3. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 3,7-14 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sof 3,14-18a; Flp 4,4-7; Lk 3,7-18 (najít další)
Datum: 13. 12. 2009
Nasloucháme-li slovům Jana syna Zachariášova, máme v paměti celé jeho vystoupení a poslání.

Nepřehlédněme tři verše předcházející dnešnímu úryvku evangelia. /1  

V Ježíšově době zůstal z dvanácti kmenů Izraele jen kmen Judův (spolu s levity).  Ale i sama společnost judského království byla rozdělena do několika skupin. /2 

Jan Baptista mluvil k tehdejší judské společnosti.

Esejci z Kumránu Jana neposlouchali. Cítili se nad Janem povýšeni. Ostatní pokukovali a koketovali s Janovou výzvou. Zástup tvořili především zbožní farizeové. Proč ale zrovna na tyto lidi Jan křičel? Ti lidé se přece snažili. /3

Jan (a později i Ježíš) jim vytýkal: „Nestačí říkat: Jsem v pravé církvi a plním náboženské povinnosti“ (nezačínejte říkat: „Náš otec jest Abraham!“).  

Na Janova slova kupodivu reagovali i lidé hrubých mravů – žoldnéřští zabijáci a kolaborantští výběrčí daní pro okupační moc (obohacující se na okupovaných).

Na zbožné Jan zvýšil hlas: „Kvůli roztržité modlitbě a jedení masa v pátek do Jordánu nelezte!“

Co tedy po nich Jan chtěl?

Vede vás vaše modlitba k Bohu? Jak si s ním rozumíte? Je vám setkání s ním příjemné, povznáší vás? Proč odříkáváte předepsaná slova, ale vaše skutky jsou daleko toho, co vám Bůh doporučuje.  

Z Janova kázání známe jen pár základních vět. Evangelia ale popisují podrobněji, co zbožným lidem vytýkal Ježíš. (Srov. Mt 6,1-7; Lk 18,9-12; Mt 23. kap.)

Pokud těmto výtkám nasloucháme a dáváme si pozor na osidlo povrchní zbožnosti, pokud se necháme vyučovat Ježíšem, pak se k Bohu přibližujeme. Pak nám je setkání s ním příjemné, povznáší nás, vážíme si jeho přátelství, rádi se jím necháme vést, rádi na něj dáme. Pak jsme schopni dobrého soužití s nejbližšími.  

Minule jsme si všimli několika překážek, které brání Bohu, aby k nám mohl přijít.

Jan po výzvě k urovnání cesty, aby se k nám mohl Bůh dostat, říká: připravte se na toho, který vás bude ponořovat do Ducha Božího.  

Jen ti, kteří se obrátili a přijali Ježíšova Ducha, Mesiášem porozuměli. Vyladili se na boží tón. Ostatní se s Mesiášem minuli nebo dokonce střetli. 

Z historie se můžeme mnoho poučit. Starověké kultury byly ohromně vyspělé. Dodneška právem obdivujeme jejich architekturu a další umění, lázně, zábavu, právo, vzdělání …

I na řadu Židů 1. století  působila antická kultura velikým dojmem. Ale židé měli v něčem větší bohatství – v poznání Boha a jeho přátelství. To přinášelo ovoce pro soužití a vztahy s druhými (cena člověka u židů byla nesrovnatelně jiná než v pohanství, postavení ženy, dítěte, otroků, přistěhovalců, sociální vymoženosti, vzdělání nejen pro bohaté atd.).

Přesto byli Židé nakonec Římany tak poničeni, že se vzchopili až za dva tisíce let. (Bylo to tím, že nepřijali Janovu a pak Ježíšovu výzvu k obrácení?)

Zatímco starověké říše a jejich náboženské představy a ideje padly, poklad židů  žije. Ve velmi skrovných a nepříznivých podmínkách byl pozoruhodně  rozvíjen. I my jsme jej přijali.  

I z naší nedávné zkušenosti se máme poučit. Záleží na nás, kterým směrem se vydáme.

Kdo se nenechá jen unést technickými možnostmi naší civilizace, kdo přemýšlí o 20. století a rozhodne se bránit zlu, aby se znovu nemohlo rozrůst, může ocenit nabídku boží pomoci. /4 

Zlo z vnějšku nám zatím tolik nehrozí, ale nechceme zavírat oči před nebezpečím zla vnitřního. Kolik dětí trpí tím, že doma nemají tátu, kolik rodin je postiženo tím, že jeden z manželů nebuduje vztahy s nejbližšími. Kolik sourozenců a příbuzných se navzájem odcizilo, protože ztratili společnou řeč. Přišli o společného ducha své rodiny, Ježíšova Ducha opouštějí. Pustili si do svého života jiné duchy. Pak nastane to, před čím varuje Ježíš: Nelze sloužit dvěma pánům, mít dvě ženy, jednomu nebo jedné dáme přednost. 

Stojí za pozornost si všímat v Písmu místa a souvislostí, kde se mluví o duchu (nebo Duchu).  

Ne nadarmo se mnohokráte v Písmu mluví o sužování lidí nedobrými duchy.

Nelze koketovat s jakýmkoliv duchem, který není duchem Ježíšovým. Už pohádka o Smolíčkovi pacholíčkovi nám to vysvětluje.

Záleží na tom, s kým se kamarádím a s čím koketuji (lidmi počínajíc, přes zneužívání věcí – nejen a alkoholem – a jakoukoli svévolí končíc). I náboženství se dá zneužít. (Oběti by mohli vypovídat, od proroků, upálených obětí inkvizice až po týrané ženy a děti „zbožnými“ manžely a otci.)

Zaleží, jakého ducha v sobě nosím, jak pečuji o svůj duchovní prostor, jak v něm uklízím a zda dávám přednost Duchu božímu.

Nejsme proti nedobrým duchům imunní. I apoštolové byli ohrožovaní. Připomenu místa, kterých jsme si už všímali:

Ježíš se  obrátil na apoštoly a pokáral je: „Nevíte, jakého ducha jste“. To, když Jan a Jakub chtěli vypálit samařskou vesnici. (Srov. Lk 9,55)

Vyprávění o stavění babylonské věže (Gn 11,1-9) není příběhem z dávných dob. Může se odehrávat mezi našimi blízkými, dokonce mezi manžely. Máme-li každý svého ducha, pak se nedomluvíme, nemáme společnou řeč.

Stejně tak událost o Letnicích v Jeruzalémě se může kdykoliv opakovat. Tam porozuměli Ježíšovu duchu židé z mnoha zemí (dokonce staří lidé – a ti bývají už méně pružní a konzervativnější). 

Vánoce u nás slaví  drtivá většina lidí. Ale ne ve stejném duchu. Jen některé  spojuje Duch Ježíšův.

To není jen otázka biřmování. Duchu božímu je třeba v sobě neustále dávat prostor a přednost. Víme, že se nevnucuje. 

Jidáš se dostal hodně  vysoko, zatočila se mu z té výšky hlava a o Ježíšova Ducha už nestál. „Tehdy, po té skývě vstoupil do něho satan“. (Jan 13,27) Říkali jsme si, jak člověk otevírá nedobrým duchům dveře svého domu. A říkali jsme si, co znamená velice závažná prosba: „Nevydej nás v pokušení“.

Nepodceňujeme varování:  „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.“ (1 J 4,1)   

Obracením se k Bohu a otevírání svého vnitřního prostoru Ježíšovu Duchu je naším stálým programem. Pak se mohou urovnat spory, třenice nedorozumění a provinění v rodině.

Kdybychom se neuměli domluvit mezi nejbližšími, jak by se mohli domluvit lidé v obci, národy a rozdílné kultury. /5

My, kteří jsme měli tu čest potkat Krista, jsme byli velice obdarováni, ale máme také velikou odpovědnost. Jestli my selžeme, budeme vyhozeni ven k pošlapání (srov. Mt 5,13).  

Kristův Duch je osvědčený. Na něm a s ním lze postavit krásný a slunný dům.

Jan na tohoto stavitele ukazuje a radí nám jak stavbu připravit a pak dům udržovat. Nechat se znovu do Ducha ponořovat.   

--------------------------------

Poznámky:

                  /1    Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly ponořit, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že se obracíte, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.

Sekera už  je na kořeni stromů; a každý  strom, který nenese dobré  ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“

Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“"

On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá  žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“

Přišli i celníci, aby se dali ponořit, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“

On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než  máte nařízeno.“

Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“

Lidé  byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.

Na to Jan všem řekl: „Já vás ponořuji do vody. Přichází  však někdo silnější než  jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude ponořovat do Ducha svatého a do ohně.

Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své  sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“

A ještě  mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zprávu. (Lk 3,7-18 (najít předchozí)

                  /2     Eséni – synové světla – určitý druh klášterníků vydělujících se od ostatních a žijící na okraji pouště, pěstující svou nauku, poznání, čistotu, chudobu a poslušnost (jakési superžidovství).

Zélóté – spoléhali na ozbrojené povstání proti okupantům.

Saduceové – kněžská třída, zakládající si na tradici přesně konaných obětí v chrámě a diplomaticky jednající s Římem.

Farizeové – usilující o zachovávání Písma. Mnoho jich sklouzlo k důrazu na výkony zbožnosti, aby se zalíbili Bohu. (Farizej neznamená pokrytec. Z farizeů vyšel Ježíš a většina jeho učedníků. Tato skupina, jediná, dodneška přežila díky tomu, že se snaží držet Písma.)  

                  /3     Někteří křesťané  si myslí, že Jan byl nespoutaný  divoch, který to poněkud přehnal.

Ježíš  má o Janovi jiné mínění:

Když  Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš  mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: `Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.´

Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.

Ode dnů  Jana Křtitele až podnes království  nebeské trpí násilí  a násilníci po něm sahají. Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít.

Kdo má  uši, slyš.

Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy:`Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.´

Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ (Mt 11,7-19

                  /4     Lidé  19. století si nedovedli představit děsivost zla 20. století. Vše bylo převráceno vzhůru nohama, právo, morálka, slušnost. Nepředstavitelným způsobem byly zasaženy nejen národy, země, civilní obyvatelstvo, ale i členové rodin. My starší si pamatujeme obludnou nenávist vládnoucí luzy. Děti nesměly studovat, mnoho lidí bylo vyhnáno z práce, mnoho rodin bylo vystěhováno se zákazem návštěvy rodiště.  

                  /5     Jan XXIII. na začátku své  encykliky Pacem in terris píše: „Mír na zemi, tuto horoucí  touhu lidí všech dob, nelze uskutečnit a upevnit, leč když bude nastolen řád, stanovený Bohem, a když ho všichni budou mít v úctě. …“