Velký pátek

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 18,19-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12; Žid 4,14-16; Žid 5,7-9; J 18,1-19,42
Datum: 14. 4. 2017
V e r o n i k a
 
nebylas tam když mu plivali do tváře
a i kdybys snad byla
pak vojáci by zmařili tvůj záměr
 
vymysleli tě lidé středověku
nedokázali si představit
jak tam tehdy přešlapuje
jejich lhostejná nepřítomnost
 
                       Waclaw Oszajca
                       překlad Fratišek Xaver Halaš
 
Ježíšovo utrpení na kříži umenšit nemůžeme. Můžeme zmenšit jeho trápení z pronásledování druhých. („Co dobrého nebo špatného jste učinili i tomu, koho pokládáte za nejnepatrnějšího, mně jste učinili.“)
 
Je namístě se stydět za to, jak Ježíš dopadl uprostřed lidu božího. Je na místě se mnohonásobně stydět za to, že jsme téměř nedotčení Ježíšovým příběhem. Jako stále opakujeme čtyři první hříchy z Gn 3.-11. kap., tak neustále křižujeme Ježíšovy bratry. (Kdo to nevidí, je slepý.)
Jak je to možné?
Jak to, že nás to nechává lhostejnými?
Kudy z toho ven?
 
Nejsme dobrými učedníky Ježíšovými.
Ve 20. století jsme se vytrestali. S hrůzou jsme zjistili, že náš hřích je větší, než jsme si mysleli (tak i apoštolové).
 
Říkali nám, že nás Ježíš vykoupil svou smrtí na kříži, a že máme druhým odpouštět, jinak nám nebude odpuštěno. Těchto dvou věcí bych si rád všimnul.
 
Po „Osvětimi“ jsme si znovu kladli otázky, jak je možné, že i křesťané jsou schopni páchat velké zlo, nebo k němu mlčet.
Proč v některých situacích nejsme schopní dostát svým ideálům? 
Jak to je s naší žádostivostí po moci, bohatství, slávě …?
A jak je to se zneuznáním, ponížením, strachem, s vinou …?
K čemu má sloužit trest, náprava spravedlnosti, obrácení, odpuštění a smíření a jak k tomu dojít?
Odpustit viníkovi nám nikdo nařídit nemůže. Ani sám sobě si v tom nemohu poručit.  
 
Díky Zimbardovu a Milgramovu pokusu jsme už konečně ochotní připustit, že patříme mezi ty, kteří se za určitých okolností mohou jednat zvrhle. /1
I Milgram psychologicky potvrdil to, co se po hrůzách minulého století obnažilo. Nespočetné statisíce vojáků, řemeslníků, obchodníků, úředníků, lidí chodících do kostela, milujících manželku a své děti -  poslouchaly příkazy svých autorit. Omlouvali se: „Rozkaz je rozkaz, autorita ví, co, proč a z jakého důvodu to nařizuje“. V každém národě, nejen v německém a ruském, to tak je, i v českém a židovském.
Kdo si myslí, že není mezi ohroženými, „už se veze“ (nebo je ohrožován zlem jiného typu).
(Ano, byli také tisíce těch, kteří s velikým rizikem pomáhali pronásledovaným.)
Kolikrát jsme i v církvi slyšeli: „Nadřízený zná důvody potrestání, vám to nebudeme říkat, šetříme pověst potrestaného“. Charakterově vadní tato tvrzení rádi opakuji (bývají rádi, že terčem nejsou oni).  
A pak i oni znovu ponižují oběť, když jí radí, že jí trest má být k růstu. To je odporné!
 
Jak je to s oběťmi?
Naslouchal jsem řadě znásilněných (fyzicky nebo psychicky) …
Převážně se stydí mnohem více než jejich mučitelé. Proč? Stydí se za svou bezmocnost, za své pošpinění a ponížení. Za neschopnost ubránit neporušenost svého těla, za bezmoc neubránit svou čest, za to, že se neobhájili proti pomluvám a nespravedlivým nařčením. Někdy za ponížení, že jim nikdo nevěří.
„Vždyť se přiznali“, cynicky tvrdí dodneška někteří komunisté o obětech 50. let, které byli mučením donuceny vypovídat proti svému svědomí.
O ponížení židů, cikánů a dalších obětí za války, o ponížení ukřižovaných Armének v Turecku, o strašně ponížených obětech v Sovětském svazu, v Africe … už skoro nemám sílu mluvit.  
Pokud mi bude rozum sloužit, nezapomenu na scény z některý filmů. Např. jak se ve filmu „Kladivo na čarodějnice“ kněží z děkanátu nezastali svého souseda faráře Lautnera u svého biskupa (a to nebyli u výslechu ani na mučidlech). Nezapomenu na film „Goyovy přízraky“ na bezmocnost a ponížení nevinných, na film „Je třeba zabít Sekala“ - jak byl zbitý ještě „pochcán“ mučitelem (omlouvám ze za sprostý výraz).
Je možné, že se některých lidí taková ponížení nevinných netknou? 
 
Ježíš byl znásilněn nehroznějším způsobem.
Ukřižování nebylo oběšením. /2
 
Ukřižovaní pomalu umírali i řadu dní, když jim mučitelé dávali napít, aby se na mukách odsouzenců mohli kochat pocitem, že jsou bohy nad životem a smrtí popravovaného.
Ježíš byl nejvyšším veleknězem úředně, liturgicky, posvátně, neomylně prohlášen za největšího zločince a kacíře.
Nikdo se jej nezastal.  
Něco jiného je strach - důvěrně svůj strach znám. Neodsuzuji apoštoly.
Pronásledování nevinného je strašné, jde-li o naše blízké, je to příšerné. Ale ještě horší by bylo, kdybych byl pronásledován a mučen já.
Jen mámy a řada dalších statečných na svůj strach nedbají.
 
Ježíš si zvolil ukřižování dobrovolně. Nebyl také vůči mučitelům bezmocný. Navíc žil ve veliké blízkosti Boha. Jeho utrpení je poněkud jiného druhu než ostatních znásilněných. (K tomu se ještě vrátíme v neděli.) Ale jeho smrt nás má vyburcovat k úsilí pracovat dnešního dne a následných dnů na lidštějším světě.



/1   Zimbardův pokus jsem nedávno připomínal (80% lidí hrozí, že za určitých tlaků budou jednat bezprávně a krutě).
Miligram při svém pokusu pozval dobrovolníky ke zkoumání snášení bolesti. Tomu, který bude zkoumán, mohou zvyšovat sílu elektrických šoků. Samozřejmě mohou s udíleným šoků kdykoliv přestat, nikdo jim to nebude vytýkat. Milgram posadil na židli herce, který ale žádné šoky nedostával. Zkoumáni byli naopak ti, kteří měli trápit druhého. Dobrovolníci zvyšovali  elektrické šoky, až herec na židli začal křičet. Psycholog chválil mučitele: „Výborně, tohle je důležité, ještě zvyšte sílu elektřiny, ještě víc!“ Herec - mučený - prosil o slitování: „Přestaňte, už to nevydržím“. Miligram vybízel mučitele: „Neposlouchejte ho, zvyšujte šoky!“
Přestože účastníci pokusu neměli důvod k ubližování člověku na židli, přesto, že jim bylo řečeno: „Kdykoliv můžete s elektrošoky přestat“, téměř nikdo nepřestal. - Protože je k mučení vybízela autorita.   
 
/2   Při velkopátečních obřadech letos jsem korpus Ukřižovaného pověsil na oprátku šibenice. To je sice neskonale slabší pojetí té potupné popravy, ale chci, abychom se nechali alespoň trochu vykolejit. My, katolíci, jsme vůči ukřižování otupěli, už se za ukřižování nestydíme, máme za to, že „Ježíšovi kříž sluší“ (nosíme jej i jako ozdobu).