Oběd s Kasandrou

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
27. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Hab 2,2-4 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Hab 1,2-3; 2 Tim 1,6-8.13-14; Lk 17,5-10
Datum: 3. 10. 2004
Když hora nejde k víře

Citace z proroka Habakuka je zajímavá, protože o osobě tohoto Božího muže nevíme nic. Tím exponenciálně vzrůstá počet spekulací a tudíž i počet teologických traktátů popírajících předešlé traktace, ničím nepodložené. Prorok pravděpodobně působil někdy před babylónským zajetím a jako mnoho jiných Božích mužů (myšleno doslova) marně burcoval ochablé obyvatelstvo Jeruzaléma a Judské říše k nápravě mravů a veřejných věcí. Hospodin mu nařizuje, aby svá vidění "zřetelně vyryl do desky" (Hab 2,2). Toto těžkopádné médium vynikalo trvanlivostí, ale život zpustlé společnosti nijak zvlášť nepoznamenalo. Habakuk mi připomíná řeckou prorokyni Kasandru: dcera trojského krále Priama dostala dar vidění od boha Apollóna, který na ni měl sexuální zálusk. Nadmíru ctnostná či nadmíru hrdá panna však neměla o boha zájem; ten dar ponechal, protože již za Homéra byli bohové neomylní; avšak Apollón zařídil, aby na pravdivá proroctví Kasandry nikdo nevěřil. Není snadné uvěřit nějakému člověku jen proto, že říká něco jiného než ostatní. Snad proto v pozdějším katolicismu proroci jako třída vymizeli, protože máme všichni říkat totéž.

Tak nějak nás ujišťuje apoštol Pavel ve Druhém listě Timotejovi, jehož autorem s velkou pravděpodobností není. Učedník Timotej má po smrti svého mistra "stát u svěřeného pokladu víry" (2 Tim 2,15). V post-apoštolské generaci začal být problém nejen se šířením víry, ale i s její správnou interpretací. Dopis psaný jménem Pavla se prezentuje jako duchovní závěť apoštolské generace. Připomíná všem věřícím, že základ víry je trvale apoštolský a nemůže být jiný. Nemáme jinou víru než tu, kterou nám předali první svědkové, kteří s Ježíšem "jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání" (Sk 10,41). Máme tedy říkat totéž co apoštolové, protože jinak křesťanství neudržíme. A přitom máme dále hlásat víru, k čemuž je pilně vybízen Timotej. Pak ovšem musíme také říkat stále něco nového, co lahodí sluchu dalším generacím a kulturám. A když jim to zrovna nelahodí, tak mají našemu poselství alespoň rozumět. Zrovna v tomto punktu se dnes dostáváme do stále větších problémů. Církev se v dnešním světě stává stále méně srozumitelnou, hlavně vinou svých celibátních mužských a Božích funkcionářů. Ale generace se mění, levicové osmašedesátníky vystřídali mladí konzervativci, s nimiž si církev přece jen lépe rozumí. Poklad víry se sice uchovává v nádobách hliněných, ale finance nutné k jeho šíření se uchovávají v sejfech železných. A ke kapitálu v nich uloženému chovají konzervativci úctu téměř posvátnou. A stejně pozitivně se staví k zákonům, k právu a k ochraně všeho nabytého bohatství. Myslím tím skutečné konzervativce, ne jejich českou odnož. Proto by klidně podepsali dnešní druhé čtení, neb nashromážděný poklad je třeba dobře opatrovat. A k tomu jsou nutné duchovní hodnoty: jinak lidé, i ti pravicoví, kradou jako straky a svůj lup posílají do Švýcarska, kde posvátnou hodnotu majetku kalvínsky uznávají již po mnoho generací. S levicovými aktivisty si hierarchičtí funkcionáři rozumí hůře, protože prorockým duchem nadaní revolucionáři myslí na zářné zítřky a na přítomnost a minulost se dívají dost černě.

Ale kde vzít víru, kterou vyžaduje Ježíš po svých učednících v dnešním evangeliu? Prý má sílu přesadit horu do moře (Lk 17,6). Dostojevský nechává v Bratřích Karamazových meditovat toto podobenství. Intelektuálně naladěná románová postava uznává, že tato víra může na širé Rusi existovat u dvou nebo u třech velikánů ducha. Ale polokřesťanský zbytek národní pospolitosti na tuto elitu nemá, takže je zbytečné o tuto evangelní metu usilovat. Prakticky vzato je lépe být nevěřícím, protože od věřících Pán Ježíš požaduje příliš mnoho. Tento důvod jistě hraje v dnešním světě nezanedbatelnou roli. Pán Ježíš opravdu nepožaduje málo, když sám dal všechno. Tak už to u opravdových revolucionářů chodí. Na druhé straně však nedokážeme našim skeptickým současníkům vysvětlit, že zápas o víru a mravnost zásadně přitakává životu a jeho smyslu. Věřící zkrátka žijí kvalitněji, protože život se bez pevné ideové opory žít nedá: nebo dá, ale hůř, s větší bolestí a s většími nepříjemnostmi. Tuto pravdu opakujeme my, funkcionáři církve, tak zoufale do omrzení, že jsme tomu málem přestali sami věřit. Proto čteme potajmu Bratry Karamazovy a vrtá nám hlavou nikoliv naivně věřící Aljoša, ale nihilista Ivan. Možná je naivita důvěry nezbytná k držení pokladu víry. Předložený intelektuální diskurz se proto pilně snažil o její obhajobu.