Moudrost pominutá rozumem

Přemýšlejte s rozumem

Autor Knihy moudrosti napsané možná těsně před zlomem letopočtu se schovává za Šalamouna. V citovaném úryvku úspěšně kontruje moudrost dnešního evangelia. Obě moudra stojí ideově proti sobě, leč Bůh nemůže být zcela rozdělen. I sáhneme po druhém čtení a pokusíme se Boží moudrost inteligentně zachránit, aby nebyla napadena nadměrnými rozpory a nemoudrostí. Filosofové obhajují Hospodina celkem běžně: říká se tomu teodicea. Když Bůh vyvolá zemětřesení, při kterém zahyne několik desítek tisíc nevinných lidí, pak musíte dokázat, že otřesený Nejvyšší to se světem myslí dobře a že jej miluje konstantně neskonalou láskou.

Anonymní pisatel Knihy moudrosti žil pravděpodobně v helénské části impéria a byl vzdělaný, což přeloženo do jazyka českých a moravských chrapounů znamená, že byl "přeštudovaný". Po vzoru Platóna a stoiků pohrdal tělem a zcela odděloval moudrost na zemi a na nebi: "Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje duši plnou starostí." (Mdr 9,15 (najít předchozí)) Dualismus mezi duší a tělem, typicky platónský výplod, plně charakterizuje toto intelektuální mudrování. Pozemská forma moudrosti se potýká s nejasností, omyly, tápáním a celkovou debilností. Křehkost rozumu je dána od přírody, protože naše tělo za moc nestojí a v něm uvězněná mysl představuje ještě horší variantu. Židé a evangelíci správně vnímali nepatřičnost této knihy v korpusu Starého zákona, proto ji tam ani nezařadili. Katolíci ano, čímž rehabilitovali vliv filosofického myšlení na Písmo. Tím filosofům umožnili existenci uvnitř teologie, i když jen velmi neradi. Moudrost přeštudovaného helénského Izraelity usazeného možná v Alexandrii odděluje lidskou spekulaci a plány od Božích skutečností. Spolehlivá moudrost prý přichází pouze od Boha a ten ji dává zcela osobně. Aby Hospodin lidem dokázal, že ho ještě nepřechytračili, čas od času jim zkříží životní plány a zmate myšlenky. Já osobně vidím v této knize obranu nadpřirozeného daru víry a Božího ducha. Nemohu ovšem přehlédnout komplex méněcennosti židovského učence, který sice vynikal mezi intelektuálně slepými krajany, ale na alexandrijské univerzitní kapacity prostě neměl. To je i v dnešní církvi poměrně častý zjev a podobně postižení kolegové plodí inspirované traktáty téže sorty. Kdo mlčí a nezatracuje bezhlavě to, čemu nerozumí, ten zůstává filosofem a má alespoň teoretickou šanci něco pochopit. Kdo už dopředu ví, že všechno, čemu nerozumí on, je také zavrženo samotným Bohem, ten má v jistých církevních kruzích o chleba postaráno. V jiných sférách ducha by se naopak vůbec neuživil. Ani autor této knihy na tom nebyl v židovské řecky mluvící a smýšlející diaspoře s oblíbeností nijak špatně, jinak by ho nikdo neopisoval.

A nyní hopky k evangeliu, kde vidíme pravý opak. Ježíš není přeštudovaný, což mělký česko-moravský cit pro spekulaci konstatuje se zřejmým zalíbením. Jako syn příslušníka střední vrstvy - Josef byl téktón (Mk 6,3), stavitel - dostal jistě slušné vzdělání, protože uměl číst a psát. To tehdy svedl jen naprostý zlomek obyvatelstva. Navíc byl Ježíš i vševědoucí, což mu značně usnadnilo přístup k informacím. Ale nebesky obdařený Pán nijak nezatracoval běžnou praktickou moudrost, na rozdíl od přeštudovaného kazatele z prvního čtení. Když se chceme pustit do velkého díla, třeba stavby věže nebo války se sousedním státem, máme si nejprve v klidu sednout a pořádně si spočítat, zda na podobný podnik máme. Je zajímavé, že toto vzývání praktické moudrosti se objevuje na místě, kde ostatní evangelisté vzývají pouze radikalitu následování. I Lukášův Ježíš nakonec potvrzuje bezpodmínečnost učednictví: "Kdo se nezřekne všeho, co má, ten nemůže být mým učedníkem." (Lk 14,33) Ale před klasickým závěrem stojí zajímavá slova o tom, že máme prakticky a věcně přemýšlet, zda se do dobrodružství s Ježíšem pustíme. Pánova neomylná slova se mi velice líbí. Mnoho mladých lidí, kteří se rozhodují pro duchovní povolání, a tím pro život v celibátu - pokud si všimneme pouze té nejnápadnější charakteristiky kněze nebo řeholníka či řeholnice - se pilně rozhoduje, počítá, zvažuje, pozoruje toto zvláštní společenství, a nakonec do něj raději nevstoupí. Myslí si, že nemají na dokončení ohromné stavby. Jinak řečeno, postupovali podle dnešního návodu. Ten je zajímavý i tím, že spojuje lidskou a božskou moudrost do jednoho celku a netrpí výše uvedeným (a kritizovaným) dualismem z prvního čtení. Ježíš byl zkrátka študovaný, ale nikoliv přeštudovaný. Věřící našinec si, doufám, úlevně oddechne, že pozemská normalita a nebeská abnormalita našeho Pána byla tímto uspokojivě obhájena.

Máme plivat na tělo a na praktickou moudrost, jak to intelektuálně činí platonismem nakažený kazatel, nebo nemáme, jak to činí Ježíš? Oba jsou inspirovaní jedním Duchem, ale druhý mudrc jej má mnohem víc. Proto prostudujme příklad Pavla z dnešního druhého čtení. Jeho smysl je velmi jednoduchý. Pavel píše nějakému hodnému a slušnému otrokáři Filemonovi, jemuž utekl otrok Onezimus. Ten se řízením Osudu přidal k Pavlovi, který jej pokřtil a s průvodním dopisem poslal zpět k původnímu majiteli. Pavel prosí křesťanského otrokáře, aby Onezima přijal "ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra" (Fil 1,16). Hezké, že ano. Ale Pavel nikterak nepraví, že v důsledku bratření má být Onezimus propuštěn z otroctví. Mystický apoštol přeměňuje daný řád zevnitř, a to zásadní obhajobou křesťanské lásky, která maže v řádu milosti všechny rozdíly. Podobně smýšlí i ve známé pasáži Listu Galatským.
"Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil." (Gal 3,27-29)
Pavel přímo neruší, dokonce ani nekritizuje daný společenský řád, kde bylo otroctví normálním zjevem. Možná se mu otroctví nelíbilo, ale praktická moudrost mu třeba radila, aby po Filemonovi nechtěl příliš mnoho: křesťanskou lásku, a navíc i rezignaci na cenný majetek. I dnes jsou mnozí věřící schopni pouze prvního, tedy nadpřirozeného úkonu. Ale možná Pavel vůbec na Onezima jako na otroka nemyslel. Třeba byl přesvědčen, že sbratření v Kristu vše vyřeší, a že další kroky právního charakteru budou už zcela zbytečné. Až další staletí po vydání tohoto listu ukázala, že církev musí pojmout osvobození otroků jako požadavek základní lidské spravedlnosti, čili jako etický příkaz. Jinak by se otroctví jako instituce asi neodstranilo. A jsme znovu u praktické stránky věci. Americký Sever si musel sednout a počítat, kolik bude stát válka proti otrokářskému Jihu a zda ji abolicionisté budou moci vyhrát. Pak se šlo do války proti sousedovi. Spor mezi nebeskou a praktickou moudrostí tehdy vyřešily zbraně a lepší vojenská taktika. Otroctví padlo i s otrokáři. Pavel spor mezi lidskou a božskou moudrostí přímo neřeší: to vykonala až iniciativa čestně a křesťansky smýšlejících následovníků, již spatřovali v otroctví urážku rovnosti všech lidí před Bohem. A dodejme, že v téže době, kdy Pavel psal svoji prosbu Filemonovi, již někteří filosofové, zvaní stoikové, otroctví zásadně odmítali. Bylo totiž v rozporu s univerzálním rozumem, na němž mají podíl všichni lidé. Filosofická moudrost přeštudovaných totiž někdy přináší překvapující výsledky: mohou škodit trávení i majetku. Lidé jako Sokrates zvednou ze židle dokonce i celý stát.