Vzpomínka na zemřelé

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mal 1,14b-2,2b.8-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 1,14b-2,2.8-10; 1 Sol 2,7b-9.13; Mt 23,1-12
Datum: 2. 11. 2008
Při dnešní slavnosti lze použít řadu textů.

Katol. týdeník uvádí např. evangel. J 6,37-40. Tam nás Ježíš ubezpečuje, že Bůh si nepřeje nic jiného, než aby se s ním jeho milované děti sešly u jeho rodinného stolu. /1

Vše ostatní je už jen na nás. /2

Už jsme několikráte mluvili o "očistci". Je nutné si ujasnit, zda je vězením, kde si lidé odpykávají trest, nebo doškolováním.

Jinak se pomáhá poškolákům nebo vězňům a jinak těm, kteří mají možnost si udělat maturitu v náhradním termínu po prázdninách.

Na více místech Ježíš ukazuje, že v jeho království se protekce nevedou.

Nepřemlouváme pana profesora, aby nechal projít u státnice medika, který se neučil. Svatí se za nás nebudou přimlouvat. Naopak, prohlásí, my jsme to také zvládli, nebudeme si snižovat úroveň nebe.

Není třeba přemlouvat Boha, ale sebe a povzbuzovat ty naše drahé, kteří zůstali pozadu. 

(V příloze uvádím vyprávění, které z určitého úhlu nasvěcuje pohled na očistec.)

Vše, co děláme dobře, je povzbuzením pro naše drahé zesnulé. Známe sílu a nosnost společenství.

Pro nás je důležité znát nejen krásu porozumění a sjednocení s Bohem, ale i úskalí cesty k Bohu.  Proto jsem zůstal u důležitých a opomíjených textů 31. neděle v mezidobí.

K 1. čtení: Nelze si vybrat rodiče, dědičného krále, světskou či církevní vrchnost. /3

Kdyby byl Bůh svévolný nebo nějak svérázný, nic bychom s tím nenadělali. Je výhrou, máme-li dobré rodiče nebo Boha.

Lidská jména v Bibli vyjadřují program. Vyprávějí, kým nositel jména je nebo má být.

Jsou jména osobní a obecná (král, pomazaný, táta, babička) /4

Boží jméno je nesdělitelné. /5

"Jméno Boží" někdy v biblických textech zastupuje tetragram JHVH. /6

"Moje jméno je hrozné mezi národy"  - stručně bychom to mohli charakterizovat: "Hospodin je nepřemožitelný".

Texty o kletbě, např. v 27. kap. Páté knihy Mojžíšovy, je nutné číst s souvislosti s nabídkou požehnání a péčí Hospodina.  Vše je otázkou volby člověka. Bůh nikam nikoho svévolně neposílá.

---

K evangeliu: Celá 23 kap. Matoušova není jen historickou Ježíšovou výtkou farizeů a zákoníků, ale ukazuje na úskalí, ohrožující ty, kteří si myslí, že už došli dost daleko, aby mohli vést druhé.

V božím království se nic nenařizuje. Tam vládne osobní snaha po porozumění a sjednocení. Třeba dnes někdo v modlitbě poprosíme, aby nám Bůh svým slovem umožnil osvícení - abychom my: faráři, biskupové, tátové a mámy nebyli těmi, kdo si hrají na Mojžíše. 

K tomu je opět důležité si přečíst celou 23. Matoušovu kapitolu a převést si smysl Ježíšova  varování do našich jednání. 

Na přístupu k Ježíšovým slovům se ukazuje, jakou úctu máme k jeho slovu a jemu samotnému.

Často si ani nepřipouštíme, že bychom dělali něco špatně. Často se rychle ohrazujeme jak svá jednání myslíme dobře a upřímně (jakoby už to vylučovalo chybu.)

Místo poctivé a pečlivé snaze porozumět jeho varování z Mt 23 kap., rychle vnucujeme své pohledy a svou praxi.

Nenašel jsem zatím, že by Ježíš něco přeháněl nebo slovíčkařil.

Farizeové měli velikou snahu nejen dodržovat všechnu literu přikázání Boží, ale mysleli si, že lze žít na víc než na 100%. Proto se s velikou pečlivostí věnovali Písmu (aby nepřehlédli něco z příkazů a zákazů). Navíc si přidávali modlitby, posty, dobré skutky a sebezápory.

Zákoníci pocházeli většinou z farizeů, byli profesionálními znalci Tóry.

Obojí položili důraz na výkon. Osobní vztah k Bohu se jim ale vytratil.

Ježíš kritizuje zbožné všech časů, kteří vymýšlejí další přikázání i sekýrují druhé. (U Mojžíše je řečeno: "Nic k mým přikázáním nepřidáš a nic neubereš! Na nic jsme nezapomněl a nic v nich není zbytečné.") /7

I Ježíš nosil v rozích svého oděvu třásně (cicit) a k modlitbě si vázal modlitební řemínky (tfilin).  /8

Ale také vícekrát mluvil o cudnosti projevů zbožnosti a důrazně kritizuje pokrytectví, náboženský exhibicionismus a zneužívání moci. /9

Ježíš postavil společenství svých přátel (Boží království) na službě. Na modelu rodiny. My jsme ale rychle přestavěli církev podle hierarchického modelu římského státu.

Chceme, aby nás děti přerostly. Je dobře, když se studenti časem dostanou dál než jejich profesoři.

Ale na Ježíšovu úroveň se nedostaneme nikdy, natož abychom byli chytřejší než on. Můžeme něco vymyslet lépe než on?

Ježíš po nás chce samostatné myšlení a varuje nás před zákonickým lpěním na liteře, ale naše rozhodnutí mají být v souladu s úmyslem zákonodárce. Proto nám vše vysvětluje.

(Proto si až do nesnesitelnosti stále připomínáme nutnost stálého obracení se na svého Mistra, Učitele a Pána. Na pochopení jeho názorů a porovnávání si svých názorů s jeho názory.) Zatím jsme pouze učedníky, nikoliv Mistry.  

V rodině máme nejvyšší úctu k rodičům - pro jejich nezištnou službu a odpovědnost za děti. Služebník (zaměstnanec) dostává mzdu. Otroku se neplatí. Děti rodičům neplatí ani je neživí.  "Otrok" je zde uveden v tomto vznešeném smyslu. Rodiče tu jsou pro děti, Bůh a jeho syn pro nás.

Kněz, lékař, soudce, politik, zedník a prodavačka tu jsou pro druhé. Není tu řeč o otrokářích, běda těm, kteří by se svévolně chovali. Všichni jsme sourozenci. Podle toho se k sobě máme spravedlivě a pěkně chovat. Víme, co je hříchem.

Maminka si nedává nejdříve jídlo na svůj talíř, ani nejí dříve než rodina, neparádí se na úkor svých dětí, netvrdí, že by to bylo pro reprezentaci rodiny. Ani Ježíš to tak nedělal. To jen my si ledacos prosazujeme a šikovně zdůvodňujeme.

Ani Ježíš, ani naši tátové se nenechávali oslovovat zvláštními tituly.

Máma "otročí" rodině. Dobrý táta má každý den nějaký čas otročit své manželce a dětem. Co si přejí, má jim udělat, když to je v jeho možnostech (otrok neodmítá proto, že se mu nechce).

"Slibuji ti lásku, úctu a věrnost. Budu vychovávat děti podle božího zákona služby ("otroctví"), tak, jako mě "otročí" - slouží Ježíš". Pak teprve můžeme mluvit o křesťanském způsobu života a manželství. /10  Být dobrým manželem a tátou není otázkou peněz.

Ježíš je "Otrok Boží" (nepřesně překládáme "služebník boží"). Otec mu neporoučí, on sám se rozhodl.

V božím království se nikdo nepovyšuje, natož aby poroučel nebo dokonce zotročoval druhého. V psychosociální rovině je dospělý ten, kdo přijal odpovědnost za své jednání, za svá slova a myšlení (nevymlouvá se, nesvádí vinu na druhého a umí si přiznat chybu).

Jen takový dokáže nést odpovědnost za druhé.

Ten první stupeň dospělosti přijímají židovští kluci ve 13 letech a děvčata ve 12 letech. Druhý stupeň dospělosti vyžaduje manželství, přijímáme jej při svatbě.

V božím království nikdo neporoučí, jeden dává přednost druhému (apoštolové to v Novém zákoně na mnoha místech připomínají).

Titul "Mistr" už v církvi nepoužíváme. Zákonicky jsme si vymysleli jiné. ("A ty přece nejsou v evangeliu zakázané!")

Jak můžeme někoho označit za "církevního učitele" nechápu. Snad by bylo možné jej označit za tovaryše. (Učedník se teprve učí. Tovaryš zvládá základní dovednosti. Mistr si dovede poradit i v nových situacích.)

O názvu "otec", dokonce "Otec", natož "svatý Otec" by musela být delší řeč. /11

O "ponížení" a "povýšení" jsme si už někdy něco říkali.

Nikdo z židů by nikdy neřekl, že je víc než Mojžíš, ale ten, kdo něco přidával nebo ubíral něco u "Mojžíše" nebo autoritativně říkal něco jiného, ten se povyšuje nad Mojžíše.

Nikdo z nás neřekneme: "Já jsem víc než Ježíš", ale povyšujeme se nad něj, pokud se jím oháníme a přitom vedeme druhé jinou cestou.

O takových Ježíš řekne: "Budete poníženi, sestup z místa, které ti nepatří". Dopouštíme se tohoto přestupku mnohem a mnohem více než jsme ochotni si připustit. (Např. i tím, že suverénně přestupujeme Ježíšova přikázání: "Nenechávejte si říkat Mistře, Učiteli a Otče".) 

Naopak ten, kdo poctivě uznává, že je jen učedník, může být použit k vyššímu "postavení". Např.: "Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce". (J 15.15)

------------------------

Poznámky:

                  /1    Ježíš řekl zástupům: "Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den." (J 6,37-40)

                  /2      Děti milujících rodičů mají v životě dost prostoru na to, aby zjistily, zda je lépe jít životem sám nebo se zázemím rodiny. Život tady nám dává dost prostoru, abychom si ověřili co člověku nabízí Bůh.

                 /3       Otevřeme-li encyklopedickou knihu o náboženství, zdá se, že si můžeme vybrat podle chuti. Tak si lze vybrat třeba rasu psa. Banku, které svěříme své úspory, vybíráme mnohem uvážlivěji. Životního partnera teprve. Vybrat si cestu k věčnosti je nejzávažnější volbou. Změna partnera nebo Cesty je na odpovědnosti každého.

Někdo si vybuduje takový vztah, že by chtěl být s druhým navždy, jiný si přeje, aby co nejdříve skončil.

Některá východní náboženství usilují o rozpuštění vlastního já v absolutnu a jejich cesta vede lidi ke zbavení se každé touhy - zkušenost je dovedla k tomu, že touha je nesplnitelná a je pouze marným trápením. Nevědí o příslibu Mesiáše, že nás dovede k velikosti božích dcer a synů.

                  /4      Naše maminka je pro nás tak jedinečná a nezaměnitelná, že bychom nejraději psali MAMINKA ... Jen její děti jí oslovují "maminko", ostatní ji říkali: "Marie" nebo: "paní Nováková".

Znalost jména je darem (větším než znalost telefonního čísla), umožňuje i další setkání.

Bůh má v Bibli mnoho jmen, která ovšem často promlouvají jen k tomu, kdo má s Bohem osobní zkušenost.

                  /5     Naše vnímání a poznání není schopné vnímat celou velikost Boha. Je bytostí, která nás nekonečně přesahuje. Všechny knihy světa by nestačily k popsání jeho velikosti, tím méně ji můžeme vtěsnat do jména o pár písmenech.

                 /6       JHVH není vlastním jménem Boha. Podle smyslu přibližně znamená : "Jsem tu pro vás a vždy budu pro vás".

"Máma" nebo "táta" také není vlastním jménem a přitom je jedinečným programem pro děti a nejvýš drahým jménem. Nemusím popisovat, co znamená mít někoho takového, mít možnost zavolat tímto slovem ... (Na začátku listopadu si to znovu silně uvědomujeme.)

"JHVH" žid nikdy nevysloví. Jen jednou do roka vyslovoval toto jméno velekněz ve svatyni jeruzalémského chrámu.

To jen katolíci berou hloupě boží jméno nadarmo jako vycpávku.

                  /7      Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš. (Dt 13,1)

                  /8        Mojžíši, mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Nm 15,39-41)  

            Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,4-9)

                  /9        Jedna pracovní vatikánská odborná komise měla závěrečné slavnostní zakončení. Kardinálové a biskupové seděli v prvních řadách. Když jistá členka té komise pozvedla v údivu obočí, zvedli se a dali těm několika málo ženám přednost. Něco podobného se může odehrávat třeba v našich domácnostech nebo kostelích. Zažil jsem, jak hospodyně na faře uvařila a prostřela důstojným pánům a sama jedna u kamen z kastrůlku, sedíc na malé stoličce.

                  /10      Jeden náš přítel neměl lehké dětství, rodiče jej odložili na několik let k dědečkovi a babičce. Nevymlouvá se na to. Když šla jeho nejstarší dcera do první třídy, měla přečtených 269 knih. Neuměla číst, to táta (podnikající v tvrdých podmínkách) každý večer četl dětem. Chtěl mít děti, tak nedává přednost televizi nebo hospodě.

                  /11       Co proti tomu Ježíš má? Nepřehání? Není pedant?

Koho Izraelité nazývali svým otcem? Abraháma.

A Ježíš jim říkal: "Kdybyste byli syny Abraháma, to by s vámi byla jiná řeč. Ale Bůh si přeje, abyste Abraháma přerostli, má pro vás větší program, buďte syny Nebeského Otce." 

Ani Ježíš se nenechal oslovovat "Otče".

Když jsem poprvé sloužil mši a řekl Bohu: Svatý Otče...", trklo mě, jak to, že stejně oslovujeme římského biskupa (Josef Zvěřina mně poradil cestu z té šlamastyky ven).

(Teď jsem si v Izraeli, konečně! u "Božího hrobu" uvědomil další naše nepečlivé vyjadřování.

A to nám vadí ti, co říkají, že Bůh je mrtev ...My si to nemyslíme, ale sami se hloupě vyjadřujeme.)

U oslovení "otče" nejde o to slovo, ale o nebezpečí pro obě strany, které takové oslovení praktikují.

To třeba podrobněji popíšu jindy.