2. adventní neděle

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 11,1-10; Ř 15,4-9; Mt 3,1-12
Datum: 4. 12. 2016
Nespočetné množství slušných lidí toužilo po Pokoji. Ta možnost – díky Bohu – existuje. Bůh dokonce lidským šelmám nabízí pomoc k zlidštění. [1]
 
(Asi je zbytečné vás upozorňovat na slova o „křtu a křtění“ – opravte si je na „ponoření a ponořování“.)
 
K někomu se nemůžeme dostat, o některých věcech hovořit nechce. Advent je velkou příležitostí otevřít Bohu dveře; je možné, že nám chce něco říci.[2]
 
Jaký život měli Zachariáš a Alžběta? Naději na děti pohřbili. Vnoučata neměli.
Říkali jsme si, že Jan byl „páter vyklouzl“.
Proč kněžskou kariéru odmítl?
Jak dlouho Jan veřejně působil?
Jen na chvíli zahořel jedinečným světlem jako zapadající slunce …
 
Po jakém životě, po jak dlouhém životě a po jaké kariéře toužíme my?
 
Za co si Jana můžeme vážit?
Za co ho Ježíš tak vysoko hodnotí? 
Co jsme se od Jana naučili?
Stačí pouze vědět, kdo je Mesiáš? [3]
 
Nad Janem se mnoho lidí pohoršilo, opustil kruhy „oficiální církve“, a navzdory jí kázal něco, co se vymykalo těm, kteří hájili svou zbožnost a tradici svých otců. 
(Napadají vás jiné postavy v dějinách církve, kterým jsme – my, církev – také dali za pravdu až po jejich smrti? A proč až tak pozdě?)
Snesli bychom my Janova slova: „Plemeno zmijí“? [4]
 
V evangeliu minulé neděle jsme slyšeli Ježíšovo varování, že se opakuje (a bude ještě opakovat) bezstarostnost společnosti, která je spokojená sama se sebou, hoduje, pořádá své slavnosti a není prozíravá – nedává pozor na ohrožení.
Zbožné společnosti Ježíšovy doby vadili Římané, řada rabínů proti nim vedla plamenná kázání.
(Hitler poukazoval na komunisty a Židy, dnes se strašíme imigranty a islámem.)
Ježíš nezakrýval zlo okupace a přesto na prvním místě varoval před izraelskou zpronevěrou Bohu.
(„Kdo hledá boží království, tomu budou ostatní dobra přidána“, přislíbil.) 
 
Nemálo kazatelů si myslí, že Jan Baptista byl tvrdý, přeháněl a mýlil se. Ježíš je Janovi vděčný za jeho službu a má pro něj nejvyšší ocenění. (Kde o tom v evangeliu mluví?)
 
Lidé rádi slyšeli Janovu zprávu: „Mesiáš je mezi námi“, ale dalším Janovým slovům už pozornost nevěnovali. Neřekli si: „Dobrořečíme ti, Bože, ale pomoz nám, abychom Mesiáše přijali a byli mu užiteční.“ Měli ze sebe dobrý pocit, že si příchod Mesiáše vyprosili. Měli za to, že to stačí a že nejspíše dostanou metál za věrnost zbožnosti. 
To, v celnících a vojácích – kteří se s Hospodinem rozešli a zařídili se po svém a dali se do služeb Říma – hrklo: „Co s námi bude? Mesiáš nás nejspíše nechá pobít.“
„Jane, máme my nějakou možnost?“, ptají se v evangeliu Lukášově.
 
Přeháněl Jan, když zbožné židy nazval zmijemi? Byl nespravedlivý v jejich hodnocení? [5]
Přeháněl Jan příměrem o sekeře, připravené skácet neplodné stromy? Nebo o lopatě na obilí? [6]
 
Až z Ježíšova působení nám dojde, co dělali zbožní židé špatně. Měli za to, že Bohu slouží svými oběťmi a dodržováním „přikázání“ – proto se zaměřili na jejich pedantské dodržování. Povyšovali se nad druhé: „Jsme synové Abrahámovi“, „učedníci Mojžíšovi“, ale jejich lidskost kulhala. Chybělo jim soucitné srdce a milosrdenství.
 
Ježíš pak těm, kteří si nechali vysvětlit, v čem se Hospodinu vzdalují objasnil, proč a kam se mají „obrátit“.
 
Kdo chce, může se nechat výzvou Jana vyprostit ze zákonictví a mrtvé tradice a Ježíšem se může nechat  „ponořovat do Ducha“ – Ježíš nám vysvětluje smysl božích pokynů a úmysl boží moudrosti.  
 
Izraelité byli od začátku vedeni k porozumění úmyslu Zákonodárce, aby z nich nebyli „byrokraté“, rajtující na liteře a nevidící člověka.
Jaké k tomu uvádíte dětem příklady? [7]
 
Jenže na to židé – i my – rádi zapomínáme. Myšlení bolí a do rizika (že se netrefíme) se nám nechce.
Vzpomeňme na postoje kněze a levity, kteří nechtěli riskovat pomoc polomrtvému člověku.)
 
O „ponořování do ohně“, jsme už také mluvili.
 
Čeho je třeba ke spravedlivému životu? A čeho k hrdinství? [8]
 
Čeho je třeba k Ježíšovu učednictví?
Jaké ovoce máme podle Ježíše nést?
Nehádejme, pokud nevíme přesně, hledejme v evangeliích ...
 
Uděláme si doma adventní rodinnou konferenci? [9]
 
Jak se připravíme na křesťanské Vánoce?
Co je nejdůležitější?
 
Učíme se dobrořečit lidem i Bohu.
Za jaké dobrodiní tohoto roku poděkujeme Bohu na Silvestra?
Za co poděkujeme svým nejbližším – jednotlivě, každému z nich? 



[1] Říkáme si: Hitlera do nebe nechceme – „nebude vzat“. Lidé by se ho báli a oběti by se cítily poníženy. Leda by se stal Ježíšovým učedníkem. Šavel mezi Ježíšovy učedníky nesměl, ale jako Pavel si získal důvěru a uznání.
Peklo existuje, Stvořitel respektuje rozhodnutí svého tvora.
 
[2] Ale nemáme brát boží jméno nadarmo, např. nemáme vyslovovat: „Pane, řekni jen slovo …“ – pokud o něj nestojíme.                                                                                                     
 
[3] I satan ví, kdo je Mesiáš. A přesto mu to není nic platné. Proč?  
 
[4] Představme si, že by nějaký kazatel začal tímto způsobem mluvit k poutníkům přicházejícím třeba k „Bráně milosrdenství“. Kdo by se nepohoršil?
Co je pravá pokora? Pokorný hledá pravdu a chybu začíná hledat od sebe.
Každý se mohl zeptat: „Jane, proč nám nadáváš?“
Co by mu Jan odpověděl? Jak by obhájil své tvrzení?
Který světec nám je sympatický?
Podporovali bychom ho za jeho života? Přidali bychom se k Janovi?
Umíme my obhájit tohoto Ježíšova milého příbuzného?   
Zkuste si to doma přehrát, někdo bude žalobcem a jiný obhájcem.
Už jste četli knihu Ladislava Heryána: „Exotem na této zemi“? Tam se něco o pravé pokoře můžeme dočíst. 
 
[5] Neuštkli snad zbožní svým jedem Mesiáše do paty? (Srv. Gn 3,15; Jan 13,18)
 
[6] Jeruzalém a Izraelci dopadli tak strašně, že na ty hrůzy ani nechceme myslet. Kdo za tu katastrofu mohl?
Ano, Římané ukřižovali desetitisíce izraelitů, ale v Ježíšově moci bylo Izrael zachránit, ale lidé dali přednost hlasu rabínů a církevních představených. 
 
[7] Moabka Rút byla – navzdory zákazu – všemi přijata do Božího lidu.
David porušil zákaz o jedení předkladných chlebů. 
 
[8] Jiří Padevět řekl: „Každý by chtěl být Janem Kubišem a ne Karlem Čurdou.” „Petrem a ne Jidášem“, dodáme my.
Karty nejsou dopředu rozdány.  Scénář si píšeme každý sám.
Už jednat spravedlivě je náročné. Natož odvážně.
 
[9] Školáků se můžeme ptát a ledacos se dozvíme i o sobě.
Zeptejme se kluků, co si potřebuje osvojit dobrý fotbalista?
Co potřebuje ten, kdo se chce stát dobrým chlapem, dobrým manželem, tátou a dědou? 
Co potřebuje k životu dobrá manželka, maminka a babička?
Zeptejme se pak manželky, manžela, dětí, co by si od nás přáli – kterou věc (jednu) by si přáli, abych změnil/a. (Kdo si něco přeje od druhého, má dát druhému možnost, aby si mohl něco přát od nás.)