4. neděle postní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 2Kor 5,21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Joz 5,9a.10-12; 2 Kor 5,17-21; Lk 15,1-3.11-32
Datum: 18. 3. 2007
Podobenství o milosrdném otci je perlou nejen světové literatury. Znáte něco podobného v textech jiných náboženství?

Před týdnem jsem připomínal: pohanská božstva mlčí. K nám Hospodin mluví.

Zatímco východní náboženství hlásají převtělování, aby člověk v mnoha a mnoha životech odčinil zlo, které způsobil (východní člověk je hluboký a tváří v tvář veliké bídě, nemocem a bezvýchodnému utrpení,  se nevymlouvá ze svého podílu na zlu ve světě), nám je zvěstováno, že nejsme odkázáni jen sami na sebe. Bůh se nás v naší bídě milosrdně ujímá. 

Zve nás výš, než se nám kdy snilo, ale má pro nás stále otevřenou náruč.

Před týdnem jsme si četli o slitování Hospodina nad Izraelem v Egyptě. Izraelité si za zotročení mohli částečně sami (což neomlouvá zločinnost Egypťanů), byli marnotratným synem, který promeškal dobu možného návratu domů.

Přesto se nad nimi Hospodin smiloval. A přes všechnu jejich další nevděčnost a drzost na poušti je  dovedl do země svobody. Bůh je skvělý táta (a máma)!

Ježíš nám dokresluje obraz Boha nejen krásným vyprávěním, ale především svým jednáním. Když mu vytýkali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi", podobenstvím vypráví - tak jedná Bůh - proto nemohu jednat jinak.

Promrhat majetek po předcích a zneuctít dobré jméno rodiny je zmarněním veliké části otcova života. Syn se nevyvedl. Co s ním?

Vina je veliká, nezakrývá ji ani provinilec; ví, že nemá na nic právo. Sám se připravil o veliký dar. Nežebrá. Jestli dostane práci, bude za ni vděčný. Musí nést svou bídu a propad.

U biblických textů je dobré nespěchat.

My jsme velice rozmazlení, bereme dobrý konec jako samozřejmost. Pro Ježíšovy současníky bylo jednání otce z podobenství překvapením a to už měli řadu století velikou zkušenost s Božím smilováním. Lidé východních náboženství by teprve stáli s otevřenou pusou.

Nás potká něco zlého a hned Bohu vyčítáme, že nás nechal ve štychu. Východní člověk (včetně Židů) by nám řekl: "Ty nevíš o porušenosti světa a o svém podílu na zlu ve světě?  Řveš jako rozmazlený fakan."

Marnotratný syn se neomlouvá jen za promarnění majetku, také trpí tím, že zranil tátu.

Protože vyznává své selhání a je ochoten nést následky, může mu otec otevřít svou náruč.

Provinilec může být uzdraven a může přijmout velkorysou nabídku. Je překvapen, že otec nezatrpkl. Konečně vidí tátovu velikost. Dříve byl slepý.

Synovo vyznání před otcem je napsané stejnými slovy, jež si předtím předsevzal vyslovit, ale zkusme si uvědomit, v čem bylo "jiné"...

Hospodin nás nerozmazluje. Co by z nás bylo? Připomínali jsme si minulý týden: "Mojžíši, nevejdeš do zaslíbené země." (A Mojžíš to necítil jako újmu nebo trest. Věděl, že jej má Hospodin rád a že bez Hospodina by jeho národ zahynul a on sám by umřel jako obyčejný pastýř.)

Vychutnejme si a oceňme, koho v Bohu máme. Dobří rodiče nejsou samozřejmostí. Někam své děti vedou a mají na ně nároky, ale také jim po celou dobu růstu a po celý život poskytují otevřenou náruč svého srdce.

Dospělý ale musí, na rozdíl od dítěte, nést odpovědnost za své jednání. Kdo nám co dá?

Když nás pubertální děti soudí za rozdíl mezi ideály, ke kterým je vedeme a naším jednáním, jen se krčíme. Mají pravdu, když nám něco právem vytýkají. 

Proto říkám, všímejme si, jak s námi Bůh jedná, a hned budeme vědět, jak jsme bohatí.  Každý den bychom si měli všímat boží přízně, můžeme se v ní koupat. To člověka nese a vnitřně omlazuje.

U potěšení z Božího přátelství bychom mohli dnes zůstat. Ale aby Boží velikost ještě víc vynikla, něco přidám. S darem se má dobře hospodařit  a s tak cenným darem teprve.

K ocenění božího přátelství patří nebrat na lehkou váhu rady od Boha. Péče Boží přece také spočívá v tom, že nám Bůh ukazuje, jak to v porušeném životě chodí a co nás může potkat a čeho se můžeme uchránit. 

Všimněme si znovu marnotratného syna. My v něm okamžitě vidíme člověka, který hřešil a potom si řekl, já přestanu hřešit. Ale podobenství zabírá širší plochu našeho jednání než si myslíme.

Problém jakéhokoliv zavržení, jakéhokoliv hříchu, je problémem syna, který se od Boha odtrhl. To si většinou neuvědomujeme. Ďábel je marnotratný syn, který odešel od Boha a nevrací se.

Dokonce i sv.Petr a Jan jsou v určitých oblastech podobní synu, který odchází ("Této noci se nade mnou pohoršíte"). 

Takových odvratů od Boha, kdy člověk říká: "Ne, já jdu pryč", je mnoho, dějí se v nejrůznějších podobách a týkají se každého z nás.

V manželství toužíme po vzájemném porozumění a spolupráci. K tomu  ovšem vede náročná cesta. Většina manželů se hádá (důležité je, aby se někam prohádali; před týdnem jsme trochu naťukli, jak tomu pomoci). Nehádají se jsou-li v zaměstnání, když spí nebo se dívají na televizi. Ale jak spolu mají něco řešit nebo trávit volný čas, narážejí. Nejvíce rozvodů je po Vánocích a po dovolené.

Souhra s druhým, po jakém toužím, je totiž mistrovským uměním a něco vyžaduje. Počáteční nadšení nestačí. 

Kamarád trombonista mi říkal: "Koncert s orchestrem bez chyby se povede jen výjimečně, jde totiž o veliké mistrovství".

Udělá-li muzikant chybu nebo chytnou-li se manželé, nikdo neskáče z mostu, ale není pravda, že o nic nejde. Každé nedorozumění nás zraňuje, chyby škodí, bourají, vadí nám.

Proto se snažíme o dobré porozumění. Nejde o výkon pro výkon, ale o to, aby nám spolu bylo dobře. I s Bohem.

Bohu, a snad i nám, jde o snížení počtu chyb a trápení.

Nelámeme hůl nad chybami dětí. K jejich růstu je třeba, aby zažili pocit bezpečí a jistotu, že jsou milovány. Ale také je postupně k něčemu vedeme.

Je skvělé, jaké máme v Bohu zázemí bezpečí a jistoty, že nás Bůh nikdy neodepíše. Ale i my sami potřebujeme vyrůst, abychom nebyli ve svých očích žebráky. 

Mnoho lidí je přesvědčeno (jako zamilovaní), jak jim bude s Bohem dobře.

Máme v sobě naivní nechuť naslouchat zkušenějším - včetně Ježíše.

Marnotratný syn odešel, nechtěl se potkávat s otcem. (O otci není řečeno, že by byl pedant nebo člověk tvrdý, s oběma syny jednal dobře. Synové byli nespokojení s tátovým jednáním.)

My jsme přesvědčení, že nám nic takového nehrozí. Proč bych se neměl snést s Bohem, když je láska?

My v marnotratném synu vidíme člověka, který hřešil, a potom si řekl, já přestanu hřešit.

Ale toto podobenství se týká také odvratu od Boha, který se vůbec nemusí hříchem projevit.

Jde o jakýkoliv odvrat.

Nejhorší jsou skryté odvraty, kdy člověk přeskočí nepohodlnou situaci v jednání s druhými (nebo uteče). Ve vztahu s Bohem třeba přeskočíme nepříjemné místo v evangeliu, jakoby nebylo. /1

Přitom chodíme do kostela a myslíme si, že je všechno v pořádku.

To je odchod od Boha!

Setkání s Ježíšem byl pro mnohé nárazem.

Kaifáš toužil po setkání s Mesiášem, a když přišel, nechal jej ukřižovat. Proč? Odešel od tesaře z Nazareta; jeho slova se mu zdála nemožná. Nezamyslel se nad nimi.

Nikodém od Ježíše odešel také.  Až při zločinném procesu velerady s Ježíšem změnili členové rady Nikodém a Josef z Arimatie názor a uvědomili si, že Ježíš není fantasta.

Kaifáš a Nikodém jsou marnotratní synové, kteří za Ježíšem přišli a kteří také odešli.

Nejprve přišli, zajímali se o Ježíše, měli nastražené uši. Mít ve své církvi někoho, kdo dělá zázraky, je lákavá věc. Až nepříjemné Ježíšovi řeči vyvolaly u mnoha představených alergii, která vedla ke hříchu. Kaifáš a Nikodém se odtrhli od tesaře (netušili, že se odtrhli od Mesiáše a tím pádem od Boha). Kaifáš se nevrátil, kdežto Nikodém se nakonec vrátil.

Ježíš nás upozorňuje, že člověk odchází od Boha a ne Bůh od člověka! 

Napřed v té skryté formě. Potom se ptá: "Pane Bože, proč jsi mne opustil",  zatímco člověk opustil Boha.  /2

Ježíš říká: "Mám vám mnoho co říci, ale nyní byste to nesnesli" (Srov. J 8,26.43, J 6,60-61) /3

V některých oblastech ani Petr a Jan nesnášejí kázání Ježíšovo (např. o vraždě Mesiáše) . 

Jednou nás čeká stálá přítomnost s Bohem. Bude nádherná, ale také pro nás náročná.

Představme si těsný kontakt s Bohem, kdy jsme s ním stále. Bůh je příjemný společník, ale je otázkou, zda někdo nebude chtít raději promítat telenovely.

Blízkost Boha u řady lidí vyvolává úniky, útěky od Boha.

Ne každý z marnotratných synů se vrací. Kaifáš nešel hýřit do ciziny, ale opustil slova Mojžíšova zákona a  místo toho si nastrčil svoje modlitbičky.

Mnoho Židů si myslelo, že jsou na setkání s Mesiášem připraveni.

Uvidíme, jak dopadne při svém druhém příchodu. /4

Lze vypozorovat, nakolik jsme na Ježíše naladěni. /5

Nezbývá nám nic jiného, než se zakousnout do evangelia a neutíkat od nejasných míst - nedělat marnotratného syna v jemnějším, méně známém vydání.

Jsme někdy marnotratní víc než si myslíme. Kolik je míst v evangeliu, která přeskakujeme?

Přece, jestli čteme jen několik stránek knížky, pak všechny ostatní "zahazujeme". Vybíráme-li si z Písma jen to, co se nám hodí, je to marnotratnost (syn z podobenství také sebral jen něco - prachy - a od ostatního odešel).

Forem opuštění Boha je víc než by se zdálo, a právě ty skryté formy opuštění Boha a jeho slova jsou o tu nenápadnost nebezpečnější.

Bůh stále volá každého, ale k celému slovu Božímu, k Ježíšovu slovu, ne ke kousku.

Záleží na nás, zda dovedeme říci to, co vrátivší se syn. Pokorně si přiznat chybu, zamyslet se nad ní a obrátit se. Marnotratný syn si uvědomil a přiznal, že se odvrátil od Boha a otce.

Znovu řeknu, často a do sytosti se těšme z jedinečné náruče Boží, která se nám nikdy neuzavře. (Jen nezapomínejme, že jsme to my, kdo hloupě odchází.)

I dospělý ocení, když jej někdy druhý obejme. (V nouzi poznáš přítele.) Ale být nezodpovědný by nás samotné nebavilo. Nechtěl bych, aby mě v nebi vozili v kočárku s dudlíkem v puse.

----------------------------------

Poznámky:

                /1     Např.: "Běž si vyříkat s druhým, když má něco proti tobě". (Srov.  Mt 5,23)  

               /2    Ježíšova věta z Markova evangelia: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Mk 15,34),  je úvodní větou Žalmu 22.  Žalm končí velikou důvěrou v Boha.

Kdybychom si mysleli, že Ježíš procházel krizí víry, zapomínali bychom, že Ježíš je nejen člověkem, ale i Synem Božím. Nedávno jsem připomínal, že Ježíš nazíral Boha v jiné kvalitě než všichni mystici dohromady.

Ježíšovy předpovědi o vzkříšení nebyly jako výroky ostatních proroků (o kterých by někdy později možná mohli proroci pochybovat), Ježíš měl naprostou jistotu v Otci.

I jiní lidé přestáli ukřižování (někteří umírali několik dní). Ježíš na ukřižování přistoupil, věděl, co jej čeká.

Modlitbu 22 žalmu říká pro nás - ukazuje nám, kudy vede cesta z pocitu - "Bůh mě opustil".   

               /3     Ježíš je moudrý učitel, nepřetěžuje nás, trpělivě nás provází a čeká, až nám některé věci dojdou.

               /4    Poprvé Mesiáš přišel v přestrojení laika a mohl coby laik kázat. Dnes by si neškrtl.

Hlavně, aby podruhé nepřišel jako žena, to bychom prohráli.

              /5     Naše zvolání "Na druhý příchod čekáme", bývá často prázdnými slovy, nepřemýšlíme, co od nás vyžadují a po čem voláme.

Myslet si ovšem: "Ještě počkej", svědčí o podobném nepochopení Ježíšovy práce.;