan 17,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,15-17.20-26; 1 J 4,11-16; Jan 17,11b-19
Datum: 1. 6. 2003
Vylosujte si svého biskupa!

Kázání 5. neděle velikonoční komentovalo důvěru, kterou získal začínajíci apoštol Pavel. Změnil barvy dresu, ze zapáleného ničitele křesťanů se vyklubal apoštol národů. Sebevražda zklamaného Jidáše, který si za prodaného Mistra koupil pole (Sk 1,18) uvolnila v apoštolské dvanáctce jedno volné místo, o něž se strhl duchovní i faktický boj. Ani dnes tomu není jinak. O tom mne ujistil dubnový pobyt na výsostném území litoměřické diecéze. Skutečnost, že nešťastný apoštol skončil smrtí násilnou a normální biskup odchází sešlostí věkem, nic nemění na holé fakticitě vakantního stolce a na nenápadném půvabu této původně služebné funkce. Způsob, jak získat biskupský post za časů protokřesťanských a nyní, se změnil k nepoznání. Bohužel k horšímu. Povšimněme si průhlednosti a veřejného traktování celé záležitosti: "Petr se postavil před bratry - bylo tam shromáždéno na sto dvacet lidí - a řekl…" (Sk 1,15). Co řekl, není tak důležité jako to, před kým to řekl. Nešlo o spikleneckou schůzku apoštolského nuntia s několika vybranými informátory, ale o veřejnou debatu celé místní církve, jíž se dané rozhodnutí týkalo. Pochopitelně se netýkalo žen, ale jen mužů. Jsme v antické patriarchální společnosti a nikoliv ve feministickém věku překračujícím hranice postmoderny do neznámé budoucnosti. Pak se ovšem začlo prověřovat. Ani tehdejší církev nemohla jinak. Šanci apoštolství z druhé ruky dostali jen ti, "kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil" (Sk 1,21). Hlásání zvěsti potřebuje kontinuitu. Proto se personalistika prvotní obce opírá o jednoznačné kritérium výběru dané na základě započtených let Ježíšových učedníků. Všichni s tím souhlasili, tehdy si to mohli dovolit. Působení Mistra nepřesáhlo tři roky a jeho chráněnci měli nejen mladého ducha, ale i tělo. Gerontokratické kritérium uplatňované absolutně by ve stárnoucí evropské církvi napáchalo ještě větší škody, než… Než přejděme raději k dalšímu vtipnému bodu z prvního čtení, k praxi losování. Loterie má oporu již ve Starém zákoně, kde se jména vytahovala z klobouku, přesněji řečeno "ze záňadří", jak to poeticky popisuje překlad Knihy přísloví (Př 16,33). Význam tažených čísel pro dějiny spásy dokládá například losování o místo v Davidově královském symfonickém orchestru (1 Pa 25,8) či losování o posty strážců v Hospodinové stánku a na Jeruzalémských hradbách (1 Pa 26,13-16). Koneckonců, i dobře placení a málo platní zástupci lidu si rozdělili přístřešky v poslanecké ubytovně losem. Nerovnost drahých bytů a formální rovnost zájemců nenabízely jiné řešení. Když nevěřící čeští poslanci losují před zraky televize o svá skromná bydla, proč církev nevylosuje kandidáty na barokní biskupská sídla přímo před věřícími? Kdo má navrch? Poslanci, církev nebo Bible? Řekl bych, že problém nestojí v losování, ale ve veřejném rozhodování, kdy se nakonec spoléhá na Ducha svatého. Nic nebrání tajemným zástupcům Kongregace pro biskupy či nějakého jiného, ještě tajemnějšího vatikánského grémia, aby vložilo jména kandidátů do elegantního klobouku římských kleriků a jedno z nich vytáhlo. Teoreticky může každý věřící dát svůj návrh na biskupa, všechna jména prošla připomínkovým řízením. Mnozí kněží či mocní laici jsou dokonce přímo dotazováni a jejich návrhy nepadají vždycky do koše. A na Ducha moudrosti musí ve Vatikáně tak jako tak spoléhat. Nikdo nedokáže dopředu říci, jak se dotyčný ke své službě postaví. Zklamání či naopak příjemných překvapení bylo, je a bude stále dost. Problém tkví jako obvykle v transparentnosti celé loterie. Vatikánské losování či klání o biskupy nebo papeže se nekoná před zraky místního sboru nebo katolické církve celého světa, mediálně shromážděné. Apoštolské společenství nezasedalo bez vyloučení veřejnosti za dveřmi opatřenými pečetí a pod slibem přísné mlčenlivosti, která vydrží tlak zvědavého tisku celý kalendářní měsíc. Asi proto se lidem v prvotní, otevřené církvi tak líbilo, byli ochotni za ni dát i život. Bůh i jeho fyzičtí zástupci nerozhodovali o věřících bez nich, jak jsme tomu častými svědky v celé Kristově církvi, a nejen v její katolické ratolesti. Petra ani nepadlo, aby jmenování nástupců řešil někde v temné komoře a shromážděnému lidu sdělil neodvolatelné rozhodnutí Ducha svatého pomocí slaměné dýmovnice. Časy se mění, jen zlaté časy zůstávají na bitevním poli poražené nostalgie.

Další zajímavé téma nabízí Ježíšova modlitba za učedníky. Janovo evangelium ji vsunuje Mistrovi do úst při poslední večeři těsně před zatčením. Vzhledem k tomuto nezpochybnitelnému faktu ji rozhodnutí liturgické komise vsunulo do nedělního lekcionáře. Dialektika světa hraje v dnešním evangelijním úryvku významnou úlohu. Posledních deset let nás mnohokrát přesvědčilo o pravdivostní hodnotě Ježíšova tvrzení, že církev není z tohoto světa. Ale Ježíš nebyl ironik se sklonem k hravosti, nýbrž mystik se sklonem k nesrozumitelnosti, přinejmenším v Janově evangeliu. Nezvítězil nad smrtí slovem, což je původní řecký význam slova "ironie", ale skutkem zmrtvýchvstání. Jeho dialektika "být či nebýt ve světě" stojí za krátký rozbor. Označil bych existenciální rozpoložení horkého kandidáta na ukřižování za "hraniční situaci", kterýžto termín si vypůjčím z dílny německého filosofa Karla Jasperse (†1969). Ježíš sice dlí ve světě, ale jen jednou nohou. Evangelista koncipuje celou řeč ve futuristickém perfektu, vidí dokonané oslavení Syna. Vládce tohoto světa se právě chystá k emigraci na onen svět a na hraniční čáře života koncipuje duchovní závěť pro učedníky. Ti se nacházejí v podobné situaci. Fakt šéfova odchodu je postavil do mezní situace mezi nebem a zemí. Míří vzhůru, ale ještě bydlí dole: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa" (Jn 17,14). Ale na rozdíl od Ježíše, který dostal diplomatický pas a nějakou dobu po svém vzkříšení ještě pendluje mezi nebem a zemí, jeho učedníci tuto zajímavou možnost nemají. Nejspíš proto, že nejsou ze stejného těsta, pardon, stejné božské podstaty. Z tohoto světa nemohou utéci, ani nemohou procházet zamčenými dveřmi a pojídat přitom rybu.

A k té rybě musím něco říct. Když jsem loni dával duchovní cvičení vážně a převážně evangelíkům, zeptala se mě s ironickou nevinností jedna z těchto chytrých a kritických duší: "No, když teda prošel po jídle těma zavřenýma dveřma, co se stalo s tou snědenou rybou?" Nechám to na vás. Jak byste v dané situaci zachránili čest úřadu? A nyní zpět k dialektice Janova evangelia. Mistr pendluje, učedníci nemohou. Mistr ví, že učedníci nemohou. Mohli by, kdyby chtěl, ale on nechce: "Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého." (Jn 17,15). Ježíš, v dané situaci, naprosto bezmocný, prosí Otce za své ovečky. Sám bude za několik hodin vydán na smrt. Proti ní je bezmocný. V tom se podobá bezmoci učedníků vůči silám tohoto světa. Vždyť zatím zůstává ve světě. Na rozdíl od Kodexu kanonického práva nemá moc, ale pouze víru, že jej Otec vyslyší. Není světský či církevní papaláš, ale Ježíš. Proto prosí, nenařizuje. Víra neporoučí. Jen moc a nedůvěra potřebují ochrannou pojistku nátlaku. Stačí se podívat na americkou zahraniční politiku. Víra musí věřit, proto nemůže rozkazovat. Když rozkazuje, už není důvěrou, ale vynucenou poslušností. Pak ovšem existenciálně nežijeme na hranicích vlastní svobody, ale kolektivně přežíváme uvnitř hranic institucionální vůle či zvůle. Kritik by jistě a správně namítl, že přeháním, protože věc vidím černobíle. I matka věří svému dítěti a přesto mu občas nařizuje. Já si nehraji na Ježíše, ani na mytickou Velkou matku či na velebného Otce. Sedím za počítačem v Mnichově a na smrt myslím pouze teoreticky - jako všichni církví zajištění Kristovi učedníci kypící zdravím a pohodlným bydlem. Ale Ježíš volí mezi životem a smrtí. Proto vidí věci v dialektice protikladu. Právě zvolil smrt s vyhlídkou na věčný život. Z hlediska této černobílé a definitivní existenciální volby koncipuje svou řeč. Já, církev, farář, občan či rodič stojíme jinde: v kontinuitě dějin, moci, vlivu, peněz, služby, úřadu, odpovědnosti spojené s povinnostmi a právy. Za Ježíšem nestojí církevní instituce zocelená staletími duchovního a světského boje. Nazaretský si stojí sám za sebe a na svém. Tedy pouze a jedině na moci bezmocného, jak by řekl disident a president Václav Havel. Dialektika občanské angažovanosti jej přivedla z Borského vězení na Hrad. Husova, pardon, Janova dialektika příslušnosti či nepříslušnosti k tomuto světu ukazuje na drama otřesené, leč věřící víry. Ta si vypije kalich hořkosti až do dna. Musí do-svědčit, musí do-věřit to, čeho se nemůže do-moci silou, zázraky nebo autoritou danou zhůry. K dialektice nikdy více. Je to nebezpečné téma a mrazí přitom v zádech.