2. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Gn 12,1-4a; 2 Tm 1,8b-10; Mt 17,1-9
Datum: 12. 3. 2017
I řada ušlechtilých pohanů hledá u svých božstev to, co jim vnitřně chybí.
Nám se ovšem dostává veliké cti - s námi Bůh mluví a prokazuje nám velikou péči.
 
Hospodin nabídl Abramovi a jeho potomkům veliká obdarování. [1]
 
Abram měl uprostřed svého lidu význačné postavení, bohatství své osobnosti, zásad, zkušeností, znalostí, ale nic z toho nezakonzervoval. Vydal se na další cestu. Opustil bohatství soukmenovců, města a výsadní postavení místního knížete a jako kočovný beduín vstoupil do první třídy školy Hospodina.
(My patříme také mezi velice bohaté lidi (mezi pětinu nejbohatších na světě), i když máme méně velbloudů a koz než Abram.) 
Blahoslavený, kdo Abraháma přijal za svůj vzor a jeho odkaz za své bohatství.
 
Ježíšovi učedníci“ měli stejnou krevní skupinu“ s Abrahámem. Byli osobnostmi, otci rodin, autoritami mezi lidmi, měli slušné náboženské vzdělání, byli dědici velké a úctyhodné Mojžíšovské tradice, beroucí vážně proroky, byli lidmi přemýšlivými, pružnými, toužícími po růstu a dychtícími po dalším poznávání Boha. Nebyli ustrnulí, spokojení sami se sebou, nebyli „sytí“, „bohatí“, vážili si možnosti být Ježíšovými učedníky. Po Janu Baptistovi byli největšími osobnostmi Ježíšovy doby.
Jsou nám vzorem pro naše učednictví.
 
Všichni jsme chodili do školy.
V základní škole nám byl učitel určen. Ani farnost si faráře nevybírá. [2]
Je-li žák chytřejší (nebo si to myslí) než učitel, vyučování nemá smysl. Ježíš to některým řekl otevřeně.
„Tebe by to u mě nebavilo, ty hledáš jinou kariéru“ (srv. Lk 9,57-62) a učedníkům, kteří reptali, řekl: „Nikoho z vás nedržím, tady to není zájmový kroužek.“ (Srv. J 6,40.60-69)
Někteří vydrželi!
 
O Ježíšově setkání s největšími postavami Izraele, s Mojžíšem a Eliášem, jsme mnohokráte mluvili.
Říkáme si, že smyslu té události nemůžeme porozumět bez souvislosti Ježíšovy otázky učedníkům: „Za koho mě pokládáte?“ [3]
Kdo si to nepropojí, míjí cíl Ježíšovy vyučovací hodiny. (To se stalo i těm třem apoštolům.)
 
K učednictví u Ježíše je zapotřebí několika důležitých postojů, jedním z nich trvale si nehrát na vědoucího. Tomu říkáme pokora. [4]
 
Apoštolové patřili k nejpružnějším lidem Ježíšovy doby. Byli Nazaretským okouzleni - a přesto se některým jeho názorům vzpouzeli.
Přesto smekáme před jejich pokorou - veřejně přiznávají své chyby a selhání a jsou k nám velice laskaví - varují nás, abychom jejich chyby neopakovali. [5]
 
Těsně před Petrovým káráním Ježíše, byl Petr Ježíšem pochválen.
Pochvala je důležitá (přijmout ji patří k pokoře), ale neměla by nám „stoupat do hlavy“, nemá nám oslabit vědomí, že u Ježíše jsme stále začátečníci.
To není ponižující, trapné je hrát si na Mistra.
Ježíš byl milý, a také náročný učitel. K apoštolům si to mohl dovolit, stáli o jeho vyučování. Vážili si Ježíšovy důvěry a pozornosti.
Jakou známku by si jako Ježíšovi učedníci dali?
Tipuji, že by řekli: „Čtyřku“.
To nebyla hrbatá pokora. Apoštolové Petr, Jan a Jakub rozhodně netrpěli pocitem méněcennosti. Byli vychováváni v oprávněné hrdosti Izraelitů. Ale Ježíš bděl nad jejich sklonem k povýšenosti a vedl je k vysoké úrovni.
 
My neradi slyšíme, že apoštolové Ježíšovi také odporovali, tlačíme se sice do jakési pokory (ovšem pokroucené), ale s nechutí přijímáme roli začátečníků.
Nepokládat se za Mistra, nemá nic společného s podceňováním. [6]
(Bůh nikoho nepodceňuje, protiřečilo by to jeho milujícímu rodičovskému srdci, jeho štědrosti a péči.)
 
Ježíš si svých učedníků vážil, nikdy je neponižoval a nenadával jim. Ano, někdy je důrazně káral. A oni přiznali, že je káral právem. Zakoušeli, že je nikdo nemá tak rád jako on. Zažili s ním takovou lidskou a duchovní krásu, jako s nikým jiným. Nad všechny jejich dosavadní představy o přátelství.
 
Není zahanbující si přiznat, že nevím všechno, vždyť stále čteme něco nového, vyhledáváme nové informace, vzděláváme se, počítáme s tím, že nepochopíme vše, že se nám tady na zemi nepodaří „porozumění se všemi“.
Kdyby se mě někdo zeptal, do jaké vyučovací třídy patřím, řekl bych: „Možná do druhé“?
Smířil jsem se s tím, že zemřu jako hříšník. Těším se, že Bůh po smrti mého těla znovu restartuje mou touhu a odvahu se k němu přibližovat a růst do Ježíšovy podoby. Jsem mu velice vděčný, že s touto nadějí mohu žít.
Vím, že bych měl být dál, než jsem, ale necítím se ponížen tím, že jsem jen začátečníkem.  
(Mám ověřené, že přiznávání mých chyb a provinění mi nikdy i od Boha nepřineslo zahanbující reakci -  ale šetrnou a nejlaskavější pomoc.)
 
Za minulého režimu, jsem byl jednou opět u své kamarádky. Potřebovala spravit taškovou střechu. V sousední vesnici byl velice dobrý pokrývač. Dav roky sliboval, že střechu opraví, ale měl mnoho práce.  Nabízel jsem mu pomoc a že bych třeba namíchal maltu, kdyby mi dal přesný recept. „Hovno, bys namíchal“, křičel nad mou opovážlivostí …
Neurazil jsem se. Neřekl jsem: „Víte, s kým mluvíte? Mám také řemeslo a další vzdělání a titul.“ Rychle mi došlo, v čem jeho spočívá mistrovství. (A já jsem nebyl ani jeho učedník.)
 
Budeme křtít tři malé bratrance. Jsou obdarovaní Bohem i svými předky. Rádi je svěříme tomu nejlepšímu Učiteli. Ten jim nabízí svou pomoc (jako každému z nás): „Můžeš být nejlepším kamarádem, bratrem, bratrancem, spolužákem, přítelem, manželem, tátou, dědou, člověkem, kristovcem“.   
My jim k tomu můžeme ukazovat cestu (jako nám ji ukazovali a ukazují Ježíšovi přátelé)!
 
Židé mají krásnou legendu k modlitbě „Slyš, Izraeli“.
Když se dvanáct synů Jákobových synů shromáždilo k umírajícímu otci, dělal si Jákob starosti, zda je dobře vychoval a zda se budou všichni držet Hospodina - vždyť někteří synové jeho předků na Hospodina nedbali a žili svévolně. 
Všech dvanáct synů vycítilo obavu otce a jedním hlasem proneslo: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin ,Jediný´“.
(Izrael bylo jméno, které dal Jakobovi Hospodin.) [7]



[1] Proč má mnoho dnešních křesťanů představu, že nám Bůh nabízí především utrpení, nesení kříže a co nejvíce půstů a sebezáporů? Dovedeme si představit rodiče, kteří stojí o adopci děti a v dětském domově nabízí dětem, že život u nich bude krušnější než v jiné rodině, ale po smrti se budou mít báječně? 
Ježíš se ze života radoval, chutnal mu - proto životu sloužil jako nikdo jiný. Nebyl a ani nemusel být asketou. Proč my pořád mluvíme o nějakém záslužném odříkání dober? Každý, kdo o něco usiluje, dává přednost něčemu, co pokládá za cennější (i teroristé tvrdě pracují na sobě a pro svůj cíl), ale proč z toho dělat zásluhu? 
 
[2] Mnoho dětí dříve chodilo pěšky do vzdáleného gymnázia. Naše děti si vyšší školu volí.
Do hospody chodíme tam, kde je dobrý kuchař, příjemný číšník a atmosféra hostů. S bohoslužbou to je podobné. Povinnost bohoslužby měl dříve každý, kdo měl kostel do šesti kilometrů. Dnes to odpovídá hodině cesty autem. Máme si vybrat co nejlepšího kazatele.
O dobré učitele bývá zájem, ale někomu jde víc o prestiž než o vzdělání. Ježíš si své učedníky vybíral. 
 
[3] V evangeliu Markově (Petrovu svědectví sepsané Markem) Petr kárá Ježíše: „Co to říkáš za nesmysly, že by naši představení zabili Mesiáše? My jsme se učili v náboženství, že Mesiáš bude vládnout na Davidově trůnu navěky ...“ (Srv. Mk 8,31n)
Dobrý učitel dá možnost všem žákům, ale nejlepším se věnuje nejvíce, ti budou přínosem společnosti.
Proto Ježíš třem nejlepším dopřál doučovací lekci. (V židovském vyučování má bystřejší student na starosti slabšího kolegu.) Jenže doučovací lekci z nezájmu prospali (srv. Lk 9,32) a nic nepochopili, Ježíš jim zakázal o té události mluvit. (Nemáme hned mluvit o věcech, kterým pořádně nerozumíme. Špatné učení posluchače mate. A nemáme se předvádět jako důležití nebo zajímaví.)
 
[4] Objevit, že Ježíš je Učitelem nad všechny učitele, není nic samozřejmého. Nestačí k tomu přijmout tvrzení: „Ježíš je Pán“, jako axióm, jako „pravdu víry“. Buď si ověříme, že Ježíš přichází od Boha a zná mnohem víc než obyčejný člověk, nebo se každou chvíli Ježíšovým převratným názorům vzpouzíme.
Ježíš nám přináší největší poznání (na které by žádný sebeosvícenější člověk nepřišel), to je mnohem více než všechny převratné vědecké objevy. 
 
[5] Čím to je, že se tolik vzpouzíme novým objevům? Např. jen co někteří říkali, že je země kulatá, už jim „Mistři“ připalovali vous, aby odvolali.
 
[6] Marxisté nám slibovali: „Až nebudou lidé vykořisťování a budou vlastnit výrobní prostředky, budou lepší.“
Svůdci dneška hlásají: „Ty sám jsi Bohem! Nenech se zotročit řečmi o hříchu! Nic není špatně! Osvoboď se od tmářské církve! Věř si! Co si budeš usilovně přát, to se stane a toho dosáhneš! …“ (Zatím nevidíme, že by tito hlasatelé budovali manželství, byli obětaví k potřebným, pozvedali lidstvo. Zdědili jsme jednu moudrou radu: Lékaři, nejprve uzdrav sám sebe. Podle ovoce, které neseš, si ověříme tvou úroveň.)
 
[7] A Jákob řekl: „Dobrořečené budiž jméno Jeho vznešeného království na věky věků“.