Víra, hrob a hypostaze

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
19. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mdr 18,6-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 18,6-9; Žd 11,1-2.8-19; Lk 12,32-48
Datum: 8. 8. 2004
Záhrobní víra

I když společné téma všech tří čtení představuje víra, exegeze její charakteristiky není snadná. První čtení nabízí rébus: čemu měli židé věřit, když jim Hospodin dopředu oznámil, že jejich prvorozenci budou ušetřeni, a egyptští nikoliv? Jejich víra neměla na výsledek Božího zabíjení tak jako tak žádný vliv. Hospodin jen oznámil své úradky a dál jel podle svého scénáře. Ale to je moderní, liberální pohled na věc, zatížený individualistickým pojetím svobody, která se bere jako nutná podmínka pro nikým nebržděné jednání vedoucí k realizaci osobních plánů a cílů. Nám se jeví podobné jednání jako omezení svobody, protože Hospodin si dělá co chce, a my se mu musíme pouze trpně podřídit. Starozákonnímu autorovi jde o víru jako projev důvěry v Boží moc. Izraelité se měli připravit na odchod z Egypta jen proto, že Bůh se konečně rozhodl a stanovil datum. I když tato varianta byla z hlediska reálné politiky naprostou blbostí, rodáci důvěřovali charismatickému Mojžíšovi a jeho nebeskému Šéfovi. A tentýž mohutně zareagoval na nečekanou důvěru otroků ušlápnutých po staletí.

Tento význam nese i slavná definice víry v úvodu 11. kapitoly Listu Židům. Víra je zde charakterizována jako "nosný základ doufajících" (elpídzoménon hypóstasis) a také jako "verifikátor činů, které nelze fyzicky vidět" (pragmáton élenchos oú blepoménon). Latinský překlad Vulgáty má pro druhou část mistrovské spojení "rerum argumentum non parentum". Projdeme si obě spojení. Slovo "elenchos" ukazuje na racionální vyvracení argumentů protivníka, pokud například logicky kontradiktorně zkonstruoval svůj důkazní sylogismus. Problém s vírou je jasný: má představovat rozumově přesvědčivý argument, jinak by se autor tohoto listu rétoricky a teologicky nenamáhal v tak extrémní míře. Víra stojí na racionální argumentaci, která se týká věcí "nezjevných" (non parentum), či dokonce neviditelných (oú blepómenon). Latinský překlad přesouvá problém z hebrejské hmatatelnosti do intelektuálního fenomenologického zvěřince Západu. Nezjevnost postihuje základní skrytost dění, nikoliv jeho pouhou nepřítomnost v aktuálním zrakovém poli. Na druhou stranu se v řeckém termínu "élenchos" mnohem zásadněji klade důraz na racionální obhajobu toho, co se zjevuje, byť nikoliv opticky či hmatatelně. A toto "něco" má být základem, tedy hypostazí naší naděje a doufání. O čem víra tedy je?

Ježíš v dnešním evangeliu na příkladu věrného správce ukazuje základní hypostatický postoj víry. Tím, že tento postoj objasňuje, podává hledané argumentum čili racionální objasňování víry jako existenciálního postoje. Struktura tohoto objasňování není logická, nýbrž narativní, převedená do vyprávěného podobenství. Ježíšovo objasnění představuje i řecký élenchos, čili popření mylných představ o konci světa, které tehdy zmítaly protiřímským židovstvem živelně nesnášejícím civilizovaný, i když poněkud tvrdý pax Romana. Principy nastíněné vytrvalosti v nadějeplném doufání jsou následující. Za prvé, existuje vědomí dané pozemské povinnosti. Správce má čekat na svatebčany, protože je to jeho poslání; stejně i ekonom statku má zákonem, majitelem a zvykem uložené povinnosti vůči majetku a služebnictvu. Tuto faktickou rovinu víry snadno přehlédne exaltovaný mystik, který se s eschatologickou vervou hrne na konec světa. Jeho problém. Víra žije zde a nyní, jinak by nebyla reálně-hypostatická. Ježíš líčí oba manažery jako příklady pracovité a loajální věrnosti danému úkolu. Jenže jejich pracovní smlouva má neomezený termín, což je velmi mrzuté. Konec světa prý přijde jako zloděj, nikdo neví, kdy a jak. To je druhý bod programu víry. Z ekonomického postoje se díky (vinou) neohraničené pracovní době stává postoj existenciální. Ten ovšem nesedí každému, jak to ukazují vylíčené negativní příklady. Avšak pouze tento postoj má šanci stát se oním hypostatickým základem pro očekávanou věčnou odměnu. Zúčtování na konci tvoří poslední bod programu. Opět jsme v naprosto logické a pochopitelné argumentaci: kdo vydrží, dostane mohutnou odměnu. Mnohým česky mluvícím rodákům se zdá jednodušší, pokud statek a povinnosti vytunelují, protože ekonomickou zkratkou se k danému cíli dojde rychleji. Viz nesmrtelný příklad evropského poslance pana Železného. Bohužel, tento příklad je smrtelný, protože i tento pán je časově limitovaný: jednou umře jako já a všichni ostatní. Zde vidíme paradox racionální argumentace o víře: opírá se o naši smrt, kterou z principu nemůžeme zakalkulovat do svých životních plánů. Až do ní vejdeme, zazvoní konec a české tunelářské pohádce bude konec.

Hypostatický postoj důvěry založené na víře spočívá na racionálním ekonomickém kalkulu maximalizujícím výhody podílníka: "Buď věrný a dostaneš věčnou blaženost." Jenže věčnost je okem neviditelná a téměř nezjevná v reálu. Zjevuje ji pouze věřící praxe čili onen absurdní postoj neochvějné důvěry, která odolá pokušení tunelářských zkratek. Ty ji sice přivedou k cíli - mercedes, poslanec s českou či evropskou imunitou, vila, rozvod s novou ženskou akvizicí atd. - ale tento cíl je pouze omezený, protože vydrží jen do smrti. Jenže za smrtí už prý nic není. Fůra lidí žije tak, jako by za ní už opravdu nic nebylo. Ti opravdu nevěří, protože jejich život postrádá hypostatickou základnu pro ekonomii paradoxu. A víra je právě tímto paradoxem absurdní věrnosti tváří v tvář věčnosti. A ta trvá dlouho a nevíme, kdy přijde. Není divu, že mnozí lidé nechtějí žít slušně s vědomím, že se jim to eventuálně (!) vyplatí až po smrti. Jejich kapacita doufat, a tím i věřit je pozemsky limitována. Tím i víra, jako hypostaze jejich života, sahá pouze ke hrobu, a ani centimetr za něj.