Slavnost Ježíše Krista Krále

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 18,33-38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 7,13-14; Zj 1,5-8; J 18,33b-37
Datum: 22. 11. 2009
Událost nebyla napsána proto, abychom hrozili pěstí Pilátovi nebo veleradě. /1

Pilát nás celkem nezajímá, jsme zaostření na veleradu – protože nám nastavuje zrcadlo.

Velerada byla nejvyšším soudním dvorem pravé církve („synagóga“ i „církev“ znamená shromáždění božího lidu).

Veleradu dva tisíce let odsuzujeme. Nikdo nespočítá, kolik pogromů dopadlo na Židy, protože „nám ukřižovali Krista“. Nikdo nespočítá mrtvé z těchto pogromů.

Sami si ovšem těžko přiznáváme pravdu, zvláště pokud by to od nás něco vyžadovalo.

„Co je pravda?“ uhnul zbaběle Pilát.

„Každý má svou pravdu“, říkají zbabělci.

Před lety začínali jednu barokní faru nájemníci natírat barvou nepěkného a nepatřičného odstínu.

Nebylo jednoduché přemluvit ty lidi, aby vybrali jinou barvu.

Při opravě orlického kostela jsme vybírali barvy do interiéru. Arch. Brotánek, Pavel Tacl a já. V počítači a vzorníku barev se zdála jedna barva vhodná. Ale natřená vypadala nedobře. „To se musí přetřít, řekl jeden. (Stálo ho to dost peněz. Z farní pokladny to nebylo.)

Dělal jsem sestře zásuvku pod postel. Hoblovat a nařezat prkna jsem byl u Toníka Řeháka. Breptali jsme u toho, doma koukám, dno bylo uřízlé šikmo. „Jemináčku …“, pravil Toník. /2

„Řemeslník se pozná podle toho, jak se postaví ke své chybě“.

Stejně se pozná, kdo je spravedlivý.

Často každý prosazuje svou. I pachatel.

Herman Göring (maršál hitlerovského letectva), Nikolaj Causescu (president komunistického Rumunska), Grebeníček (otec i syn), prokurátor Vaš i prokurátorka Polednová - Brožová.

Zlodějů, podvodníků, vrahů, teroristů, lhářů a dalších darebáků je nepočítaně. Kajících Zacheů, Dismasů (lotr po pravici), Matoušů, Petrů a Pavlů je už méně.

Právem hubujeme na politiky řídící se heslem: „Zatloukej, zatloukej“.

Odsuzujeme rodiče, kteří radí svým dětem: „Zatloukej, zatloukej“.

Před 30ti lety jsem četl v časopisu „Mladý svět“ reportáž o klukovi, který svému křečkovi úmyslně utrhl nohu. Kluk byl drzý. Matka pravila: „No, bóže, dyť stál jen šestnáct korun“.

Dokud nejde o nás, umíme často soudit správně.

Umíme rozpoznat špatnost u druhého – také vám vadilo, když nedávno významný člen vlády prohlásil: „Než aby padla vláda, je třeba aby soud rozhodl tak a tak“?

Je dobře číst dětem o králi Davidovi. Když se dopustil řady velikých zločinů, prorok se bál říci králi pravdu do očí (mohl přijít o život). Vymyslel si historku … David okamžitě odsoudil bohatého člověka, „který ukradl sousedovi jedinou ovci“. „Ten člověk jsi ty“, odvážil se prorok říci králi.

David to přiznal, proto mohl zůstat králem.

Král Saul se dopustil menších provinění. Lhal a nepřiznal svou chybu, proto byl sesazen.

Rodič, který lže dětem, se sesazuje z trůnu. Jeho autorita se bortí a propadá.

Je skvělé mít tátu, který se snaží být pravdivý a spravedlivý. /3

Kdo neumí přiznávat chybu a neumí se omluvit, nemůže být farářem, manželem ani rodičem. /4

Ředitel školy nechtěl další rok svěřit třídu neoblíbené učitelce. Chtěla dokázat, že jí děti mají rády: „Děti, že chcete, abych vás příští rok učila“. Jen jeden kluk pravil, že ne. Učitelka to neunesla.

Máma říká manželovi: „Jsi nespravedlivý na děcko. Tvrdě ho trestáš a sám lžeš. Děcko lže ze strachu před trestem. Tobě trest nehrozí, a přesto jsi zbabělý.“

„Kdo by svedl k hříchu jedno z dětí (z nepatrných), kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18,6)

Nelze vést rozhovor s někým, kdo nehledá pravdu, nenaslouchá, šermuje svým názorem a jen mele svou.

Máme prosazovat spravedlnost pro sebe.

Máme prosazovat spravedlnost pro druhé.

Máme prosazovat spravedlnost i pro toho, koho jsem poškodil.

Neměli bychom říkat: „Mám pravdu“. Vždyť teprve pravdu hledáme a učíme se žít pravdivě.

Každá chyba přináší své následky. To se dá spravit. Ale tragédií je lhát sám sobě. Pak mi ani nemůže být odpuštěno. (Nemám co zlepšovat, „jsem v pořádku“.)

K pravdě a spravedlnosti se teprve blížíme.

Jsem pravdivý tehdy, pokud hledám pravdu i o sobě. „Padni komu padni“.

„Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno, a ještě přidáno.“ (Mk 4,24)

Děti fanatiků budou nejspíše fanatiky, synové prolhaných otců se doma naučí lhát. Děti nepoctivců bývají často nepoctiví, lakomců lakomí, atd.

Budeme si říkat pravdu?

Pravda je náročná.

„Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ (Mt 5,6)

Vraťme se ale ještě k procesu s Ježíšem.

Pilát byl darebák, ale velerada v čele s Veleknězem ještě větší.

V Janově evangeliu čteme:

Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům a ti se jich ptali: „Proč jste ho nepřivedli?“

Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“

Farizeové jim řekli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů?

Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“

Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“

Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“ (J 7,45-52)

O kus dál stojí:

Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli vzkříšení Lazara, uvěřili v Ježíše. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil.

Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení

Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“

Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“

Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. (Srov. J 11,45-53)

Na vinách druhých: sousedů, politiků, šéfů … se shodneme.

Jak jde o nás, je to horší. Jak jde o mou „kůži“, je to velice obtížné. Dokud se Pilát necítil ohrožen, usiloval o Ježíšovo propuštění.

Jestli se vydávám za spravedlivého a nejsem – jsem podvodník. Veliký podvodník je velice nebezpečný.

Velekněz nechal nazaretského popravit „pro záchranu národa a pravé víry“. Pro „větší dobro“ volil „menší zlo“.

My řekneme: „Velekněz byl zločinec, Jidáš zrádce …!“ Ale to nestačí, kde jsem já?

Ježíš řekl: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Pilát nad těmi slovy mávl rukou. Mávneme my rukou nad jeho slovy? Nestačí říkat: “Slyšeli jsme slovo Boží“. Nebo: „My máme pravdu“, „My jsme jediná pravá církev“.

To byli i židé. I Velekněz byl pravý.

Dokud nevisíme Ježíšovi na rtech, moc si nevyskakujme.

Řada dnešních židů vášnivě hájí veleradu.

Řada katolíků vášnivě hájí ty, kteří upálili Husa.

Řada katolíků říká, že Hus byl bludař.

Ale to je historie, tu nemůžeme změnit, na nás je, zda „slyšíme Ježíšova slova“.

Připomenu nevinnou věc: „Vezměte a pijte“. /5

Jak na to poukážu, už někomu stoupá adrenalin v krvi: „Co zas má, jen kritizuje!“

S Ježíšovými slovy jednáme často strašně, na slovech své tradice o to víc rajtujeme.

Mazaní civilní advokáti dokáží tak šermovat paragrafy, že i veliký zločinec není odsouzen. Nehledají spravedlnost.

Církevní zákoníci se ohrazují vytrháváním biblických citátů ze souvislostí: „Petře, dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 16,19) Ohánějí se neomylností církve, aniž tomu rozumí.

Zkuste jim říci, že biskupové nechávali kastrovat chlapce, aby mohli při bohoslužbách zpívat pro větší čest a slávu boží, neboť ženy nesměly v kostele zpívat. Zkuste jim říci, že papež zakázal očkování. Že jsme vedli křížové výpravy (dokonce jednu dětskou) a že bylo dovolené mučení nařčených z absurdních zločinů.

To už nemůžeme změnit, jen to uvádím jako protiargument těm, kteří si myslí, jak všemu rozumí a nehledají, co znamenají slova: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Často rajtujeme jen na slovech, která se nám hodí do krámu.

Přiznat, že já, mé děcko, můj táta, náš velekněz dělá chybu, je náročné.

Jen Ježíš je Pravdou (žitou), my jsme hříšníci.

Buď budeme naslouchat a hledat, co Ježíšova slova znamenají a poznáme, jaká je „Boží vůle“, nebo budeme Ježíšovým názorům bránit.

„Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,31-32)

Upozorní-li nás někdo na chybu nebo nám něco vytýká, máme to poctivě zkoumat. Je dobré si překontrolovat správnost svého názoru, postoje, činu. Pokud ten druhý nemá pravdu: „Jedním uchem dovnitř, druhým ven“. Pokud má pravdu, můžeme získat.

Ježíšovo upozornění je teprve závažné. Od něj můžeme teprve mnoho získat.



------------------------------------------

Poznámky:

/1 Pilát se několikrát pokusil Ježíše propustit. Dokud mu nešlo o kůži. Pak si umyl ruce – já za to nenesu odpovědnost. (Pilát byl typ Reinharda Heydricha, prominentního nacisty a říšského protektora.)

/2 Toník Řehák je tesař, který truhlaří s přesností nejlepšího truhláře.

Já jsem se vyučil nástrojařem, psí boudu jsem dělal „na dvě desetiny“ (milimetru). Toník se směje: „Nejhorší je dělat hnojiště s nástrojařem“.

/3 Kluk brečel, prohrál v „Člověče, nezlob se“.

Táta se klukovi posmíval, sám ovšem neuměl přiznat vlastní chybu.

Táta zakrýval vlastní malé sebevědomí, snižováním kluka. Malé sebevědomí může růst, uzdravit se. Až to táta přizná, farář mu poradí, jak k uzdravení dojde.

/4 „Ať si nikdo nemyslí“, říká Ježíš v podobenství o družičkách, „že od někoho můžeme získat nějakou dovednost“ (např. přiznávání pravdy a ochoty k omluvě). Nikdo se za nás nenaučí tančit nebo chodit včas, natož pravdivosti nebo spravedlnosti. (Mt 25,1-13)



/5 Nemám prostor dnes připomínat, jak vysvětlujeme důvod Ježíšovy vraždy. Svádíme ji na prostředek nutný k usmíření Boha. To je trestuhodné.