27. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Hab 2,2-4 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Hab 1,2-3; Hab 2,2-4; 2 Tim 1,6-8.13-14; Lk 17,5-10
Datum: 7. 10. 2007
Toto místo z evangelia je často špatně chápáno. Řada křesťanů je přesvědčená, že mají správnou víru, pouze je jen jejich víra v poměru k hořčičnému zrnku malinká.

Proto si přidávají více modliteb a dalších projevů své zbožnosti.

Když se pak přesto nedočkáme darů od Boha (charismat), což je běžný nedostatek v církvi po mnohá století, vymyslíme si, nebo někdo vymyslí za nás, že "Bůh má s námi jiné plány". /1

A už nás nenapadne, že ta  "moje víra" (přesněji řečeno, můj "náboženský" výkon), co do rozměrů může být veliká, ale že je naprosto na vedlejší koleji, mrtvá. /2

Pokusme se odkrýt, jak to asi Ježíš s hořčičným zrnem myslel.

Kdyby šlo jen o ukázání rozměru velikosti víry, mohl by Ježíš použít třeba zrnko písku, toho bylo v Izraeli, kam se podívali.

Je dobře si připomenout podobenství o hořčičném zrnu, které Ježíš použil při jiném vyučování: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu." (Mk 4,30-32)

V dnešním čtení Ježíš nemluví na prvním místě o velikosti hořčičného zrna, aby pak k tomu přirovnal království Boží, ale uvádí semínko hořčice pro jeho životaschopnost, vitalitu, schopnost růstu, rozvíjení se.

Semínko, zrno nebo pecka může být "živé" a zdravé, schopné vyklíčení a růstu nebo může také může být nahnilé, žluklé (např. mák nebo vyloupnuté jádro ořechu) nebo zakonzervované, upravené (upražené, v něčem naložené nebo tepelně zpracované - třeba pecka v kompotu). (Hořčičná semínka přidáváme do různých láků, nakládané zeleniny atd.)

Budeme-li mít víru typu živého a zdravého hořčičného semínka, bude se naše víra rychle rozvíjet, a už dosáhne potřebné velikosti, určitých rozměrů, určité úrovně, dostaneme od Boha výbavu (charismata) jako proroci nebo učedníci. A pak se budou třeba dít i mocné skutky.

Je třeba promyslet, co naší víře bere život. Co ji zmrtvuje, co z ní dělá konzervu - kompotová jádra.

Všimněme si popořadě několika důležitých věcí.

Víra.

Nejprve je třeba si připomenout, co podle Písma a podle Ježíše znamená víra.

Víra není přitakáváním, že "je Bůh" nebo "něco nad námi existuje", jak často slyšíme.

Ledaskdo nepopírá, že je ženatý, ale pokud se nesnaží o vzájemný vztah a  nespolupracuje s partnerem, manželství mu k ničemu není.

Víra není pouhým vyvarováním se hříchů, dodržováním zbožných skutků, nespočívá ve výkonu bez vnitřního vztahu. /3

Proto Bůh mezi nás poslal svého syna, abychom na jeho lidském životě a jednání viděli, jak lze pěkně jednat s lidmi a jak vypadá vztah k Bohu.

Víra znamená: přitakat Ježíšovi, důvěřovat mu, následovat jej - přijmout a osvojit si jeho způsob myšlení a života.

Nikdo si nevyprosí pro sebe, ani pro druhého, aby se naučil hrát na kytaru, bezpečně řídil auto nebo upekl dobré koláče. Každý se potřebuje vydat na cestu k osvojení.

Kdo objeví přátelství Boha jako poklad, kdo se touží podobat Kristu, kdo se o to pokouší, ten jde cestou k Bohu.

Jak můžeme někomu důvěřovat? Kudy vede cesta k důvěře?

   Zkusme si zopakovat: Jak přišel Syrský Náman k důvěře v Hospodina?

   Jak Zacheus začal důvěřovat Ježíšovi?

   Jak Nikodém?

Kdy dali Bohu nebo Ježíši za pravdu? K víře vede několik nezbytných kroků: poznat, co někdo tvrdí, ověřit si, zda je to pravda, a přitakat (životem).

Vyučování.

Porovnejme si Ježíšův způsob vyučování s naším vyučováním.

My položíme řečnickou otázku a pak na ní odpovíme. Vyučovaného posléze zkoušíme, zda umí naše odpovědi opakovat. Přitom často ani dítě, ani dospělý, nezřídka ani vyučující, nerozumí tomu, co se v náboženství učí. /4

Ježíš neučil učedníky znát výsledky, učil je "počítat".

Nezačal vyučování: "Já jsem Mesiáš, moje matka je panna, Bůh je ve třech osobách a já jsem tou druhou."

To my jsme zvyklí takto opisovat ze zbožných knížek a od sousedů.

Z Ježíšova vyučování mohl každý dojít až rozpoznání toho, že je Mesiášem. Ježíš to nikomu neprozradil. Kdo objevil, že Mesiášem je Ježíš, často to nesměl nikomu říkat. /5

Ježíš předkládá fakta a vybízí k logickému myšlení /6, proto říká: "Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?" /7

Přijímání informací.

My vyučujeme pro autoritu druhého: "Věřím určitým faktům, protože mi to řekla nějaká autorita." Bez ověřování, bez přemýšlení, a tudíž bez tvůrčí schopnosti. (Ani v ve škole se už neučíme zpaměti vzorečky, aniž bychom jim nerozuměli. To marxismus tvrdil něco, co se nedalo ověřit a nutil nás opakovat nesmysly.)

Ježíš učí jinak, ne z pozice "autority": "Kdo mě nevěří, bude vyobcován z církve.". /8

Přišel jako pouhý tesař (aby někdo nebyl zaskočen nebo ovlivněn "autoritou" nebo "úřadem"), vysvětloval a dokazoval, že přichází od Boha: "Věřte skutkům (uznejte fakta, která vidíte), aby jste poznali, pochopili a uvěřili, že já jsem v Otci  a Otec je ve mně". /9

Přijetí pravdy. (Připomínám, že na začátku je třeba si ověřit, zda je Boží slovo pravdivé.) Pak jej smíme a máme přijmout jako životní modrost.

Neděláme to. Biblická vyprávění nám nejdou do srdce. Jen do mozku a do citů, ale nepřijímáme je bytostně za své. Za svou moudrost a životní postoj. 

Připomenu příběh Josefa a bratří. Známe to vypravování, ale neučinili jsme jej součástí našeho způsobu jednání, neřídíme se jím ve svém životě. Často nás ani nenapadne se jím nechat vést. (Máme oddělené náboženství od života.)

Dětem nanejvýše říkáme "jak to bylo". Ale zapomínáme přijmout krásu příběhu za osvobozující řešení.

Stane se, že se sourozenci nebo přátelé těžce proviní proti sobě.

Naštěstí existuje cesta k nápravě. Příběh o Josefovi a bratrech nás učí. Kdo přijme moudrost tohoto příběhu, bude se mu dařit a může k tomu vést děti.

Poškozený se má řídit přístupem Josefa, který napomohl bratřím, aby si uvědomili svou chybu, svou nemilosrdnost, aby věděli, kde, v čem se mají napravit a dorůst (žádná tlustá čára, ne laciné odpuštění bez pravidel).

Bratři došli k poznání své viny: "Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my." (Gn 42,21)

Viníci se mají vydat cestou provinilých bratří.

My v dnešní společnosti šetříme viníky a oběti necháme bez pomoci ...

Motiv.

Nedávno jsme mluvili o potřebě silného motivu, objevit Boha jako poklad.

Místo toho učíme: "Proč jsme na světě?"

"Abychom Bohu sloužili a za to se pak dostali do nebe."

Je to jakoby někdo řekl: "Abychom poslouchali rodiče a rodiče nás pak mohli mít rádi".

A už jsme u staršího bratra marnotratného syna a jeho zapšklosti.

Jako příklad naší mrtvé, zakonzervované víry, uvedu naše modlitby, včetně liturgie. Jsou přeplněny předpisy a frázemi.

Vrcholem všeho je zpívaný "Otče náš". To je už dobře uvařené semínko nebo pecka.

Kolika slovům rozumíme? (Už jsme to uváděl, zeptejte se sebe i v okolí: "Co znamená boží království?" "Jsi spasen? Co to znamená?"

Jak to řeknete, farizej v nás bude svou zbožnost obhajovat, jak se Bohu naše zpěvy líbí a "kdo zpívá, dvakrát se modlí", atd.

Podobně jsou texty písní přeplněny frázemi a proklamacemi.

O úrovni našich proseb a přímluv to platí stejně.

Celé křesťanství se každou chvíli modlí za mír ve světě, za to a ono. A nic se nastane.

Lidé okolo nás nejsou hloupí, neskočí nám na naše proklamace.

"Kdybyste měli živou víru, stačilo by jen takhle malou, to by se děly věci ..."

Ježíš vysvětloval Nikodémovi: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží."

A zbožným vysvětloval, jak se přepočítali: "Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde." (Lk 18,17) (Je dobré si přečíst celou Lukášovu 18. kapitolu.)

Znovu se narodit a pak šup do první třídy Ježíšova vyučování. Učit se podle Ježíše jako prvňáček a naučit se znovu počítal a číst. A už za rok se ukáže ...

---------------------------------------------------------------------

Poznámky:

                  /1        "Hrozny jsou kyselé", říká liška.

My říkáme: "Ano, v prvotní církvi apoštolové a učedníci uzdravovali a vymítali zlé duchy, ale dnes to už nepotřebujeme. Základy se staví z jiného materiálu, než zdi stavby."

Je nám zatěžko si přiznat, že jsem pod míru Ježíšova učedníka. Přiznám pouze: "Modlím se roztržitě a někdy se nechám lumpem vytočit ..."

(Charisma mluvení jazyky nestačí, jsou jen polodarem, říká apoštol Pavel.)

                 /2      Farizeové dva dny v týdnu, 24 hodin, nejedli a nepili. V subtropickém podnebí to byl veliký výkon - ale k čemu sloužil?

                  /3       Velká část zbožných Ježíšových současníků si myslela, že si získá přízeň a zásluhy u Hospodina horlivým plněním zbožných skutků: množstvím modliteb, postů, sebeodříkáním, přidáváním dalších zákazů a příkazů.

V evangeliích je zaznamenána Ježíšova kritika těchto počínání. "Nic nepřidáš a nic neubereš z Hospodinových příkazů", záměna podstatného za nepodstatné, tvrdost srdce, povyšování se nad druhé, farizejských způsobů modliteb, postů, předvádění se, svévolně navršených přikázáních o sobotě a kultické čistotě, o přísahání, o darech pro chrám ...

Pokud se nám vytratí vztah k Bohu, nepostřehneme úmysl Boha, pak s Bohem nedůstojně a odporně obchodujeme (proto tak silná Ježíšova reakce v chrámě - proti jakémukoliv obchodování s Bohem).

Máme přece dojít do podoby s Bohem, k věrnosti Bohu, ke spravedlnosti k lidem i k Bohu, mít milosrdné srdce.

                 /4      "Proč byl Pán Ježíš ukřižován?" "Aby spasil lidstvo."

Zkusme nejdříve odpovědět proč se nechal upálit Jan Hus?

Proč se upálil Jan Palach?

Proč Mahátma Ghándí držel hladovku téměř až k smrti.

Jak a k čemu postoje těchto lidí fungovaly?

Dá práci odpovědět.

Odpovědět na Ježíšovu smrt je ještě náročnější.

(Co si to dovolujeme, říkat o Ježíšovi fráze, kterým nerozumíme? Kde je naše úcta k němu, o které se tolik mluví a mluví?)

                 /5      Ježíš něco málo řekl, třeba podobenství. Chytrolíni a lenoši odpadli. Někteří se ptali a Ježíš podobenství vysvětlil. Pak lidé debatovali a dalšími otázkami si nasvítili a osahali vyučovací látku. (Tři biblické hodiny jsme promýšleli, koho Ježíš myslí "blahoslavení chudí".) nemá smysl nám prozradit výsledek, daleko zajímavější a užitečnější je, když k výsledku dojdeme. Ježíš nás učí objevovat. Používá moderní způsob výuky. Ježíš používal metodu, která se dnes na školách zavádí. Ježíš předběhl dobu o 2 tisíce let.)  

(Nás také nejvíce ve škole bavilo, když pan učitel přinesl do třídy nějaký model, my jsme si všechno ohmatali  a zkusili nebo jsme dělali pokus a my jsme změřili a spočítali výsledek. nebo jsme dělali pokus.

                 /6     Ježíš chválí za přemýšlení vdovy za Eliáše a Elíši, setníka, krvotokou ženu, kananejskou ženu.

Evangelium oceňuje "víru" žen po vzkříšení, logické myšlení Petra a Jana u hrobu: "Takto nevypadá vyloupený hrob", atd.

                 /7     Zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť' - bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro' - a bývá.

Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas?  Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?" (Lk 12,54-57)

                 Židé se už "od Mojžíše" učili rozpoznávat (dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti a jak "chodit" s Bohem), měli dostatečnou zkušenost s přízní Boha. Dodržování "Mojžíšova zákona" přinášelo v jejich životě dobré ovoce, výhody, zisk.

Ježíš navazoval na Mojžíšovo vyučování a učil tak, abychom to, co říká, mohli pochopit vlastním rozumem.

               /8     Ježíš učí: "Neptej se, kdo to řekl (i nepřítel ti může někdy říci pravdu), ale ptej se, zda je pravda to, co druhý říká".

Už Hebrejská bible (Starý zákon) nás vede k tomu, abychom zkoumali do jako míry můžeme komu důvěřovat. Kdo nepřemýšlí a bude se řídit rčením: "Podle sebe soudím tebe", bude často zklamán, ošizen, podveden.

              /9      Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci." (J 14,11-12)