6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 15,1-2.22-29; Zj 21,10-14.22-23; Jan 14,12-31
Datum: 13. 5. 2007
Posledně jsem k Ježíšově neokázalosti nestačil připojit, jak byl Kohn a Roubíček v Římě. Zrovna se nachomejtli k nějaké slávě s papežem. Koukají: v koloně jede nejdříve 12 policistů na motorkách, pak 4 limuzíny, pak papamobil, zase 4 limuzíny a dalších dvanáct na motorkách.

Kohn se nakloní k Roubíčkovi: "Podívají se, to je firma! A začali s jedním vypůjčeným oslem". 

V dnešním čtení z evangelia je poslední Ježíšova řeč, poslední vyučovací lekce. (Nepříliš správně se tomu říká "řeč na rozloučenou".) K porozumění je třeba si pročíst celou 14. kapitolu Janovu, i když se budeme věnovat jen několika větám, které jsem stručně vybral: 

12  Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší

13  Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to,

15  Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;

16  požádám Otce a on vám dá Přímluvce

17  Ducha pravdy, který s vámi zůstane.

21  Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.

      Toho bude milovat můj Otec, i já a dám mu to poznat.  

23  Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu

     a učiníme si u něho příbytek.

Ježíš dokončil svoji práci ve vyučování učedníků. Rád by toho řekl daleko víc ("mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to teď snést"), ale učedníci nebyli schopni více pochopit.

Uvědomme si, že Boží dary nejsou omezené (jako peníze v grantu), jenže my o ně nestojíme.  (Bůh říká: "Proč přicházíš s dětským kbelíčkem? Říkal jsem ti, přijeď s náklaďákem".) Bůh by nám dal rád mnohem více než si odnášíme. Jenže do litrové nádoby se nevejdou dva litry.

Je zvláštní, jak samozřejmě žijeme v přesvědčení, že Boha milujeme.

Ježíš říká učedníkům: "Kdyby jste mně milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, protože otec je větší než já".

Apoštolové se neradovali, že Ježíš jde k Otci. Předpovědím o Ježíšově utrpení nerozuměli a byli z těchto Ježíšových řečí vyvedení z míry. Co to jsou za řeči: "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, této noci se  nade mnou pohoršíte" (Mt 26,31). Tím více tvrdili: "Ježíši, nepochybuj o našem věrném přátelství!"

Ale za chvíli, jen co byl Ježíš zatčen, zavrhli, že by Ježíš byl Mesiášem: "Spletli jsme se v Ježíšovi.  Byl spravedlivý člověk, prorok, to ano. Ale na Mesiáše si ještě počkáme." (Tak mluvili nejen emauzští učedníci. Srov. Lk 24,19-21)

A stačilo jen trochu. Mohli se zeptat: "Ježíši,  prosíme tě, vysvětli nám, jak to vlastně s Mesiášem je"; jenže s tím nepřišli. Kolikrát se Ježíš snažil opravit jejich názory, ale nedali si nic vymluvit,  trvali si na svém. Stačil jim jejich půllitřík vědomostí. Nač si zvětšovat obsah vědomostí. /1

"Kdo mně miluje, zachovává moje slovo." Kolik lidí si myslí, že Ježíše miluje a přitom jeho slovo vůbec nezná.

Milovat - podle Ježíše - znamená v první řadě znát jeho slovo. Kdo nezná Ježíšovo slovo, nemůže ho milovat (to si jen něco nalhává).

Kdo Ježíše nemiluje, jeho slovo nezná (nezajímá jej Ježíšovy názory), natož aby je dodržoval. Láska k Bohu a znalost Ježíšovy nauky jdou spolu ruku v ruce. To je velmi důležité si uvědomit! 

Ten, kdo si myslí, že kdovíjak Ježíše miluje a nezná jeho slova, se plete.

A znát Ježíšovo slovo neznamená "znát podle našeho vkusu", tvrdit všechno možné, co nás napadne, ale porozumět Ježíšovi. To je také důležité si uvědomit. V matematice nemůže mít početní příklad několik platných výsledků.

Uvedu příklad, co znamená "podle našeho vkusu":

Slyšíme: "Jestliže mně milujete, budete zachovávat moje přikázání", a pak někdo řekne: "Dobrá, nebudu z lásky k Ježíši páchat hříchy, budu dodržovat Desatero. (Tak to chápe spousta lidí.)

Jenže, co jsou Ježíšova přikázání? Desatero je malá část přikázání Starého zákona (tam je víc přikázání, která platí!) .

Ale Ježíšovo přikázání např. je, umět se modlit ve jménu Ježíše Krista. (Vyříkávat si spory podle Ježíšových pravidel. Nejít na bohoslužby, dokud se nepokusíme domluvit. Uzdravovat nemocné ...)

Modlit se ve jménu Ježíše, není tak jednoduchá věc. Ježíš apoštolům v té poslední lekci také říká, že to ještě nedovedou. "Dosud jste za nic neprosili v mém jménu."

To vůbec nesouvisí s tím, že člověk na konci mše řekne: "...skrze Krista, našeho Pána". Nebo, že před modlitbou udělá kříž. Modlit se ve jménu Ježíšově - to je modlitba kvalitativně odlišná od celého souboru našich modliteb. /2

Toto umět znamená, že bychom byli světci největší úrovně. To by z nás byl druhý Eliáš. (Máme si to přát a máme o to usilovat. Elíša si velice přál být jako Eliáš.) Eliášovského světce jsme v Novém zákoně ani dosud neměli (celá katolická církev). Eliášů je na světě moc málo. To, co říkám, je nepříjemné, máme své oblíbené svaté, ale neříkám to lacině (lze si to ověřit). Židé měli "dva a dvě třetiny Eliáše". Eliáše, Jana Předchůdce Páně a ty dvě třetiny je Elíša (Elizeus). Takoví světci dokáží obrátit svět naruby.

Ježíšova přikázání jsou: "umět se modlit v jeho jménu", "znát jeho slova", ...

Kde kdo si myslí, jak Ježíše miluje, ale nerozumí jeho slovům. (Kdopak může říci, že rozumí všem jeho slovům? Ale proč je takový člověk přesvědčen, jak Ježíše miluje?)

Proč si dáváme laťku tak nizounko? Proč si nepřiznáme, že jsme duchovní trpaslíci?

Co může Ježíš s takovými trpajzlíky podnikat?

Proč si nalháváme, jak jsme daleko? K čemu to je dobré?

Ježíš nás nehoní k výkonu, ale chce nás obdarovat. (Chce v nás s Otcem přebývat.)

Na konci svého vyučování říká: "Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, začkoli budete prosit, dostanete." - Jde tedy o mnohá obdarování!

Uvedu příklad z historie (aby se slabší nátury nekácely z dnešních příkladů). Doba před husitskými válkami je považována za dobu dost křesťanskou. Kdybychom si tenkrát zpytovali svědomí podle desatera, mohli bychom říci, všechno je v pořádku. Ale ten, kdo zná Mojžíšův zákon, ví, že podle Mojžíše by nemohlo být nevolnictví a feudalismus.

Když někdo koupil majetek od druhého (který třeba vyhořel nebo majetek prohospodařil), Mojžíšův zákon mu nařizoval majetek o milostivém létě (bylo každých 50 let) vrátit majiteli (nebo jeho dětem či vnukům). U židů nemohly vznikat křiklavé rozdíly mezi bohatými a chudými. V Izraeli nemohly vznikat velkostatky (Žádný klášter by nezískal veliký majetek. Nebyly by ani restituce?!)

Pokud se Izraelita dostal do otroctví k Izraelitovi, mohl být otrokem jen 6 let, sedmý rok musel být propuštěn. /3

Kde byla v křesťanství respektována tato nařízení? /4

Od středověku se učilo o trojím lidu: šlechta, duchovenstvo a poddaní. V Čechách se neříkalo otroci, ale nevolníci. (Poláci říkali rab - otrok.) Kdo si přečte pravidla pro otroky v Hebrejské bibli (Starém zákoně) zřejmě by byl raději otrokem v Izraeli než nevolníkem u křesťanského pána. (Už jen to, že poddaný se nemohl odstěhovat nebo oženit s nevolnicí jiného pána, bylo nelidské a otrocké.)

Toto nikomu z křesťanů nevadilo? Kdybychom dodržovali přikázání od Boha (a ne jen osekané a pokroucené Desatero) nebyly by revoluce, řada válek a nesnášenlivostí.

Božímu království /5  jsme se zatím mnoho nepřiblížili. Ale Ježíšovu modlitbu "Otče náš" odříkáváme.

Na Hebrejskou bibli (Starý zákon) se díváme spatra. Starý zákon není jenom Desatero, ale také celá řada sociálních  příkazů. /6

Kolik odvážných a přirozeně myslících lidí se v naší "křesťanské kultuře" bouřilo proti vrchnosti obojího druhu? Proč ti, kteří se považovali za představené, sami nebyli nositeli křesťanského pokroku? Proč pojem "boží království" dnes nemá žádný obsah?

Proč to říkám? Protože máme plné dějiny králů, kteří si hráli na křesťanské panovníky a na katolická veličenstva /7, a církevní představitelé jim podávali ruku a mlčeli k porušování božích přikázání.

Každý z nás si ale má zamést před vlastním prahem.

Všimněme si, že: "Jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání", je něco zcela jiného než si říci: Miluji Ježíše (Boha) a proto budu zachovávat Desatero.

Desatero nepokrývá boží přikázání. Ta obsahuje Mojžíšův zákon. Židé neříkají "ZÁKON", ale SMLOUVA (přátelská) mezi Bohem a jeho lidem. Židé si té přátelské smlouvy cení. Změnit smlouvu, kde je na prvním místě uvedeno, co Bůh zaručuje lidem a pak co vyžaduje od lidí na ZÁKON, je nerozumné (a snižující velikost Boha). Pak se nám Bůh jeví jako dráb, dozorce.

Podobně je nešťastné, že Boží pravidla vedoucí ke svobodnému životu se označují v české bibli za přikázání. (Už jsme říkali, že přikázání v Bibli je ukazatelem cesty: "Tudy k cíli", nebo: "Tudy k vodě". V českém slově "přikázání"zaznívá rozkaz, příkaz. "Ukazatel cesty" zní mnohem přitažlivěji.) /8

Takže Ježíšovo slovo: "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání", znamená zachovávat to, co Ježíš přikázal (včetně přikázání Starého zákona) a ne dodržovat pouze to, co za Ježíšova přikázání považujeme my.

Opět se nám potvrzuje, že je nutné číst pořádně celou Bibli a pořádně se v ní vyznat. A ne vybrat si to, co mně lahodí. A čemu nerozumím nebo mi není sympatické, odložím.

Vymlouváme se: "Já tomu nerozumím, to je na mně moc těžké", a sáhneme po zbožné knížce, která samozřejmě nemá vydatnost Božího slova. (Pak se nedivme, že novozákonní světci nedosahují velikosti Eliáše.) 

Potřebujeme se vypořádat s Písmem. A dokud nebudeme dodržovat Boží přikázání (dokud nepřijmeme moudrost Boží), nebude se nám dařit. Bůh nám nabízí fantastickou pomoc, ale my máme splnit podmínky, které nejsou nemožné.

Potřebujeme říci: "Toto děláme, toto neděláme. Tomuto nerozumím - proto nedokážu říci v této věci, zda dělám nebo nedělám chybu, nemohu říci, zda plním Ježíšova přikázání nebo ne.

Protože se nesnažíme Bibli pořádně rozumět, neumíme se ptát, proč jsou ve světě různé potíže (nemoci, utrpení, bolesti). Neptáme se, jaká jsou Ježíšova přikázání. Místo toho stále tvrdíme: "Musím si dávat pozor na hříchy!"

Ježíš říká něco jiného: "Kdo mě miluje, přijal a zachovává má přikázání, zachovává mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek."

Není to velkolepé? Proč se šidíme.

Nehrajme si na lepší, než byli apoštolové. Na "Zelený čtvrtek" si Ježíš postěžoval': "Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu.   Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná." (Jan 16,24)

.----------------------

Poznámky:

                  /1  Právě jsme se vrátil z pohřbu. Četl jsem v kostele o Ježíšově vzkříšení, ale kdo tomu rozumí?

Není lehké lidi potěšit. Prodloužili jsme si věk na dvojnásobek, v televizi je samá zábava, v novinách ubohá politika a katastrofické zprávy. Kdo by se bavil o smrti, a o tom, co je za ní. Kloužeme po povrchu a pak jsme bezradní nad smrtí, která se pochopitelně jeví jako konec. Jsme se svou bezradností sami, s kým o tom můžete mluvit? ("To se nehodí klást otázky, které by druhé vyváděly z rovnováhy.")

Jedna paní si k televizi bere do klína urnu s popelem své dcery, hladí urnu a šeptá si "s dceruškou". To je velice smutné.

Jsme nedospělí. To Ježíšovi a Pavlovi posluchači se o smyslu života často bavili.) 

                 /2     Nedávno jsem říkal, že podle Ježíše se budeme modlit až pečlivě pročteme evangelia.

                /3     Nechtěl-li otrok svobodu, když se mu líbilo v domě svého pána (nechtělo se mu hospodařit), musel veřejně, před celou vesnicí prohlásit, že chce zůstat otrokem u svého pána. A ten mu na znamení připíchl ucho šídlem k veřejím. To znamenalo, že dobrovolně zůstal u pána.

                 /4     "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.  Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane." (Mt 5,17-19

                /5     Boží království je uspořádání sebe, vztahů s druhými a společnosti podle Božích zákonů a Ježíšových pravidel. O tom dnes neuvažují ani politikové, ani náboženští vůdcové. Nad tím mávneme rukou: "To je utopie".

                 /6        Např.: Čerstvě ženatý muž nemusel rok na frontu.

Představte si, jak by to vypadalo. Při vyhlášení mobilizace by kněz předstoupil před vojenské pány a prohlásil: "Ten a ten nebude rukovat. Má nově postavený dům". Nebo: "Oženil se a dosud se řádně nepoveselil se svou ženou".

Kdyby nepomohlo prohlášení kněze, stoupl by si před generála biskup a před Apoštolské Veličenstvo Císaře Pána by předstoupil římský biskup: "Jen přes mou mrtvolu, hájím svobodu a práva božího člověka a Boží zákony."

"No, jo, ale takhle se přece nedá válčit", namítne rozumný člověk.

Ano!! To je pravda.

"A co, když nás napadne nepřítel?"

Buď platí smlouva Hospodina s Izraelem (i s novým Izraelem) o vojenské pomoci Boha svému lidu nebo neplatí, a na nic si nehrajme.  (Nehrajme si na boží lid, jsme směšní.)  Možná by nás nouze přinutila naslouchat Hospodinu. (My se místo toho chlubíme počty mučedníků a svá utrpení a utrpení jiných obětujeme Bohu.)

              /7     Ježíš řekl učedníkům: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.

Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.

Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mk 10,42)

                 Mezi učedníky vznikl spor, kdo z nich je asi největší. Ježíš jim řekl: "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží." (Lk 22,24-26)

               /8       Potřebujeme požádat biblisty, aby vymysleli do příštího překladu Bibli jiné slovo než "přikázání" (to je nepřitažlivé a zavádějící).  Např. máme dopravní přepisy, které slouží ke svobodnému a bezpečnému provozu a neříkáme jim přikázání.

Bůh nám nerozkazuje, nabízí nám svou moudrost.