17. neděle v mezidobí

Utváří nás naše představa o Bohu, proto si ji máme stále zpřesňovat (k porozumění Bohu a k poznávání jeho myšlení a jednání se teprve blížíme). [1]

Podobně jako Abrahám máme někdy pochybnosti, zda Bůh není tvrdší nebo méně shovívavý než my. (Je to naší pohanskou představou o božstvech krutých a bezohledných jako lidští vládci.)
Ano, trápí nás smrt mnoha nevinných včetně dětí, ale často hledáme viníka mimo sebe.
Bůh nám dovoluje klást otázky: „Kde jsi Bože, když hyneme?“ Ovšem ten, kdo volá k odpovědnosti druhého, je povinen vyslechnout jeho obhajobu – to je věc spravedlnosti a vzájemné úcty: „Nerad bych ti křivdil.“ (Každý chce být slyšen. I Bůh.) [2]

Sodoma a Gomora jsou typy zvrhlých společností bez Boha (jako Hitlerovo Německo, Stalinovo a Putinovo Rusko). Kolik spravedlivých se vyskytuje v prolhaných a zvrhlých režimech? Ani u nás nebylo dost hrdinů včas se stavějících proti zlu.   
Opět se děsíme, jak mnoho lidí nevidí podlost kolaborantů, jejich lži a zradu. Ale nestačí jen zlo odsuzovat, Abrahám, Mojžíš i Ježíš se drželi Boha a stavěli se s ním proti zlu a násilí s nasazením vlastních životů.

Biblické texty nás formují, nesledujeme je jako diváci filmu, ale vstupujeme do nich jako účastníci jejich příběhů. Zbožní lidé říkají svým dětem: „Hospodin mě vyvedl a zachránil z egyptského otroctví“.
A my se k jejich vyznávání připojujeme:
–   „Přidávám se k Abrahámovi, vydávajícího se osvobodit zajatého Lota“.
–   „Přidáváme se k Mojžíši při zastávání se ubíjených.“
–   „S Ježíšem chráníme ponižované a odsuzované.“
–   „Ukrajincům pomáháme na frontě proti Putinovi, i těm, kteří žijí u nás.“
Takové je vyznání víry v Boha. (Satan nepopírá existenci Boha, ale k Bohu se nepřidávává.)

K druhému čtení.
Ježíš prosazuje spravedlnost pro všechny. Proti tomu se ale stavějí svévolníci a násilníci.
Přidali jsme se k Ježíši a víme, že se tím vystavujeme nebezpečí. [3]
Rituál křtu - ponoření do vody - ukazuje na nebezpečí zla, stahující člověka ke dnu. Ale uvěřili jsme, že Ježíš přemohl zlo a smrt. I kdybychom přišli o život, Zmrtvýchvstalý nás probudí k životu věčnému.

V evangeliích máme dvě různé verze Modlitby Páně (a čtyři o Ježíšově hostině). Která je správná? [4] Zeptáme-li se „církevních bachařů“, neumějí odpovědět (neznají Ježíšův záměr, ale pronásledují druhé). 

Ježíš nás zve do Boží rodiny (do svého království šalomu), mezi své učedníky: „Stojíš o to? Naučím tě královsky jednat s druhými.“

Učedníci Ježíše bedlivě pozorovali, jak žije a jedná. Viděli, jak se těší ze všeho dobrého (krajiny, krásy květin, mraků, jídla, zpěvu ptáků, křiku hrajících si dětí, práce, slavení …) Viděli, s jakou pozorností naslouchá lidem a mluví s nimi, jak promyšleně vysvětluje Písmo, s jakým potěšením bere do ruky nářadí, zavazuje si řemínky opánků, jak rád zpívá … Vše konal pozorně a v souznění s Otcem. Přirozeně, prostě, samozřejmě, často beze slov. Neokázale (Ježíšova zbožnost byla cudná).
Učedníci byli Ježíšem nadšeni.
Také i všimli, jak Ježíše poznamenává jeho přímý „rozhovor“ s Otcem - modlitba.
Znali z Tóry, že Mojžíš přicházel ze setkání s Hospodinem se zářící tváří. A na Ježíši viděli, jak to vypadá, jak z rozhovoru s Otcem přichází povznesen, rozzářen, s krásným úsměvem ...
– Toužili po něčem takovém, proto Ježíše prosili o návod, jak se s Bohem setkávat.

A Ježíš je ochotně do tohoto umění uváděl:
„Základ znáte, dvakrát denně si modlitbou: ,Slyš, Izraeli´, otevíráte dveře svého srdce k setkávání s Hospodinem. Naslouchání Božímu slovu je prvotním krokem. V tom pokračujte, stejně jako v druhém kroku - v promýšlení slov Písma.
Připomínám, nemluvte při modlitbě naprázdno jako pohané; ti si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Ukážu vám, o čem důležitém je třeba s Bohem mluvit, na co se ptát, o čem se s ním radit, abyste při setkávání nemlátili prázdnou slámu. Potřebujete vědět, co vám Bůh nabízí, co od vás očekává a jak s ním můžete spolupracovat. (Jednotlivé verše Modlitby Páně jsou „názvy kapitol“ Ježíšova vyučování.)
Zaměřte se na tyto podstatné věci:
Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Náš denní chléb dávej nám dnes.
Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.
A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
(Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 
jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,7-15)
Promýšlejte, co tato slova znamenají, ptejte se pokročilejších, nechte se uvádět do spolupráce s Bohem.“ [5]

Neuváděli jsme pokřtěné do těchto závažných témat k promýšlení a hledání smyslu Ježíšových slov. [6]
Mrzačíme lidem jejich vztah k Hospodinu, radíme-li jim, aby si ze svatých udělali lobisty, kteří se prý přimluví u Boha, aby jim otevřel nebeskou bránu. [7]

Zastavím se u slov: „Přijď království tvé“.
Řekl bych, že je míjíme přesto, že je často vyslovujeme. Přesto, že se náš svět otřásá v základech. Vrátily se války, neplatí smlouvy, sliby politiků, často ani nejbližších lidí. Mnoho lidí má strach si to připustit. Jsme bezradní a zatím se máme velice dobře.
Ani v církvi se o Božím království nevede vážná porada, jak k němu dojít, přesto, že není pouhou ideou Ježíše. Přesto, že někdy a někde už mezi lidmi začalo hřát jako žhavé uhlíky v popelu.
Ježíš nám podobenstvím o sousedech říká, že o něj máme vytrvale a neodbytně usilovat. Boží nabídka  trvá.
Boží království stojí - z naší strany - na našem uznání, že jeho uspořádání je lepší než demokracie (ta je křehká) a přijetí Boží moudrosti do našich životů.
Začneme o nabídce božího království alespoň mluvit, nebo čekáme až bude hůř?
Asi největší část našich modliteb zaujímají prosby.
Ježíš (ve 13. verši) mluví o prosbě za Ducha svatého. Kdo se ptá, co tím Ježíš míní?
Radu hledá ten, kdo je v nouzi.
To obojí vyžaduje samostatné hledání a společnou poradu.

Vrátím se k přemýšlení nad slovy: „Otče, přijď tvé království“.
Ten, kdo zakouší Boží starost a péči, může říci:
„Děkuji ti, Otče, za vše. Za možnost patřit do tvého lidu, dokonce mezi nejbližší spolupracovníky Ježíše.
Prosím tě o pomoc k poznávání tvých pravidel k soužití s druhými, abych je mohl přijmout za své.
Bože, rád budu s tebou dotvářet svět podle tvých plánů. Hlásím se do práce. Chci uspořádat sebe i vztahy s druhými podle Ježíšova příkladu.
Velmi se mi líbí tvé uspořádání lidí do rodinného kruhu. Prohlašuješ o nás: ,Všichni jste mé děti, Ježíšovi sestry a bratři. Starší (presbyteři) budou učitelskými pomocníky Učitele, biskupové a jáhni budou pečovat o potřebné.´  
Je pro mě velkou ctí, že smím patřit do množiny tvé nevěsty.
Děkuji ti, Otče, za Ježíšovo učení; řadou podobenství nás učí, jak to v tvém království chodí. Svým životem nám ukazuje, jak mnoho nás máš rád, z čeho i my můžeme rozdávat.
Ukazuje nám, čím se vytváří tvůj šalom, jak být nablízku potřebným, jak řešit spory, nedorozumění, jak se stavět proti zlu, jak pracovat na nápravě sebe i světa podle tvých pravidel (včetně toho, jak uspořádat společnost a jak a koho volit).  
Pomož mně, Bože, rozpoznávat má selhání, hříchy. Budu v evangeliích hledat, co se k tvému království vztahuje a zařazovat si to do svého osobního růstu a programu.
(Více o Modlitbě Páně píšu v knize: Vystup na horu a buď tam.)

Jako stále budujeme dobré vztahy s nejbližšími, udržujeme si své bydlení, pečujeme o obec a demokracii, tak věnujeme stálou péči budování Božího království k napravování porušeného světa.

Bůh pro náš šalom stále pracuje; my se k němu s vděčností přidáváme.

---

[1] Oceňujeme, že s námi Bůh laskavě mluví, sám se nám představuje (vypráví nám, jakým pokladem pro něj jsme a kým je on pro nás). Oceňujeme, že nás uvádí do smyslu života. 
Dar svobody nám má sloužit k našemu přibližování se k Božímu obrazu (Bůh je svobodný).
Svoboda je riskantním darem i pro dárce. Učíme se s ní zacházet, abychom ji nezneužívali. 

[2] Chceme-li, aby nás Bůh slyšel a odpověděl nám, máme snést klidnou otázku Boha: „Kde jsi byl ty, člověče, když někdo hynul vedle tebe“? A máme poctivě odpovídat s odpovědností dospělého. 
Bůh nám říká: „Pojď, naučím tě rozpoznávat dobro od zla, lež od pravdy.“

[3]  „Ode dnů Jana Baptisty až podnes království boží trpí násilím a násilníci po něm sahají.“ (Mt 11,12)
„Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat…“ (J 15,20)

[4]
[5] Třešeň nám neslouží jen jarní krásou rozkvetlé koruny, ale v létě lezeme na strom a trháme si třešně. Brambory nepěstujeme kvůli jejich květu (jako kdysi dávno), jejich hlízy nacházíme v hloubce, pod povrchem. Podobně pracujeme se slovy
Božími hledáme, co je za a pod textem, abychom porozuměli jejich smyslu a získali potřebné dovednosti a Boží dary.  

[6] Naše čtyřleté děti umějí slova „Otčenáše“ zpaměti, zdalipak je ale někdo někdy uvede k porozumění těm slovům? (Děti alespoň zveme na modlitbu Páně okolo stolu Páně. Jsou ochotné se vzít s druhými za ruce, ukazují nám tím cestu k šalomu.)
Z Ježíšova návodu k modlitbě jsme udělali mantru, donekonečna opakovanou. (Kvalitu jsme zaměnili za kvantitu.) 
Proč se lidé modlí otčenáše za uzdravení nemocného? Omílají slova, ve kterých není řeč o uzdravení? Proč s inteligentním Bohem nemluvíme inteligentně? Kdo nečetl prosbu sester Lazara: „Učiteli, ten, kterého máš rád, je nemocen“? (J 11,3) 
Ježíšovi kazíme jeho vyučování.

[7] Bratři protestanté tak nečiní. A svatí nám říkají: „Když jsme se my, hříšníci, naučili královsky jednat s druhými, jste toho schopni i vy. Bez této dovednosti se žádný nebešťan neobejde a nemůže přispívat ke kráse nebe. Bez šlechetného života do božího království nikdo nevejde. Nikdo za nás neudělá to, co máme učinit my. Nikdo za nás nemůže jíst nebo zdravit druhé.“
Už teď nechceme být trapní, hloupí, nesnášenliví, lhostejní k druhým, nechceme házet Ježíši klacky pod nohy.