Velikonoce 2009 - Zelený čtvrtek

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 13,27 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-8.11-14; 1 Kor 11,23-26; Jan 13,1-15
Datum: 9. 4. 2009
Na web. stránkách naší farnosti můžete najít průvodce Velikonocemi: www.letohrad.farnost.cz

Slavení:

Maminka měla svátek. Nikdo si nevzpomněl. Sama dbá, aby se svátky druhých slavily. Neurazila se, ale šla se na půl dne projít ...

Také si nepamatuji data svátků nejbližších. Změním to.

Nestačí mít rád druhé, potřebují vědět, že je máme rádi.

A my potřebujeme vědět, koho ve svých nejbližších máme, jinak budeme mít pocit nedoceněných lidí, žebráků.

Ustanovení "Miluj svého bližního jako sebe" nám připomíná, abychom nepřehlíželi ty, kteří nám jsou nejbližšími bližními.

Svátky a narozeniny jsou příležitostí si znovu uvědomit bohatství, které v druhých máme.

Totéž platí o slavnostech v rodině Boží. Na začátku Čtyřicetidenní přípravy na Velikonoce (v Poznámkách na 1. neděli postní) jsme si znovu položili několik otázek, také: "Kým je pro mě (pro nás) Bůh a kým jsme my pro něj?"

Velikonoce jsou svátky svobody.

Získání ztracené svobody stojí mnoho obětí a vyžaduje hojnou statečnost od těch, kteří o svobodu stojí. Zbabělí a ti, co je jen vezou jsou nepoužitelní ani pro získání svobody ani  pro udržení svobody. Svoboda - stejně jako jiné hodnoty nebo věci - něco stojí.

Hospodin vyvedl Izraelity z otroctví a nabídl jim pomoc, aby si udrželi svobodu vnější a dorostli ke svobodě vnitřní. /1         (K tomu slouží nejen dar Desatera, ale všech "613" ustanovení.)

Židé slaví Velikonoce coby slavnost svobody.

My jsme navíc dostali Ježíše. Nebylo svobodnějšího člověka. (Na  Ježíši vidíme, jak si Bůh představuje pěkného a svobodného člověka.) /2

Víme proč Ježíš své poslední Velikonoce nepřežil, co tomu předcházelo. Známe i pravý důvod Ježíšovy smrti. /3  

Ježíšův vjezd do Jeruzalémského chrámu prohlásili velekněží za nehoráznou drzost. Zuřili.

K paschální události patří:

ovonění Ježíše drahým parfémem "proti hnilobě smrti",

umytí nohou,

poslední večeře,

zatčení, justiční vražda, pohřeb a vzkříšení

To vše je důkaz toho: "Kým pro nás Bůh je a za co mu stojíme my". /4

Vraťme se k procesu osvobozování. Ježíšova svoboda je - záviděníhodná. Ježíš nás nejen ke svobodě láká a zve, ale také nás osvobozuje. Upozorňuje nás na to, co nás spoutává a navíc rozvazuje naše pouta a uzdravuje naše rány.

Ježíš zřejmě pro ženu, která jej ovoněla, mnoho znamenal. Ten parfém měl cenu ročního platu.

Nakolik si my ceníme Ježíše?

Voní nám Ježíš po Bohu jako nejkrásnější parfém? Nevybíráme si jiné vůně?

Jakpak voním svým nejbližším?

(Nejedna manželka smutně prohlásila: "Už mně manžel nevoní". Co byste jí poradili?

Jak to my sami děláme, abychom svým nejbližším voněli? Ptáme se jich, co by si přáli?)

Každý rok čteme pašije dvakráte (na Květnou neděli a na Velký pátek), abychom něco nepřeslechli. 

Není mi dobře, když slyším: "Jeden z dvanácti mě zradí, druhý mě zapře a ostatní utečou".

Slyšíme o Jidášovi, který si nechal Ježíšem umýt nohy, nechal se pohostit při poslední večeři jako přítel a při zatýkání políbil Ježíše. (Nejsme Jidáši daleko, pokud se před nejbližšími přetvařujeme.)

"Jidáši, já jsem ti nabídl přátelství a ty mě líbáš, abys mě označil vojákům. Nestojíš už o mé přátelství? Cos získal?"

"Kdo ti učarovat?

Kdo nebo co tě spoutává? Už nestojíš o svobodu synů Božích?"

Mytí nohou stojí v protikladu snahy učedníků o co největší postavení v božím království - i v protikladu naší snahy po nejrůznějších druzích moci. /5    Boží království stojí na službě.

(V minulých letech jsme něco o mytí nohou říkali. Vyprávějte to dětem.

Žid nemohl požádat ani židovského otroka o umytí nohou.)

Nohy dodneška patří mezi intimní místa našeho těla.

Komu jednou, až budeme vážně nemocní nebo staří, dovolíme, aby nám umyl zadek nebo nás přebalil?

Ježíš nám přichází sloužit nejen jako otrok. Je pozorný a citlivý přítel.

Je dobré se před ním odstydět. Nepohoršuje se, neodvrací se od nás, přesto, že něco v nás páchne. (Copak o něčem v nás neví? )

Nikdy se nad nikým nepohoršil, nad nikým se nepovyšuje. (Dovede přijít dokonce s humorem.)

Věděl, že bude ukřižován nahý a nepřátelé se mu budou posmívat, až bude čurat bolestí. (Nevíme, jestli mu s ohledem na židovskou cudnost nechali trenýrky. Plíny mu rozhodně neposkytli.) Ježíš umí rozpoznat pravou cudnost.

"Ježíši, nemohu připustit, abys mi Ty(!) myl nohy", prohlásil Petr.

"Petře, copak nevíš, že si člověk na cestách zapráší nohy? Ale jde o větší věci a o jiná odstydění.

Petře, bez mé pomoci, nedojdeš ke svobodě, ani si ji neudržíš. Přece víš, že svět je porušený. Ty sám nad sebou ještě nemáš ve všem vládu.

Za pár hodin sám poznáš, jak nad tebou zvítězí strach . Víš, jak by ses měl v takové situaci zachovat, ale strach tě ochromí a uděláš něco, čím se ponížíš ve vlastních očích a co tě pak bude mrzet.

Myslíš, že se vždy dokážeš sám narovnat? Že sám obnovíš ztracenou svobodu? Že nezůstaneš v područí strachu z mocných? Že se pak nebudeš stydět za mnou přijít v těžší záležitosti?

Zatím jsi dokázal překonávat strach z mořské bouře. Vzpomínáš ale, jak ses jednou topil a volal mě na pomoc?

A já jsem se ti neposmíval. Tys to vypravoval o sobě ve svých kázáních, já jsem o tvé slabosti nikomu nevypravoval.

Petře, kdo si nedá posloužit ode mne, nedojde do božího království a k jeho svobodě."

Proč Jidáš po svém provinění nezašel za Ježíšem?

V systémech nekřesťanských náboženství (které vedou také k zušlechťování člověka a k odpovědnosti za vlastní činy, slova i myšlení) není možnost odpuštění. Každý si bude muset vypít vše do poslední kapky.

To jen židovské a křesťanské zvěstování Boha nám ukazuje, že se nás Bůh ujímá ve své bídě jako svých dětí. Za určitých podmínek nám nabízí možnost odpuštění a pomoc, nové postavení a novou svobodu.

Trest a utrpení nic neřeší. Někoho na léta zavřou do kriminálu, ale oběť zůstane poškozená. (V modelu převtělování sice za čas čeká násilníka a možnost nového začátku, ale nikdo z nich neví za co je trestán a nemá možnost, aby mu někdy bylo cokoliv odpuštěno.)

Sami nejsme schopni napravit škody svých provinění. Ale jsme schopni obrácení: lítosti, přiznání viny, omluvy poškozenému a snahy napravit chybu - za těchto výhodných(!) podmínek nám Bůh nabízí svou pomoc a odpuštění. 

Přeji vám i sobě, abychom znovu uměli žasnout nad darem Večeře Páně.

Všimněme si, že lidí, kteří jen nadávají žasnout neumí.

Večeře Páně je hostinou hříšníků. To je ohromné a naprosto nečekané. To nám žádné jiné náboženství nenabízí.

Je zván každý (i Jidáš byl pozván), s jedinou podmínkou - být upřímný k sobě a Bohu, na nic si nehrát.

Nepřetvařovat se, nehrát si na lepšího. Kdo není ochoten řešit své spory, ať nikomu v kostele nepodává ruku při pozdravení pokoje. Ať raději zůstane doma.

Kdo není schopen si přiznat svá provinění, kdo měří jiným přísněji než sobě a není ochoten se měnit, kdo ponižuje druhé, kdo jakkoliv okrádá jiné a není ochoten se měnit, kdo nebuduje vztahy, kdo si neumí přiznat chybu a provinění, kdo nehledá pomoc kde se dá (třeba v manželské poradně), včetně pomoci u Ježíše, ať nepřistupuje ke Stolu Páně, jinak "odsouzení sobě jí a pije".

Sv. Pavel říká:

"Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.

Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.

Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.

Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají." (1 Kor 11,26-30)

Jidáš si zahrával, vzpomínáte, v Janově evangeliu stojí, jak po soustu, které Ježíš podal Jidášovi, vstoupil do Jidáše satan? /6

Neotevírejme satanovi dveře dokořán. A nepodceňujme jej.

Říkáme si, že soud nad sebou konáme sami - svým jednáním.

Nikdo nejsme hodni Ježíšova přátelství a jeho hostiny. Nemůžeme si to zasloužit, proto vyznáváme: "Pane, nejsem hoden ..."

Zopakuji: Večeře Páně je hostinou hříšníků, ale běda tomu, je neupřímný! (Rozumíme, co znamená "nemít svatební roucho".)

Ježíšova hostina je nezaslouženým dar zadarmo daným.

Je pokrmem a nápojem, které jsou v nás schopny živit Ježíšův způsob života.

Ježíšova hostina má vést ke sjednocení s Ježíšem a ke sjednocením s Ježíšovými sestrami a bratry. 

Upozornění na konec:

Slavíme nejdůležitější dny roku. Boží pomoc je nám stále ještě nabízena.

Ten, kdo bere Boží přátelství vážně, si dnes čte 12. - 17. kap. evangelia Janova. Večer je dostatečně dlouhý a děti trochu vnímavé budou vděčné, když si s nimi budeme povídat. (Pokud nebudou mít zájem, třeba najedeme chybu u sebe, možná jsme se jim v minulosti málo věnovali.)

-----------------------

Poznámky:

                  /1     Rabín Jonathan Sacks říká: "Svoboda není samozřejmou součástí lidské společnosti. Tak, jako o jiné výdobytky, je třeba se i o svobodu starat, kultivovat ji a předávat ji dalším generacím. Nikdo nesložil nádhernou symfonii bez dlouhých let tvrdé přípravy. I proto se většina teorií o lidském chování mýlí, když tvrdí, že lidé buď svobodní jsou, nebo nejsou. Svoboda není otázkou buď, anebo. Svoboda je proces. Začínáme jako závislí a jen pomalu se postupně osvobozujeme. Učíme se bránit nátlakům a vlivům a chovat se podle toho, jak jsme byli vychováni v souladu se svým svědomím, právem, rozumem a morálkou.

Přijmout roli oběti je falešné a ničí lidský charakter. Zbavuje odpovědnosti a násilníkovi dovoluje páchat zlo.

Skutečně vlastníme jen to, čeho jsme schopní se vzdát."

Ke svobodě vede dlouhá cesta přes postupná vítězství nad tím, co nás spoutává. Jako děti jsme se učili rozdělit se o čokoládu nebo půjčit druhému hračku. Pomáhat doma a přemáhat se, když se nám do něčeho nechtělo. O to se možná snažíme dodneška. Stejně umět přiznat chybu, poctivě vyhrávat a umět prohrávat, přemáhat strach a to, na čem jsme závislí, ctít svobodu druhých ...

Do smrti budeme mít práci zůstávat svobodnými lidmi. 

                  /2     Ježíš byl svobodný. Udržel svou důstojnost, nepřijal roli oběti, na nikoho a na nic se nevymlouval .

                  /3     Nesnášíme, když někdo mluví o Bohu jinak než my a když je někdo lepší, než my . Proto často  hledáme něco, čím jeho vážnost ponížíme  (dokonce i pomluvou) - aby nám přestal být výčitkou. Např.: "Je na ženský, je homosexuál, Cigán, Žid, nechodí do kostela ...

"Je tvarohový nebo makový" prohlašujeme o partnerech, rodičích, farářích, sousedech ...

                          Nezapomeňme na Ježíšovo varování v podobenství "O jílku mámivém": Vaše zbožnost je jedovatá, smrtelně ohrožuje život váš i druhých.

                         Ježíš nepřišel usmířit porušenou spravedlnost. Mohl by snad Bůh nechat popravit nevinného místo viníka? Co by to bylo za precedens? Na to nemusíme mít ani právnické ani teologické vzdělání. Nechal se popravit, abychom viděli, kam směřujeme a kam vedeme druhé - když nevěřili a nevěříme jeho varováním.

                  /4       Abychom byli schopni náležitě pochopit celý obsah velikonoční události, provádí nás liturgie postupně jednotlivými kroky nejen ve svatém týdnu, ale celou velikonoční dobou.

                  /5     Určitou moc má i farář, učitel, rodič, manžel, zdravý u pacienta, silnější nad slabším ...

                  /6     Ježíš odpověděl Janovi: "Zradí mě ten, pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji." Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidášovi Iškariotskému, synu Šimonovu. Tehdy, po té skývě vstoupil do něho satan. (J 13,26-27)