Eucharistie a pan profesor
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Slavnost Těla a Krve Páně
Hledaný citát: Lk 9,1-36 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Zid 7,1-4
Datum: 10. 6. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Slavnost Těla a Krve Páně
Hledaný citát: Lk 9,1-36 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Zid 7,1-4
; Zid 10,21-22
Datum: 10. 6. 2004
Eucharistie a dvanáct košů odpadu
Opět máme na krku mystický svátek spojený s nemalými interpretačními potížemi. Začněme u prvního čtení. Bodrý Moravan či Čech nevidí na průběhu událostí žádný problém. Pojednávaná věc, totiž vraždění na standardní trestné výpravě, je mu důvěrně známa z domácích dějin. Úvod celého vyprávění ukazuje typickou blízkovýchodní situaci. Kmenoví náčelníci se doma a v harému nudí, potřebují si protáhnout svaly. Proto si zorganizují menší válčení, přičemž se dva z nich utopí v asfaltu. Opravdu zajímavá smrt (Gn 14,10
Nyní začněme z hlediska trojího smyslu Písma morálně, tedy ctnostně. A hle, celý příběh dostává zcela jinou, téměř poetickou tvář. O zabíjení se zmíníme již jen tak mimochodem, tvoří pouhou kulisu příběhu. Jde nám o vděčnost. Abrahám bojuje za správnou věc, jak jinak také. Pak chce za vítězství poděkovat Hospodinu, jak jinak také. Morální ponaučení ukazuje, že si nepřivlastnil vítězství jako biskupové papežskou neomylnost. Abrahám je vděčen Hospodinu za dosažené úspěchy a Melchisedech se k této vděčnosti přidává. Dva velikáni dějin společně obětují Hospodinu, přesněji řečeno: každý obětuje tomu svému Bohu, ale oba společně. To by dnes nemohli, protože předpisy pro obětování Bohu či bohům jsou v katolické církvi o něco přísnější než v době, kdy žádné nebyly, protože nebyla ani ta církev. Morální ponaučení je přesto zřejmé: díkůvzdání za dary a za Boží přízeň provádějí oba společně. Oba náčelníci jsou religiózní lidé a dobře vědí, že štěstí nelze koupit v supermarketu. Objednat si je na dobírku také nemůžete, protože je dává samotný Hospodin. Když se přece jen rozhodne, že vám bude milostiv a že zabije vaše nepřátele, pak máte důvod k díkům a k oslavě. Nakolik byli Hospodinu vděční oba králové zalití do asfaltu, to mi není známo.
A hopky ke smyslu duchovnímu, kde o zavražděných už nepadne ani slovo. Setkání předznamenává Starý a Nový zákon, tedy dvojí smlouvu. Melchisedech zastupuje smlouvu starou, z hlediska křesťanů překonanou. Definitivní upgrade provedl Ježíš svou obětí na kříži. List Židům má v této věci naprosto jasno.
K evangeliu jen stručně: všimněte si toho strašného plýtvání. Pro pět tisíc mužů - ženy a děti se nepočítaly, protože to nebyli tvorové na stejné úrovni jako muži - byla potrava rozmnožena z pěti chlebů a dvou ryb (Lk 9,16
Opět máme na krku mystický svátek spojený s nemalými interpretačními potížemi. Začněme u prvního čtení. Bodrý Moravan či Čech nevidí na průběhu událostí žádný problém. Pojednávaná věc, totiž vraždění na standardní trestné výpravě, je mu důvěrně známa z domácích dějin. Úvod celého vyprávění ukazuje typickou blízkovýchodní situaci. Kmenoví náčelníci se doma a v harému nudí, potřebují si protáhnout svaly. Proto si zorganizují menší válčení, přičemž se dva z nich utopí v asfaltu. Opravdu zajímavá smrt (Gn 14,10
). Vítězové zajali i Abrahámova příbuzného Lota, protože kdo vyhraje, ten bere všechno. Totéž provedl i naštvaný Abrahám, který porazil a zmasakroval zdecimovaného vítěze a zajatého bratrance vysvobodil. Když bylo naprosto jasné, kdo vyhrál, šel mu Melchisedech, náčelník a žrec Sálemu, vstříc a dal jeho hladové tlupě najíst. Ono se to vyplatí v každém případě. S plným žaludkem vám vítězstvím rozpálení raubíři nezapálí tak rychle střechu nad hlavou, jsou pomalejší v zabíjení dětí a při znásilňování žen. Tolik k domácí a k prozaické verzi příběhu.
Nyní začněme z hlediska trojího smyslu Písma morálně, tedy ctnostně. A hle, celý příběh dostává zcela jinou, téměř poetickou tvář. O zabíjení se zmíníme již jen tak mimochodem, tvoří pouhou kulisu příběhu. Jde nám o vděčnost. Abrahám bojuje za správnou věc, jak jinak také. Pak chce za vítězství poděkovat Hospodinu, jak jinak také. Morální ponaučení ukazuje, že si nepřivlastnil vítězství jako biskupové papežskou neomylnost. Abrahám je vděčen Hospodinu za dosažené úspěchy a Melchisedech se k této vděčnosti přidává. Dva velikáni dějin společně obětují Hospodinu, přesněji řečeno: každý obětuje tomu svému Bohu, ale oba společně. To by dnes nemohli, protože předpisy pro obětování Bohu či bohům jsou v katolické církvi o něco přísnější než v době, kdy žádné nebyly, protože nebyla ani ta církev. Morální ponaučení je přesto zřejmé: díkůvzdání za dary a za Boží přízeň provádějí oba společně. Oba náčelníci jsou religiózní lidé a dobře vědí, že štěstí nelze koupit v supermarketu. Objednat si je na dobírku také nemůžete, protože je dává samotný Hospodin. Když se přece jen rozhodne, že vám bude milostiv a že zabije vaše nepřátele, pak máte důvod k díkům a k oslavě. Nakolik byli Hospodinu vděční oba králové zalití do asfaltu, to mi není známo.
A hopky ke smyslu duchovnímu, kde o zavražděných už nepadne ani slovo. Setkání předznamenává Starý a Nový zákon, tedy dvojí smlouvu. Melchisedech zastupuje smlouvu starou, z hlediska křesťanů překonanou. Definitivní upgrade provedl Ježíš svou obětí na kříži. List Židům má v této věci naprosto jasno.
"Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje. Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy. Hleďte, jak vznešený je ten, jemuž sám praotec Abraham dal jako desátek nejlepší část své kořisti." (Žd 7,1-4
A jsme u podstaty věci. Oba králové slaví zastřenou a primitivní eucharistii. Ale Melchisedech není z rodu židovských levitských kněží, protože ti v té době ještě neexistují. Přesto dostává od Abraháma desátek a společně s ním obětuje Hospodinu. Autor Listu Židům tím chce dokázat oprávněnost rozchodu křesťanů z levitským kněžstvím Starého zákona. Pikantní ovšem je, že tím kněžstvím logicky a nutně pověřuje všechny věřící. Když holt žádné levity nemáme a náš velekněz je jen jeden a to na nebesích, pak jsou kněžími všichni věřící. Já také.
)
"Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou." (Žd 10,21-22
Na toto laické kněžství všech věřících se pak u katolíků pozapomnělo. Nyní se tentýž list opěvující zánik kněžstva levitského cituje při svěcení kněží ritu římskokatolického. Interpretace v průběhu staletí činí divy. To dokazuje i krátký exkurz do trojí četby Písma, z nichž postupnou spiritualizací zcela zmizel dobový krvák.
)
K evangeliu jen stručně: všimněte si toho strašného plýtvání. Pro pět tisíc mužů - ženy a děti se nepočítaly, protože to nebyli tvorové na stejné úrovni jako muži - byla potrava rozmnožena z pěti chlebů a dvou ryb (Lk 9,16
). Ježíš pohlédne k nebi a dá se do práce. Pak dvanáct apoštolů nasbíralo dvanáct košů zbytků. Když máte plné břicho, také jíte jen nejlepší kousky a zbytek hodíte na zem. Přesto evangelistovi nejde o kritiku konzumní mentality předkonzumního věku, ale o princip. Dvanáct apoštolů muselo pochopitelně nasbírat pouze dvanáct košů, a ne třináct. Třeba každý z nich měl jen jeden koš, a už se jim pak nechtělo makat. Možná, ale vznesme se do duchovních výšin. Symbolika plnosti je to. A jsme opět u spirituálního výkladu. Ježíš při svých konzumních zázracích příšerně plýtvá: i vína v Káni udělal hrozně moc a hrozně dobrého. To se nedělá, přinejmenším v normálně fungující ekonomice ne. Pan profesor by Ježíše jistě pokáral. Podobné jednání by vedlo ke hroucení trhu, u nás stejně napůl vytunelovaného. Ale v Písmu běží ekonomie spásy. Ta pracuje nikoliv na principu nabídky a poptávky, ale na principu nadbytku. Ježíš se dává v nadbytku a dává nadbytek: to je princip jeho působení, protože odráží princip Božího působení vůbec. Bez tohoto nadbytku lásky a tvůrčí energie by totiž svět vůbec nemohl vzniknout. Princip pana profesora by vedl pouze k protahování věčného statutu quo, protože by to bylo ekonomicky nejvýhodnější: kde nic není, ani čert nebere. A já - tedy preexistující pan profesor - mám své věčně jisté. Stvoření dosvědčuje nadbytek Tvořitele, který se stále chce dávat. Když má příležitost množit chleby, tak netroškaří, a pořádně se do toho obuje. To je i princip slavení a gratuity vůbec. Prostě se dává a nepočítá. Jistě, takových lidí je málo. Ale jsou veselí a strašně příjemní. Ekonomicky založení chrti jsou často zapšklí sobci, kteří považují svět za materiál pro nebetyčně hladové ego. Když dávají, tak jen na oplátku. Když berou, tak to mají dobře spočítané; když mluví o národních zájmech, tak myslí především na sebe. Ale nic proti panu profesorovi. Každý máme nějaké chyby.