1. neděle ze čtyřicetidenní

Popeleční středou jsme začali letošní přípravu na Velikonoční slavnosti.
 
Pro židy jsou Velikonoce největší náboženskou slavností. [1]
 
O prvním čtení i o pokoušení Ježíše jsme už mluvili, snad základním obrysům trochu rozumíme. [2]
Dobrali jsme se poznání příčiny pádu z Ráje - pokud dostatečně neživíme vztahy (s Bohem a lidmi) ze stromu života, připravíme se o Ráj a hloupě a nevěrně dáme přednost svůdci.
 
Tam, kde boží lid - totiž my -  znovu a znovu selháváme, Ježíš obstál. 
Jak to, že i my - přesto, že nám je nabízena nejlepší a největší zkušenost s přejícností a důvěryhodností Hospodina - znovu a znovu selháváme?
Kým vším a čím vším se necháváme obelstít?
 
Ježíš v pokušení obstál, žil v hlubokém a krásném vztahu s Otcem, s ďáblem nemohl prohrát. Ďábel pro něj není rovnocenným protivníkem, ani partnerem v rozhovoru.
Ježíš je pro nás stromem života ...
 
Můžeme říci: „Ježíš snadno obstál, ale co my?
Bůh nespí a nenechává nás bezbranné. 
Ježíš nás vybavuje svou moudrostí a vyzbrojuje svým Duchem proti svodům a učí nás jak a čím vítězit.
Ježíš uměl pohotově a patřičně svůdci odpovědět.
I my si tuto dovednost můžeme osvojit. Jak?
Ježíš nám řekl: „Nenechám vás proti nepříteli bezbranné. Nabízím vám svého Ducha - nového Průvodce. Ne Utěšitele; před bojem nepotřebujete utěšovat, ale posilovat.
Útěchu a odpuštění vám po karambolu dopřeje Otec Nebeský.“
 
 Tomu, kdo se učí boží moudrosti, tomu Duch napovídá (a uvádí nás tak do veškeré pravdy.) [3]
 
Poučeni Bohem víme, kde je naše slabé místo. Kdo si málo všímá boží přejícnosti, má pocit, že mu něco chybí a dychtí „po ovoci, které se mu zdá lákavé“.
Znovu a znovu si opakujeme slova Hospodina: „Až poznáš mě a mou péči o tebe, zamiluješ si mě celou svou bytostí a nebudeš mít zapotřebí dychtit a „zahýbat“.      
 
Ďábel je nebezpečný. Velice nebezpečný, ale člověk může - vyučen Bohem - ďáblovy lži prokouknout. [4]
Bohu jsme vděční nejen za jeho vyučování a za pozvání k pěknému životu, ale i za varování před nebezpečími. Od Boha víme, že ďábel ví víc než my, ale není vševědoucí. Má omezené možnosti, ale chytře je využívá. Mnoho lidí se nechá ďáblem obelhat, dost lidí jeho inteligenci podceňuje, nevyužívá ochranu boží, někteří si dokonce myslí, že na ďábla mohou vyzrát. [5]
 
Nepodceňujme ďáblovy možnosti, víme, že se pokouší napadat naše myšlení množstvím svých lží a měnit naše myšlení podobně, jako viry napadají naše počítače a mění v nich program. Ale, také víme, že jsme Bohem chráněni, a jak máme „dbát své osobní bezpečnosti“.
Bůh nás učí rozpoznávat dobro od zla a ty, kteří božímu království slouží, od těch, kteří ho boří. [6]
 
Dopravní pravidla silničního provozu dodržujeme, karambolů je neparně, oproti obrovskému množství řidičů. Víme, kdy dát druhému přednost, kde nesmíme zastavit a kde musíme zastavit a pečlivě se rozhlédnou na obě strany. Známe smysl dopravních pravidel.
Proč jsme v dodržování pravidel v manželství, v rodině, ve společnosti slabší?
Porozumíme-li božím pravidlům, není nám zatěžko se podle nich řídit. Pokládáme je za výhru.
 
Naše děti a vnuci jsou pokoušeny mnohem větším množstvím svodů než my. Obstojí v tlaku svůdných a mazaných lží?
Co jim poradíme z vlastní zkušenosti? Ludvík Vaculík na přednáškách pro gymnazisty říkal, v životě jsem dvakrát selhal, vystoupil jsem z církve a odešel jsem od rodiny k jiné ženě. [7]
 
Mluvili jsme už o nebezpečí virtuálních rozhovorů, které s druhými vedeme, zvláště ve sporech. [8]
Velice často se v nich uplatňuje vliv „Starého manipulátora“. [9]
Snadno nám podsouvá myšleny, že ten druhý je proti nám, že na nás útočil nebo nám nepřeje. [10]
 
Snažím se na to dávat pozor. Manželům v jejich nedorozumění nabízím, zda jim mohu mezi nimi udělat tlumočníka. A také v některých mých sporech hledám tlumočníka pro sebe.
Máme hájit druhého nejen před pomluvami, ale i před vlastním podezřením. [11]
 
Léta si všímám u sebe, i u některých lidí pokušení, vypadat před druhými v lepším světle.
Všímám si, jak je paměť tvárná, hlídám si ji, abych si neupravoval své staré události.
Něco jiného je vypravěčské umění, myslivecká nebo rybářská latina a něco jiného něco jiného je, stylizování se do určité polohy - kde ještě nejsem.
 
Ještě upozorním na jedno svádění.
Svátosti jsou zvláštní setkání s Ježíšem. Svátosti slavíme, na jejich slavení je třeba se náležitě připravit.
 
Znovu připomínám: Na slavení svátosti smíření se teprve máme řádně připravit!
Nejprve máme uvažovat o Boží péči a velkorysosti, co vše jsme už od Boha dostali a co jsme si už osvojili …. Až pak máme přemýšlet, co se nám nepovedlo.
K dobrému učiteli, trenéru, lékaři, příteli přicházíme o radu a pomoc, natož k Bohu …
V Bibli je každé odpuštění slaveno. Jak slavíme my naše odpuštění?
Nemáme-li po ruce „vykrmené tele“, zabije táta králíka, maminka ho upeče na smetaně a dětem připraví něco sladkého, otevřeme si láhev vína a dětem džus …
Když se vracíme od lékaře z preventivní prohlídky a bylo vše pořádku, byl-li nález negativní, když se léčba zdařila, když jsme se vyhnuli srážce s autem … pokaždé je co oslavovat.
Vidí na nás děti, že slavíme doma odpuštění hříchu?
Proč pořád používáme slovo zpověď? Copak do něčeho sladkého sypeme sůl?
Do „zpovědi“ se nám mnoho nechce, jsme sváděni ji odkládat. Stále spěcháme, na správnou přípravu nám čas nezbude, tak hned zpytujeme svědomí, v čem jsme selhali. [12]
 
Ježíš je naším stromem života, jeho ovoce je krásné, chutné, výživné a uzdravující. Opět nás zve ke královské hostině.



[1] Velikonoce jsou při židy oslavou dalšího, nevyčerpatelného božího milosrdenství a daru svobody. I o Velikonocích dobrořečí Hospodinu za to, že se jim od Hospodina v jejich dějinách dostalo věrnosti vícekrát. (Po 19 století, při každých Velikonocích na konci sederové večeře vyslovovali své toužebné přání: „Příští rok v Jeruzalémě!“ Gójové se jim smáli: „Jak by to bylo možné? To je nemyslitelné!“ Ale v roce 1948 židé získali znovu své staré území, darované jim kdysi Hospodinem.) 
My si dokážeme představit radost našich předků z konce války a míru. Dlouho konec války vyhlíželi, stále se bojovalo, padlých i popravovaných přibývalo … Radost z míru byla nesmírná, i když další koncentráčníci umírali, např. na tyfus.    
Snad pokaždé si říkáme, kterou biblickou knihu židé o Velikonocích čtou.
Ke slavení je třeba přípravy (na svatbu, porod dítěte se připravuje 9 měsíců, …), čím větší slavnost, tím je důležitější příprava.
 
[2] Čtyři hříchy popsané v První knize Mojžíšově jsme dlouho měli za selhání lidí kdysi na začátku, pak nám konečně došlo, že to jsou typy hříchů, které stále znovu opakujeme. Bylo by snadnější se cíti jako oběti (ADAMOVA DÁVNÉHO HŘÍCU)t lépe být obětí (hříchu) než pachateli, ale snad nám to pomůže, abychom je už neopakovali. 
Připomínám alespoň, že slovo arúm neznamená jen, že had je nahý, ale i podlý
Provinilci nahlédli, že se zachovali podle, proto se chovali do křoví, kdyby šlo o tělesnou nahotu - před kým by se styděli? Jako se Kain urazil, když jej Hospodin varoval před hříchem a obrátil se k pohanským božstvům s obětní krvi Ábela, tak se už lidé v Ráji - místo obrácení se k Hospodinu si udělali jakýsi věnec (pás) z fíkového listí (fíkovník je dodneška u arabů pokládám za strom spojený s démony) - to je poukaz na to, že nečinili nápravu svého postoje a nemohli zůstat v Ráji.
 (tak se to s námi častokráte opakuje).
 
[3] Když jsme byli ve škole vyvoláni, měli jsme někdy trému, znejistili jsme, někdy jsme byli zaskočeni, někdy se nám zatmělo před očima - a některý spolužák nebo dobrý učitel nám napověděl a my jsme se chytli. V divadle to je podobně. Ale ten, kdo se vyučovací látku nebo divadelní roli neučil, ten se neměl čeho chytnout. I zde platí kdo má, bude mu dáno a přidáno. Duch se nepřimlouvá u Boha (to pohané si myslí, že Boha je třeba přemlouvat a shánět lobisty - mocné přímluvce).  Duch nám napovídá, co je dobré a přimlouvá se u nás, abychom se nenechali svést, přemlouvá nás, abychom víc důvěřovali Boží přejícnosti než prolhanému svůdci.
 
[4] Nevěříme ďáblovu tvrzení, že je knížetem tohoto světa (nikdo mu svět nedal ani nesvěřil), takže nemůže nic z tohoto bohatství rozdávat. Ďábel nikdy nedává nic ze svého a nikdy nemyslí na prospěch někoho jiného.
 
[5] Pohádky, ve kterých je ďábel přelstěn člověkem, nejsou moudré, snižují naši bdělost. Dětem je nečtu. Ježíš nám vypravuje, že Zlého nemůžeme přelstít.
Potkal jsem několik lidí, kteří si mysleli, že přelstí StB. Kdepak, „jejich jméno je legie“
 (pluk) (srv. Mk 5,9).
 
[6] Od Ježíše víme: „Ďábel je Otcem lži“ (srv. J 8,44).  
Jak se chránit a obstát před demagogií a sváděním politikům, jejich cíleným lžím a pomluvám v médiích. A lidí, kteří jim uvěřili?
Mám ověřené lidi, osobnosti, novináře, kteří se osvědčili v dobách velkého totalitního tlaku nebo lidi, kteří se pak obrátili a snaží se sloužit potřebným a utlačovaným. Dostali jsme k tomu od Ježíše výbornou radu: „Podle ovoce se pozná strom“. Neznamená to, že se nemohou mýlit, proto si své názory porovnávám s více lidmi.
 
[7] Poradíme dětem jak v pokušeních vítězit?
Děti si dovednosti s počítačem najdou jinde, ale kdo jim může nabídnout osobní zkušenost, jak s boží pomocí v pokušeních obstát?
Do jaké míry jsme ochotni svým drahým potomkům pomoci?
Přiznáme jim, např: „Milý vnuku, svádělo mě být obdivován, předvádět své tituly a postavení, neuměl jsem dlouho přiznat svou chybu, omluvit se …, holdoval jsem alkoholu, cigaretám …“
„Svádělo mě porno, tak jsem televizi - podle Ježíšovy rady - odvezl do sběrného dvoru.“
 
[8] Vzpomínáte na vtip, který jsem vyprávěl: Kohn si chtěl od Roubíčka vypůjčit vozík. Kohn měl Roubíčka za šetřílka a opatrného člověka. Vedl s ním dlouhý virtuální rozhovor … Když se vydal k Roubíčkovi a zazvonil u jeho dveří, vyhrkl: „Roubíček, tak si ten vozejk nechaj!“  (Židé se umí vysmát sobě samým.)
 
[9] V celých dějinách Bůh lidem nabízí svou péči a ďábel své svody. Ďábel má vztek na Boha, je přesvědčen o své jedinečnosti, Boha očerňuje z nespravedlnosti vůči němu, pomlouvá ho a tvrdí, že on by vše dělal lépe. Jako každý kazisvět si hledá do party další pomlouvače a škůdce ve svém pomlouvačství a osočování.
Ve své zvrácenosti není schopen přátelství, a ty, kteří mu podlehnou, nakazí smrtelnou chorobou nenávisti a zahleděnosti do sebe.
 
[10] Vícekrát se mně stalo, že mně někdo říkal: „Proč se stále v kázáních strefujete do mě?“ (Často to byli lidé, které jsem měl obzvláště rád.)
Odpovídám: „Já si kážu sám pro sebe, já první jsem pod soudem slova božího. Ale to je dobře, že si to vztahujete také na sebe, jste dobrý Ježíšův učedník.“  
 
[11] Vyprávěl jsem vám, jak jsem byl nevěrný svému úhlavnímu příteli, když jsem téměř uvěřil váženým dámám tvrdících o něm, že se dopustil něčeho špatného … Všem snoubencům to říkám, když mluvíme o věrnosti. 
 
[12] Někteří „kajícníci“ dokonce vyžadují tvrdé pokárání, případně trest.
Slova: „Za pokání se pomodlete ty a ty modlitby“, přeložena a převedena do jiného vztahu znamenají: „Za trest si večer budete večer s manželkou půl hodiny povídat.“