Slavnost Nejsvětější Trojice

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 34,4b-6.8-9; 2 K 13,11-13; J 3,16-18
Datum: 11. 6. 2017
Opakování:
Je obtížné a nedostačující mluvit o Bohu lidskou řečí. Jak vypovědět jeho jedinečnost a krásu?
Ale Bůh sám k nám začal o sobě vyprávět lidskou řečí. [1]
Víme, že mluvíme-li o Bohu, matematika nám mnoho nepomůže, Bůh je mimo jakékoliv počty.
Výpověď, že Bůh je jeden a je jedinečný, je pro nás osvobozením. Nemusíme mít obavy, že bychom nějaké božstvo opomenuli, a tak si zadělali na průšvih.
Říkáme-li, že Bůh není „samotář“, ale žije ve společenství (v Trojici), v kterém jeden myslí na druhé a dává jim přednost, je to pro nás dalším důležitým poznáním, když slyšíme, že jeho obrazem můžeme být jen ve společenství s druhými (srv. Gn 1,27).
V manželství, v rodině, v komunitě, ve společenství s druhými máme zobrazovat „společenství v Bohu“. Každý víme, že spolupráce s druhými je vyšším uměním než um a práce jednotlivce. [2]
 
Škoda, že úryvky některých biblických textů používáme jen na podporu svých teologických tvrzení (správných), ale jejich zjevující obsah o milosrdném Bohu už nepřijímáme do svého života.
 
V prvním čtení slyšíme o druhém pokusu o uzavření smlouvy Hospodina s Izraelem ...
Hospodin představuje: „Jsem Hospodin (Hospodář), Bůh milosrdný a milostivý (štědrý -ten, který rád obdarovává), shovívaný, velmi laskavý a věrný“.
 
(Porovnáváme si, zda rozumíme jednotlivým slovům podle biblického vyučování, nebo zda si je vykládáme podle svých nápadů a pocitů.)
 
Pravdivost tohoto „Jména“ božího - tak, jak se nám Bůh představuje - bychom si měli ověřit a je-li pravdivé, měli bychom si je dobře pamatovat a používat je v modlitbě jako jednu ze zásadních pravd (vět) o Bohu.      
 
Jde Bůh uprostřed nás? (Nebo je jen kostele?) Vnímáme to? Těšíme se z toho?
Bereme tento dar vážně?
Ukazujeme dětem jak se boží péče pozná? [3]
V čem jsme bohatší oproti těm, kteří boží přízeň nevidí? [4]
 
V úryvku prvního četní je vypuštěn v.7.:   „(Bůh,) který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“
Protože náš překlad popírá předchozí verš o Bohu milosrdném, byl vynechán - ale tím podporujeme náš dojem, že Bůh není milosrdný tak, jak Písmo hlásá. (Hanba nám.)
Místo: „stíhá vinu“ si dosaďte: „dohlíží na nápravu vin otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ [5]
 
Mojžíš se proti Hospodinu neprovinil, a přesto prosil: „Bože, odpusť naši vinu a náš hřích“, nedělal se lepším než je jeho lid.
Platí o něm: „ Mojžíš (jeden z nejvzdělanějších lidí všech dob) byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“ (Nu 12,3)
 
Bůh od Abraháma postupně víc a víc - podle chápání lidí - ukazoval Izraeli krásu své tváře. (Dříve by tu krásu nesnesli, nerozuměli ji, odmítli ji. Dodneška určitý typ lidí „vyžaduje“ tvrdého, neúprosného Boha a milosrdenství vůči některým lidem zakazuje.)
 
Ježíš je dalším zjevením Boha milosrdného. („Kdo vidí mne, vidí Otce.“ - Srv. J 14,6-11)
Ježíš mezi nás přišel také jako člověk. „Chodí“ uprostřed nás, žije s námi.
To je velikým přínosem; snadněji si např. představíme Ježíšovo manželství s námi, než s Hospodinem - jehož Tvář jsme nikdy nespatřili a nelze si ji představit.
 
Duch boží a jeho činnost nejsou starému Izraeli neznámé. Ale nová nabídka pomoci Ducha božího, o které Ježíš mluví, je opět dalším bohatstvím pro ty, kteří o ni stojí a učí se s Duchem spolupracovat. 
 
Bůh se nám věnuje v nepředstavitelné míře, zatím toho o jeho milosrdenství a milostivosti víme jen trochu.
Co dál - po zjevení Trojice?
Nepřehlédněme výzvu apoštola Pavla: „Radujte se z Božího přátelství, zdokonalujte se a buďte přístupní napomínání …“     
 
Před týdnem jsem připomínal, jak je důležité si kontrolovat, zda máme stejné pojetí o důležitých biblických pojmech. Kdyby tomu tak nebylo, nápověda Ducha by nám nebyla nic platná (rozumíme přísloví: „Jeden o koze a druhý o voze“).
 
Dnes opět slyšíme pojmy: „pokoj“, „milost“, „víra“, „spasení“, „soud“.  
 
Šalom je souhrnem, plností všeho obdarování od Boha. V Písmu je nesčetněkrát zmiňován.
Škoda, že jsme šalom přeložili jako „pokoj“. 
Máme pocit, že máme hlavně dávat druhým pokoj, nikoho neznepokojovat, neříkat nic, co by mohlo druhé znejistit, provokovat.
Proroci mnohokráte strhávali falešnou zbožnou masku vládcům, lžiprorokům, kolaborantským kněžím i nevěrnému lidu. [6]
 
Ježíš je knížetem pokoje, ale je také největším z proroků.   
 
Máme si zkontrolovat čím je šalom pro Ježíše. [7]
 
-   Ježíš i po vzkříšení zdravil apoštoly: „Pokoj vám.“ (Lk 24,36)
 
-      „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“.  (J 14,27)  
 
-      „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." (Lk 12,51-53)
 
-      „Blahopřeji tvůrcům pokoje, budou nazváni syny Božími“. (Mt 5,9)  
 
-      „Vejdete-li do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám.
     Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: `Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží´. Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji, než tomu městu.“ (Lk 10,5-6.10-12)
 
-      „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (J 14,27)
 
-      „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5,9)
 
Škoda, že se u nás šalom neujal jako program. (Lze vymyslet lepší pozdrav, přání, prosbu a modlitbu?)
 
Jak vážně bereme Ježíšovo nabídku pokoje?
Když o něj prosíme a přijímáme Ježíšův pokoj - zavazujeme se k šíření jeho pokoje?
 
Co pro nás pozdravení pokoje při liturgii znamená?
Liturgové přemýšlejí, kam pozdrav zařadit. Přimlouvám se až po požehnání. Ježíš nás při své Hostině vrcholně obdarovává … a po požehnání - které je dalším ujištěním žehnajícího o Boží štědrosti - jsme vybaveni k odhodlání být tvůrci Ježíšova pokoje. Pozdravením pokoje ubezpečujeme druhé: „Chci s tebou jednat tak, jako Ježíš jedná se mnou, chci se k tobě chovat tak, jako bych jednal s Ježíšem.“
Smyslem setkání lidu božího a Ježíšovým záměrem jeho Hostiny je naše sjednocení s Ježíšem a s bratřími.
My pastýři (duchovenstvo, představení, rodiče, učitelé …) máme „jít před druhými (před stádem)“, máme nejen vyučovat, ale také ukazovat, jak a čím se šalom vytváří.  
Zatím často naše bratrství a úcta jednoho k druhému kulhá na obě nohy. Jsme nemocní povýšeností, zbabělostí a neupřímností.
 
Šalom bourá: povyšování, manipuluje s druhými, nelaskavost, netaktnost, nepevnost, strach, zbabělost …
Ustupování zlému podporuje násilí jakéhokoliv druhu.
Jak bychom mohli vnášet Ježíšův pokoj do společnosti, když nejednáme podle Ježíšova příkladu?
Když jednáme neurvale a drze se slabšími a hrbíme se před mocnými? 
 
Několik lidí řeklo: „Byl jsem zbabělý, když president prohlásil: ,Popelníček by nebyl?´ Měl jsem říci, ,Pane presidente, tady se nekouří´.“ 
Ustupování za každou cenu, typu: „Ticho, ticho, hlavně aby se tatíček nezlobil“, není dobré.
Ježíš za druhými neběhal, aby jim vše znovu a znovu vysvětloval.
 
Jsme odpovědní za vzájemné vztahy, umět si přiznávat chybu a omlouvat se, patří do naší výbavy k soužití s druhými. Ale máme také druhého bránit před vlastním podezřením a před pomluvami. 
 
Pokoj není klidem za každou cenu, může se stát nebezpečnou frází, dokonce manipulací. 
Samozřejmě máme být moudří, máme vědět, kdy má smysl ustoupit a nepřít se za každou cenu.
Evangelia nám poskytují mnohá svědectví, jak Ježíš jednal (i se svými odpůrci).  
 
Co je to za přání, modlitbu, a prosbu: „Milost Pána Ježíše Krista, láska boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi?  - druhé čtení.
To je odkaz na výbavu, kterou nás Ježíš obdarovává a s kterou nás posílá k lidem.
 
Nikodém byl zbožný a slušný člověk, ale Ježíšovo vyučování pokládal za nedůležité. (Jeho rozmluva s Ježíšem mohla trvat několik hodin. V záznamu evangelia je jen pár bodů.)
Nikodém Ježíšovi neporozuměl, kladl mu málo otázek. Měl pocit, že Hospodin už Izraelitům vše řekl - a on - Nikodém to má vše nastudované (má přinejmenším „doktorát z teologie a církevního práva“).
Proč by měl Hospodin dávat svého syna k pověšení kůl (to přece církevní právo nedovoluje a církevní soud by nic takového nikdy nedovolil) … 
Měl o sobě a o Veleradě příliš veliké mínění! Apoštolové měli podobné mínění o sobě: „Ježíši my tě budeme bránit, je přes naše mrtvoly“. (Srv. J 13,37b) [8]
Až po odsouzení nevinného Nejvyšším církevním soudem - jehož byl členem - se Nikodém vyděsil, konečně dal Ježíšovi za pravdu a stal se jeho učedníkem.
Všechna čest Nikodémovi!
 
Jak dlouho jsme my hájili nebo hájíme nespravedlivé soudy mocných?. (Ze zbabělosti, kariérismu nebo lhostejnosti.)
Léta jsem po svých učitelích a po svém tátovi opakoval, že Hus, Luther a další reformátoři byli kacíři. Měl jsem za to, že papežové a další církevní autority určitě měli k odsouzení těchto pánů pádné a spravedlivé důvody …
Až za dlouho jsem se reformátorům omlouval.
Janu Pavlu II. jsem pak byl později vděčný, že je rehabilitoval a odvolal jejich prokletí.  
 
Uvěřit Ježíšovi znamená dát mu za pravdu svým jednáním, přijmout jeho postoje k Bohu i k lidem. Než k tomu dojdeme, dá samozřejmě dost práce. [9]



[1] My dospělí také mluvíme s dětmi a domluvíme se s nimi. A děti si o nás udělají nějakou představu - tu si stále rozšiřují a upřesňují. Neřeknou, můj táta je pro mne tajemstvím.
My kazatelé zase budeme vyprávět dojemné a zdánlivě zbožné líčení o sv. Augustinovi, jak přemýšlel o Boží Trojici a jak mu bylo řečeno: „Spíše lasturkou přečerpám moře, než ty pochopíš tajemství vnitřního života Boha. Tím budeme opět uklidňovat sami sebe i posluchače, že nad božím sdělením nemusíme přemýšlet. (V Písmu podobná tvrzení nenajdeme.)
Lékař si nedovolí pacientovi prohlásit: „Vaše nemoc je pro mne tajemstvím“. To faráři mluví o tajemství, když někomu neumějí odpovědět na jeho otázku.
Začne-li nám Bůh něco vyprávět, své vyučování dovede do cíle, neskončí ve slepé uličce, v bezradnosti jak věc vysvětlit.
Často další text v Bibli ukazuje jak určitému tématu vyučování porozumět.
 
[2] Kolektivní sport, umění (duo, trio …, natož muzika mnohačetného celého orchestru) je vrcholným uměním. Dnešní věda a její výzkum, ateliéry všeho druhu, kolektiv pracovníků ve firmě, medicína, atd., je postavena na spolupráci s druhými. Je nemyslitelná bez druhých.
 
[3] S dětmi máme mluvit, jak se pozná, že je má maminka, táta, prarodiče rádi, že na děcko myslí … Pak není těžké s dětmi mluvit o Bohu.
 
[4] My vidoucí se nepovyšujeme nad slepé, ale jsme vděční za to, že vidíme. Když se nám komunisté posmívali, že my „věřící“ jsme hloupí, věděli jsme své a nenechali si vnutit pocit méněcennosti.
 
[5] Dětem můžeme odkázat dědictví blahé nebo neblahé. Majetek nebo dluhy, zdraví nebo nemoc (některé nemoci dětem uženou rodiče), svobodu nebo nesvobodu. Hřích a vinu druhému odkázat nemůžeme. Výraz dědičný hřích jsme dávno opustili, není biblický, sám Bůh tvrdí, že hřích je osobní a nepřenosný:   „Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. Ez 18,20Jr 31,29-30 (srv. Ez 18,1-24)
Bůh dohlíží na uzdravení a nápravu vin hříšníka v co nejkratší době – nejlépe už za života provinilce.
New Age je laciné. Není schopné přijmout odpovědnost za sebe, za svůj život. Popírá vinu a hřích, tvrdí, že nic není špatně. Naše trápení je podle něj následek jednání našich předků. Je to nelogické, vinu strká na druhé. 
Když se vyznavačů New Age zeptáte na příčiny světových válek, na plynové komory, neodpoví. Nestavejí proti zlu. Nezastávají se nespravedlivě stíhaných. Aby se vyhnuli odpovědnosti za své činy, hlásají převtělování. Jsou nevzdělaní, nevědí, že v náboženstvích, které převtělování vyznávají, je převtělení trestem.
Východní člověk je hluboký, viny nepopírá. Vyznavači New Age nebudují hluboké vztahy (např. v manželství), soužití je jen na pár let, maminka bude stejně po smrti něčím úplně jiným, dítě, manžel zrovna tak. Vyznavači New Age hlásají všeobecné objímání, ale lidem, které se jim nepodaří získat (třeba partnera v manželství), nasadí psí hlavu, označí jej za člověka prolezlého zlem a vyženou ze své blízkosti.     
 
[6] Např.: „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka
až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ (Jr 6,13-16n)
Protože neposlechli, znovu Jeremiáš naříká a varuje: 
„Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V domě, který je nazýván mým jménem, postavili ohyzdné modly, a tak jej poskrvnili. V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl. (Jr 7,30-31)
Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti. Od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ (Jr 8,10b-12)
 
[7] Šalom není ani eiréné - klid zbraní, ve kterém se ovšem připravuje další válka, neboť pro Řeky byl boj ctností), ani pax - určitá právní jistota pro svobodné Římany, která se ale netýkala neřímanů nebo otroků (žid mohl být ukřižován), není ani naším mírem, který chápeme jen jako nepřítomnost války (komunisté tvrdí, že jsme za jejich vlády 70 let žili v míru, někdo tvrdí, že na Ukrajině není válka …).  
Šalom je porozuměním, harmonií se sebou, s druhými, s Bohem, s přírodou, s celým kosmem. Je plností všech božích darů. Šalom je naší, budoucností o kterou usilujeme, cílem, ke kterému směřujeme.  
 
[8] Po okupaci Československa Hitlerem u nás začaly platit Norimberské zákony o židech a česká komora právníků, lékařů a inženýrů vydala prohlášení: „Souhlasíme s tím, aby Židé z našich oborů odešli a už nikdy se do nich nevrátili!“ Rok předtím, by naprosto nepřipustili, že by něco takového byli schopni!
 
[9] Naše biskupská konference pozvala na Velehrad, na slavnost Cyrila a Metoděje 5. července 2017, jako hlavního celebranta kardinála Ouelleta, prefekta Kongregace pro biskupy, který odvolal trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka.
Myslím, si, že kdyby žil kardinál M. Vlk, že by se mu to nelíbilo.
Je to od našich biskupů ignorace vůči římskému biskupovi Františkovi, nebo tah proti němu?
Před roky naši biskupové slavili s Bezákem (i na Velehradě) bohoslužby a navzájem se zdravili „Pozdravením pokoje“. Co pro ně slavení liturgie znamená - zavazuje nás k přátelství a věrnosti nebo to je jen taková nezávazná hra na bratrství?