7. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Lv 19,1-2.17-18; 1 Kor 3,16-23; Mt 5,38-48
Datum: 19. 2. 2017
Znovu a znovu žasneme, že nás Bůh zve ke svatebnímu stolu. Má potřebu s námi slavit …
A my máme potřebu společně s druhými rodinami Bohu dobrořečit za jeho dobrodiní.
 
K prvnímu čtení:
K pochopení pozvání „buďte svatí“, jsme si zatím říkali: Bůh nám zasvětil svůj život (na Ježíšově životě je to názorně vidět), [1]  a my jsme pozváni, abychom se přidali k božímu dílu.
Zasvěcení je neustálou prácí, Bůh první pro nás pracuje.
(Nechápu, že se naše křestní zasvěcení rozmělňuje všelijakými dalšími zasvěcováními.)
 
K druhému čtení:
To je neuvěřitelné, že jsme chrámem božím!
(Bůh v nás bydlí, ale dobře víme, že nejsme Bohem. Jsme hříšníky, které Bůh miluje a volá k růstu do Ježíšovy podoby.) [2]
 
„Přátelé“, řekl Ježíš svým učedníkům, „v naší partě budeme udržovat rodinné vztahy. Jde-li to v pokrevní rodině, je to možné i s dalšími lidmi – pokud nás spojuje někdo dostatečně Velký a Silný. Vám nemusím říkat, kdo to je. 
V rodině přejeme jeden druhému, dáváme si navzájem přednost, úspěch druhého je naším úspěchem. Nemáme zapotřebí si něco předstírat, jeden na druhého sočit, nebo někomu něco nepřát. Nedorozumění a spory si budeme vyříkávat. Život má jedinečnou hodnotu, budujme vztahy, o které budeme stát navždy. Přesvědčíte se, že je to možné.“ [3]
 
Věty z „učení na hoře“ máme napsány ve stručné podobě. Ježíš podporoval poctivou rozpravu s otázkami a námitkami, aby posluchači mohli jeho názorům porozumět. (Rozmluvy mohly trvat i několik hodin.) [4]
 
Znovu zopakuji „neodporování zlému“; přestože jsme to už promýšleli.
Je důležité Ježíšovi porozumět, jinak nám zůstává vzdálený a nepřitažlivý. 
 
Vysvětlete prosím dětem, že pravidlo „oko za oko, život za život“ bylo spravedlivým trestem a velikým pokrokem oproti krevní mstě nebo lynčování viníka rozzuřeným davem. Nezapomeňte jim říci, že izraelité už brzy připouštěli možnost hmotného odškodnění postiženého, např. místo vypíchnutí oka mohl provinilec nabídnout „výkupné“.   
 
Ježíš nás nevybízí ke smíření se s násilím a nespravedlností. [5]
Copak Bůh mlčí ke zlu? [6]
Ježíš nás vede a vychovává ke statečnosti (srv. Mt 5,4.6).  
(Nevyhýbal se ani oprávněné kritice církve a její praxe.)
Ježíš není pacifista jako Chelčický nebo Toljstoj, vždy rozhodně a statečně hájí důstojnost a svobodu člověka.
Pokud ovšem někdo pomíjí vyučování „Mojžíše“, neporozumí vyučování Ježíše. [7]
Zříká-li se Ježíš používání násilí, neznamená to, že nás vůči násilí nechává bezbranné. [8]
 
Ježíšova výzva nejednat nespravedlivě, neoplácet stejnou mincí, být velkorysý, je novým kulturním přínosem pro soužití s druhým. Dá určitou práci dojít k jejímu pochopení. 
Nestačí se držet strohého textu evangelia, dosaďme si tam bohaté vyučování Ježíše, které je znát pod řádky evangelií. Ježíš s učedníky znovu procházel Mojžíšovo učení („bylo řečeno vašim otcům“) a pak pokračoval, „ale já vás naučím něčemu vyššímu, dokonalejšímu“.
Ti, kteří volají po patnáctiminutovém kázání, se nemohou dostat tak daleko, jako učedníci bažící po následování svého Mistra.
Ježíš není teoretikem, nebyl mnichem žijícím v odloučení od světa, nežil v paláci obklopen služebnictvem. Neměl kuchaře a ani osobního šoféra. Neměl žádná výsady, v jakékoliv „ frontě“ dával přednost druhým.
 
Ježíšovo „nastavení druhé tváře“, není první vyučovací lekcí. Je učením pro každého učedníka. Je dost obsáhlé. V Letohradě jsme jí věnovali minulou biblickou hodinu, ve čtvrtek budeme pokračovat.
V dnešních Poznámkách se zaměřím na „nastavení druhé tváře“ v rodinném soužití a mezi nejbližšími.
Za týden budu pokračovat, co ta slova znamenají v kritických životních situacích.
Největším uměním a nejnáročnější celoživotní prací je soužití mezi nejbližšími. [9]
Proto nám Ježíš pro dobré soužití, k řešení konfliktů a sporů dal základní pravidla. [10]
A důležité pokyny, které právě promýšlíme.
„Pokus se získat druhého po dobrém“, říká.
 
Kdo si každodenně všímá a zakouší Boží štědrost od slunečního svitu, tepla, vláhy, samoúzdravné schopnosti našeho těla a ducha … nejrozmanitějších krás světa … až po osobní přátelství Boha, ten dokáže být velkorysý, nehádá se a nesoudí se o každý prd. Dostává a vyhrává tolik, že si může dovolit nějakou prohru.
Když nastane „tvrzení proti tvrzení“, dokáže ustoupit. Kdo dodržuje pravidla slušnosti, kdo je ohleduplný a respektuje přání druhých, umí se omluvit, kdo není na druhého přísnější než na sebe …, takový člověk je požehnáním pro druhé. 
Kdo má rád lidský humor a dokáže se zasmát sám sobě, kdo navíc objeví boží smysl pro humor, je mnohem zdravější než suchaři, náfukové a diktátoři.
Toužíme-li po růstu v lidskosti – podle Ježíšova krásného příkladu, připouštíme-li, že se někdy mýlíme, vyslechneme-li druhého, dopřejeme-li mu, aby se obhájit, snažíme-li se jednat tak, jak bychom si přáli, aby druhý jednal s námi, hledáme-li příčiny svých chyb a selhání, dokážeme-li se domluvit navzájem, nebo jít např. do manželské poradny, necháme-li si poradit, uznáme-li svá pochybení, omluvíme-li se, poprosíme-li o odpuštění a usilujeme-li o nápravu – dojdeme ke smíření a můžeme druhému nastavit tvář k políbení!  
 
Nemusíme dávat jen ze svého. Bůh o nás pečuje nejrůznějšími způsoby, obdarovává nás pokojem (který pak šíříme jako tvůrci jeho pokoje, zve nás opět ke svému Stolu ….
 
Připomínám, že láska k bližnímu je přáním dobra i nepříteli. [11]
Nemusí mít nic společného s našimi libými pocity. Samaritán zraněného žida neobjímal, mohl být dokonce naštvaný, jak ho pomoc potřebnému zdržela.
 
Pokračování za týden. Budeme mluvit o kritických jednáních s nepřáteli.
Doporučuji vám shlédnout znovu jedinečný film M. Gándhí. (M.G. byl velikým a statečným Ježíšovým učedníkem. Nebyl pacifistou a mnoho dosáhl svým postojem nenásilí.)
 
V příloze nabízím nedávnou zkušenost významného faráře Pavla Kuneše.
(Blahopřejeme mu k jeho 80. narozeninám. I k tomu, že si na hlavu nadělat nenechal.
V Pavlově textu už není popsáno, že napsal nadřízenému povýšeného kaplana a opat se – na rozdíl od kaplana – Pavlovi omluvil. [12] 



[1] Vzpomínáte, jak Ježíš řekl: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn.“ A: „Život mi nikdo nebere, já jej dávám svobodně!“
 
[2] Prvním krokem pokory je objevování a následné přijetí toho, že mě Bůh má rád „jen tak“, „protože jsem jeho“, bez mé zásluhy a výkonu. Druhým krokem pokory je přijetí této velkorysosti boží. (Pro někoho to není snadné.)
Dalším krokem pokory je přiznání svých chyb. (Vím-li, že to nebude důvodem k odsouzení, trestu nebo nepřízně, ale naopak otevřením cesty k dalšímu růstu, není to ponižující. I lékař – svěřím-li mu svou nemoc, zranění nebo postižení – nás nesoudí, ale nabízí nám svou pomoc. Natož Bůh.)
Čtvrtým krokem pokory je přiznání stejné důstojnosti druhým, i oni jsou chrámem božím. Proto se k nim snažíme podle toho chovat. Proto jsou pokorní často schopní dávat přednost druhým před sebou –  takovým Ježíš blahopřeje ve svých „blahoslavenstvích“.    
 
[3] Ježíšův způsob vedení a vyučování potvrzuje naši zkušenost: Chci-li se pohnout dopředu, něco nového se naučit nebo něco nezdravého opustit, potřebuji v setkání a rozmluvě získat nové poznání a tyto informace si ověřit a prakticky vyzkoušet, zda je to účinné a dobré. Takové jsou základy a pravidla vyučování mezi Mistrem a učedníky.
Ježíš nám zprostředkoval jedinečné poznání a vybízel posluchače k ověření si jeho pravdivosti a vyzkoušení si nových poznatků v životě.
Dokážeme-li např. „vyloupnout pravé oko a hodit je na hnůj“, zakusíme velikou svobodu pro Ježíše a jeho království.
Ježíšův geniální způsob vyučování učedníků potvrzuje i moderní pedagogika a psychologie.
 
[4] Ježíš se věnoval lidem ochotným při vyučování spolupracovat. Líné k přemýšlení nebo povrchní uměl předem vyloučit skrze síto podobenství (srv. Mt 13,10-17). Mluvili jsme o tom už podrobněji.
 
[5] To my jsme nebyli vedeni k poslušnosti Kristu, ale k pokřivené poslušnosti vůči autoritě a k „nesení kříže“ (nepomatuji, že by autorita ustupovala). Byli jsme „duchovně“ masírováni, že výrok autority je projevem boží vůle.
To my jsme i Ježíšovo slovo k Petrovi: „Ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ ( Lk 22,32b) zneužili k mocenskému tvrzení o učitelském úřadu (rozuměj biskupů).
 
[6] Není snad Bůh spravedlivým soudcem (těm, kteří ubližují jiným nebo odmítají poskytovat milosrdenství potřebným)?
Neznáme už prorocká slova Mariina?: „Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Lk 1,51-53)
 
[7] Kdo nezná Tóru, neumí ji ocenit jako dar z nebe, neděkuje za ni a nechybí mu slavnost „Radost z Tóry“. Šidí se: „Nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry …, kdo by tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího. Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,18-20)
     Vzpomínáte, jak jsme mluvili o výchově starých Izraelitů k velkorysosti? „Narazíš-li na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Uvidíš-li, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ (Ex 23,4-5) „Je možné, že majitel ocení tvou dobrou vůli a zlepší svůj vztah k tobě.“
 
[8] Vzpomínáte, jak Hospodin vyzbrojil Mojžíše, když ho vyslal k faraonovi, aby vyvedl Izrael na svobodu? Jak vybavil apoštoly velikou mocí uzdravovat (také možností druhé ochromit), křísit mrtvé nebo vymítat démony? Vícekrát jsme o tom mluvili. 
 
[9] Kriminalisté říkají, že mezi vraždami převažují „domácí zabíjačky“.
 
[10] Zhřeší tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-17)
     Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,22c-26)
     Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných.
Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu.
 A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!  (Lk 17,1-4)  
 
[11] To ovšem rozhodně neznamená mlčet k jeho zločinům.
Např. krytí válečných zločinců po válce (umožnění jejich útěku) bylo proviněním proti spravedlnosti, výsměchem právu a dalším ponížením obětí Konečně už jsou odsuzovány pachatelé sexuálního násilí duchovenstva.
Dodneška se někteří přezbožní tvrdí, že se nemá prát špinavé právo na veřejnosti. Ovšemže, my přece víme o velkorysé možnosti odpuštění (ale to není možné bez spravedlivého procesu „obrácení“). Ale mlčet ke zlu toho, který neusiluje o nápravu, je spoluvinou.
 
[12]                      Oč běží aneb Zážitek klerikalismu 26. září 2016
Už několik let vzpomínáme s přáteli na svého učitele. Býval kaplanem v jednom pražském kostele, a tak se tam setkáváme při vzpomínkové mši. Jako jeden z nich tuhle mši sloužívám. Letos jako vždycky jsem přicházel do kostela půl hodiny před začátkem a v postranní lodi jsem potkal mladého, světlovlasého kněze, oblečeného v krajkové albě, směřujícího do zpovědnice. Zastavil jsem ho a představil jsem se mu s tím, že za půl hodiny tam budu mít mši, jak je už dva měsíce domluveno. Požádal mě o celebret. To je knížka podobná pasu, kde se potvrzuje, že jsem knězem, kde působím atd. Udivilo mě to. Mám tohle dovolení doma v zásuvce. Nikdy se mě na to nikdo neptal, dnes už není společensky výhodné předstírat příslušnost ke kněžskému stavu. Kdysi z toho plynuly jisté výhody, takže k setkáním s falešnými kněžími docházelo. Řekl jsem mu to, ale on si myslí, že bych ho měl nosit spolu s občanským průkazem. Vyvedlo mě to z míry, nevěděl jsem, jak ho přesvědčit. Odvolal jsem se na Katolický týdeník, který v kostele prodávají. Byl jsem tam před třemi týdny vyfotografován na titulní straně. „Katolický týdeník nečtu.“ „Vždyť ho tady v kostele prodáváte, to se nepodíváte ani na titulní stranu? Co tedy čtete?“  „Jiné knihy.“  „Před čtrnácti dny jsem v KT měl článek o muži, kvůli kterému se dnes u vás v kostele sejdou jeho přátelé, jak to děláme pravidelně už několik let.“  Pokrčil rameny, byla to pro něho zcela zbytečná informace. Propadl jsem zmatku.
Nabídl jsem mu, že by mohl zavolat svého faráře nebo představeného, který mě nejspíše zná. Neměl mobil s sebou. Dal jsem k disposici svůj, ale neznal číslo. V rozčilení jsem si nemohl ani vzpomenout na telefonní číslo arcibiskupství. A v té podvečerní době tam možná už nikdo ani nebyl. Řekl, že mě může vyzkoušet. Vybídl mě, abych mu odříkal Confiteor. To je jedna z úvodních částí latinské mše. Začal jsem a s malým zaváháním jsem ji dokončil. Naposledy jsem tenhle text říkal v roce 1966, přesně před padesáti lety.  „To mě nepřesvědčuje“, řekl. „V kostele sedí řada lidí, kteří mě dobře znají celá desetiletí, mohou dosvědčit, že knězem jsem už pětapadesát let.“ Nevěděl jsem, co si počít, stál rovně jako svíčka a nejevil sebemenší zájem o zjištění pravdy. V zoufalství jsem mu nabídl latinskou definici transsubstantiace, jak ji formuloval tridentský koncil v roce 1563. Učili jsme se na fakultě, že tohle je nejsnadnější zjištění falešného kněze. Nabídkou byl uveden do rozpaků, ale odmítl ji. Nechal mě stát a odešel do zpovědnice. Uběhlo deset minut, začátek mše se blížil. Patnáct lidí už sedělo v lavicích.
Přece neodejdu domů, když jsme se na setkání s přáteli těšili. Sedl jsem si dopředu do postranní lavice vedle staré paní kostelnice. „Vy mě přece znáte, už jsem tady poněkolikáté?“ „Ano, pamatuji si vás od loňska.“ „Nemohla byste se mě zastat před panem kaplanem?“ Dívala se před sebe a neřekla ani slovo. Další otázkou bych ji byl jen uváděl do rozpaků. Bezradně jsem šel do sakristie. Podíval jsem se do otevřeného kostelního diáře, kde bylo napsáno, že dnešní mši za našeho přítele budu celebrovat já. Rozhlížel jsem se, zda by někde bylo telefonní číslo na klášter, z něhož pan kaplan pocházel. Nenalezl jsem nic. Vtom vešla paní varhanice, kterou znám i z jiných kostelů, kde jsme spolupracovali. Vyprávěl jsem jí svoji potíž, ale spěchala na kůr, neměla moc času a schodů je mnoho. Stál jsem tam bezradný, všechno ve mně vřelo. Ta bezmoc byla opravdu hrozná. Chodil jsem sakristií sem a tam. Co udělám? Odejdu vyzývavě z kostela, protože se nějak musím postavit vůči té aroganci. Vyzvu přátele, aby odešli se mnou. Nebo učiním další pokus, až se pan kaplan vrátí ze zpovědnice. Ale jaký? Nevěděl jsem.
Vtom jsem si uvědomil, kde jsem: v kostele. Kvůli čemu jsem přišel? Abych se účastnil mše, památky poslední večeře Ježíše Krista. Ta přece probíhala v důvěrné atmosféře, v přátelském prostředí. Ježíš věděl, co ho čeká, a chtěl svým žákům sdělit, co ještě zbývalo dopovědět.  A v této posvátné hodině se mám vztekat, že něco nevyšlo podle mých očekávání? V tom okamžiku jsem si vzpomněl na vlastní hříchy. Pohoršuji se nad nějakým kněžským mládencem, který zatím zná život především z knížek. Ale kolik věcí v životě jsem sám udělal špatně! Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Je to současně Ježíšův příslib: Chceš-li žít pokojně, v Boží blízkosti, můžeš a musíš se dívat realisticky sám na sebe. Řekl: Nejprve změň své smýšlení o sobě. Opusť ten nápad, že máš vždycky jen dobrou vůli, že jsi hodný a dobrý. A nezoufej si z toho poznání. Podobně jako žádný duševně zdravý rodič nepodmiňuje svou lásku dobrými skutky nebo poslušností svého dítěte, neztrácí Pán Bůh ze svého laskavého zřetele ani tebe. Pán Bůh miluje kdykoliv i tebe. Dokonce ve chvíli poznání svého reálného stavu jsi mu nejblíže.
Když mně před desetiletími Hospodin poslal svého anděla v podobě mého kamaráda, který mě přiměl k realistickému pohledu sama na sebe, zděsil jsem se. Až ponenáhlu a klopotně jsem si přiznal, že nejsem lepší než naši otcové. Že jsem stejný jako kdokoliv jiný. Že musím věnovat čas poctivému náhledu na svůj život, abych jej uviděl bez příkras a omluv. Přiznat si všechnu touhu po uznání a pochvale. Nemám sebemenší důvod se vyvyšovat a tvářit se jako posvátná osoba. Ublížil jsem lidem svou liknavostí, nezájmem, povýšeností. Zklamal jsem naděje mnohých. Nevěnoval jsem dost pozornosti některým, kteří se na mě obrátili s prosbou o pomoc. Odložil jsem to, zapomněl jsem na to. Nezastal jsem se dostatečně někoho, kdo byl v tísni. A to všechno ještě nedávno, a možná zítra znovu. Je mi to velmi líto.
V té chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. V jediném okamžiku mi srdce přestalo zuřivě tlouci a do celého těla mi vstoupil naprostý klid. Stalo se cosi přímo v mé tělesnosti. Nikoli pouze dojem nebo představa nebo touha. Jakási skutečná fyziologická změna. Jak je to možné? Nikdy jsem nic podobného v takové síle nezažil.
Najednou jsem měl soucit s panem kaplanem. V téhle chvíli na něm nezáleží. Já jsem taky v životě udělal všelicos, k čemu se nerad hlásím. Ani kdyby neplatilo církevní přesvědčení, že každá svátost působí ex opere operato a je platná bez ohledu na rozpoložení udělovatele, nemusím vztekle odejít, ale mohu uprostřed svých kamarádů být této mši přítomen. Není to divadelní představení jednoho herce, ale společné konání všech přítomných.
Odešel jsem v naprostém klidu ze sakristie a posadil se do lavice. Udiveným přátelům jsem sdělil, jak pan kaplan posoudil situaci. Kroutili nevěřícně hlavami, ale já jsem byl zcela klidný. Otevřel jsem zpěvník a začal s ostatními zpívat mešní píseň.
Pan kaplan přišel k oltáři, a co bylo možné, konal po starodávnu, jak to bývalo při předkoncilních mších. Položil kalich s velem na oltář, předtím otevřel burzu a rozložil korporál. Všimnul jsem si, že má štólu přeloženou přes prsa, jak bývalo před reformou zvykem. Pak už jsem nesledoval očima jeho jednání, jen jsem naslouchal po mnoha letech zase římskému kánonu, i když česky. Nakonec jsem si přece jen dovolil menší protest. Odmítl jsem přijetí namočené hostie do úst, a řekl jsem: „Mně stačí pod jednou“.
Pokud mě v průběhu této mše něco nemešního napadlo, pak to byl soucit s lidmi, kteří se mohli a mohou ještě setkávat s takovým klerikálním povýšenectvím. Proto jsem přesvědčen, že zcela zaslouženě přichází doba soudu na církev. Ve ztrátě důvěry, v opovrhování a posměchu. Naneštěstí kromě nás, kleriků, kteří si to zasluhujeme, to odnášejí i nevinní věřící.
Zůstává ovšem i trvale platná a nepřekonaná osvobozující nabídka návratu k evangeliu Ježíše Krista. K jádru Ježíšovy dobré a optimistické zprávy, kterou je příslib i reálná možnost pokojného života na této zemi.
                                      Pavel Kuneš