Úpění nad nesmyslem
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
21. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Lk 13,23-27 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 66,18-21
Datum: 22. 8. 2004
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
21. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Lk 13,23-27 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 66,18-21
; Lk 13,22-30
Datum: 22. 8. 2004
Záchrana z Polska?
První čtení a evangelium se dojemně shodují v tom, že líčí konec světa, sama líčení se ovšem diametrálně liší. První čtení mohutně oslavuje Jeruzalém, v nepřímé úměře k tomu, jak to ve městě opravdu vypadalo - pokud máme věřit školeným biblistům. Čteme-li v 66. kapitole opravdu výběr proroctví ze třetí generace Izaiášovy prorocké školy, která se vrátila po vydání Kýrova ediktu ze zajetí zpět do Palestiny, pak Izaiášovi žáci viděli město v troskách a chrám v ruinách. To jim ovšem nebránilo v nadšeném opěvování nebeské budoucnosti tohoto města, k němuž naklušou reprezentanti všech národů.
A jsme u jádra pudla. Náboženství jako instituce, i to poexilní židovské, se postupně uzavírá do provinciální zatuchlosti a do horečné sakralizace nepodstatného. Izaiášova prorocká škola naopak směřuje k univerzalizaci: do Jeruzaléma putují všechny národy, nejen Židé. Navíc z nich budou i kněží a obětníci, což v tehdejší době muselo působit stejně silně, jako kdyby v katolické církvi dnes někdo prorokoval, že neúprosný tlak Bohem chtěné rovnosti si jednou vynutí svěcení žen a zrušení celibátu pro diecézní klérus. Ale nehrajme si na proroky, když oficiální římskokatolické náboženství, k němuž patřím, s oběma variantami zásadně a na věčné časy nesouhlasí. Na proroka se nehraje, buď jím někdo je, nebo ne, i když se oficiální církev staví třeba na hlavu, což bylo ve Starém zákoně častým zvykem. Izaiášovci ve třetí generaci, kteří svého mistra už asi nikdy neviděli živého, ti proroky byli. Nechyběl jim ani rozhled ani velkolepá vize světového Hospodinova působení. To se naplnilo, protože jako příslušník pohanského lidu jsem knězem. To, co chybí nám, je ona odvaha prorocké poexilní školy. I my máme vyjít z česko-moravské kostelní zatuchlosti, máme otevřít nové obzory a dát lidem svěží, neotřelou perspektivu spásy. Máme hledat solidní smysl života a nikoliv provozovat myší pištění nad pomyslnou ztrátou křesťanství, která ve skutečnosti představuje nesmyslnou přítěž minulých staletí, a nikoliv živý poklad víry. Nemáme být fascinováni troskami starého, ale tím novým, co Hospodin připravuje pro celý svět. Ale to by zde musel být někdo, kdo je schopen takové věci vidět. Třeba to budou polští kněží poslaní na dlouhodobou duchovní brigádu. Hospodinovi občas nechybí smysl pro humor.
Také Ježíš asi četl TritoIzaiáše, a tudíž "putuje do Jeruzaléma" (Lk 13,22
První čtení a evangelium se dojemně shodují v tom, že líčí konec světa, sama líčení se ovšem diametrálně liší. První čtení mohutně oslavuje Jeruzalém, v nepřímé úměře k tomu, jak to ve městě opravdu vypadalo - pokud máme věřit školeným biblistům. Čteme-li v 66. kapitole opravdu výběr proroctví ze třetí generace Izaiášovy prorocké školy, která se vrátila po vydání Kýrova ediktu ze zajetí zpět do Palestiny, pak Izaiášovi žáci viděli město v troskách a chrám v ruinách. To jim ovšem nebránilo v nadšeném opěvování nebeské budoucnosti tohoto města, k němuž naklušou reprezentanti všech národů.
"Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na velbloudech na mou svatou horu do Jeruzaléma." (…) A také z nich si vezmu kněze a levity" - praví Hospodin. (Iz 66,20-21
Citát nutí k zamyšlení. Jde o běžnou ideologickou slepotu náboženských představitelů kochajících se zlatými věky minulosti nebo o prorocké vidění konce času? Pesimista řekne, že ignorance církevních představitelů je běžná věc. Stačí se podívat na nepochopení společenských změn po sametové revoluci ze strany církve a na radostný útěk oltářních hodnostářů do mentality církevního ghetta 19. století. Při styku s neznámým a s nesrozumitelným se spustí obvyklý mechanismus glorifikace minulosti, kdy byla církev vážena, pokladničky a semináře plné, kdy náboženství bylo oporou křesťanské politiky i oficiálního státního mudrosloví. Pohlédli tedy izaiášovci na ruiny, povinně zaplakali a pak se utěšovali lízátkem zlaté minulosti, kdy byl jejich mistr přijímán u královského dvoru doma, oslavován v zahraničí a nadto požehnán Hospodinem? Pak zbývá jediné: nafouknout důležitost zesnulého proroka do kosmických rozměrů a pohodlně parazitovat na jeho "živém" odkazu. To by byl běžný scénář v českých poměrech, ale nikoliv v biblických. Bible musí otevírat budoucnost, na rozdíl od českých poměrů, konzervujících zatuchlost minulého století nabraným polským kněžstvem kompenzujícím prázdné české a moravské semináře. Izaiášovi žáci mysleli jinak, prorocky: jinak by jejich existence neměla smysl. Na rozdíl od existence náboženské instituce hnané ideou neobsazených far, proroci žijí ideou přicházející Boží slávy a přítomného Božího působení.
)
A jsme u jádra pudla. Náboženství jako instituce, i to poexilní židovské, se postupně uzavírá do provinciální zatuchlosti a do horečné sakralizace nepodstatného. Izaiášova prorocká škola naopak směřuje k univerzalizaci: do Jeruzaléma putují všechny národy, nejen Židé. Navíc z nich budou i kněží a obětníci, což v tehdejší době muselo působit stejně silně, jako kdyby v katolické církvi dnes někdo prorokoval, že neúprosný tlak Bohem chtěné rovnosti si jednou vynutí svěcení žen a zrušení celibátu pro diecézní klérus. Ale nehrajme si na proroky, když oficiální římskokatolické náboženství, k němuž patřím, s oběma variantami zásadně a na věčné časy nesouhlasí. Na proroka se nehraje, buď jím někdo je, nebo ne, i když se oficiální církev staví třeba na hlavu, což bylo ve Starém zákoně častým zvykem. Izaiášovci ve třetí generaci, kteří svého mistra už asi nikdy neviděli živého, ti proroky byli. Nechyběl jim ani rozhled ani velkolepá vize světového Hospodinova působení. To se naplnilo, protože jako příslušník pohanského lidu jsem knězem. To, co chybí nám, je ona odvaha prorocké poexilní školy. I my máme vyjít z česko-moravské kostelní zatuchlosti, máme otevřít nové obzory a dát lidem svěží, neotřelou perspektivu spásy. Máme hledat solidní smysl života a nikoliv provozovat myší pištění nad pomyslnou ztrátou křesťanství, která ve skutečnosti představuje nesmyslnou přítěž minulých staletí, a nikoliv živý poklad víry. Nemáme být fascinováni troskami starého, ale tím novým, co Hospodin připravuje pro celý svět. Ale to by zde musel být někdo, kdo je schopen takové věci vidět. Třeba to budou polští kněží poslaní na dlouhodobou duchovní brigádu. Hospodinovi občas nechybí smysl pro humor.
Také Ježíš asi četl TritoIzaiáše, a tudíž "putuje do Jeruzaléma" (Lk 13,22
) po vzoru všech národů a pronárodů. I on byl prorokem, a proto převracel zavedené náboženské představy. Podle nich měla být spása ze Židů, a tudíž primárně pro Vyvolený národ. Potulný rabi v duchu prorocké tradice Izaiášovy školy viděl shromáždění všech národů na konci času.
"A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními." (Lk 13,30
Ježíšovi rozhodně nechyběla schopnost tvořivé interpretace toho, co vede k univerzalizaci biblické zvěsti. Nebojoval za nějaké křesťanské "dědictví" či "kořeny", které by bylo třeba institucionálně chránit a vtělovat do ústav. V jeho očích mělo cenu hlavně všeobecné Boží působení pro všechny národy. A zde narážíme na paradox Království a na jeho kritiku daných poměrů v Izraeli. Kdyby byl opatrný, pouze by nenápadně dodal, že podle Izaiáše přijdou do nebe všelijací lidé, třeba i cikáni. Ale on vyprávěl podobenství o tom, že se právě cikánům bude dávat prvenství, protože byli zde na zemi poslední. A naopak oni první - v církvi, ve společnosti, ve státě - mohou být posledními. Tj., budou zavrženi a půjdou přímo do pekla.
)
"Tam bude pláč a skřípání zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními." (Lk 13,28-30
Podobenství dosvědčuje prorocký aspekt radikálního převrácení situace. Bůh si to na konci času může dovolit. My žijeme v čase a toto si dovolit nemůžeme. Proto jsou Romové ve společnosti posledními a mužští celibátní kněží v katolické církvi prvními. Jenže jejich postavení může narazit na Boží spravedlnost, která nehledí na partajní legitimaci, ale jen a pouze na osobní zásluhy dotyčného. Pak mohou arogantní posvěcení celibátníci pohořet a ponižovaní Romové zvítězit. Tento univerzální aspekt převrácení pozemských pořádků Ježíš představil jako kritiku daných poměrů, kdy byli mnozí saduceové a farizeové nafoukaní až běda. Není divu, že náboženští představitelé v Jeruzalémě očekávali Ježíše se zachmuřenou tváří a s hřebíky v ruce. A Ježíš dělal všechno veřejně. To byl základní bod jeho obhajoby při výslechu před primasem židovské biskupské konference. Mrkněte se na Janovo evangelium, kapitola 18, verš 20. Pokud chcete v tomto bodu Ježíše následovat, zkuste si dnes veřejně zkritizovat nějakého biskupa za pitomosti, které dělá, a uvidíte, jak dopadnete.
)