4. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz

Datum: 26. 3. 2017
Bylo by zbrklé si myslet, že Hospodin má zalíbení v posledních. Každému, i nejmladšímu, dopřává stejné přízně jako prvorozenému (srv. Mt 12,47-50). [1]
 
Pomazaný znamená ovoněný.
Jedním z obrazů Ducha je vůně. [2]
Pomazaní mají svým jednáním vonět po Hospodinu. [3]
 
S Davidem od jeho pomazání působil Duch Hospodinův. [4]
 
Apoštol Pavel v dnešním druhém čtení použil další obraz – světlo. [5]
Ježíš je světlem. (J 9,5) [6]
 
Některým lidem Ježíš nevoněl.
Učedníci si vypěstovali jemnější čich na „vůni Boží“. Dokonce i nevzdělaný slepec rozpoznal, kým Ježíš voní, odkud jeho vůně přichází. 
Sami se necítíme. Potřebujeme druhého, aby nás očichal.
Ale někteří – když slyší něco, co jim nevoní – se urážejí. (K tomu se ještě vrátím.)
 
O uzdravení slepce jsme už mluvili podrobněji. [7]
Ten člověk byl poctivý, statečný a věrný …!
 
Příběh v evangeliu začal otázkou (ta otevírá rozhovor). Pak otázek a rozhovorů přibylo. Někdo se dozvěděl něco nového, v jiných zpěnila zloba.  
Odmala nasloucháme těm, které pokládáme za chytřejší a vzdělanější. Někdo stále stojí o další poznávání, jiný si ale časem začne myslet, že už ví dost. Zapomene, že před Bohem je stále učedníkem a slyší-li něco od člověka, který mu nevoní, prská a uráží se. Ježíš o takové lidi neměl nouzi.  
Rabín, kantor, správce synagogy nebo školy, pan starosta, pan nadlesní, pan poštmistr, pan doktor, pan obchodník – každý z nich byl „někým“. Nenesli, že začínající katecheta říká o Bohu něco jiného, než dosud slyšeli. I pan profesor Nikodém se ošíval, když slyšel, že by měl zasednout do školní lavice u Ježíše mezi prvňáčky. (Srv. J 3,3n)
Slepce, který logicky správně argumentoval, „všeznalci“ úplně smetli: „Ty budeš poučovat nás vzdělané, vážené a zbožné? Co si to dovoluješ, ty nulo?“
 
Ježíš přišel „v Duchu a v pravdě“ (slyšeli jsme to opět „minulou neděli“) – samaritánka a pak další samaritáni se „Duchu a pravdě“ otevřeli.
Ale mnoho zbožných (farizeů) s Ježíšem společnou řeč nenašlo, měli svého ducha – svou tradici, podle níž se „v sobotu uzdravovat nesmí“. Duch boží jim zůstal vzdálený.
Tento druh lidí nepřeje uzdravení komukoliv, nepřeje úspěch nebo milosrdenství někomu z druhého houfu. Je třeba tyto sklony v sobě hlídat!
Snažím se objevit své stíny, ale na všechny bych sám nepřišel, vždyť se upřímně snažím o šlechetnost! [8]
Jsem vděčný Písmu, jak mě vede. Jsem vděčný apoštolům, že přiznáváním svých chyb mi nastavují zrcadlo a ukazují mi, že s Ježíšovou pomocí mohu ještě povyrůst.  
 
Bibličtí autoři neznali psychologii a řeč psychologie a přesto popsali to, co potřebujeme vědět, co nás ohrožuje. Napsali to tak šikovně, že to pochopí i ten, kdo nemá maturitu, dokonce i analfabet. Popsali to tak elegantně, že se to pamatuje snadněji než popis psychologický. Psychologie nám potvrzuje genialitu biblického vyučování. [9]
(Kde jinde takové bohatství seženeme?)
 
Satan se snaží lovit mezi lidmi všech stupňů. 
Z 1. skupiny získal všechny možné menší násilníky i ty obrovské (císaře, Piláta, Hitlera, Putina …
Z 2. skupiny satan poštval proti Ježíšovi (a prorokům všech časů) řadu farizeů, saduceů, velekněží (všech dob). Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o jílku mámivém.
Z 3. skupiny satan ulovil všechny možné revolucionáře. 
 
Ježíš teprve usiluje o získání všech lidí.
 
Občas mě někdo žádá, zda bych nenapsal „zpovědní zrcadlo“. Není obtížné si je sám vytvářet podle Ježíšova vyučování. Psal jsem, potřebujeme druhé, aby nás očichali, nakolik voníme po Bohu nebo v čem nepříjemně zaváníme. Podobně máme žádat naše milé, aby nás upozornili, v čem jsme slepí, kde máme slepou skvrnu.
V příběhu o uzdravení slepého od narození snadno najdeme, co některé lidi okolo Ježíše popuzovalo.
V čem je satan pokoušel.
Ti, co si nedali od Ježíše říci, nakonec Mesiáše uštvali.
 
Přitakat pravdě – říká-li ji člověk, který nám nevoní – je náročné.
Ale Ježíš nám nabízí účinnou pomoc, jak se dostat z víru nesnášenlivosti, abychom nebyli zlem staženi ke dnu.
Pokorná prosba nás může dovést k naslouchání Bohu. „Ježíši, říkáš mi nejkrásnější slova přátelství, prosím tě, upozorňuj mě také na mou slepotu a na má chybná vidění, vždyť jsi nejlepší „oční lékař“.
 
Po Ježíšově vyučování podobenstvím „o rozsévači“ se učedníci ptali, co to podobenství má znamenat.
Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“ (Lk 8,9-10).
Kdo poctivě naslouchá Učiteli a kdo se poctivě ptá, prohlédne a zaslechne.



[1] Prvorozenému je nabídnuto určité poslání, ale nemá-li se k práci, může se práce ujmout někdo jiný. Vzpomeňme Esaua a Jákoba (ostatní příklady si doplňte).
 
[2] Vůně není vidět, je nehmatatelná, je esencí toho nejlepšího, uzdravuje, potěší, povznáší, je příjemná.
 
[3] Je víc než hanba, že někdy smrdím peklem.
Ježíš řekl i Petrovi: „Teď mluvíš jako satan. Pekelně ti páchne z pusy.“ (Srv. Mk 8,33)
 
[4] Křest není menším obdarováním než pomazání na krále. Od křtu máme vonět Bohem.
Jako se znovu a znovu voníme, tak se máme opětovně nechávat ponořovat do Ježíšova Ducha.
 
[5] Osvícení přichází skrze informace (ty čerpáme především z Božího slova, ale i znamení je informací).
 
[6] Někteří lidé mají raději (vnitřní) tmu vlastní nevědomosti. Nejsou nočními tvory jako třeba netopýři. Nesnáší světlo, svou vnitřní bídu temnotu zahalují fíkovými listy pohanské zbožnosti.
„Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3,19-21)
 
[7] Bohem (lékařem, učitelem, partnerem …) i Ježíšem jsme zváni ke spolupráci. „Co si přeješ?“ ptá se Ježíš nemocného. Prosíme-li Boha, ptá se nás, co jsi ochoten pro to udělat ty? (Bůh nikoho na zádech do nebe neponese). Některým nemocným vyjednali uzdravení u Ježíše kamarádi. Některých si Ježíš sám všiml.
(Ne všichni uzdravení se ale stali Ježíšovými učedníky, srv. Lk 17,11-19; J 5,2-16).
Slepec od narození byl možná zatrpklý, mohl mít špatné zkušenosti s týráním. Ježíš se jej nemohl ptát: „Chceš být uzdraven?“, ale i k takovým se Bůh umí přiblížit (přes riziko nepochopení). Je možné, že Ježíš vzal do ruky prach, pak si v puse udělal veliké sliny, vzniklým blátem slepce zamazal a řekl mu: „Běž se umýt k rybníku Siloe.“ Ten člověk mohl cestou nadávat. Ale po umytí prohlédl nejen tělesně!
Vícekrát mě potkalo něco nepříjemného, ale později jsem nahlédl, že to bylo k něčemu dobrému. (Nemám ovšem rád fráze: „Bůh vše zlé promění k dobrému!“ Když to jde, říkám takovému člověku: „Až zase pojedeme do Osvětimi, pojeď s námi a vyzkoušej si, zda tam budeš schopen své tvrzení opakovat.“)
 
[8] Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Ježíš: „Jsi z královského rodu,“ potvrzuje. „Petře, blahopřeji ti k poznání, o Mesiáši. Tobě svěřím partu svých učedníků.“ Atd. 
Ale také apoštolům odkrývá jejich slabiny, aby mohli růst do Ježíšovy podoby. („Petře, teď mluvíš jako satan.“ „Jane a Jakube, prč chcete vypálit samařskou vesnici? Podle jakého pravidla? Odpovídá tomu Mojžíšovo: „Oko za oko, zub za zub, život za život“?“
 
[9] Někteří znáte „Čtyři stupně duchovního života“ Scotta Pecka:
1.  Lidé, kteří ustrnuli v zahleděnosti do sebe, sobci, nedošli od Já k Ty. Jsou nedospělí, nepřijali odpovědnost za své jednání a svá slova, nemají svědomí, psychopati. Nejsou schopni trvalejšího vztahu, natož manželství. V menší formě jsou zloději, lupiči, násilníky, vrahy. Inteligentní psychopati velkých rozměrů se vyskytují mezi politiky, často jsou diktátory, válečnými zločinci. 
2.  Ti přijali řád, který jim ukazuje, co je dobré a co zlé. Jsou pracovití, často horliví. Vědí, že nejdůležitějšími ctnostmi jsou víra, naděje a láska, ale za největší z nich povazují poslušnost (autoritě). Jsou zneužitelní, vykonávají slepě rozkazy, jejichž špatnost nedovedou rozlišit.  
3.  jsou revolucionáři, puberťáci, pochybují o systému, kladou otázky, často bourají systém, nestaví, vzbouří se proti partnerovi, rodičům, církvi, systému prásknou dveřmi a utečou…
4.  stupeň je naším ideálem. Tito lidé porozuměli úmyslu Zákonodárce, došli k samostatnému a osvícenému myšlení, rozpoznají, kdy dobré pravidlo škrtí život a je třeba je neposlechnout. …