Slavnost Nanebevstoupení Pána

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sk 1,15-18; Ef 1,17-23; Mt 28,16-20
Datum: 28. 5. 2017
Co pro nás a pro náš život Nanebevstoupení znamená?
Co řekneme potomkům, když se nás zeptají, jaký užitek nám Nanebevstoupení přináší?  
 
Vzkříšení je triumfem života nad smrtí a naším hříchem. [1]
 
Vzkříšení a nanebevstoupení jsou rehabilitací Ježíše, který byl tehdejší oficiální církví prohlášen za neznaboha a zločince a byl odstraněn potupnou smrtí.
To, že Vzkříšený vyhledal učedníky, nám přineslo veliké ulehčení a novou naději …
 
Je nám třeba si dávat bedlivý pozor, abychom byli opatrní a uvážliví a neopakovali Kaifášovu chybu ...
Je ohromné, že se Bůh neurazil, nezlomil nad námi hůl, když jsme Ježíše odmítli. Máme za co mu dobrořečit … 
 
Ježíš je pro nás nedozírným bohatstvím.
Řekl nám o Bohu vše, co potřebujeme k novému způsobu života vědět. Prakticky nám ukázal, jak si Bůh představuje pěkný lidský život. [2]
Probral s námi všechny vyučovací lekce, vše nám vysvětlil a zadal nám úkoly na budování vztahů a dal nám prostor pro práci na božím království.
Je ochoten nás stále vyučovat a vést k umění života.
Ale také věděl, že jsme příliš velkými suverény, že si v něčem nedáme poradit, dokud si opět nenatlučeme nos.
Řekl nám vše, co měl říci – jednou!
A to stačí.[3]
 
Ježíš se nám dostatečně věnoval, nenechal nás jako sirotky, poslal nám nového Průvodce, který je velice ochotný nás uvádět do Ježíšovy pravdy. Je už jen na nás, zda si od něj necháme napovídat …
 
Ježíš je trochu v podobné situaci s námi jako rodiče novomanželů (ti nemohou dětem radit, jak mají žít -pokud je děti nepožádají o radu).
Jsou-li děti dobře vychovány, mají dostatečnou výbavu. Budou-li se řídit Ježíšovými radami do manželství, vybudují si vztah, který je ponese a bude je těšit. [4]
 
Ježíš zná psychologii, ví, že nevyžádaná rada nefunguje ...
Ale, neptat se, může pro nás být dokonce tragické …
 
Velice by se mně líbilo, kdybych měl možnost si s Ježíšem někdy konzultovat některé věci.
Jan Masaryk vyprávěl, že se děti mohly táty na cokoliv ptát. Ale když se ho ptaly, co některé cizí slovo nebo pojem znamená, táta se nejdříve ptal: „Hledal jsi ve slovníku nebo encyklopedii?“ …
Kdybych se ptal Ježíše na něco, co nám už řekl a nechal napsat, také by mě řekl: „Nebuď líný, vyhledej si, co jsem k tomu řekl; pan farář dvakrát nekáže“.
 
Uvědomme si, jakou potíž s námi Ježíš má. V mnohém si nedáme říci. Ježíš od nás odešel do exilu.
Exil je také náboženským pojmem.
Židé říkají: „Šechina - boží přítomnost - je v exilu“.
Po vystavění chrámu Šalomoun řekl: „Bože, dobře vím, že ty nemůžeš bydlet v domě z kamení. Ale ať zde přebývá šechina – tvá přítomnost …“
Izraelité přišli vlastní vinou o chrám. Vědí o své nepoddajnosti o Bohu a přiznávají, že se od nich šechina vzdálila – je v exilu. 
Ježíš je také v exilu.
Vyprávějte dětem o náboženských exulantech, např. proč J. A. Komenský odešel do exilu.
Vyprávějte jim o sv. Vojtěchovi, jak by se byl rád vrátil do Čech. Jak se i vracel, když Čechové slibovali, že jej budou poslouchat - ale Češi vybili jeho rod …
Ježíš by se rád z exilu vrátil mezi nás, ale (nejen, že naši předkové vybíjeli jeho rod) dodneška na něj v mnohém nedáme.  
Pokusím se to doložit na několika málo příkladech.  
Ježíš slíbil, že se k nám vrátí. Ti, co nečtou Písmo, si myslí, že s jeho příchodem nastane konec světa. Mohl bych uvést, kde je to napsáno jinak, ale nebudu nikoho rozmazlovat. Vydáme-li se na houby, třeba několik hodin v lese hledáme, kde houby jsou (nikdo nám neřekne, kde je viděl). Proč podobně nehledáme v Bibli?
Ve starších eucharistických modlitbách stojí: „Na tvůj druhý příchod, Ježíši, čekáme“.
(Na příjezd vlaku čekáme na nádraží. Nemůžeme jít vlaku naproti, i když má třeba zpoždění.)
V novějších eucharistických modlitbách už konečně říkáme: „Tvůj druhý příchod, Ježíši, připravujeme“.
Už se konečně hlásíme k práci.
Ježíš přislíbil, že mezi nás opět přijde, jeho vize božího království není utopií jako marxismus.
Ježíš chce přijít, ale má podmínku, přijde, až o něj budeme skutečně stát. Ne až budeme dokonalí, ale až budeme ochotní se jím nechat vést.
 
Kaifáš byl upřímně přesvědčen, že až přijde Mesiáš, předá mu velení a bude mu ministrovat, sloužit. Jenže Mesiáše nejen nerozpoznal (zapřísahal se, že Nazaretský rozhodně Mesiášem není), ale podle zavraždil nevinného.
My bychom asi Ježíše neukřižovali - je to už zakázané - ale nakolik na něj dáme? Myslíte, že bychom mu my předali kormidlo?
Kdybychom jej rozpoznali, nemohl by ani při bohoslužbách kázat (nebyl vysvěcen ani na jáhna).
Kdyby Ježíš začal světit ženaté chlapy jako kdysi, to by bylo pohoršení…, církev by se roztrhla …
Proč se v mnoha věcech nenecháme Ježíšem vést?
Některé úkoly jsme splnili (po mnoha stoletích) např. otroctví bylo zrušeno, děti mají mnohem lepší postavení než před dvěma tisíci léty. Ale např. otázku rovnoprávnosti žen nemáme vyřešenou.
„Nemohu k Vám přijít“, by možná Ježíš řekl. „Mé matce byste nedali stejný důchod, jako máte vy pánové. Nepracovala méně než Josef. Každou neděli vyznáváte: „Věřím v Boha“, ale nakolik na mě dáte? Jak to, že vám nevadí nízká starobní penze vašich maminek, babiček, manželek a sester? Neslyšeli jste, co jsem řekl v Matoušově evangeliu 12:47-50? Chlapi, jak to, že necháváte manželsky pracovat víc, než kolik pracujete sami …?“
 
Je skvělé, že s námi Bůh i po ukřižování Ježíše i nadále mluví, že „neutáhl šrouby“, nezmenšil příděl své lásky a přízně k nám.
O to víc si máme vážit jeho přátelství, ale poučeni dějinami - chybami - si dávejme pozor na svou nebezpečnost.
Nůž, oheň, auto jsou velkým přínosem, ale to vše může být nesprávným používáním nebezpečné.
Já jsem nebezpečný!: sobě, druhému i božím plánům.
Mám být požehnáním, ale ohrožuje mě - mimo jiné - falešná sebejistota, že mám víc pravdy než druhý. (To byla prapříčina Ježíšovy smrti.)
 
Začali jsme přípravu na novou příležitost k přijetí Ducha svatého. V sobotu budeme mít svatodušní vigilii. Ptáme se, zda a jak se necháváme ponořovat do Ducha božího. Jak naslouchat a nepřeslechnout jeho „napovídání“.
Máme se na co těšit ... 
V druhém čtení jsme slyšeli: „Bůh vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete mít o něm správné poznání“.
To je další podnět k osobní modlitbě. Ta nás může pohnout k dalšímu činu. 
 
Už ze základní školy víme, že s darem je třeba pracovat. Učitel za nás nebude dělat to, čemu se máme naučit, co si máme osvojit. Pěkné manželství nám rodiče ani nikdo jiný neobstará.
Boží nabídka je velkolepá ...



[1] Ježíše na kříž nepřibyly naše hříchy (to, že kluk na někoho vyplázne jazyk nebo ukradne lízátko, dokonce ani běžná vražda), ale jediný hřích – pyšná a nenávistná náboženská nesnášenlivost zbožných (a vlastních) lidí! Ježíš ji označuje za hřích větší než hřích sodomský (o tom jsme mluvili podrobněji). (Srv. Mt 11,16-24, opravte si text – místo „činit pokání“ si dosaďte „neobrátili se“.) 
[2] Ježíš je největším Učitelem moudrosti. Potvrdil moudrost „Mojžíšovu“ a sám k ní mnoho přidal.
Ukázal nám krásný příklad života.
Dal nám pokyny a příklad jak žít v bratrství s lidmi, jak komunikovat, jak se domlouvat na spolupráci, jak s druhými vycházet, jak řešit vzájemné nedorozumění a střety, kudy vede cesta ke smíření s lidmi i s Bohem, jak dojít k nápravě.
Jak vybudovat pěkné manželství, co je obětavost a co nerozumnost, co je velkorysost a co slabost, co je dospělost, odpovědnost a co je manipulace s druhým atd., atd.
Jak pracovat na stavbě božího království.
 
[3] Kdysi se říkalo: „Pan farář dvakrát nekáže“. (Kdysi měl kněz jen jednu mši a jedno kázání.)
Jsme odpovědní za to, co slyšíme! (Od rodičů, když mají pravdu. Od lékařů, právníků, partnerů … Nebudeme se moci obhajovat, že jsme to a to neslyšeli.
Ježíš nám řekne|: „Tvůj pětiletý kluk ti řekl pravdu. Mám ti pustit video? Ale tys syna okřikl, že je drzý. Kluk na tebe nekřičel,ale tys byl drzý na něj.“
Malým dětem je třeba některé věci říkat ne stokrát, ale tisíckráte, např., aby zdravili. Co jim nestihneme vštípit do 12. let, se už později těžko napravuje.  
Paní Dr. Jiřina Prekopová říká o situaci, kdy se dítě řítí svým nerozumným jednáním do neštěstí (např. sedmnáctiletého syna očarovala starší žena, která už vystřídala řadu chlapů a kluk s ní žije): „Posaďte syna ke stolu a s vážnou a klidnou tváří mu řekněte, je to špatné řešeni … Řekněte mu to jednou. Ne víckrát.“
To je zajisté pro rodiče velice těžké. Ale dalším opakováním nic nezmůžeme.
Vyprávěli jsme to před dvěma dvacetiletými děvčaty – ty řekli rodičům: „Prosíme vás, neříkejte nám takové věci jednou, ale desetkrát“. 
Vyprávěli jsme to před dvěma dvacetiletými děvčaty – ty řekly rodičům: „Prosíme vás, neříkejte nám takové věci jednou, ale desetkráte“.
Nejsme malými dětmi, ale někdy Ježíše umlčujeme, jako někdy i apoštolové.
Snad patříme mezi ty, kteří, Ježíše prosí: „Pane, říkej nám to vícekráte“.  
Nejsme malými dětmi, ale někdy Ježíše umlčujeme, jako někdy apoštolové.
Snad patříme mezi ty, kteří Ježíše prosí: „Pane, říkej nám svá upozornění vícekráte“.
 
[4] Snoubencům říkám, aby si už před svatbou našli tři nebo alespoň dvě osobnosti, s kterými se mohou poradit v situacích, kdy si neporadí sami – podle Ježíšovy rady (Mt 18,16-18). Těmi moudrými mohou být také terapeuti v manželské poradně. Někdo si nechá poradit, jiný ne.
Někteří, častěji chlapi, nechtějí např. jet na Manželská setkání. Jsou zbabělí, dozvěděli by se možná, že ne vždy si počínají v manželství nejlépe.
Říkáme si, že ke křesťanskému manželství nestačí být pokřtěn, biřmován a mít svatbu v kostele, ale je třeba přijmout Ježíše za svého Přítele, Lékaře a Supervizora. Máme na koho se obracet.