22. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 12,2n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 20,7-9; Ř 12,1-2; Mt 16,21-27
Datum: 31. 8. 2008

Před týdnem jsme mluvili o klíčích svěřených Petrovi. Správce mající klíč od spižírny, sýpek a skladů s "materiálem", má hospodařit se svěřenými lidmi i svěřeným majetkem. Ani jedno ani druhé není jeho majetkem. Správce (v jiných obrazech pastýř)  je ve službách majitele.

Petr (a všichni nositelé autority, rodiče ...) má vodit ovce na pastvu Boží, k Ježíši (ne ke zbožným lidem, "učitelům", "mistrům" osvíceným , atd.), ke kováři a nikoliv ke kováříčkovi.

Z úryvku evangelia minulé neděle máme náskok. /1 

Můžeme se věnovat velice důležitému textu o následování Ježíše.

Dnešní čtení opět potřebuje pečlivé promýšlení.

Toužíme po štěstí, zdraví a radosti, a vyhýbáme se utrpení, neštěstí a zármutku.

Výzva o kříži nás mnoho nenadchne. Pochopitelně.

Naštěstí je to jinak.

Prozkoumejme nejprve radu lidové zbožnosti: "Modli se, abys byl schopen přijmout kříž, který ti dává Bůh!"   (Ve smyslu: "Bůh ti vybral kříž na míru" a povrchního odvolání se na sv. Pavla: "Budeme-li hodně trpět, dostaneme se do nebe".)

Udělejme pokus: Postavte se před dobré rodiče a jejich děti a řekněte: "Děti, přijímejte každé utrpení, které vám vaši rodiče připravili".

Slušní rodiče nás budou brát k zodpovědnosti za naše slova, co tím utrpením myslíme. Učení ve škole, práce v domácnosti, trest za špatné jednání nebo domácí týrání?

Copak rodiče připravují dětem nějaké trápení?

Může Bůh na člověka sesílat něco zlého?    

"Než začneš mluvit o Bohu, dávej pozor na hubu".

Mnoho lidí ani nezpozoruje, že se svými tvrzeními  o Bohu rouhá. /1

Nepřehlédněme, že Ježíšova slova: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž ..."

jsou reakcí na zatvrzelost apoštolů (viz poznámky z minulé neděle).

Sv. Petr ovšem nereagoval na Ježíšovo upozornění, že se mýlí.

K tomu si my potřebujeme ujasnit dvě základní otázky:

               1.    za koho my pokládáme Ježíše,

               2.    zda-li hledáme pravdu.

Často tvrdíme, že mezi sebou chceme jednat upřímně. Zrovna tak, že chceme být upřímní vůči Bohu.

Obojí není to samozřejmé. Být Ježíšovým učedníkem vyžaduje touhu, spravedlnost a statečnost. 

Upozorní-li nás někdo, že máme u pusy drobítek, poděkujeme mu. 

Poprosíme-li druhého, aby nám vytáhl třísku z prstu, vydržíme trochu bolesti.

Ten, kdo nám pomáhá, musí unést, že při tahání třísky někdy skučíme bolestí.

Pak mu poděkujeme, ale netvrdíme, jak to bylo příjemné a nepíchneme si další dvě třísky do ruky - abychom si mohli vychutnávat další bolest - nejme masochisté.

Každý bychom měli poctivě říci, zda stojíme o to, aby nám druzí říkali, co na nás vidí.

Ale to má svá pravidla pro obě strany.

Já musím vydržet, že mně výtky druhého nebudou příjemné.

(Neoblíbená paní učitelka se ptala svých žáků, kdo z nich si přeje, aby je příští rok učila. Jen jeden kluk měl odvahu říci pravdu. Ale paní učitelka jej před celou třídou zpražila za to, že řekl svůj názor.)

Potřebuji vědět, že ten druhý bude hájit své stanovisko, dokud mu nepomohu změnit náhled.

To vyžaduje veliké umění.

Nejprve se mám ptát, jestli jsem ten pravý člověk, který může druhému pomoci. K tomu potřebuji  splňovat několik nutných podmínek:

1.  Mám toho druhého skutečně rád? (To se pozná podle toho, zda se upřímně raduji z jeho úspěchů a mrzí-li mě jeho neúspěchy).

    Jinak mám mlčet. Hrozí mi, že mu budu třísku necitelně vytahovat.

2.   Potřebuji být pokorný - to znamená, musím vědět, že mé vidění nemusí být objektivní, často vidíme jen výseč, nejsme vševědoucí.

     Pokud sám nehledám poctivě pravdu o sobě, vyřadil jsem se z opravování druhého. /2

3.    Mám svá upozornění druhým říkat co nejdříve, aby si ten druhý mohl pamatovat, jak to bylo.

       A také proto, že čím déle se hromadí mé výhrady k druhému, tím klesá naděje, že svá upozornění budu říkat bez podrážděnosti.

Stává se, že lidé přinesou lékaři, který je operoval, kytici.

Svatý Petr nepřinesl kytici Ježíšovi za upozornění, že má špatně postavenou výhybku.

Komu my nosíme nebo nenosíme kytky si můžeme lehce zkontrolovat. Nebudeme si pak namlouvat, že si vážíme víc zdraví duchovního než tělesného. Nebudeme si lacině myslet, že jsme lepší než zbožný mladík z evangelia.

Nemáme pověst upřímných lidí.

U zedníků se všechno řeší hned (chlapi pošlou druhého někam a je to vyřešeno). Mezi středoškoláky bývá upřímnost menší, mezi vysokoškoláky ještě menší. Mezi katolíky nejmenší. Místo toho, abychom se pídili po porozumění Ježíšovým slovům (např.: "Milujte své nepřátelé"), máme za to, že se na každého máme za každou cenu usmívat a "nést svůj kříž". Nevšímáme si jak jednal Ježíš.

O člověku, který nám bez osočování řekne svůj názor, prohlašujeme: "Ten je vostrej", a každý nesouhlas pokládáme za útok proti sobě.

Jsme líní se učit z Písma, neznáme svou hodnotu a jsme zbabělí při hledání pravdy.

O nebi si namlouváme, že tam automaticky přijmeme Boží názory a budeme se k sobě chovat pěkně. To za nás nikdo neudělá. Boží milost nikomu nevymývá mozek k nebeské stádovitosti. Nebešťané nejsou davem, ale jsou jednou osobností vedle druhé.

O cestě k moudrosti a ušlechtilosti se v Písmu často vede řeč.

Je zvláštní, že jsme ochotní snášet všelijaké "kříže" (o kterých hloupě a nespravedlivě prohlašujeme, že nám je seslal Bůh), než abychom pracovali na upřímnosti a pokorném hledání pravdy.

Bůh nám žádné utrpení nesesílá. Naopak nám nabízí pomoc - každé trápení nás má dovést k hledání, kde se stala chyba. Bůh chce, aby se nám dařilo dobře a naučili se spolu dobře vycházet a žít.

Raději po straně pomlouváme a donášíme. I Pána Boha pomlouváme - tím, že o něm vykládáme, že nám sesílá utrpení, že se mu líbí, kdy� utrpení snášíme, že je to záslužné a spasitelné. Rouháme se. 

Neupřímnost je vážnou chorobou vztahů. Vloudí-li se mezi přátelé, přátelství zanikne.

Neupřímnost bývá často projevem strachu. Vychází-li z pohrdání, je zlomyslností.

I apoštol Petr nebral Ježíšova napomenutí vážně - o tom jsme mluvili před týdnem. /3

Ježíš se po Petrových slovech obrátil (otočil se) a řekl Petrovi a ostatním učedníkům slova, která jsou pro nás veledůležitá: "Kdo chce být mým učedníkem, kdo mě chce následovat, potřebuje zapřít sám sebe a porovnávat si, zda má pravdu on nebo jestli mám pravdu já". 

Než budeme pokračovat, potřebujeme si udělat pořádek o kříži. 

Zapomněli jsme, že ukřižování je nejen jedním z nejkrutějších umučení k smrti, ale i jedním z největších ponížení člověka.  

Jeden římský císař řekl, že římský občan by neměl vyslovit slovo kříž. Asi tak jako nikdo slušný nepoužívá slovo kurva.

Ukřižovat znamenalo zkurvit člověka. (Omlouvám se útlocitným, nenapadá mě, jak to jinak vysvětlit.) Ukřižovaný byl mučen velice krutým způsobem. Pokud mu dávali pít, prodlužovali jeho umírání třeba na týden. Odsouzenec spílal svým mučitelům v naději, že jej ve vzteku zabijí. Ale ti se mu smáli a vychutnávali si jeho řvaní. Odsouzenec se na kříži svíjel jako červ - už nebyl člověkem.

Židé povětšině odsouzence na smrt kamenovali. Ve výjimečných případech byla mrtvola pověšena na dřevo (na strom, na kůl) do západu slunce. Pak musela být sňata - aby nebyla ponížena země.

Pověšení mrtvoly na dřevo v židovském světě znamenalo prokletí člověka. /4

Ježíš by nikdy neřekl: "Kdo chce být mým učedníkem, ať počítá s ukřižováním. Jeho následování neznamená výstup na popraviště. Ježíš přišel, abychom měli život. /5

Jeho nejlepší učedníci, jeho matka a apoštol Jan umřeli přirozenou smrtí, ne jako mučedníci.

Slova o kříži a následování nedávají smysl.

V řeckém textu není slovo "kříž" ale slovo "staurós" - kůl, sloup.

My si za slovo "kříž" dosazujeme všechna různá trápení života, ale tím bychom snižovali Ježíšovo ukřižování.

Je ostudou, že jsme si zvykli na Ježíšovo ukřižování. Už jej nevnímáme jako hrozný zločin; kterého se navíc dopustili zbožní lidé. Ano, my jsme nežili v Izraeli, když mnoho lidí nemohlo Ježíšovi přijít na jméno, nebyli jsme v Jeruzalémě mezi řvouny, dožadující se Ježíšova ukřižování, ale rozumíme Eliášově modlitbě: "Bože, nejsem lepší než naši otcové".

Až do 6. století nebyl zobrazován Ježíš na kříži. Křesťané se styděli ze to, jak jsme naložili s Božím synem. (Na nejstarších zobrazeních Ježíš "stojí před křížem" ustrojen jako král.)

Vraťme se k evangeliu.

Ježíš pochválil Petra, když řekl: "Ježíši, ty jsi Mesiáš". Když ale Petr za chvíli káral Ježíše, že je nesmysl, že by Mesiáš mohl být zavražděn, Ježíš jej silně napomenul:

"Petře, nemyslíš na to, co říká Bůh o Mesiáši. Místo toho opakuješ, co říkal učitel náboženství o Bohu."

Ježíš se otočil ke všem učedníkům a prohlásil: "Jestli někdo z vás chce být mým učedníkem, přemož se, (přestaň opakovat, co jsi se zamlada naučil v náboženství), vytrhni svůj kůl a následuj mě".

Co znamená "vytrhni svůj kůl":

Lidé se snažili zabezpečit svá obydlí, často také kolovou hradbou.

Přikázání jsou ukazateli cesty k dobrému životu, jsou také ochranou proti zlu. U "Mojžíše" stojí: "Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš." (Dt 13,1). 

Farizeové ze strachu zbudovali "plot, hradbu okolo přikázání Tóry", aby se rozšířila "bezpečná" vzdálenost ke zlu. (Představte si římský vojenský tábor (základnu) obehnaný kolovou hradbou nebo třeba hradiště s několika palisádami.)

Ježíš dodržoval Boží přikázání - slouží přece životu, ale přikázání rabínů prohlašoval za zvrhlost škrtící život. (srov. např. Mt 23. kap.)

Farizeové si ze svých přikázání vybudovali pevnost jako si římští vojáci opevňovali své vojenské základny (každý voják měl svůj kůl), ze které číhali na Ježíše.

Ježíš říká: "Pokud někdo chce být mým učedníkem, a ne učedníkem farizeů, vytrhni svůj kůl farizejské hradby (i apoštolové byli nakaženi rabínským vyučováním - např, o Mesiáši), vyjdi z farizejského opevnění a následuj mě (a ne farizejské učitele).

Bohu nestačí zdvořilá slova, přeje si, abychom mu rozuměli. Jinak s ním nejsme schopní spolupracovat a kazíme dílo. Potřebujeme vědět, jak a co si Bůh představuje. Potřebujeme jednat s Bohem (i s lidmi a věcmi) podle pravidel, která jsou objektivní, jsou od Boha.

"Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo je ochotný svůj  život ztratit, nalezne ho. Copak prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale život ztratil? Jakou výměnu dá člověk za svůj život?"

Toto je Ježíšova reakce na Petrovo tvrzení: "Ježíši, co to plácáš o ukřižování? To si myslíš, že my bychom tě nechránili, kdyby ti někdo chtěl něco udělat?"

Ježíš nás nezve na popraviště! Znovu řeknu, dokladem toho je, že jeho nejlepší učedníci - jeho matka a apoštol Jan - neskončili na popravišti jako mučedníci.

Řecké slovo "martyr" znamená svědek. My jsme jej posunuli - "martyrium" je pro nás mučednictví.

Máme svědčit o Boží dobrotě a o Boží službě životu.

To, že někteří Ježíšovi svědkové skončili na popravišti, je jiná kapitola. I to je trochu jinak než si ukvapeně myslíme...

------------------------------

Poznámky:

                  /1       Je nezodpovědné a může být nebezpečné říkat o Bohu něco, čemu nerozumíme.

Věty z Písma nesmíme svévolně vytrhávat. Je nutné dbát na souvislosti textu - při jaké příležitosti to bylo řečeno. Když něco o něčem tvrdíme, potřebujeme brát v úvahu všechno, co Ježíš o té věci říká i na jiných místech vyučování.

                  /2      Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: "Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku", a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lk 6,41-42)

                  /3       Petr nejprve prohlásil Ježíše za Mesiáše, ale vzápětí na to tvrdil: "Ježíši, říkáš hlouposti". (Řekl jsem to úmyslně hrubě. My často hodnotíme jen slušnost a neslušnost formy a ne obsah.)

Petr  si nebyl vědom toho, že zde udělal největší hloupost svého života. Tváří v tvář Mesiáši jednal s Ježíšem, jako s malým klukem.

Proč? Na základě toho, co řekl pan rabín. Kdyby Petr pořádně četl Písmo, Mojžíšův zákon a Proroky, tak by věděl, že obraz Mesiáše v Písmu vypadá úplně jinak, než co učili rabíni.

Petr myslel rabínským způsobem. Na slova Mesiáše Petr reagoval: "Ježíši, to je blbost, pan rabín říká něco jiného, ty tomu nerozumíš".

Kdyby se Ježíš ptal Petra, kdo je víc, zda rabín nebo Mesiáš, Petr by mu řekl: "Jak se můžeš tak ptát, přece Mesiáš".

Petr dal v jednání přednost (schizofrenicky) tvrzení rabínů (v jiných věcech jednal skvěle) před Ježíšovými slovy.

TRPÍME STEJNOU CHYBOU!

                  /4        Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh. (Dt 21,23)

                  /5     Ježíš přináší život, povznešení, záchranu, uzdravení, osvobození, odpuštění, smíření, vzkříšení.
;