Neděle Květná

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mt 26,14-27,66
Datum: 9. 4. 2017
V prvním čtení minulé neděle z Ez 37,12.14 jsme dvakrát slyšeli Hospodinovo označení Izraele: „Můj lide“. Hebrejové byli kdysi barbary. Hospodin se jich ujal a z divokých beduínů vychoval svůj lid. Pečoval o ně svými slovy – svou moudrostí, svou pomocí, milosrdenstvím, svým věrným přátelstvím.
 
Rodiče řeknou: „To jsou naše děti“, pan ředitel: „To jsou moji žáci“ …. Hospodin prohlásí: „To je můj lid.“ 
 
Bůh si o nás nedělá nižádné iluze, a přesto si nás pořídil a věnuje se nám. Věděl, jak se vzpíráme, jak dlouho nám trvá – v lepším případě – než si přiznáme svou vinu, než se smíříme … V horším případě zůstaneme ve své nepravosti (čtyři typy hříchů z prvních kapitol Gn stále znovu a znovu opakujeme), a přesto se od nás Hospodin neodvrátil.
 
Číst, jak zbožní z lidu Božího – po tolika vraždách proroků – dlouho nemilosrdně trápili, až utrápili Mesiáše, je velice smutné čtení.
Jen si nemysleme, že židé byli horší než ostatní národy.
To sám ďábel nás svádí si myslet, že my jsme lepší, že my jsme lidem Ježíšovým. /1
 
Apoštolové byli Ježíšovými učedníky, a přesto nevěřili, že by mohli ve svém přátelství k Ježíšovi selhat.  
Za nějaký čas sami zakusili úděl pronásledovaných.
 
Je velice smutné, že křesťané brzy zapomněli na trpkost týraných a sami se stali pronásledujícími ...
 
Je snadnější zastávat se nespravedlivě stíhaných, než pomáhat provinilcům nebo lidem vyloučeným ze slušné společnosti. V Ježíšově době byl slepý člověk, žena, samaritán, otrok, někým jiným než dnes.
Nám celníci a nevěstky Ježíšovy doby tolik nevadí jako Ježíšovým současníkům. Lidé typu Zachea, byli velcí lumpové.
 
Ježíš říká, že přišel zachraňovat hříšníky. Těm, co se považují za spravedlivé, to vadí velice.
 
Přišla doba účtování a Ježíšovi to spočítali.
 
On sám věděl, jak reformátoři dopadají, od začátku s tím počítal. Věděl, že se ho nikdo nezastane a věděl jaké omluvy si my, zbabělci, vymýšlíme na vlastní obhajobu a jak útočíme na toho, kdo se druhého zastává. 
 
Ježíšova obětavost je obdivuhodná.
 
Kdo chce být jeho učedníkem, má ho následovat. 
 
Naslouchejme Pašijím a pak řekněme: „Ježíši, poraď mi, co mám dělat“ („Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“), pak naslouchejme a potom podle Ježíšovy rady konejme.
 
(Dostal jsem otázky k článku o Velikonocích. Článek připojuji. /2 )



/1   Přinést si do kostela květiny na Květnou neděli (a přinést si svíčku na bohoslužbu Vzkříšení) je významnou součástí modlitby (nekomunikujeme s druhými jen slovy).
Nebylo by ale dobré, kdybychom si mysleli, že my už jen provoláme“ „Hosana“ a nekřičíme: „Ukřižuj“. 
V kterém národě nejsou „synové Kaina“? O Němcích a Rusech netřeba mluvit. Španělé mají na svědomí strašlivé masakry nevinných v občanské válce 1936-39. Turci genocidu Arménů, Poláci mají své kostlivce nejen při pogromu v Jedwabnem, Ukrajinci nejen při strašném pogromu v Babi Jaru, Litevci, Lotyši … Slováci v pogromu na Židy v Topoľčanech 24. září 1945, Češi při masakrech sudetských Němců.  Katolíci v inkvizici …, protestanté …
Kteří křesťané – jako Jednota bratrská – nevzali meč do ruky?
Philip G. Zimbardo ve svém pokusu o dozorcích a vězních potvrdil biblické varování: „Kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ (1 K 10,12)  
 
/2      O VELIKONOCÍCH
Pro židy jsou Velikonoce oslavou božího daru svobody a stálého milosrdenství! My jsme si k nim přidali vyvrcholení Ježíšova života.
Jak se vám daří k lidem mluvit o Ukřižování? Také se vás ptají, proč se Ježíš nebránil a k čemu je jeho smrt dobrá? Vzpomínáte, jak sv. Pavel pohořel s kázáním v Aténách? Ptali se: „A kolik chlapů ten váš Ježíš zabil, než ho přemohli?“ (Pro Řeky byl boj ctností.) „Co? On se nebránil? Poslouchej, Pavle, mluvíš pěkně, ale teď už nemáme čas, někdy si tě zase poslechneme…“
My sami si potřebujeme znovu promyslet, jak Ježíšovu příběhu rozumíme, abychom o něm mohli říkat dnešním lidem. Nebyli jsme, a ani nejsme, dost šikovní, a jsme spíše pozadu než napřed. 
Kdosi řekl: „Po Osvětimi už nemůžeme o Bohu mluvit jako dříve,“ ale rychle jsme na to zapomněli. Ve fyzice, medicíně, psychologii … také nemluvíme jako dříve, natož abychom o Bohu jen opakovali to, co říkali naši předkové. I Ježíš nás tak vychovává: „Dobrý správce vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (srv. Mt 13,52)
Jak vyprávíte o Bohu svým dětem? Já bych těžko někoho zaujal tvrzením, že scénář k Ježíšově vraždě napsal Bůh. Nebo že k odpuštění Bůh potřeboval krev nevinného. Táta, president, každý z nás může někomu udělit milost. Bůh už před Ježíšovou smrtí nesčetněkrát odpouštěl.  
Došlo nám, že první čtyři hříchy z Bible nejsou dávnými příběhy, za něž my pykáme, ale že to jsou prototypy hříchů, které stále znovu a znovu opakujeme. (Pravda, je těžší si přiznat, že jsem pachatelem, než být obětí – pykat za hřích druhého.) Už nemůžeme používat pojem „dědičná vina“; protože první, kdo proti tomu protestoval, byl Hospodin (srv. Ez 18. kap.). Hřích se nedědí. Mohl by snad spravedlivý Bůh za viníky odsoudit nevinného? Hřích se nedá spravit hříchem.
Ježíš žil rád mezi námi. Řekl: „Otče, oběti ani dary jsi nechtěl, v zápalné oběti ani v oběti za hřích nemáš zalíbení, ale dovolil jsi mi, abych šel mezi lidi; budu rád člověkem.“ (srv. Žid 10,5-7)
Anselm z Cantenbury viděl, jak uražený šlechtic žádá „zadostiučinění“ (do první krve nebo až na smrt) a spojil to s názorem pohanských Řeků, kteří si mysleli, že urážku Boha nemůže odčinit pouhý člověk, ale někdo Bohu rovný. Ale tím jsme se dostali na slepou kolej. Zapomněli jsme na Písmo; copak Bůh není zásadně proti lidským obětem? 
Ježíš nás nezachránil tím, co mu udělali zločinci, ale každým svým slovem, činem, svou obětavostí a láskou až za hrob. O Ježíšově matce říkáme, že neselhala. Nepotřebovala tedy Ježíše následovat? Zachráněn je ten, kdo důvěřuje Bohu a řídí se v životě jeho moudrostí (srv. Mt 7,21). Ježíš si získal naše srdce, abychom na něj ve všem dali. (Ani apoštolové mu v něčem nedůvěřovali, plně mu dali za pravdu až po vzkříšení.) To my jsme vyžadovali Ježíšovu smrt! Osvojili jsme si Eliášovu modlitbu: „Bože, nejsme lepší než naši otcové“? Poučeni Ježíšem se ptáme: „Bože, je možné, že i já v sobě nosím virus náboženské nesnášenlivosti a nenávisti? Prosím tě, pověz mi, co mám dělat, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Pomoz mi, abych nereagoval na Ježíšovo vyučování jako nazaretští (srv. Lk 4,14-30). Pomoz mi zbavit se sklonu pomlouvat, sočit na nevinné, pronásledovat proroky a jejich služebníky, mlčet ke zlu a křižovat.“ 
Pak snad budeme schopni hlásat Ježíšovu dobrou zprávu.
Nekosteloví lidé nás pozorují. Mají čich na neupřímnost. Pozvat je na bohoslužby může být rizikem. Mluvíme v kostele o bratrství, tykáme při bohoslužbě biskupovi (i římskému) i knězi, ale za dveřmi kostela to je jinak. Lidé nás prokoukli, že je to jen hra. Navíc nerozumějí našemu slovníku. Co je spása, co vykoupení? Ovce spásají stráň, vykupují se vratné lahve nebo králičí kožky. Každé druhé slovo je už nesrozumitelné. Ani naši lidé nám nerozumějí, připadají si jako pacient, nad kterým mluví lékaři, tuší, že snad lékaři mluví o něm. Jak by nám mohli rozumět lidé nekosteloví (nejen při svatbách, křtech a pohřbech)? Chceme je získat pro krásu Boha nebo ne? Proč tedy (my, pyšní ctitelé svatých Cyrila a Metoděje) k nim nemluvíme srozumitelnou řečí?
Ani já např. nechápu (natož lidé zvenku), proč stále mluvíme o své oběti a o nesení kříže. Potkal jsem dost lidí, kteří šli s rizikem do odboje, někteří byli zmrzačeni, mučeni, někteří holýma rukama třídili uran, potkávám maminky umírající na rakovinu, rodiče, kteří si adoptovali velice nemocné děti – a nelitují se, neslyším od nich slova o oběti a o kříži. 
Čemu by lidé zvenku na bohoslužbě rozuměli? Jak by to, co by viděli, propojili se svým životem? Ježíš žil cudnou zbožností, ctil prostotu a eleganci jednoduchosti, byl proti pompě. Samaritánce řekl: „Bůh má být ctěn v Duchu a pravdě.“ Naše pseudobarokní parády jsou fotogenické, ale dnešnímu člověku jsou cizí. Ještě Brežněv nosil na kabátě mnoho vyznamenání, Putin už nenosí ani jedno. Proč my nenapodobujeme Ježíše? Líbí se mu mezi námi?
Proč si nás naše společnost neváží? Čekali od nás víc. I Ježíš říká, že nestačí jen neubližovat druhým, naučil nás ptát se, co jsme mohli udělat a neudělali jsme.
Dalajláma je zajisté uznávanou duchovní autoritou. Ale když do Říma přišel nám i světu neznámý arcibiskup, do půl roku se stal největší světovou duchovní autoritou. Mnoho nekostelových lidí nemůže pochopit, proč má František tolik nepřátel i mezi biskupy a kněžími.
Lidé zvenku nevědí, z čeho se vyznáváme při svátosti smíření. Nevědí, že se mnoho katolíků „zpovídá“ jen podle Desatera (židé se poměřují s 613 pokyny – „přikázáními“), ale vidí, že se nepoměřujeme a nežijeme podle „horského vyučování“ a dalších pokynů Ježíšových. „Nesvítíme a nesolíme“ (srv. Mt 5,13-16).
Přeji sobě i Vám, abychom se o Velikonocích nechali nasvítit Ježíšovou obětavostí a krásou, a nechali se prosolit jeho milosrdenstvím a jeho svědectvím pravdě.                           



Přímluvy:

Bože,
·        chceme Tě poznávat a rozumět Tvému vyučování.
           Prosíme Tě k tomu o pomoc.
 
·        chceme si všímat, z čeho se rodí hřích a utrpení.
           Prosíme Tě o pomoc.
 
·        chceme s Tebou spolupracovat na budování pěkných vztahů.   Prosíme Tě o pomoc.
 
·       chceme se dobře připravit ne Velikonoce.
                Prosíme Tě o pomoc.
 
·       zveš nás k radosti z daru života věčného.
                Prosíme Tě k tomu o pomoc.