Velikonoce 2007

Kdybych na každý den napsal tři strany, bylo by toho pro vás mnoho.

Zkusím tedy jednu úvahu k Velikonocům.

(Jak je možné, že Jidáš zradil? Píšu to v poslední poznámce. Z Jidášova příběhu se můžeme mnoho naučit.)

Mluvíme o dědičném hříchu a o vykoupení: "Ježíš šel na kříž, aby na sebe vzal naše hříchy. Zhřešili jsme a Ježíš za nás dává náhradou život, abychom my mohli žít."

Často se takto o Bohu mluví. Jak to říkáte vy?

Představme si, že by nám pan učitel první den ve škole řekl: "Á Novák. Tvého tátu jsem znal, dobře se učil, sedni si, máš jedničku z matematiky".

Nebo obráceně: "Tvůj táta propadl z matematiky, běž do poslední lavice, máš pětku".

"Ale Pane učiteli, já chci studovat, chci být stavitelem". Učitel by přemýšlel a pak by řekl: "Dobrá, tak tu pětku dám svému synovi, který zná matematiku dobře a tobě dám jedničku". (Nemluvíme často podobně o dědičném hříchu?)

Tvrdíme, že Bůh je spravedlivý a milosrdný, ale neumíme pořádně vysvětlit, jak vypadá spravedlnost vůči Ježíšovi, kterého - podle nás - "Bůh posílá na kříž".

Stojí nám Bůh za přemýšlení?

Kdybychom svým dětem neuměli vysvětlit, co po nich doma chceme a jaká budou doma pravidla jednání a soužití, tak se jim nebude doma líbit a budou utíkat z domu.

Budeme-li Bohu více rozumět, bude nás přitahovat a dětem budeme schopní vyprávět o kráse Božího přátelství. A nebudeme potřebovat frázi pohodlných: "To je tajemství".

Od Květné neděle si pročítáme v evangeliích o konci Ježíšova života. Místo lítosti nad Ježíšem máme hledat, co nám chce Ježíš objevit.

Učedníky čekal šok z Ježíšova ukřižování, kterým se (konečně!) zhroutila jejich představa o Mesiáši (silně zabudovaná vyučováním náboženství od dětství). Ježíš se snaží učedníkům pomoci, aby otřes z jeho smrti co možná nejlépe přestáli. Velikonoční večeři prožili učedníci v úžasu a překvapení.

Sneseme my - připustíme si šok z Ježíšova ukřižování - nebo utečeme do zbožného vzdychání?

Sneseme šok z toho, proč šel Ježíš na kříž?

Umytí nohou bylo pro učedníky kulturním šokem, ale šlo o mnohem víc než jen o prokázání veliké pozornosti, o víc než jen zbourání určitých hradeb mezi postavením různých lidí a důstojných a nedůstojných pracích. (Žid mohl jen nežidovského otroka požádat o péči o nohy.) 

Za Ježíšovými slovy Petrovi: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl," (srov. J 13,8b)

tušíme, že nejde jen o nějaké smytí prachu.

Ježíš nás chce přivést do božího království (tam panují jiné vztahy, jiné postoje a jiný způsob jednání než jak jsme doposud zvyklí), ale jak přesvědčit přátele, že je třeba se v mnohém obrátit jiným směrem? 

Přátelé při sobě stojí ve všem. Prokazují si pozornosti, jsou vzájemně úslužní, ale také si slouží nastavením zrcadla - což není úplně příjemné. Proto, Ježíš učedníkům mytím nohou projevuje službu naprosté nepovýšenosti. /1

Důvěřovat v obtížných situacích jsme schopni jen tomu, o kom víme, že nás má opravdu rád.

Ježíš nám od počátku nejrůznějšími způsoby prokazuje svou lásku (až do krajnosti). (Rodiče se také ucházejí o důvěru svých dětí nespočitatelnými projevy blízkosti.) Po zkušenostech s Ježíšem sneseme, co nám říká, nereagujeme na jeho rady jako zastydlí puberťáci.

Ježíš se modlil za Petra:  "... aby tvá víra neselhala" /2

Za Jidáše se nemodlil?

Pozornější čtenář si všimne řady Ježíšových pozorností vůči Jidášovi (neodepisujme Jidáše rychle předem, nebo se z jeho příběhu nic nenaučíme).

Jako Ježíš řekl Petrovi, co jej potká, tak upozorňoval Jidáše.

Upozornit na chybu je choulostivé a náročné. I pro takovouto chvíli jsou projevy přátelství důležité. (Je-li třeba někomu říci pravdu, pak hledáme, kdo by byl pro dotyčného přijatelný, na koho ten člověk dá, kdo ho má rád, od koho se nebude cítit ohrožen.)

Ježíš uspořádal pro své přátelé velikou slavnost života a přátelství. Obohatil židovskou velikonoční večeři (ta je větší než naše štědrovečerní večeře) o nový obsah ...

Po ní řekl něco, co nebylo moc příjemné:  "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: `Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.' Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje."

Na to mu řekl Petr: "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!"

Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."

Petr prohlásil: "I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě."

Podobně mluvili všichni učedníci.    (srov. Mt 26,30-35)  

Colův překlad místo "odpadnete" říká "všichni se nade mnou pohoršíte".

Utečeme třeba ze strachu, jenže apoštolové se nad Ježíšem také pohoršili; Jidáš, Petr, i Jan si častěji mysleli, že Ježíš některé věci pokazil, neudělal je dobře. To oni by jednali jinak! (Často si myslíme, že my víme ledacos lépe než ten druhý. Víte, jaký je rozdíl mezi Bohem a horlivým katolíkem? Bůh ví všechno, ale horlivý katolík to ví lépe.)

Jidáš měl svou představu o tom, jak by to měl Ježíš vést.

Podobně ostatní apoštolové. Sv. Petr rozmlouval Ježíšovi ukřižování, také měl svou představu o dobru, o víře, o Bohu, o Mesiáši.

Každý pokládáme své názory na tyto posvátné věci za nejcennější poklad a nenecháme si na ně sáhnout. (Jako Petr na svou představu o Mesiáši: "Proč bys měl být, Ježíši ukřižován? To je blbost. My tě nedáme, a i kdyby ostatní utekli, já bych s tebou šel i do kriminálu, za tebe dám hlavu na špalek.")

Nepřehlédněme, že nejzáludnějším nepřítelem není zjevný hřích, ale naše falešná představa o dobru a o Bohu!!

Zbožní všech dob bývají skálopevně přesvědčení, jak si s Bohem dobře rozumějí.

Vícekrát jsme si říkali, že se Ježíš nechal ukřižovat proto, že nemohl jiným způsobem přesvědčit zbožné lidi,  jak se s Hospodinem míjejí a jak pro tuto svou namyšlenost nejsou schopni s Bohem spolupracovat.

Zapomínáme, že Bůh vidí některé věci jinak.

Jidáš, natož Petr, byli přesvědčeni, že Ježíš je Pánem tvorstva, že je nezranitelný, kdepak by na něj někdo mohl vztáhnout ruku (o toto přesvědčení opírali o zkušenost zázraků, které na vlastní oči viděli a později dokonce sami konali). Proto apoštolové řadu věcí tlačili podle svého. (My se podobně pleteme Bohu do řemesla, stačí si nás poslechnout).

Ježíš věděl o zaťatosti apoštolů, o jejich neústupném přesvědčení, že jejich víra je v pořádku. Věděl, že jej po zatčení degradují na řadového proroka. /3

I kvůli apoštolům šel Ježíš na kříž. Jinak by neprokoukli, v čem se mýlí.

Nepřehlédněme, že i nám má kříž rozbít naši zbožnou představu.

Přiznáváme, že jsme lidé hříšní, ale jsme silně přesvědčení, že naše víra, naše poznání o Bohu, je správné. A oháníme se definicemi víry.

Velikonoční slavností chtěl tedy Ježíš znovu apoštolům vyznat své přátelství a také chtěl využít své poslední možnosti a vyprovokovat je znovu před ukřižováním k přemýšlení. (Jak byl Ježíš z jejich dosahu, už mnohem více mysleli ve svých kolejích.)

"Pohoršíte se nade mnou, utečete."

Apoštolové nic takového nepřipouštěli, Petr přísahal věrnost. Pak se pokusil Ježíše bránit, myslel to dobře a bylo to špatně (jako když Ježíšovi "rozmlouval" ukřižování). Pak při zatýkání utekl s ostatními, ale láska k příteli mu nedala, snažil se dostat co nejblíže k Ježíši. Neopatrně, sebejistě, vůbec jej nenapadlo, že by se mohl dopustit nějakého zapření. Zřejmě se Petr po prvním i druhém zapření Ježíše zastyděl, ale možná opět nepřipustil, že by mohl zapřít znovu. Ježíšovo varování se mu nevybavilo. (Zkusme si to sami promyslet.)

Jan byl opatrnější. Také při zatýkání utekl, také měl možná Ježíšovi za zlé, proč neutekl s učedníky. "Vojáci leželi na zemi, jak s nimi Ježíš plesknul o zem. Proč Ježíš neutekl jako my? Proč se nechal zatknout? Proč vojáky nezparalyzoval jako tenkrát v Nazaretě ty, co jej chtěli kamenovat? To si Ježíš snad myslel, že přemluví vojáky? Ježíš měl udělat to nebo ono ..."

Nevíme, co se Janovi honilo hlavou - také se pohoršil, také si myslel, co vše měl Ježíš udělat "lépe"!

Ale Jan naslouchal Ježíši více než Petr. Možná proto se pohyboval na dvoře velekněze nenápadně. "Co kdybych něco zvoral, Ježíš nás varoval".

Nemachroval, proto se mu podařilo proklouznout bez potíží až k popravišti. /4

Petr jednal pod vlivem svého "nezapřu tě". Jan vždy Ježíšova slova vážil víc než ostatní. /5

Proto byl Jan Ježíšovi při popravě určitou posilou.

U kříže si Jan prožil své, viděl, co vše se odehrálo, proto také běžel k hrobu první (Petr běžel s ním, jemu pomohlo zapření, už tolik nemachroval).

Ježíšovi se ukřižováním podařilo rozbít falešnou představu apoštolů o Mesiáši, o božím království (už nevyhlíželi pozice ministrů, už viděli, že Ježíš jedná úplně jinak než všichni hodnostáři. )

Měli bychom Ježíšova slova po umývání nohou promyslet a přijmout za vlastní a stěžejní! (to by se v církvi jinak dýchalo):

"Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte." (J 13,16-17 (najít předchozí))

Po vzkříšení Ježíš znovu vyhledal své přátelé, kteří se zachovali zbaběle, když byl v největší nouzi a ohrožení.  To je další veliký projev přátelství. (Větší než umytí nohou. Kdyby se Ježíš po vzkříšení k apoštolům nevrátil, apoštolové by ani necekli. Řekli by, patří nám to.)

Ježíš nám tedy opravdu projevuje svou lásku až do krajnosti. Od něj si můžeme dát říci. Jeho prosíme, aby nás a naši víru překoukl.

Autor Žalmu 139 žasne nad tím, jak Bůh každého z nás důvěrně zná a jak nám přeje. Proto nakonec říká:

    Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,

    hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Po Ježíšově ukřižování a vzkříšení to můžeme říci teprve.

Ježíš nám daroval svou Večeři za zvláštních okolností (ne v eufórii), tím větší má pro nás váhu.

Ježíše stálo jeho přátelství k nám  život. Rád jej pro nás dal. Není nic, co by pro nás neudělal.

Můžeme mu důvěřovat. Zvolili jsme si jej za svého milého Učitele a Mistra (to je víc než supervizora).

Ježíšovo vzkříšení nás zbavuje viny. Ne, že by se nic nestalo. Ale poučme se ze svých chyb a z chyb učedníků. Nemusíme skákat z mostu ze svých vin. Zato všechnu ušetřenou energii můžeme věnovat tomu, abychom Ježíši pozorněji naslouchali. O to Ježíšovi jde především. Pak nás může někam dovést.

------------------------------------------------

Poznámky.

                  /1       Vícekrát Ježíš mluví o uspořádání vzájemných vztahů v božím království.

Jako v rodině rodiče zdarma slouží dětem, nedostávají plat jako zaměstnanci (služebníci), tak to je v božím království (srovnejme si vlastní jednání i  praxi církve). Naposledy jsme Ježíšova slova slyšeli v neděli v Lukášových pašijích:

Mezi učedníky vznikl spor, kdo z nich je asi největší. Ježíš řekl: "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. (Lk 22,24-27).

Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;  a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Mt 20,26-27  (srov. Mt 23,1n)

                /2     "Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil,; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím."

Řekl mu: "Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt."

Ježíš mu řekl: "Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš."  (Lk 22,31-34

                /3        Učedníci jdoucí do Emauz vyprávěli neznámému pocestnému: "Ty nevíš, jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo."  (srov. Lk 24,19-21)

               /4     Na vlastní popraviště nikdo nesměl (vždy bylo hlídané vojskem), až po exekuci se Ježíšovi věrní dostali pod kříž. Jan byl pro Ježíše určitě útěchou.

               /5       Petr oslavil Ježíše mučednickou smrtí. Ale to není vrchol oslavení. Jan a Ježíšova matka umřeli přirozenou smrtí, oslavili jej více - svým porozuměním a lepší spoluprací.  

Příběh Jidáše

                          je pro nás velice důležitý. Jidáš byl horlivým učedníkem Ježíše. Měl svou představu dobra a za ní šel. Byl mužem činu. Časem byl nespokojen, jak to Ježíš vede. Chtěl udáním Ježíše vyprovokovat, aby konečně vyhlásil povstání vůči Římanům?

Byl přesvědčen, že Ježíš je vybaven více než jen lidskými silami (k tomu měl dost důkazů), je nezranitelný: "Já ho políbím, abyste věděli, který to je a  vy jej musíte rychle spoutat".

Jenže Jidáš podcenil Ježíšovy nepřátele (nevěřil, že by Ježíš mohl být ukřižován) a těžce podcenil sám sebe. Jidáš byl schopný člověk (Ježíš si jej nevybral pro zradu, ale pro apoštolát), dostal se dost vysoko, uzdravoval a vyháněl zlé duchy. Měl (jako mnoho z nás), svou nectnost, byl na peníze. Každá chyba a každý hřích nás upozorňuje, co je v nás porušeného a co máme spravit.

Ježíš záměrně Jidášovi svěřil pokladnu, věděl, že si z ní Jidáš bude krást. Dostal příležitost objevit, co v něm je špatně.

Jidáš měl citlivé svědomí, pokaždé litoval svého poklesku a umínil si, že už to vícekrát neudělá. Jenže my se z řady svých chyb nedostaneme sami (sami si také nevyoperujeme žlučník). Škoda, že Jidáš nešel za Ježíšem: "Ježíši, já se ti musím k něčemu přiznat. Já se občas neudržím, mě sama ta ruka jde do pokladny, prosím tě , dej pokladnu někomu jinému ..." (Ježíš by Jidášovi samozřejmě elegantně pomohl.)

Jenže Jidáš se styděl přiznat, myslel si, že se polepší: "Já to už víckrát neudělám, já si dám pozor". Jidáš navenek hrál divadýlko, dělal se lepším. Přitom byl oddaným Ježíšovým učedníkem, silně přesvědčeným, že Ježíš je Mesiáš.

To Petr po rybolovu sám řekl: "Ježíši, já jsem hříšník, nemohu být tvým učedníkem,".  Petr uměl přiznat chybu. A Ježíš mu řekl: "Petře, líbíš se mi, jsi upřímný, s tvými hříchy se tedy dá něco udělat. Neboj se, něco vymyslíme."

Jidáš své chyby nevyužil k růstu. Nepřiznal si, že v sobě má něco podstatného špatně vystavěno - neváží si dostatečně Ježíše a kamarádů. Nešel za lékařem duší.

Jidáš, přesto, že se dostal v učení s Ježíšem dost vysoko, ustrnul, zakrněl. Co s ním?

Ježíš se mnohokráte pokoušel (i při poslední večeři) Jidáše získat, ale Jidáš už byl ve své nespokojenosti s Ježíšem rozjetý a hrál svou hru s veleradou.

Existovala možnost šoku (jako u krále Saula, srov. 1 Sam 16,14n), který by s Jidášem zatřásl.

Do Jidáše vstoupil satan (srov. Lk 22,3 ), Jidáš měl polehčující okolnost (jednal jako člověk omámený drogou).

Při Ježíšových slovechl: "Jeden z vás mě zradí", hrál Jidáš divadýlko: "Jsem to snad já?" a tím se otevřel  satanovi.

Když se Ježíš nechal zatknout, nevítězil nad nepřáteli, povstání proti Římu nepropuklo, naopak Ježíš byl odsouzen k příšerné smrti a satan se z Jidáše chytře vytratil ("droga" přestala působit) - Jidáš, člověk, pěstující si citlivé svědomí, se vyděsil svého činu.

Jidáš se měl vyděsit, z toho, kam se dostal, kdysi vymítal zlé duchy a teď je v satanově moci.

Místo toho byl zděšen, co udělal, že selhal (byl člověk výkonu, zakládal si na sobě). On Jidáš zradil přítele! (Mezi učedníky byl Jidáš jediný Judejec, ostatní byli Galilejci - "sudeťáci" , to bylo jako Pražák a Osravaci.) 

Vyzpovídal se (narazil ale na špatného zpovědníka) a vrátil peníze. (Udal sám sebe a zřejmě počítal s tím, že jej velerada popraví jako Ježíšova komplice. Když se mu kněží vysmáli, vzal spravedlnost do svých rukou a potrestal se sám ...)

Škoda, že si Jidáš nevytvořil potřebný návyk - jít se svou bídou za Ježíšem. Mohli jsme mít svatého Jidáše.

Jidáš je člověkem podobným Kainovi, který také neuměl prohrávat. Oba si nebyli schopni odpustit. Neuměli přijmout odpuštění a "museli být potrestán". Litovali sami sebe, že selhali. Místo, aby na sebe byli dříve pevní, později na sebe byli zbytečně tvrdí. 

Ježíš nás učí umění modlitby. Prosbou: "Neuveď nás do pokušení", nás upozorňuje, že máme prosit: "Otče, prosím tě, pomoz mi objevit v sobě příčina chyb, abych mohl růst. Abys mě nemusel "uvádět do pokušení" - abys mě na ně nemusel upozorňovat drastickým způsobem (jako třeba krále Saula nebo Jidáše).