Slavnost Seslání Ducha Svatého

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 11,25 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11; 1 Kor 12,3b-7.12-13; J 20,19-23
Datum: 31. 5. 2009
Poznámky k biblickým textům liturgie

Slavnost Seslání Ducha svatého   Sk 2,1-11    1 Kor 12,3b-7.12-13    J 20,19-23     31. května 2009

Dostal jsem základní otázky k Duchu svatému. Zkusím tedy zopakovat něco od začátku.

Biblická řeč je srozumitelná. Pomocí obrazů a podobenství se nám snaží pomoct, abychom porozuměli životu s Bohem. Na něčem známém z našeho života se učíme pochopit něco nového. Např. na vztazích v rodině můžeme porozumět, jak máme stát v rodině boží a jaké uspořádání božího království Bůh vymyslel.

V Biblických textech je řeč o dechu a duchu. Ani jedno není vidět.

Dech je pro život nutný. "Ještě dýchá, přestat dýchat, nedýchá, dodýchal".

Pozorujeme, zda-li druhý dýchá (používalo se zrcátko nebo pírko).

Dýchání je způsobeno pohybem. Zastaví-li se pohyb, hrozí, že nastane konec. Pokoušíme se oživit, rozdýchat toho, komu se dech zastavil.

Duch je něčím podstatným, duch dává život, oživuje formu.

Bůh stvořil člověka z ničeho (z prachu země /1) a vdechl do něj svého ducha.

"A rozdýchal jej  do rytmu svého srdce" dodával krásně Prof. Jan Heller. Přesně se mu podařilo vystihnout smysl - ducha - toho, co Bůh vytvořil.

Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Od něj jsme dostali jeho ducha.

S ním máme spolupracovat, máme s ním souznít a ladit. Ladíme si hudební nástroje, udáváme si tón při zpěvu, ladíme si barvy oblečení, srovnáme si krok ... Proto je tolik důležité, abychom Bohu naslouchali a poznávali jej.

V každé rodině vládne specifický duch. Někdy mezi námi zhoustne atmosféra, je nedýchatelno,

potřebujeme se nadýchat čerstvého vzduchu.

Špiritus (slivovice) je to "podstatné" ze švestek. Nasajeme-li takový spiritus v určitém množství, ovládne nás.

Řeholníci si snaží osvojit spiritualitu svého zakladatele. Také ji mohou ztratit, zpronevěřit se jí.

Jsem zklamán, potkám-li pěknou ženskou a je hloupá - bezduchá. (Čarodějnice bývají za mlada krásné.)

Zkuste objevovat další příměry.

Učedníci se těšili z příslibu Jana Baptisty: "Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha božího."

Ježíš uchvátil učedníky krásou své osobnosti. Chtěli se mu podobat, mít stejného ducha. Naslouchali jeho slovům, líbilo se jim, jak přemýšlí, byli nadšení jeho jednáním.

Přislíbil jim pomoc i zvnitřku: "Dám vám svého a Otcova Ducha".

Někdy jim vytýkal "Nevíte jakého ducha jste". /2

Radí nám, koho si pustit nebo nepustit do baráku, aby nás nenapadali agresivní sousedé. /3   

Když apoštolům spadlo srdce do kalhot a ztratili Ježíšova ducha, vrátili se k rabínskému duchu výkladu o Mesiáši. (My srdce spojujeme se zamilovaností a city, v biblické řeči je srdce sídlem poznání, moudrosti a lásky - chtění, usilování, statečnosti a obětavosti.)

Duch svatý nám dodneška zůstal cizí. Nerozumíme mu. Zůstali jsme u žebrání: " Přijď o Duchu přesvatý,  ..." a neráčili jsme si všimnou, že Duch dávno čeká s vyhrnutými rukávy, aby nám byl k ruce.  Nic jej tak netěší, jako když nás může vést k větší a větší kráse života.

Proč se tak stalo? Nepřitahuje nás Ježíšova osobnost, jeho duch. Zájem pouze předstíráme.

Kdyby nás Ježíš uchvátil svou krásou, viseli bychom mu na rtech. Ptali bychom se na každé jeho slovo, kterému nerozumíme.

Co to s námi je? Co nám chybí?

Ježíš je dobrým učitelem. Občas položí kontrolní otázku. Pokud ji nesplňujeme, máme se ve vyučování vrátit nazpět.

Před dvěma týdny jsme se zamýšleli nad Ježíšovým příslibem: "Zůstanou-li má slova ve vás, můžete prosit, o co chcete - pak budou  vaše modlitby vyslyšeny". /4

Dnes si můžeme ověřit, nakolik opravdu stojíme o Ducha svatého. Kontrolní otázkou je naše odpouštění nebo neodpouštění.

Je možná překvapivé, že o něm slyšíme v souvislosti s obdarováním apoštolů Duchem svatým. /5   

Ale každý rok se to na Svatodušní svátky čte - aby to niko nepřehlédl!

Odpuštění je základní podmínkou života a snášenlivosti nás chybujících.

Duch boží uspořádává chaos, nastoluje řád, hasí rozbroje, smiřuje nepřátele, vynahrazuje nespravedlnosti, napravuje to, co je pro nás neřešitelné - je dárcem a tvůrcem pokoje.

Bůh není bačkora ani dobrák. Je dobrý. Ježíš šel do většiny konfliktů. (To my často zastíráme svou zbabělost "vlastní pokřivenou zbožností" a vydáváme ji za křesťanství!!)

Ale Ježíš je také Kníže pokoje. Zajímá se o každého, aby mu bylo dobře. Nelze přehlédnout, jak mnoho mu záleží mu na tom, abychom se uměli domlouvat, porozumět si, pochopit, usmířit se a odpustit. Aby jeho rodina dokázala táhnout za jeden provaz.

Co je tím provazem? Souznění, vědomí, kam nás Bůh vede, že je schopen nás vyhojit a naučit společně pracovat na božím království. Víra, že v božím království není nikomu křivděno, nikdo nepřijde zkrátka, každý je ceněn,  každý je jedinečný a každý vyhraje, každý je obdarováván - nikoliv na úkor druhého. Samozřejmě k tomu vede ne úplně snadná cesta (neboť jsme si poněkud zašli).

Snaha o rovné vztahy, spravedlnost a důvěru, je základním pilířem života, dobrého soužití.

My máme být navíc tvůrci pokoje. /6

Šalom je víc než jen odpuštění, ale odpuštění je nutnou složkou Pokoje.

Láká-li nás podobat se Ježíši, jsme-li jím přitahováni, pak nás každé nedorozumění, podezření a pochybení pudí k vyříkání, narovnání a odpuštění.

Tím se obnovuje život. To je oživení, rozdýchání.

Říkal jsem, že slova o odpuštění jsou kontrolní otázkou. Podle naší snahy o smíření s druhými se pozná, zda nás Ježíš a jeho duch přitahuje nebo nepřitahuje.

Nebudeme si zatím říkat nic vznešeného o Duchu svatém a o jeho dalších velikých darech. Udělejme si inventuru jak jsme na tom s vyříkáváním sporů a s odpouštěním.

Jestli to neudělám, pak nemohu postupovat dál. Buď se vrátím, nebo odejdu jako bohatý mladík. /6

(Už ve hře "člověče, nezlob se" jsme si to trénovali.)

Ježíš nás už v řadě dřívějších vyučovacích lekcích evangelia k odpuštění vede.

Jedním z prubířských kamenů je "modlitba Páně". Víme, že je návodem k rozhovoru s Bohem. Ježíš neříká: "říkejte tato slova" ale: "Mluvte s Bohem takto: Otče náš, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili(!)  těm, kdo se provinili proti nám. ... (Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.)"  (Mt 6,12-15)

Náš překlad Modlitby Páně je 300 let starý a je v něm nepřesnost. "Otče náš, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme(!)..." - ten přítomný čas způsobil, že si nalháváme, jak my přece odpouštíme, ještě máme čas ...

Nikoliv: "Neříkej, hop, dokud jsi nepřeskočit". Neříkej ta slova, nejdříve se snaž s druhým domluvit.

Dříve nemůžeš tuto vzácnou a velikou modlitbu ("Otče náš") vyslovit. To nejsou slova k odříkávání, jsou programem, který máme naplňovat a žít.  

(Slova jsou důležitá a máme je pečlivě volit a používat! Slova, alespoň ta nejdůležitější, mají patřit mezi naše důležité činy.)

Vícekrát jsme si říkali, že odpuštění je procesem. Vždyť i při vyříkávání sporu Ježíš počítá i s třemi stupni k domluvě a smíření. /8

Kdo z nás jsme neslyšeli: "Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5,23-24)

Už jste někoho viděli, že by se od kostela vrátil? Kdo z nás to děláme?

Proč to neděláme?

Tak proč to Ježíš říká?

Jak to, že my na Ježíšova slova nedbáme a snažíme se je nahradit modlitbou: "Já v tebe věřím, doufám a nadevšechno tě miluji (- doufám, že o mé lásce, Pane Ježíši nepochybuješ)." /9

Kdo chceme, můžeme si Ježíšova slova promyslet. ("Lze přivést koně k vodě, ale nelze jej přinutit, aby pil", říká čínské přísloví.)

Samozřejmě, že není řešením, raději do kostela nejít.

Naši třeťáci se připravují na slavnost Prvního pozvání ke stolu Páně.

Promysleme si, jak bychom vysvětlili dětem, jaký význam má cesta ke kostelu - přesto, že jsem se ještě nesmířil - i když budu vědět, že tam narazím na kládu, která mě nedovolí vstoupit nebo zůstat na bohoslužbě a my se musíme vrátit. Má to ježíš psychologicky dobře vymyšleno, nebo ne?

Už jsme jim někdy vyprávěli, jak se nám to stalo?

(Nedivme se, že rodiče raději o Bohu v rodině nemluví a nechávají to na faráři a paní katechetce.)    

Bůh nás nežene ke smíření karabáčem, ví, že to někdy trvá trochu déle (samozřejmě, čím dříve tím lépe) ale jak to, že my někdy říkáme v Modlitbě Páně slova o odpuštění i tehdy, kdy na domluvě s druhým teprve pracujeme, v čase, kdy ještě ke smíření nedošlo?

Jak jednáme s Bohem? Kde je špetka k úcty k němu? Jak to, že klidně říkáme slova, která nestojí na činu nebo alespoň na odhodlání?

Stojíme o odpuštění nebo ne? Co děláme pro domluvu s bližním a s Bohem?

Nedivme se, že jsme ztratili vážnost u svých spoluobčanů. (Vidí na nás, jak žijeme.)

Návštěva papeže náš kredit nespraví, množství našich modliteb to nenahradí.

I nevěřící umí o dobré vztahy usilovat. Jestli ne my křesťané, ztratili jsme svou slanost.

Už děti učíme prohrávat: Neurážej se, všechno se dá napravit, neházej flintu do žita, zhluboka dýchej a narovnej se.

Nadýchněme se Ježíšova Ducha. Něco jiného je vyslechnout evangelium a říci: "Slyšeli jsme slovo Boží" a něco jiného zpracovat to, co nám Ježíš říká a přijmout to do svého přístupu k lidem a k Bobu a do svého způsobu jednání.

"Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení."

Odpuštění můžeme získat - téměř zdarma, když se vydáme na cestu.  

-----------------------

Poznámky:

                  /1      I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

                  /2     Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?"

Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." (srov. Lk 9,51-56)

                 /3     Kdo není se mnou, je proti mně; kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: "Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel."

Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. (Lk 11,23-26)

                  /4    Říkali jsme si, že na vyslyšení nebo nevyslyšení našich modliteb si můžeme ověřit, nakolik zůstáváme nebo nezůstáváme v Ježíšově lásce. Zda Ježíšovými slovy žijeme, zda v nás zakořenily,  nakolik jsme si je osvojili, kolik jsme z Ježíšova životního stylu přijali za své. Buď v nás Ježíšova slova jsou, nebo nejsou. Pokud máme trochu úcty k Bohu, nesmíme si lhát  do vlastní kapsy.)

                 /5      Slova: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Přijměte Ducha svatého.

Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Nejsou na prvním místě "ustanovením svátosti smíření a pověření zpovědníkům. Ale jsou základní podmínkou k životu, k soužití nás chybujících. 

                 /6      Gratuluji (blaze) těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. (Mt 5,9)

                  /7     Když mladík uslyšel Ježíšovo slovo, smuten odešel ... (Mt 19,22)

                  /8     Vůle vašeho nebeského Otce je , aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých.

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.

Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'.

Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. (Mt 18,14-18)

                  /9     Každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce.

Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.

Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. ...

Ne každý, kdo mi říká: "Pane, Pane", vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Mnozí mi řeknou v onen den: "Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?"

A tehdy já prohlásím: "Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti."

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. (Mt 7,17-24)