Reportáž z Antiochie

Lavička náhradníků a dějiny spásy

Reportér s fiktivním jménem Lukáš nám podává zprávu z první apoštolské cesty misionáře Pavla. Protože byl s mikrofonem přímo u prvního Pavlova kázání v Pisidské Antiochii, máme ve 13. kapitole Skutků apoštolů autentický záznam Pavlova verbálního mistrovství. Kdyby vše bylo tak jednoduché, jak to vidí bibličtí fundamentalisté. Podle nich Bůh šeptal svatá slova biblickým spisovatelům do posvěceného ucha přímo a nezměnitelně neomylně. Ale pojďme k věci, tedy k Pavlovu kázání. V souladu se svými židovskými a farizejskými zvyklostmi jdou Pavel i Barnabáš v neděli do kostela. A protože jsou židé, dělají to v sobotu, nikoliv neděli, a nejdou do kostela, nýbrž do synagogy. Na kostelních pořádcích se mnoho nemění, ty jsou pevnější než slovo Boží. I židé znali liturgický rok a četli Písmo na pokračování. První čtení bylo vždy z Tóry, tedy z pěti Mojžíšových knih, druhé čtení následovalo ze zbytku Bible. Podle citovaných veršů lze určit, kdy Pavel kázal. Asi se jednalo o 44. sabat v roce, na přelomu července a srpna. Tehdy se četl v prvním čtení úvod do Deuteronomia (Dt 1,31

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Teologie Tóry (Ranní slovo) Reportáž z Antiochie (C) (Umlaufoviny)

) a ve druhém čtení z proroka Izaiáše (Iz 1,1-17

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Hospodin obviňuje svůj lid z nevěry (Ranní slovo) Pravá bohoslužba (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: 2. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 1. neděle adventní (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). Princip byl jednoduchý. Nejprve se přečetl text (to neuměl každý) a pak se komentoval. Číst a kázat mohli i pozvaní hosté, mezi něž Pavel patřil z titulu farizeje. Apoštol dostal slovo a začal kázat o Ježíši jako Mesiáši. Kazatel v beránčím rouše pravověrného izraelity hlásal v synagoze sektářské učení, které nemělo souhlas velerady. Není divu, že představení synagogy jeho mesiášské vývody odmítli a oba vyslance celkem slušně, ale rezolutně vyhodili z kostela. Kdyby místo vašeho faráře začal od ambónu mluvit třeba Svědek Jehovův, možná by se vám to také nelíbilo. A pak přichází zlatý hřeb Pavlova kázání. Apoštol se na rodáky naštval a řekl jim, že se na ně dějiny spásy předběžně vykašlou.

Citace z Izaiáše ideologicky vyfutrovala Pavlovo rozhodnutí kázat evangelium pohanům. Idealizovaná podoba prvního Pavlova misionářského kázání zaznamenává nejdůležitější událost od vzniku křesťanství. Pavel se rozhodl, že opustí tradiční prostředí a začne se věnovat lidem, kteří do kostela nechodí a nemají s ním absolutně nic společného. Proto jsme dnes křesťané my a nikoliv židé. Kdyby se tehdejší církev držela synagogy stejně urputně jako katoličtí biskupové lidové strany, tak by tato malá sekta zanikla za několik století. Ale první křesťané se nevyžívali ve stereotypech, protože měli mladého ducha. O dva tisíce let později již tak mladí nejsme a je to všude v církvi vidět. Horší je, že nás pozorují i lidé zvenku.

Liturgický anonym čte Janovo zjevení stejně důkladně jako američtí a japonští turisté navštěvují Evropu. Minule jsme začali s úvodem do Apokalypsy a hopky, hopky, už jsme v sedmé kapitole. Ponaučení z dnešní perikopy vyniká jednoduchostí: kdo s Beránkem trpěli, budou se ním radovat. Jan už zažil krvavá pronásledování věřících, proto hodně mluví o nebeské odměně. Pavel a Barnabáš v prvním čtení začínají svou misii v neutrálním, až positivně naladěném prostředí. U židů rychle narazí na nepřátelství, ale nikoliv u římských úřadů. Ty byly velmi zdrženlivé v náboženských otázkách a nerady se míchaly do sporů, po kterých jim nic nebylo. Klasický příklad opatrného postoje podává soudce Galio, který byl místodržitelem v Achaji. Pod jeho správu spadalo také velkoměsto Korint. Když byli Pavel a jeho druhové obžalováni židy kvůli šíření nepovoleného náboženství, soudce se tím odmítl zabývat. Znovu se dokazuje známá pravda: spory mezi náboženstvími jsou vždy o něco dramatičtější, neúprosnější a krvavější než spory civilní. Když patříte k náboženské skupině, která má své pravdy dané přímo od Hospodina, nadto je u katolíků ještě neomylná, pak nemáte důvod věřit těm druhým. Bůh přece není rozdělen a když přeje nám, druhé musí nutně zatratit. Černobílé vidění v rané církvi rychle nastolilo antisemitismus, první a zásadní náboženskou nesnášenlivost. Táhne se jako červená nit celým křesťanstvím až dodnes.

K Janovu evangeliu mne nic rozumného nenapadlo. Teď se budou ještě dvě neděle číst narychlo sebrané úryvky, které mají vyplnit prázdný čas do Letnic. Musíme chápat liturgického anonyma. Zprávy o zmrtvýchvstání již přečetl během hlavních velikonočních svátků. Beztak jich není tak mnoho. Teď má Ježíše v nebesích, odkud mnoho přímých zpráv nemáme. Proto sáhl k Janovu evangeliu a ukazuje různé stránky Ježíšovy misie. Dnešní úryvek popisuje spojení Otce a Syna. Syn ví, že křesťané jdou za ním jako ovce. Pokud pastýři v biskupském rouše, kteří si nemohou nárokovat Boží synovství v plném rozsahu, sebevědomě pronášejí stejný požadavek, pak by se měli trochu uskromnit. Vůči Ježíšovi jsme ovce, vůči biskupům nikoliv. Spolu s nimi tvoříme lid Boží, tedy pestrobarevný ovčinec s jedním Pastýřem. Ten se píše velkým písmenem proto, že ovce mu předal jeho Otec. Pro neznalé Janova symbolického jazyka raději přidejme vysvětlení. Ustavení Božího lidu je v souladu s plánem spásy, na kterém se podílí celá Boží trojice. Protože Otec a Syn jsou jedno v Duchu svatém pak i jednota ovcí a Pastýře stojí na hlubších základech než jen sociologické, národní a ekonomické určení v rámci Božího lidu. Tato povrchní určení z ruky vyrvat lze, protože nejsou podstatná. Určení být Božím lidem nám, ovcím, nikdo z ruky vyrvat nemůže. Ale toto určení není bez problémů. Pokud vás zajímá, o jaké problémy jde, klikněte si na tuto stránku.