6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,12-15 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 8,5-17; 1 P 3,15-18; J 14,15-21
Datum: 21. 5. 2017
K pochopení prvního čtení je důležité si promyslet celou 8. kapitolu (Sk 8).[1]
Jáhen Filip si troufl jít vyučovat do Samařska a byl přijat.
Mág Šimon se nechal pokřtít, toužil po „moci“ …
Učit Ježíšově nauce je základním posláním všech učedníků. To ale není možné bez přijetí Ducha a jeho darů.[2]
Málo rozumíme tomu, co přijetí Ducha svatého znamená, proto po Duchu ani netoužíme.
Kdo si všiml Ježíšovy výzvy k prosbě za přijetí Ducha po podobenství o vdově a nespravedlivém soudci a přijal ji za svou? (Srv. Lk 11,13)
 
K druhému čtení.
Přeje si Bůh naše utrpení?
Jak tomu porozumět?
 
Přál si Bůh ukřižování Ježíše?
Umučení Jan Nepomuckého?
Pronásledování Ježíšových učedníků po ukamenování Štěpána?
Vypálení Lidic?
Pronásledování spravedlivých v 50. letech?
 
Mnoho našich trápení má svou příčinu v našich chybách. Pokusím se k tomu něco říci.
 
Kdo by toužil po nějakém trápení.
V církvi se ale často snášení utrpení vychvaluje.  Z bezradnosti a neporozumění! 
 
Opomenutí důležité věci se nám často vymstí.
K porozumění biblickému vyučování je třeba určitého klíče, trpělivosti a práce. Přeskočíme-li některou vyučovací lekci, brzy narazíme na některá místa v Bibli, kterým nerozumíme. Nebo se v životě dostaneme do situace, ve které nejsme schopni se správně zachovat. 
 
Všímáme si, že Bůh své služebníky vybavil a vyzbrojil proti zlu. (Vzpomínáte? Mluvili jsme o Mojžíšovi, Eliášovi,  Elizeovi, Ježíšovi a jeho učednících …) 
Mnoho lidí si toho ale vůbec nevšímá. Když se pak setkají s nějakým trápením - tak, aby nevypadali hloupě nebo aby Bůh v případě utrpení nevypadal bezmocně, vyhlašují, že utrpení je záslužné.
Chyba jejich tvrzení pramení v podcenění a nepromyšlení Ježíšových slov.
 
Uvedu příklad Ježíšových slov: „Kdo nemá v nenávisti otce a matku, není mne hoden“ nebo s tvrzením:
Uhlazenější verze zní: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Tu snadněji odkýváme, ale její důležitost pro život snadněji přehlédneme. Drsná verze vyprovokuje pečlivého ke zkoumání smyslu. Kdo nebere boží slovo vážně, kdo si myslí, že je nepotřebuje, nic se nedozví.   
Apoštolové mnohá Ježíšova slova podcenili (my ještě více). Např. slova o budoucím pronásledování. [3]
(Ježíš věděl, že se nebudou bránit a nevyužijí jeho výbavy proti zlu.) Apoštolové byli přesvědčeni, že v Ježíšově království budou u moci. Udělali to, co my - jak něčemu nerozumíme, vytěsňujeme to. Vážná varování často přehlížíme.  
 
Dříve apoštolové před velekněžími prohlásili: : „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Sk 5,29n),  
na Ananiáše a Safiru si Petr troufl (srv. Sk 5,1n.), ale už ne na velekněze po ukamenování Štěpána. [4]
Apoštolové než by se postavili veleknězi - raději snášeli pronásledování a bezmocně přihlíželi pronásledování ostatních Ježíšových učedníků.
Ježíšovu výbavu proti zlu učedníci nepředali další generaci, neukázali, jak se lze bránit násilí mocných. Místo aby o Ježíšovi svědčili mocnými skutky jako Eliáš a  Elíša, prohlásili utrpení za milé Bohu. [5]
 
Úctyhodný starý kněz v tomto týdnu na svátek sv. Jana Nepomuckého kázal o nezřízené svévoli krále Václava IV. vůči arcibiskupovi Jenštejnovi a jeho generálnímu vikáři J. Nepomuckém.
U stolu jsem pak nadhodil povolnost některých našich církevních hodnostářů vůči tomu, který si dnes na Pražském Hradu hraje na krále. Odpověděl: „Já mám co dělat se svými hříchy, než abych posuzoval jednání jiných“. 
 
Už po projevu minulého presidenta na pouti ve Staré Boleslavi začali někteří naši biskupové prohlašovat, že presidenta nebudou nikdy kritizovat. [6]
Vzpomněl jsem si na rady představených a kolaborujících kolegů: „Církev nemá mluvit do politiky“.
Na otázku: „Byl Jan Baptista politickým vězněm“ (za kárání Heroda), neodpověděli.
 
Vládcové všech dob si osobují moc pro sebe a nikomu se nechtějí odpovídat. Církevní hodnostáři se proti ni často stavěli, ale také často jen kvůli vlastní moci.
Mnoho vládců (se nechalo polít křestní vodou, ale nestalo se Ježíšovými učedníky) si osobovalo nárok na co největší moc nad lidmi. A mnoho duchovenstva jim k tomu ministrovalo.
Příčinou umučení Jana Nepomuckého byl dávný, vlekoucí se dluh biskupů: pojmenovávat dobro dobrem, zlo zlem a svědčit o Ježíšově Pravdě (nejen ze svých lidských sil).
 
K evangeliu jen krátce.      
Komu vyhovuje výraz „přikázání“, ať si jej ponechá. [7]
Nám lépe zní „pokyn“. Láskyplné radě milujícího se sami zavazujeme.  
 
Mnoho katolíků se řídí jen „Desaterem“ ...
Proč jsme „Desatero“ označili za „přikázání“? 
 
Stačilo by v manželství vůči partnerovi jen dodržovat Desatero?
Máme-li někoho rádi, zajímáme se o jeho názory, chceme si s ním rozumět. Rádi vyhovíme milujícímu i milovanému.
„Kdo mě miluje bude dbát a zachovávat má slova.“
 
Jak mnoho nás miluje Bůh?
Mnoho katolíků si udržuje armádu svatých k přímluvám u Boha.
Jsou světci milosrdnější než Bůh?
 
Bůh rád obdarovává druhé jako nikdo jiný.
Může nás obdarovat dalšími dary? Jak hospodaříme s tím, co nám dal?
 
Co si od něj přejeme jako další dar?
 
Stojíme o nového Průvodce - Ducha svatého?
Co od něj čekáme?
Je duchem Pravdy, touží nás do Ježíšova pravdy uvádět.
 
Nakolik ho známe? Nakolik v nás už přebývá? Líbí se nám to?
 
Budeme se ptát na to, čemu rozumíme?
 
Toužíme po tom, být v Otci a Synu? 
 
Koho to zajímá?
 
Co si odneseme z pouti s Janem Nepomuckým? (V Letohradě slavíme pouť s Janem Nep.)
 
Až budeme opět říkat: „Pane, řekni jen slovo, a naše duše bude uzdravena“, budeme naslouchat a vyhlížet to slovo? Které to asi bude? 



[1] Ježíš učedníkům svěřil poslání: „Jděte do celého světa a všechny vyučujte evangeliu.“ (Mk 16,15)
Ale apoštolové se šest let nehnuli z Jeruzaléma. Až pronásledování je vypudilo.
(Připomínám dřívější vyučovací lekci:  Velkněz měl k Ježíšovým učedníkům respekt - pro jejich moc uzdravování. Po ukamenování Štěpána ale apoštolové proti veleknězi rázně nevystoupili. Důsledkem bylo  pronásledování křesťanů.  
 
[2] Základní formou křtu je pokřtění dospělého. Mnoho pokřtěných v dětském věku ale nepřijalo Ducha, zůstávají duchovními trpaslíky.
 
[3] Posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.
Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. 
Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život.  Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.
 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.  Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo nemá v nenávisti otce a matku, není mne hoden. Kdo nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.  (Srv. Mt 10,16-41)
 
[4] Připomínám: Pavel vzkřísil Eutycha (Sk 20,9-12) ale Petr nevzkřísil Štěpána. Pavel dočasně oslepil kouzelníka Elimase (Sk 13,6-12), ale Petr stál před veleknězem jako bezmocný.
Na ženy, které si nechali - v pro ně zoufalé situaci - udělat potrat, si troufáme, ale do demonstrací proti porušování ústavy, omezování demokracie a svobody nechodíme. 
 
[5] Skončili jako při Petrově pokusu chůzi na vodě. (Petr se začal topit, a k dalšímu pokusu se už neodhodlal.  A ani nikdo z ostatních apoštolů na hladinu nevstoupil.)
 
[6] Vybízí-li nás někdo k modlitbě za politiky, ať také dodá, že modlitba nemá pohnout s Bohem, ale nás(!) má pohnout k dalšímu činu. Třeba k odvaze pojmenovat lež a porušování práva mocnými.
Mocným jejich moc náramně chutná, sami se jí nevzdají.
 
[7] Lze dětem poručit, aby milovali své sourozence? Mohu si přikázat mít rád sebe, jako mě miluje Bůh? měli sebe nebo druhého milovali druhého.