6. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,17-19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21; 1 K 2,6-10; Mt 5,17-37
Datum: 12. 2. 2017
K prvnímu čtení.
Chceš-li, můžeš plnit má slova (pokyny, rady k životu). (Srv. Dt 30,15-16) [1]
 
K druhému čtení.
Boží vyučování je největší moudrostí.
Slovo tajemství se v církvi zneužívá. Není něčím utajeným nebo nepochopitelným. Ani poznání jednotlivých vědeckých oborů bychom neobjevili sami, pracovala na nich a odkrývala je řada učenců.   Poznání o Bohu nám zjevuje sám Bůh, sami bychom na ně nepřišli.
Ti, co Ježíše ukřižovali, měli otevřený přístup k boží moudrosti, ale nestáli o ni. Jednali mocensky. [2]
 
V blahoslavenstvích jsme slyšeli, komu Ježíš blahopřeje.
Toužíme si postoje svého Mistra osvojit. Každý, kdo se o něco zajímá, se neustále vzdělává. (I hokejista se snaží naučit mistrovství hry od předních mistrů - ti se často stávají trenéry.)
 
Před týdnem jsme slyšeli konkrétní program učedníků: „Jste světlem a soli! Jednejte podle toho.“ [3] 
Minulou neděli jsem řekl, že si z nás Ježíš chce vytvořit novou „elitu“. Záměrně jsem to slovo použil, i když nejde o elitářství. Ježíš k tomu použil konkrétní výrazy „světlo“ a „sůl“. Máme si osvojit život „lidu božího“.
V každé rodině existují určitá pravidla soužití. Ježíš nám ukazuje pravidla boží rodiny. To není knuta, v boží rodině má každý výsadní postavení a dar duchovního přepychu. Kdo Ježíšova pravidla nedodržuje, sám se z boží rodiny vylučuje.
 
(Ježíš nemluví o „Zákonu“, ale o Tóře.)
Ježíšovo vyučování není teoretické, je poznáním. [4]
 
„Nic nepřidáš a nic neubereš“, říká se už u „Mojžíše“. „Na nic jsem nezapomněl a nic tam není zbytečně“. 
Ježíš nás chce osvobodit od úzkoprsých snah budování „plotu okolo Tóry“, a zároveň nás vede k dokonalejším postojům. (Kdo prošel učením Mojžíše, přichází k vyššímu Učiteli.)
Ježíš bere ohled na růst a úroveň svých učedníků, ale neomlouvá ty, kteří se vymlouvají na nesrozumitelnost nebo přílišnou náročnost učitele, místo aby hledali chybu u sebe: „Netvrď, že sklízím, kde jsem nezasel a sbírám, kde jsem nerozsypal“.  
 
Někdo bude v nebeském království nejmenší, někdo větší, jiný největší. (Úroveň nebešťanů tedy bude různá.)
 
Před třemi roky jsme Ježíšova slova z dnešního úryvku dost podrobně procházeli.
 
Můžeme si porovnat, do jaké míry se jimi už ve svém životě řídíme!
 
Spravedlivý hněv může lehce přejít do nespravedlivého, upozorňuje Ježíš. Máme sklon některé lidi nespravedlivě soudit a zařazovat si je do špatných přihrádek.
Někdy se připojujeme k nespravedlivým soudům.
Např. řada nezdělaných lidí špiní a ochotně odsuzuje některé teology označené za nepravověrné (byli ocejchováni bez spravedlivého posouzení a práva na obhajobu). K přednostovi kliniky by si to nedovolili.
 
Proč o smíření s bratrem před bohoslužbou zpovědní zrcadla nemluví? [5]
 
První by měl přijít ten, kdo má něco proti nám, ale protože Bůh nás hříšné vyhledává první a protože máme být tvůrci Ježíšova pokoje, máme vyhledat i toho, kdo má něco proti nám. [6]
 
Svádí nás věci, po kterých dychtíme. Vyloupnout pravé oko, useknout pravou ruku jsou trefným přirovnáním. Toužíme-li po moci, nemáme přijímat úřad, ve kterém by nás moc ovládla.
                      Dychtíme-li po slávě, máme se jí zřeknout.
                      Svádí-li nás televize, máme ji vyhodit z okna. … [7]
Ježíš nás učí tak, aby to každý mohl pochopit.  
Neuposlechnutí Ježíšových rad je veliká opovážlivost a hřích. Spoléhání na milosrdenství Boží je velkým hříchem. Takový člověk nejen neroste, ale vědomě kazí svůj charakter. Odmítá pozvání k učednictví Ježíše.        
 
Nebudovat manželství je velkou opovážlivostí a hříchem, který zasahuje nejbližší. (Rozvod je větší neštěstí než smrt partnera.)
Ježíšovým slovům o manželství je ale třeba věnovat pečlivou práci (na to zde nemáme dostatečný prostor).
 
Buďte rádi, že nejste nuceni církví k přísahání (čím dál víc se rozmáhá), k přísahání jsou nuceni ti, kteří přijímají nějaký „církevní úřad“.
 
Každou neděli vyznáváme „Věřím v Boha“.  Jakou hodnotu ta modlitba před Bohem má? Podle naší věrnosti Božímu slovu.  
Jen jednou za tři roky v neděli čteme: „Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem“ (1 Sam 3,19), ale kdo to bere vážně? „Bůh je přece milosrdný.“
Ano, Bůh je milosrdný, ale co náš charakter? Bůh nás do nebe nás nepotáhne za límec ani na zádech.
 
Arcibiskupství olomoucké vydalo výzvu členům pastoračních a ekonomických rad. První otázka:
„Co uděláme u nás, abychom byli přitažliví jako místní církev, aby nás přibylo?“
Odpověď můžeme lehce vyčíst z Ježíšových slov dnešního evangelia. „Až lidé uvidí, že bereme Ježíšovo vážně, budou se o Ježíše zajímat.“ [8]
 
Když nás Bůh zve ke své svatební hostině, ví, co říká a co nám nabízí.



[1] Jsme svobodné děti boží. Slovo boží máme ve svobodě využít k dobrému (nikdo nás nenutí). Bůh nerozkazuje, my sami se hlásíme k odpovědnosti za jeho jedinečné dary, nechat je ležet darem by bylo víc než jen neuctivostí, ale mařením jeho lásky a péče o nás.
 
[2] Od Ježíše víme, že víra znamená přitakání Ježíšovi svým životem.
     Blížím se ke konci života, a vidím, že i můj pokus přispět ke vzdělání lidí, vyšel naprázdno. Samozřejmě jde především o Ježíše (já jsem pouze jeho poslední asistentem). Dělám si starost, zda jsme my a naše děti schopní rozpoznat lživého mesiáše.
(Zkuste se někoho zeptat, čím bude Pseudokristus lidi svádět a jak ho lze rozlišit od pravého Mesiáše? Slyšeli jste o tom někdy v kostele?
Nikdy jsem lidi nestrašil, ale můžeme Ježíšova varování pominout nebo se utěšovat, že nám nic takového nehrozí?)
Naši předkové (kterých si lidsky vážím) nerozpoznali ani podvodníky slibující práci, blahobyt, nový ráj … Jejich křesťanství bylo slabé, nestálo na evangeliu. I my jsme spíše jen zbožnými pohany politými křestní vodou. Když opatrně zkoumám, nakolik umíme pracovat s Božím slovem, jsem zklamán. Podobně jako mnoho manželů žije v setrvačnosti s pocitem, že jejich vztah bude sám růst, případně jim pomůže konzumování svátostí, tak i ve vztahu s Bohem spoléhají na skutky zbožnosti. Mnoho starších katolíků si ještě myslí, že na konci života se stačí Bohu omluvit a nechat se protlačit do nebe „posledním pomazáním“. Ježíšova slova vybízející k osobní práci ke způsobilosti pro nebeské království, neberou vážně. Kdybychom se jich zeptali, zda studentovi k přijetí na školu vyššího typu stačí, když přizná, že se neučil a nemá potřebné návyky a dovednosti, odpověděli by správně, ale ve vztahu s Bohem odpoví: „Ale Bůh je láska“, a myslí si, že nakonec „vše dobře dopadne“.
Ježíšovo vyučování a jeho varování o nepoužitelnosti mnohých neberou vážně.
Kdekdo se vymlouvá „na dobu“, ve které žil.
Antisemitismu v Evropě byl už před Hitlerem, jen jsme si na to nedávali pozor, nedbali varování a nechtěli jsme si nenávist k Židům přiznat.
I kdyby nepřišel Hitler, byli v Německu mezi „řádnými občany“, pilnými úředníky, spořádanými obchodníky a řemeslníky, mezi těmi, kteří se modlili a navštěvovali kostely, lidé schopní vytvořit koncentrační a vyhlazovací tábory.
Rusové znovu obdivují Stalina a Putina. Jaký vliv na ně má křesťanství? (My se utěšujeme náboženskou frází, že Panna Maria Rusko obrátí a že naši církevní hodnostáři zasvětili Rusko P. Marii).
My, katoličtí Češi, Moravané a Slezané nejsme o mnoho lepší ... Znovu a znovu obětujeme Bohu v kostelích Ježíšovu vykupitelskou oběť (jakoby to jednou nestačilo), ale k práci na svém křesťanství se nemáme. Vytěsňujeme, že Ježíše zavraždili zbožní lidé a už vůbec si toto nebezpečí nevztahujeme na sebe.
Neznám žádný pastýřský list, který by nás takto burcoval.
Říkáme, jak těžké to mají dnes naše děti, ale vůbec je na tento životní nápor nepřipravujeme. Vedeme je k dobrému vzdělání pro jejich pracovní profesi, ale k Ježíšovu vzdělávání je nevedeme. Podobáme se některým předkům, kteří sráželi děti od školní docházky: „Já číst a psát neumím, nepotřeboval jsem to - a sebe i rodinu uživím“.
 
[3] „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“.( Lk 6,36, srv. celou kap.) 
 
[4] Říká-li Pismo:  „Muž poznal svou ženu“, má na mysli bytostné setkání.
Poznání zde není pouhou informací, nejde jen o jednostranný obdiv nebo zájem, ti spolu komunikují (svobodně, bez jakéhokoliv nátlaku nebo nezdravé závislosti), rozumějí si, souzní, spolupracují.
Podobně je to s poznáním, poznáváním Boha.
Bůh se nám dává poznat, pečuje o nás, vypráví o sobě, zve nás ke stejnému myšlení a jednání. Na Ježíšově životě je to názorně vidět.   
 
[5] Kdo taková zpovědní zrcadla sestavuje a šíří - to se může týkat i rodičů - jedná opovážlivě.
„ Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě do království nebeského nevejdete.“
 
[6] Každý z obou stran má právo být vyslechnut a má povinnost druhému poskytnou možnost obhajoby a spravedlivého soudu podle Ježíšových pravidel - viz Mt 18,14-17.
 
[7] Jeden nekostelový  mladík se ptal jedné ženy, zda by si ho vzala. „Ne, tvůj táta pije a ty taky“. – Odložil skleničku a řekl: „Od této chvíle nepiji“.  Vyloupl své pravé oko.
 
[8] Mimochodem, kdo nedopustil, aby boží slovo padlo na zem? Hospodin nebo Samuel?
Hospodin je velkou osobností svého slova si váží.  
Co my, čeho si vážíme? Proč říkáme modlitby, jejichž slova nevážíme?
Lidé mají na opravdovost čich. Hledají víc, než si myslíme. Váží, komu se svěřit do rukou. Proto nás bedlivě pozorují, oklamáni různými mluvky byli už mnohokrát.