15. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 10,17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,10-11; Ř 8,18-23; Mt 13,1-23
Datum: 16. 7. 2017
Slovo je nejdůležitější komunikační prostředek. [1]
Když jsme se narodili, nic jsme neuměli. Ale skrze učení jsme mnohého dosáhli. Sám Bůh o nás svým slovem pečuje v nejširší míře.
Jdeme životem poprvé, učíme se „za pochodu“, děláme chyby. Bůh s tím počítá. Je si jistý svou péčí. Do manželství vstupují většinou lidé, kteří nikdy v manželství nežili. Bůh svěřuje děti rodičům, kteří nejsou profesionály (první dítě je pokusným králíkem) a děti přežijí.
 
Boha poznáváme především z naslouchání jeho slovům. (Srv. Řím 10,17)
My sami bychom nepřišli na to, co nám Bůh zjevuje.
Vděčnost za Boží slovo zaujímá velikou část našeho dobrořečení.
 
Ježíšovo vyučování je geniální. Podobenství je modelem. 
Kdo jednou slyšel Ježíšovo podobenství a výklad, porozumí mu (i analfabet).
 
Všichni tenkráte viděli a znali, jak roste obilí, každý pracoval na poli. [2]
Kdo nejde s dětmi nebo vnuky na pole a neprozkoumá s nimi kolik stébel a kolik zrn vyroste z jednoho zrna (to je důležitější než jít na pouť), zanedbává Ježíšův způsob vyučování. 
 
O podobenství o rozsévači jsme vícekráte mluvili. (Pro ty, kteří začali číst „Poznámky“ nedávno, posílám v další příloze „Poznámky“ minulých ročníků k 15. neděli v mezidobí.)
 
Poctivě se ptejme, jakého výnosu ze slova božího chceme dosáhnout? Podle péče, kterou slovu božímu věnujeme, se dočkáme velikosti úrody. Bůh nám slibuje velikou pomoc: „Kdo má, tomu bude dáno …
 
Na dvou příkladech z našeho života si můžeme všimnout výsledků našeho křesťanství.
Prvním příkladem je naše schopnost vzájemného porozumění a umění dobrého soužití.
 
Ve svém životě jsem potkal jen málo lidí ubližujících druhým vědomě.[3]
Většina lidí se snaží jednat dobře. Ale myslet něco upřímně a s nejlepším úmyslem ještě nemusí znamenat, že jednám vždy správně. Jenže vyslechnout opačný názor na mé jednání a přijmout, že jsem druhému ublížil, je obtížné. Mám přece jako farář, rodič, manžel, učitel… dobré úmysly.
Někdy šlápneme druhému na nohu, aniž jsme si toho všimli. Uznáme-li chybu, omluvíme-li se, může dojít k usmíření a nápravě. Snažíme-li se o poctivost a uvěří-li nám ten druhý, že jsme mu ublížili neúmyslně, mohou se zranění zahojit.  
Jak se dobrat k poznání, kdy má pravdu ten druhý a kdy mám víc pravdy já? Není to snadné a samozřejmé. Však k tomu Ježíš stanovil přesné pokyny a pravidla. [4]
Vícekrát jsem se v kostele omlouval farníkům za své i nevědomé chyby. Omlouvám se i dnes. Těm, kterým jsem ublížil, se omlouvám a omluvím osobně.
 
Naše náprava křesťanů může začít jen u každého z nás. Jen když se budeme pečlivěji řídit Ježíšovým učením.
 
K posouzení velikosti úrody z božího slova si za druhý příklad vezměme úroveň našeho soužití v manželství a rodině.
Mnoho lidí se pohoršuje, že se polovina dnešních manželství rozpadne (rozpady párů bez svatby jsou ještě četnější).
Ale náš ideál křesťanského manželství je pouze pro některé: pro poučené a ty, kteří se touto cestou odvážně vydávají.
V dějinách lidstva tento model – manželství ve dvou a na celý život – nebyl obvyklý. Ani v současném světě většina manželů podle tohoto modelu nežije.
Nám Bůh ukázal tuto krásnou možnost a nabízí nám k tomu svou pomoc. My sami bychom si na tak náročný vztah netroufli. Proto na konci svatebního slibu prosíme: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Dosáhnou jej pouze pracovití a věrní božímu slovu. 
Mnozí lidé západní kultury by si také přáli manželství s jedním partnerem, ale pokud se někdo neřídí božími pokyny, nebo křesťanskou (západní) kulturou, soužití, manželství se mu nemusí povést. 
Ptám se snoubenců: „Kolik znáte manželství, o kterých byste mohli říci: Takové manželství bychom si přáli?“ (Nikdo neuvádí velké počty. Řeknou-li: „Třeba jako moji rodiče“, jsem velice potěšen.) [5]
 
Někteří lidé nevědí (ani od nás), že v Ježíši můžeme mít osobního přítele svého manželství (my jsme si jej vybrali za svého Učitele, Lékaře našich duší, Mistra a Supervizora našeho manželství).
Někteří se ohrazují: „Nemluv nám do života!“  
Ti, kteří se pohoršují nad rozpadem manželství jiných lidí, se mohou ptát, jaké je jejich manželství...
 
Opět se – jako vícekrát v dějinách – pohoršujeme nad druhými a nehledáme chybu u sebe.
Církev dlouho a dlouho zanedbávala sociální otázku. [6]
Naši úctyhodní katoličtí předkové se místo péče o dělníky a chudé silně strašili zednáři. A nechali se přepadnout fašisty, nacisty a komunisty. Ti pak zničili, co se dalo.
 
Dnes jsem překvapen některými křesťany, kteří straší hnutím feministek a homosexuálů.[7]
Jak by feministky nebo homosexuálové (mimochodem vyšli z našich heterosexuálních rodin) mohli zničit naše rodiny? Čeho se bojíme? To tak málo důvěřujeme síle božího slova a boží pomoci?
 
Tisíce a tisíce Němců se za Hitlera zachovalo odvážně. Za komunistů jsme byli velice utiskovaní a mnoho lidí obstálo. I Ježíš říká, že zlo ohrožující nás zvnitřku, je nebezpečnější než zlo zvenku (srv. Lk 12,4).  
 
Ježíš o nás stále pečuje (při každém slavení jeho svatební hostiny – při Večeři Páně – jej prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše (našeho manželství) bude uzdravena.“ Pokaždé si můžeme odnést k promýšlení a osvojování do života další klenot životní moudrosti.



DOBROŘEČENÍ  JAKO   ŽIVOTNÍ  STYL
 
     Mnoho lidí na světě živoří v těžkých podmínkách. Někteří se snaží alespoň něco si urvat pro sebe, jiní žijí bez jakékoliv naděje. Další pokládají život za veliký dar a snaží se pomáhat potřebným. Z čeho lze k tomu čerpat odvahu a obětavost?
Jelikož nás nad jiné zaujala osobnost Ježíše, chceme vědět, z čeho rozdával on.
     K porozumění Ježíšovi ale potřebujeme také znát duchovní bohatství Izraele, z kterého Ježíš vyrostl (nespadl z nebe jako meteorit).
 
Dobrořečení nad dary života (první stupeň modlitby)
     Ježíše neslo přátelství Otce, rodiny a přátel, byl na světě rád. Vyrostl ve veliké kultuře dobrořečení, hebrejsky „beracha“. Odmala viděl, jak jeho rodiče jeden druhého navzájem chválí a děkují si.
Představuji si to takto: „Ježíši“, říkal Josef, „těšili jsme se s maminkou, až se narodíš, ale Bůh se ještě víc těší na každého člověka. Budeme spolu objevovat, jak nádherný svět nám připravil.“
     Od rodičů i v synagóze Ježíš slyšel mnohá dobrořečení Hospodinu za krásu stvoření a bohatství života. „Děti,“ učil pan rabín, „Bůh nám říká: ,Jsem tu pro vás´. Pečuje o nás víc než naši rodiče. Bůh slouží nám, ne my jemu! Bůh není závislý na naší vděčnosti a na našich modlitbách, ale modlitbou mu dobrořečíme za jeho přejícnost.
     A pokračoval: „Děti, pamatujte si, být milován a umět mít rád je největším bohatstvím. Doma jste se od rodičů naučili, jak se pěkně chovat k druhým. Spolu se budeme učit stokrát za den si všímat, čím vším nás obdarovává Bůh a hodní lidé. Uvidíte, jak mnoho jsme bohatí. Osvojíte si dobré mluvení o Bohu a lidech. Pro člověka, který umí žasnout nad pozorností druhého, je taková modlitba snadná.“ 
     Před slavností dospělosti rabín říkal klukům: „Bůh nás pozval k dotváření světa, umí – jako nikdo jiný – ocenit cokoliv dobrého, co se nám podaří. Ale pamatujte si, moudrý je ten, kdo ví, že jeho cena spočívá ne v jeho výkonu, ale v pozornosti, kterou mu Bůh prokazuje. Pro každého z nás Bůh stvořil svět a dal nám jednoho druhému. Klade nám na srdce, abychom s tímto bohatstvím dobře hospodařili a střežili je před zlem v sobě i okolo nás.“
     V této kultuře Ježíš vyrůstal.   
     I my si v Bibli všímáme, co dobrořečení znamená a co obnáší. Z žasnutí nad štědrostí Boha vychází naše děkování, obdiv, chvála, oslava, velebení, vděčnost, ocenění za velikost stvoření a tvoření, úcta, uznání nezasloužené péče, vyznávání jedinečnosti Hospodina … K dobrořečení patří i prosba a žehnání (obojí je ale třeba biblicky osvětlit).
     Ježíš je pro nás největším učitelem. Od něj víme, že i my neobřezaní jsme z královského rodu
a že všichni lidé jsou božími dětmi. Od něj víme, že všechna krása stvoření, nesmírné množství odstínů barev, vůní, tvarů, zvuků, chutí …, naše děti, rodiče, naši drazí jsou osobním darem Boha každému z nás. Zažíváme zázrak, zahlédneme to, co je za naším tělesným zrakem – skrze dar se my obdarovaní setkáváme s Dárcem. „Jsem rád, že se ti líbí tento mrak, muzika, dobré jídlo, věrný přítel …“, říká Stvořitel, „těšil jsem se, že to oceníš a budeš tím potěšen.“
     Je příjemné být středem pozornosti milujících a Milujícího.
     Bůh je velkorysý – a nezahanbuje nás tím, že nás má rád víc než my jeho.
    Takto obdarovávaní pak i my toužíme rozdávat. Těší nás žít pro druhé, učíme se pro ně vymýšlet různé pozornosti, aby věděli, že je máme rádi.
     Jedním z největších darů od Boha jsou pro rodiče děti. Bůh rodičům svěřuje to nejcennější, co má. Je pro nás ctí, že můžeme – jako rodiče – být dětem prvními a nenahraditelnými učiteli o Bohu. To, co děti o Bohu slyší doma a v kostele, jim žádná univerzita neposkytne.
     Malé děti zajímá to, co jim chutná a co jim je příjemné. Od toho začínáme, říkáme jim např.: „Chutná ti pomeranč? Je od Boha ...“
     Později se s dětmi ptáme dál: „Kdopak asi ty pomeranče vypěstoval? Jestlipak se má ten pan sadař dobře? Je zdravý? Má ženu a děti? Důvěřuje Bohu? …“ Při společné modlitbě táta Bohu děkuje za všechno, co pro ně maminka dělá, a maminka děkuje za tátovu péči o rodinu …
     S většími dětmi si už můžeme povídat o tom, co pomerančovník potřebuje ke své úrodě …
„Strom dostal program k životu od Tvůrce. My pomeranče vyrobit neumíme. My jsme dostali jiný program …“
     „A kdo dal program Tvůrci?“, zeptal se Jáchym ze čtvrté třídy (ví, že země byla kdysi žhavou hmotou bez života). Zatím mu stačila odpověď: „Bůh je první programátor.“
     Podporujeme děti v objevování, žasnutí a vděčnosti. Učíme je základům naší kultury (zdravit druhé a usmát se na ně, poděkovat, poprosit, pochválit, umět se rozdělit, nabídnout pomoc potřebnému, zastávat se slabších, přiznat a napravovat své chyby, omlouvat se).
     Než naše děti poprvé přijmou pozvání ke Stolu Páně, mají za úkol spočítat cenu nedělního oběda (potraviny, tepelnou energii, práci maminky a těch, kteří pomáhají s vařením). Ptají se, jak dlouho
na oběd pracuje táta a jak dlouho maminka. „Děti,“ říkám jim, „ale to, kolik peněz stojí oběd, je jen malou částí toho, co u nedělního stolu dostáváme.“
     Nic nepokládáme za samozřejmost. Dospělé prosím, aby spočítali něco z toho, co dostali od svých rodičů za ta léta, než sami začali vydělávat (jídlo, ošacení, část provozních nákladů na bydlení, cenu jízdenek do školy, cenu velkých dárků …), a pak aby dětem vyprávěli, k jaké sumě peněz došli. A dětem řekli: „To vše je, děti, jen malou částí (jako viditelná část ledovce v moři) z toho, co mně dědeček s babičkou dali.“ Penězi nelze vyčíslit hodnotu úsměvu, pohlazení, vlídného a pěkného prostředí domova, to, že nám rodiče dali příklad charakterního jednání nebo že nás vedli ke vkusu.
     Základní slovní formou biblického dobrořečení je vyjádření: „Chvályhodný je Hospodin, který …“, „Velebíme tě, Bože náš (dobrořečíme, oslavujeme …). Nejen v žalmech se s dobrořečením často setkáváme.
     Čím víc obdarování za den objevíme, tím více nám stoupá dobrá nálada. Jsme opojeni božím duchem (jinak a víc než třeba při ochutnávce dobrých vín).
Znáte lepší antidepresivum?
 
Dobrořečení za boží slovo (druhý stupeň modlitby)
     Ježíš vyrostl v pozoruhodné kultuře dobrořečení – v žasnutí nad tím, co od Boha dostáváme,
za pozornost Boha k člověku a za jeho slovo.
     Pohané si božstva představovali podle svých vládců a těm poddaní za řeč nestáli. Izraelité si vážili, že s nimi Bůh mluví. Vzpomínáte? – „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11)  
     Biblické osobnosti se snažili Bohu porozumět, naslouchali, hledali, ptali se, někdy se Bohu vzpírali – to vše patří ke vztahu a rozhovoru. Často jejich odpověď vyústila dobrořečením.
     V Bibli najdeme celou řadu dobrořečení. Dobře známe chvalozpěv Zachariášův nebo chvalozpěv Ježíšovy matky – a i tyto modlitby vycházejí ze starých izraelských berachot.
Mnohé biblické modlitby dobrořečením začínají i končí, např. modlitba Davidova (1 Pa 29,10-20).
Ježíš svůj život označil za dobrořečení Otci (J 17,1n).
     Mnohokráte Ježíš dobrořečil Otci: nad chleby a rybami (Mk 6,41), bral děti do náruče a „žehnal jim“ (vyslovil nad nimi berachu – Mk 10,16), děkoval Otci, že myslí na „maličké“ (Mt 11,25-27), u hrobu Lazara řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“ (J 11,41), při Velikonoční hostině dobrořečil Otci nad chlebem a kalichem (Mk 14,22-24).
    „Ježíši“, říkala Marie synkovi, „to je dobře, že náš tatínek není němý, co všechno nám vypráví …, a co teprve nám o nás a o sobě vypráví Bůh. Nikdo jiný o nás nemluví tak pěkně jako on.“
     I my svým dětem odkrýváme krásu biblických příběhů. Jsou to o perly světové a náboženské literatury.  To, co naše děti slyší doma a v kostele o Bohu, jim neposkytne žádná univerzita.
(Helenka ze třetí třídy mě potěšila: „Nejraději mám příběh o Davidovi a Jónatanovi.“)
Ježíš nám k vyučování Mojžíše a Proroků přidává své vyučování. Učí nás mluvit s Bohem inteligentně a pečlivě.
Zkoumáme, čím pro Ježíše byla práce, setkávání s lidmi a s Otcem, modlitba, půst... Učí nás, že Bůh nepotřebuje rádce ani lobbisty. Ví, co potřebujeme, nemusíme ho přemlouvat. Stačí ho poprosit o něco jednou. Ušetřený čas máme věnovat úsilí o porozumění jeho plánům a prosit o pomoc k jejich uskutečnění.
     Setkání s někým, koho si vážíme, kdo nás má rád a s kým si rozumíme, nás povznáší. Mojžíšova tvář po setkání s Bohem tak zářila, že musel před lidmi nosit závoj (srv. (Ex 34,29n). Také Ježíšovi
při setkání s Mojžíšem a Eliášem před Bohem zářila jeho tvář (srv. Mt 17,2). Jeho učedníci vídali,
jak Mistra setkání s Otcem proměňuje a prosili ho, aby je naučil se s Bohem podobně setkávat (srv. Lk 11,1 ).
     Nasloucháme-li Božímu slovu, necháme-li se osvítit Boží moudrostí, objevujeme, proč a k čemu nám Bůh své dary dává a jak s nimi máme hospodařit. Čím déle někoho známe, tím víc poznáváme jeho názory a čím dál víc si s ním rozumíme. Můžeme dobře odhadnout, co by nám v určité situaci řekl nebo poradil. Bohu můžeme v mnohém porozumět. 
     Spolupracujeme-li s Bohem, děláme svým počínáním Bohu čest – pak o nás platí, že jednáme jako „boží lid, královské kněžstvo, zvláštní vlastnictví a můžeme být jeho chválou, okrasou a věhlasem“. (Srv. Dt 26,28-29)
Objevujeme, co jsme dříve nevěděli, co nás dříve ani nenapadlo. Kdo Ježíše přijal za svého Učitele a Mistra života, učí se od něj pracovat, modlit se i slavit. Každá naše dobrá práce a činnost může být oslavou Boha. Chceme od Ježíše odkoukat a přijmout jeho životní náhled, postoj, životní styl. Objevujeme novou krásu života. Nahlížíme, že jsme milovanými dcerami a milovanými syny božími. Od Ježíše se učíme ušlechtilému jednání dcer a synů královských.
 
     K dobrořečení patří také prosba – ale ne ta pohanská. (S mocnými sousedy je radno dobře vycházet, proto se pohané snažili získávat přízeň božstev, usmiřovat si je, zavázat si je. Obětovali božstvům – dávali, aby dostali. Před pár roky podobně někteří dávali paní Nagyové, sekretářce premiéra, šperky a kabelky. Proč? Aby od ní něco získali!)
Bůh z nás nedělá žebráky. Ani od maminky jsme si nemuseli vyprošovat oběd, ani tatínek nemusel
od maminky pro nás nic vyprošovat. Prosili jsme jí třeba o jídlo – i když je pro nás už měla na stole – ale naše prosba byla projevem vděčnosti, nepokládali jsme její službu pro nás za samozřejmost. Kdybych nějakou maminku prosil, aby dětem vařila a prala, divila by se, z čeho ji podezírám, to vše přece ráda dělá!
     Už v hymnu o stvoření a zahradě Edenu slyšíme, že nám Bůh dal vše nejkrásnější, nic si nenechal pro sebe (jako panovníci a boháči). „Vše, co mám, je tvé“, říká. (Srv. Lk 15,31) „Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Srv. Mt 6,7-8) Naše prosby k Bohu jsou také projevem naší úcty a vděčnosti.
     Jak to, že lidé často Boha žádají, aby: „dal chléb hladovějícím, zabránil válkám, dal světu mír, aby dal moudrost politikům. Pokud já nebo prezident nestojíme o Boží pomoc, Bůh s námi nehne.
A nebude s námi manipulovat. „Bůh je milostivý, plný slitování, shovívavý, nejvýš milosrdný
a věrný.“ (Ex 34,6) Bůh svěřil svět nám, a nabízí nám svou pomoc. Máme ho prosit, aby nám(!) pomohl dělit se s potřebnými, aby nám pomohl stavět se proti zlu. Aby nám pomáhal zbavovat se strachu, když se máme zastávat ponižovaných a mocné upozorňovat na jejich chyby. Máme si ale všímat, za co především máme prosit. (Srv. např. Lk 11,13
     (Co myslíte, kterou modlitbu se asi Ježíš nejčastěji modlil?)
    
O žehnání budeme mluvit příště (potřebuji k tomu další prostor). Písmo nás učí, čím požehnání je, kdo smí komu žehnat, co žehnání vyžaduje od žehnajícího a co vyžaduje od toho, komu je žehnání zvěstováno.
 
Dobrořečení při slavení (třetí stupeň modlitby)
     Tomu se také budu věnovat příště. Alespoň zatím stručně:
     Už starému Izraeli Bůh nabídl přátelství, které přirovnal k manželství. Nikdy by nás nenapadlo, jak blízko si nás Bůh připustil, jak závratné místo máme v jeho srdci. Ježíš nám nabízí závratné porozumění s Bohem. Chce s námi být „jedno tělo a jedna duše“. Získal si naše srdce a my si chceme, krok za krokem, osvojit jeho způsob myšlení, mluvení a jednání. Přislíbil nám k tomu svou pomoc.
     Bůh je větší, než si myslíme …
     Modlitba dobrořečení není složitá a obtížná, je příjemná a krásná, a nejsme při ní roztržití.  
 
Václav Vacek



[1] Ve zprávě o stvoření světa nestojí: „Na počátku“, ale „V hlavě (berašt) stvořil Bůh nebe a zemi“. V Prologu evangelia Janova zřejmě máme číst podobně. Počátkem slova je myšlenka – Logos.
Setkávání s Bohem je především skrze slovo. Ne skrze obraz. Bible je audio nikoliv video. Židovská kultura se snadno obejde bez obrazů, není jimi rozptylována; o to víc se snaží pečlivě naslouchat. Obraz není jednoznačný. Bible mluví pečlivě (nenechme se mást opačným tvrzením o rozporném biblickém vyjadřování, to jsou příliš rychlé soudy).
 
[2] Mnohá pole Ježíšovy doby a v tamější krajině vypadaly jinak než naše. Často byla kamenitá, skály někde vystupovaly, hlína u nich byla jen ve slabé vrstvě. Ruční setí nebylo tak přesné jako setí moderními stroji.  Některá zrna dopadla na cestu, některá mezi kamení… v Izraeli vedle různého druhu trnitých keřů všude rostly jednoleté trnité keříky (dodneška jsou na políčkách beduínů vidět), které vyklíčí ze svých semen a svým objemem zaberou a zastíní velký prostor.
 
[3] V každé době se ale dost lidí nechává zmanipulovat propagandou, nekriticky poslouchá mocné a nechává se štvát proti těm, kteří jsou nespravedlivě označeni za „škodnou“ společnosti.
 
[4] Mt 5,23-24; Mt 7,1-5; Mt 18,15-17; Lk 17,3b-4
 
[5] Při jedné z návštěv pani Dr. Jiřiny Prekopové u nás na faře jsem jí ptal: „Co mají dělat rodiče sedmnáctiletého syna, kterého očarovala starší žena nedobré pověsti (jíž se neodřekla) a on si ji chce vzít za manželku?“
„Ať rodiče posadí syna ke stolu“, pravila paní Dr. Prekopová, „a řeknou mu: ,Máme tě rádi, máme víc životních zkušeností než ty, tu ženu si neber.´ Ať to synovi řeknou jen jednou. Vícekráte ne.“
Vyprávěli jsme to známým manželům, byly u toho jejich dvě dcery okolo dvaceti let. Ty řekly: „Naší, prosíme vás, neříkejte nám takové rady jen jednou, ale desetkráte“.
My říkáme: „Pane Ježíši, prosím tě, říkej nám své rady stále“.

[6] Sociální encyklika „Rerum novarum“ vyšla se čtyřicetiletým zpoždění po Marxově „Kapitálu“. Váhavě a pomalu se její učení dotalo mezi lidi. Dělníky se nám nepodařilo podchytnout. „Dělničtí kněží“ byli Římem brzy zrušeni. Socialisté nás předběhli a komunisté se pak prolhanou propagandou o péči dělníků dostali k moci. 
 
[7] Není těžké zjistit, jak mnoho jsme zůstali dlužní Ježíšovu učení o důstojnosti ženy, jak dlouho jsme ženám ubližovali a ponižovali je. S homosexuály jsme také jednali krutě. Když se feministky a homosexuálové dnes berou o svá práva a v ledasčem přehánějí (ale nedopouštějí se násilí, jakého jsme se na nich dlouho dopouštěli my), hlasitě proti nim křičíme. Neumíme si přiznat svou dějinnou vinu.
Kdybychom svým křesťanským životem ve společnosti získat větší vliv, případně většinu v parlamentu, mohly by některé zákony vypadat jinak. Zatím trapně a vztekle křičíme a poučujeme druhé, jak mají žít.