Majuskule a mamon
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
14. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Gal 6,14-18 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gal 6,14-18
Datum: 4. 7. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
14. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Gal 6,14-18 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gal 6,14-18
(najít další)
Datum: 4. 7. 2004
Křížem proti penězům
Abychom rozuměli Pavlově polemice s jednou církevní frakcí v Galatii, musíme se vrátit zpět do současnosti a do celkového kontextu 6. kapitoly tohoto listu. Dnešní úryvek byl totiž psán vlastnoručně Pavlem a nikoliv jeho písařem. Ten asi psal v řeckých minuskulích, zatímco apoštol hodil na papyrus svá rozvláčná velká písmena (Gal 6,11
Podobně se na finanční záležitosti dívá evangelium, kde Ježíš rozesílá do okolí svých sedmdesát nebo dvaasedmdesát učedníků. Možná poslal jen těch sedmdesát, protože četl 10. kapitolu Genese hebrejsky, a tam je zaregistrováno jako potomků Noa pouze sedmdesát pronárodů. Ale pak se na to mrkl ještě v řeckém překladu Septuaginty, kde ještě jeden pár přibyl, a tak rychle vypravil dva kousky navíc. Podstatný je charakter bezplatnosti. Poslové zdarma dostali moc uzdravovat, zdarma ji mají používat a přitom se mohou klidně nechat živit z toho, co jim ta která domácnost poskytne. A když jim nedá nic, mají se sebrat a jít o dům dál. Pravý opak ukazuje druhé čtení, kde galatská církev naopak vykrmovala své věrné kazatele. Problematický Pavel si své živobytí musel vydělávat, třeba v Korintu. Mohl zde využít svého práva žít z hlásaní evangelia, ale aby se nedostal do řečí, raději šel normálně do práce (1 Kor 9,12-13
V tomto bodu tkví pochopitelně základní kámen úrazu pro všechny zavedené církve. Bez finančního zajištění a vymáhání kostelních či jiných sbírek neudělají nic. Jenže to je přesně ten špatný postoj, který Pavel i Ježíš zavrhují v dnešních úryvcích. Nemyslím si, že by se situace dala nějak změnit od té doby, kdy místo sedmdesáti učedníků vyslaných bez mošny, okupuje památkově chráněný ordinariát armáda placených úředníků všeho druhu, svěceného i nesvěceného. Problém vidím jinde. Aspoň ždibek by se měl dělat zadarmo, aby skeptičtí Čechové viděli, že nám něco málo z těch šlechetných počátků zbylo. Ani diecézní charita není zadarmo: je za prachy a dělají ji placení profesionálové, kteří z ní primárně žijí. Přitom pomáhají ostatním, což nijak nesnižuji: ale na jejich výplatu musí být vždy, potřebným se dá, až co zbude. Pod gratuitou dnešní čtení rozumí něco jiného - něco, co děláme pro svět zcela z přesvědčení a zcela zadarmo. Co třeba dělala neoficiální církev za totality a čemu každý normální občan rozuměl, protože viděl, co je ve hře.
Další důležité finanční poučení plyne z perverzního stylu galatských. Církev by neměla mít prachy pouze na placení oblbovačů a vrtichvostů hlásajících to, co chce příslušná hierarchie sama slyšet. Když už institucionální církve (všechny) žijí z morálně či zákonně vymáhaných peněz, měly by je také svobodně používat. Ve svobodě dané Kristem a ne malichernými zájmy kuriálních či jiných borců shromážděných kolem biskupa nebo kolem farářky, kazatele či vedení sboru. Nasbíraný mamon totiž nejsou jich peníze. Podle dnešních čtení to dokonce vůbec nejsou "církevní" peníze, protože je církev z podstaty dnešního poslání učedníků a Pavlova misijního stylu vlastnit nesmí. No a když už vlastní a bere ze zákona, tak ať rozdává ze svobody: tím, že bude ctít, podporovat a upevňovat svobodu jiných. Pak je církev opravdu svobodná - i když to třeba není po chuti zákoníkům, kteří drží měšec v posvěcené hrsti. Ti pochopitelně svobodní nejsou, nikdy nebyli a svobodu druhých mají za hřích a svévoli. Ale měli by si přečíst podobenství o nevěrném, leč přesto pozitivně vychytralém správci. Tuneloval, ale přitom se zachoval velkoryse k dlužníkům. Ježíšovi se to líbí. Správce sice kradl, ale přitom pomohl druhým - i když želbohu tím, že opětně okradl majitele. Divoká privatizace je už holt taková. Ale Ježíš byl nenapravitelný idealista a všude se snažil najít zrnko dobra: "I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků." (Lk 16,9
Abychom rozuměli Pavlově polemice s jednou církevní frakcí v Galatii, musíme se vrátit zpět do současnosti a do celkového kontextu 6. kapitoly tohoto listu. Dnešní úryvek byl totiž psán vlastnoručně Pavlem a nikoliv jeho písařem. Ten asi psal v řeckých minuskulích, zatímco apoštol hodil na papyrus svá rozvláčná velká písmena (Gal 6,11
). Pavel vřele nedoporučoval obřízku pro Pána Ježíše, kterýžto obřezán byl. Ale tento posvátný a bolestivý úkon nebyl problémem sám o sobě, nýbrž situace v tamějším sboru. Ta byla dnešní: věřící si více cenili statků pozemských a následně i statků duchovních, které znali a mohli si je ohmatat. Pavel zvěstoval nebeská dobra s nejistou zárukou. Fanatický misionář a jeho kolegové hlásali evangelium pod trvalými pohrůžkami židovských obcí, které cítí, že se zde rodí něco nového, sektářsky nebezpečného. Věřící vychovaní Pavlem tedy odmítli obřízku, čímž si naštvali místní židovskou honoraci a pak se nemají chlubit ničím jiným než "křížem našeho Pána Ježíše Krista" (Gal 6,14
(najít předchozí)), čímž proti sobě poštvali úplně všechny. Rozumný člověk by řekl, že Pavlovy ovečky mají náběh na těžký masochismus. Jednak se vystavili pronásledování židů a jednak vzbudili nevoli místních římských úřadů. Takže bylo jen logické, že část galatské obce nepodlehla úplnému duchovnímu sebemrskačství. Přijali křesťanství, jistě. Ale protože byli chytří, přijali i obřízku, aby měli pokoj od místních židů a od spolukřesťanů ze židovství. Paříž stála Henryho IV. jednu mši, galatští získali pokoj a klid v církevní obci za jeden chirurgický zákrok. Ve zdejší církvi vznikla zvláštní hierarchie pohodlných a vypočítavých věřících. Nešlo o to, že to kouleli na obě strany, ale že ze svého postoje navíc vytvořili ideologii. Křesťanští Kondelíci si platili kazatele a misionáře, kteří je v přijatém trendu teologicky utvrzovali. A na ostatní, tedy na křižáka Pavla a na jeho spolupracovníky, se dívali skrz prsty. Tím vznikl začarovaný kruh. Pohodlné křesťanství dělalo kompromisy se židovstvím a vydělávalo na tom tolik, aby si platilo speciální věrozvěsty, kteří jim troubili do ouška přesně to, co chtěli sami slyšet. Pavel jasně viděl, že vůbec nehodlají dodržovat Zákon, když už byli obřezaní (Gal 6,13
). Šlo o pouhý trik, jak si všechny udržet od těla a jak to elegantně skoulet i se samotným Pánembohem. Pavel byl na tyto "lžibratry" (pseuadelfús, Gal 2,4
) naštvaný proto, že k tomu židovskému hujerství sváděli i ostatní křesťany. Nešlo tedy primárně o spor o obřízku. Pavel sám obřezán byl, ale nenechal obřezat svého kolegu Tita, protože byl řek, tedy křesťan mimo židovství (Gal 2,3
). Ale na druhou stranu, protože to považoval za apoštolsky vhodné, nechal obřezat Timoteje (Sk 16,3
). Byl totiž po matce židem a těžko by svým rodákům vysvětlil, proč nebyl obřezán. Pavel hledí na základní židovskou zvyklost jako na nástroj, jak účinně hlásat ono evangelium kříže, které galatským nevonělo. Proto byl svobodný, svobodou od zákona. Ale to právě galatským nevonělo. Nechtěli kříž, ale zákon - tedy normální "civilizovanou" společnost sobě rovných (křesťanů), se kterými si rozuměli a kteří je neotravovali nechutnými řečmi o utrpení a křižování. Proto svobodní nebyli, i když se jim zdálo, že jimi jsou. Nechali obřezat a měli pokoj. Byli matrikově slušnými křesťany, žili v klidu a v kšeftech se všemi ostatními spoluvěrci i jinověrci a verbovali k tomuto rozumnému kompromisnímu křesťanství i všechny ostatní. Aby jim to klaplo kompletně, platili si jen ty kazatele, kteří jim tuto politiku vřele schvalovali. Tím vznikl uzavřený kruh nesvobody, který Pavel kritizuje. Slovo o kříži, tedy podstatná část Kristovy zvěsti, upadla do verbálního a faktického embarga. Vždyť svoboda není bez obětí a bez nesení křížů. Obec chtěla mít klid a pohodlný život, nikoliv problémy s židy v domácím kostele a v sousední synagoze. Jenže kdyby tak mysleli všichni, tak dnes my, pokřtění chlapi, běháme po světě stejně poznamenaní jako Ježíš a jeho souvěrci. Jenže to už by nebyla ta nekonformní zvěst, kterou Pavel hlásal a kvůli které začat psát do dopisu varovná slova velkými písmeny. A jsme doma, v bývalém komunismu: kdo nehasil, co ho nepálilo, ten měl klid v baráku i v práci a v létě se mohl válet u Jaderského moře.
Podobně se na finanční záležitosti dívá evangelium, kde Ježíš rozesílá do okolí svých sedmdesát nebo dvaasedmdesát učedníků. Možná poslal jen těch sedmdesát, protože četl 10. kapitolu Genese hebrejsky, a tam je zaregistrováno jako potomků Noa pouze sedmdesát pronárodů. Ale pak se na to mrkl ještě v řeckém překladu Septuaginty, kde ještě jeden pár přibyl, a tak rychle vypravil dva kousky navíc. Podstatný je charakter bezplatnosti. Poslové zdarma dostali moc uzdravovat, zdarma ji mají používat a přitom se mohou klidně nechat živit z toho, co jim ta která domácnost poskytne. A když jim nedá nic, mají se sebrat a jít o dům dál. Pravý opak ukazuje druhé čtení, kde galatská církev naopak vykrmovala své věrné kazatele. Problematický Pavel si své živobytí musel vydělávat, třeba v Korintu. Mohl zde využít svého práva žít z hlásaní evangelia, ale aby se nedostal do řečí, raději šel normálně do práce (1 Kor 9,12-13
). Znovu vidíme princip praktické svobody, kterou Pavel uplatňoval: věrohodnost hlásání má přednost, nikoliv osobní ohledy nebo právní vymáhání povinností. Ani poslaní učedníci neměli právo něco vymáhat: když nedostali, neměli vyhrožovat nebeským ohněm, ale měli jít do další vesnice. Jejich ješitnost, uraženectví a materiální potřeby měly kapitulovat před nároky Božího království, které apoštolé měli za úkol hlásat.
V tomto bodu tkví pochopitelně základní kámen úrazu pro všechny zavedené církve. Bez finančního zajištění a vymáhání kostelních či jiných sbírek neudělají nic. Jenže to je přesně ten špatný postoj, který Pavel i Ježíš zavrhují v dnešních úryvcích. Nemyslím si, že by se situace dala nějak změnit od té doby, kdy místo sedmdesáti učedníků vyslaných bez mošny, okupuje památkově chráněný ordinariát armáda placených úředníků všeho druhu, svěceného i nesvěceného. Problém vidím jinde. Aspoň ždibek by se měl dělat zadarmo, aby skeptičtí Čechové viděli, že nám něco málo z těch šlechetných počátků zbylo. Ani diecézní charita není zadarmo: je za prachy a dělají ji placení profesionálové, kteří z ní primárně žijí. Přitom pomáhají ostatním, což nijak nesnižuji: ale na jejich výplatu musí být vždy, potřebným se dá, až co zbude. Pod gratuitou dnešní čtení rozumí něco jiného - něco, co děláme pro svět zcela z přesvědčení a zcela zadarmo. Co třeba dělala neoficiální církev za totality a čemu každý normální občan rozuměl, protože viděl, co je ve hře.
Další důležité finanční poučení plyne z perverzního stylu galatských. Církev by neměla mít prachy pouze na placení oblbovačů a vrtichvostů hlásajících to, co chce příslušná hierarchie sama slyšet. Když už institucionální církve (všechny) žijí z morálně či zákonně vymáhaných peněz, měly by je také svobodně používat. Ve svobodě dané Kristem a ne malichernými zájmy kuriálních či jiných borců shromážděných kolem biskupa nebo kolem farářky, kazatele či vedení sboru. Nasbíraný mamon totiž nejsou jich peníze. Podle dnešních čtení to dokonce vůbec nejsou "církevní" peníze, protože je církev z podstaty dnešního poslání učedníků a Pavlova misijního stylu vlastnit nesmí. No a když už vlastní a bere ze zákona, tak ať rozdává ze svobody: tím, že bude ctít, podporovat a upevňovat svobodu jiných. Pak je církev opravdu svobodná - i když to třeba není po chuti zákoníkům, kteří drží měšec v posvěcené hrsti. Ti pochopitelně svobodní nejsou, nikdy nebyli a svobodu druhých mají za hřích a svévoli. Ale měli by si přečíst podobenství o nevěrném, leč přesto pozitivně vychytralém správci. Tuneloval, ale přitom se zachoval velkoryse k dlužníkům. Ježíšovi se to líbí. Správce sice kradl, ale přitom pomohl druhým - i když želbohu tím, že opětně okradl majitele. Divoká privatizace je už holt taková. Ale Ježíš byl nenapravitelný idealista a všude se snažil najít zrnko dobra: "I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků." (Lk 16,9
) Institucionalizované církve také mamoní a také chtějí do věčných příbytků. Jen se mi nezdá, že by si získávaly v dnešní společnosti nějaké přátele. Mamon ano, o ten bojují pilně.