20. neděle v mezidobí a Slavnost Nanebevzetí Ježíšovy Matky

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 20,20-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 56,1.6-7; Ř 11,13-15.29-32; Mt 15,21-28; Zj 11,9a; Zj 12,1-6a; 1 K 15,20-27a; Lk 1,39-56
Datum: 20. 8. 2017
Dnešní biblické texty nás mohou pozvat k ujasnění si našich postojů k cizincům a přistěhovalcům.
 
Koho necháváme mluvit do našeho života, jaké knihy a texty čteme? Nakolik je pro nás důležitá životní moudrost Boha? Dáme na něj víc než na politiky, kteří neúměrně straší veřejnost utečenci hrnoucími se do Evropy? [1]
 
Bůh nemá žádné nevlastní cizí děti. Nemiluje jen ty, kteří jej znají a milují ho. [2]
Na mnoha místech v Písmu se Bůh hlásí i k pohanům a cizincům. [3]
 
Izrael i křesťanské z pohanských předků.
 
Ježíš přišel s novým učením. Věnoval se především těm, kteří prošli Mojžíšovou školou (bez maturity nelze studovat vysokou školu). Přesto mu i kananejská žena stála za to, aby zašel do pohanského kraje. (Je jako pastýř, hledající i jedinou zatoulanou ovci.)
Ježíš měl vytříbený slovník a vybrané a laskavé chování k lidem. V minulých létech jsme si říkali, že jeho „odmítání“ kananejské ženy, [4] je (psychologickou) zkouškou pohanky, nakolik stojí o Ježíšovu pomoc pro své dítě a co je sama ochotná udělat pro následování Ježíše.  
 
Jak v Ježíši kananejská žena rozpoznala „Syna Davidova“ (titul Mesiáše), když nenosil svatozář? [5]
 
Zdalipak by také Ježíš vážil cestu k nám, zdalipak o něj opravdu stojíme a nenechali bychom se odradit? [6]
 
Ježíšův přístup k pohanům a cizincům by pro nás měl být určující - pokud víme, co znamená bázeň před Hospodinem.
 
Opakuji, že už ve starém Izraeli měli cizinci určité postavení: měli statut hostů nebo přistěhovalců, mohli konvertovat (přijmout pravidla smlouvy Hospodina s lidmi a stvrdit je obřízkou).
 
Ježíš nebyl všeobjímající pacifista. Nelísá se k těm, kteří se k němu chovali a chovají nepřátelsky (známe jeho: „Běda vám …“), ale k hříšníkům, kteří o jeho pomoc stojí bez rozdílu náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace, se věnuje. [7]
Ale nikomu svou náruč nevnucuje.  
 
Pokládáme Ježíše za dovršení božího milosrdenství ve zjevení Tóry nebo ne?
  
Škoda, že řada křesťanů (i katolických), dokonce i hodnostářů, prohlašuje muslimy za bezbožníky a tvrdí, že mají jiného Boha než my. Své názory nadřazují nad Ježíšova slova (např. Mt 5,45). Místo následování Ježíše se mu klaní. [8]
 
V minulosti se mnoho Ježíšových učedníků vydávalo do pohanských zemí, aby hlásali evangelium a byli ochotní pro Ježíšovu věc položit život. (Museli se naučit řeč, žili v cizím prostředí nezřídka předsudečném, mnohdy i nepřátelském.) My se jich ve svém domácím prostředí dopředu děsíme. Samozřejmě, že jejich příliv bude velikou zátěží, a určitým nebezpečím. [9]
Ale můžeme si přece stanovit, jaké lidi potřebujeme (např. „kdo je ochotný vařit“) a klást si podmínky: „Vaše země vás vraží, ale my vám nabízíme pomoc. U nás má žena stejná práva jako muž …, za takových a takových podmínek jsme vám ochotní pomoci. Podepište, že budete dodržovat naše zákony a kulturu. Pokud se proviníte, ztrácíte nárok na místo v Evropě.“ Vymyslet dobrá pravidla je povinností politiků.
Izrael je zemí emigrantů. Nejvíc - půl druhého miliónu - jich je z bývalého Sovětského svazu. Kdosi se ptal předního izraelského politika: „Vy si myslíte, že tito lidé jsou Židé“? – „Dobře víme“, odpověděl, „že ani jejich dědeček nebo babička, Židy nebyli, ale v příští generaci už Židy budou.“ [10]
 
Proč si my křesťané nevěříme? Nejsme velice bohatí? Neznáme Ježíšova slova o síle jeho věci a o malém množství, které je schopno ovlivní ostatní? (Patřičná biblická místa si, prosím, doplňte.)
 
Jestli jsme nezískali ani vlastní potomky pro Ježíše - pak hledejme, kde jsme udělali chybu. (Srv. Lk 23,27-31) Jestli my nepomůžeme lidem ohroženým na životě, kdo jiný?
Navíc máme tak nízkou porodnost, že se bez emigrantů neobejdeme. [11]
 
Zapomněl jsem, kolik muslimů u nás už roky žije (17,5 tisíc?) - nejsou s nimi žádné problémy.
 
Dnes jsem se na svatbě potkal se salesiánem Ladislavem Nádvorníkem. Rok byl na Slovensku v rómských osadách. Stát valí nesmyslné peníze na řešení integrace Rómů bez výsledku. Státní úředníci tomu nerozumí. Řešením jsou misie. Několik kněží na Slovensku žije mezi Rómy. Řada Rómů už dokonce evangelizuje mezi svými … Ladislav mě velice potěšil.
 
„Vyznání víry“ je přiznáním se k Ježíšově práci pro potřebné. Ne k názorům ministra Chovance a dalších politických křiklounů na otázku přistěhovalců.



U nás ve dvou kostelích slavíme Slavnost Nanebevzetí Ježíšovy Matky. Čteme k tomu texty: Zj 11,9a; Zj 12,1-6a; 1 K 15,20-27a ; Lk 1,39-56
 
K prvnímu čtení.
Ženou oděnou sluncem …, s korunou dvanácti hvězd, je lid boží. Marii pokládáme za první dceru Izraele, ale také za svou velikou sestru mezi námi, učedníky Ježíše. My katolíci si potřebujeme hlídat přebujelý mariánský kult. Jinak Marii stavíme do pozice, která se jí nemusí líbit. 
Máme za to, že svému synu rozuměla. Nepotřebovala, aby Ježíš vedle ní chodil s kolárkem na krku. [12]
 
Myslíme si, že se Maria těšila z velikosti lidu božího, z královského kněžství všech Izraelitů a nechybělo jí nějaké zvláštní společenské - povrchní - světské nebo pohanské a výlučné postavení své osoby.
 
Návštěvníky Letohradu rád upozorňuji, že na náměstí máme mariánský sloup nejkrásnější v širém okolí. Ale také se někdy zmíním o nebezpečí soch a obrazů. [13]
Židé se bez nich obešli. Promýšlejí slova své Bible.
Za pár století Mojžíšova vyučování se stali lidem nejsoucitnějšího praktického náboženství a národem Knihy - my bychom řekli „intelektuálním národem“.
I Mariin chvalozpěv z evangelia podle Lukáše o tom svědčí! Marie byla nadšená z božího programu!! 
 
Ježíš svou matky brzy přerostl. A jí nebylo zatěžko před synem „zasednout do školní lavice“. (Proč je to zatěžko nám?)
Ježíšova matka by rázně odmítla náš pokus dát ji na hlavu nějakou plechovou pozlacenou čepici (korunu).
Váží si důstojnosti božích dětí, včetně té své. To ji bohatě stačí. Typuji, že se jí líbí pohádka „O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce“. Pták Ohnivák nesnášel zlatou klec. Ježíš ani jeho matka by na žádnou maškarádu nepřistoupili.
 
Ti, co nečetli Bibli, nepoznali velikost milosrdenství Boha. Opovrhli pokynem: „Neuděláš si obraz Boha, a začali jej trestuhodně zobrazovat jako starého muže. Promítali si do něj mrzoutství a tvrdost některých chlapů. A pak proti němu postavili milosrdnou Matku, která má obměkčit jeho srdce.
Kdo trochu Ježíšovu matku zná, ví, že by nás napomenula: „Nikdo není milosrdnější než Bůh. Kdyby se jej někdo pokoušel přemlouvat k nějakému většímu milosrdenství, byla by to velká opovážlivost“.
 
Neomlouvejme si své chyby v představách o Bohu poukazováním na „staré babičky“. Věk nerozhoduje. Jsou jen lidé přemýšliví a lidé pohodlní. Jsem vesnický člověk, mám velice rád „prosté lidi“ a nikdo mi o nich „nemusí nic vyprávět“. Vyhledávám jejich moudrost. Moje prabába nechodila do školy, ale sama se naučila číst, psát neuměla. Moji dědové a babičky měli jen pět tříd. Maminky se „jen“ vyučila švadlenou, ale celý život se vzdělávala čtením hodnotných knih. Mohu doložit velikou úroveň přemýšlení (v náboženství a politice) svých předků - vesnických lidí.
 
Ježíšova Matka se nás právem může vážně ptát - jako člověk, který neměl možnost navštěvovat školu, ale vzdělával se - jak jsme hospodařili se svým vzděláním, se svými hřivnami a jaký užitek přinášíme ze slov rozsévaného Rozsévačem. Celý život se můžeme vzdělávat v tom nejpodstatnějším.
Co by nám Marie poradila při pokusu jí zapálit v kostele svíčičku?
 
Možná: „Slyšel jsi někdy, slyšela jsi někdy, že Bůh věnuje závratnou pozornost i nepatrným?
Svět říká, že je rozdíl urazit žebráka nebo krále? Slyšel jsi mého syna říkat, že Bůh má jiné vidění, že kdo něco prokáže (dobrého nebo ponižujícího) i tomu nejposlednějšímu, jakoby to prokázal jemu? Slyšel jsi, že se Ježíš nikdy nezdobil pavím peřím a nad nikoho se nevyvyšoval, neboť nikomu neupírá jeho vznešenost dcer a synů božích?
Slyšel jsi, že Boží milosrdenství nikdy nepřestává? Tak proč o něm pochybuješ a sháníš nějaké lobisty, aby Boha přemlouvali? Myslíš si, že jsme někdo milosrdnější než on? Četl jsi někdy v Písmu, že Bůh stále pracuje a velkoryse své milosrdeství pokazuje těm, kteří o ně stojí? 
Slyšel jsi, že se Bůh směje pyšným a mocným a kácí jejich hloupé trůny? Že Bůh hladové sytí svou láskou, moudrostí a věrností? A že všechno pozlátko světa se jednou navždy rozplyne jako ranní mlha ve slunečním světle?
Slyšel jsi to? Svíčku od tebe nepotřebuje, ale posílá tě k potřebným. Můžeš se přidat k jeho velkolepému a osvobozujícímu programu.
 
Kdo to objeví, nemá potřebu se nad nikým povyšovat.
Nebude tykat žádnému Rómovi ani Vietnamci.
Nebude pomlouvat muslimy. Ani jinak věřící souvěrce.
 
„Cokoliv prokážeš druhému, pozdravíš-li jej, usměješ-li se na někoho, všimneš-li si děcka, pomůžeš-li komukoliv (srv. Mt 25,34-40)…, otvíráš tím dveře přicházejícímu božímu království.
Ty, který se prohlašuješ za mého (mariánského) ctitele, přemýšlej nad slovy mého syna: „Vládcové a mocní se všelijak naparují a povyšují, ale já vám říkám: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;  a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (srv. Mt 20,25-28)“
 
Ježíšova matka věděla, že boží království se vytváří službou jednoho druhému. Tato jedinečná krása ji nesla. Nic jiného už nepotřebovala.
 
Buď si z ní pohodlně a falešně uděláme přímluvkyni u Boha nebo s ní zasedneme mezi Ježíšovy učedníky.
Židé při vyučování dávají dohromady dvojice dětí. Jednoho bystřejšího a jednoho slabšího. Bystřejší vysvětluje látku tomu slabšímu. Získají tím oba. Nejvíce se naučíme tím, když učíme druhého.   Obojí pozice si můžeme vyzkoušet. Od Ježíšovy Matky můžeme mnoho odkoukat.
(Její slova zaznamenaná v evangeliích nepřevýší ani jediné slovo z údajných „mariánských zjevení“.)  
To, co se s ní a od Ježíše naučíme, můžeme pak předávat svým potomkům, lidem nekostelovým i migrantům (včetně muslimů).
 
Nanebevzetí Ježíšovy matky je potvrzením Božího příslibu, že s námi Bůh navždy počítá. Slovní formulace „Marie byla i s tělem vzata do nebe“ znamená, že nás čeká plnohodnotný život (oproti pohanským představám, že život po smrti bude už jen jakýmsi životem stínů).
 
Provázím-li své přátele Jeruzalémem (někteří jsou nekosteloví), necítím se dobře v kostele „Zesnutí P. Marie“ - leží tam socha mrtvé Ježíšovy Matky. (Co by na to řekli židé nebo muslimové? Ti ve svých synagogách a mešitách k modlitbě nepotřebují sochy a obrazy. Nás pak lehko mají za nevzdělané pohany neznající pokyny „Desatera“.)
O to víc mě těší přemýšlivé otázky dětí, které šibalsky řeknou: „Byla vzata do nebe i se svými šaty?
A měla-li v kapse kapesník nebo pětikorunu, dostaly se do nebe i tyto věci“?
Zůstáváme pozadu za svými dětmi. 
 
Jak krásný a vznešený je text Mariina chvalozpěvu!
Zkusme si jej znovu každý den v příštím týdnu pročítat. A prosme Ducha božího o pomoc, abychom slova této modlitby přijímali také za svůj program.
Můžeme patřit k Ježíšovým lidem, kteří si všímají jakkoliv ponížených a chudých a snaží se něco udělat pro jejich pozdvižení. Pak budeme smět patřit do množiny Boží nevěsty.  



[1] Litujeme oběti teroristů. V žádaném případě nechceme terorismus zlehčovat, ale zkusme si porovnat jejich počet s počtem padlých v ukrajinské válce. Putin není terorista?
 
[2] Co nás to napadlo říkat, že se křtem stáváme dětmi božími? I ďábel a Hitler jsou božími dětmi. (Ďábel a „synové Kainovi“ však do nebe nesmí.) Některé děti neznají své rodiče. My víme, kdo je naším „Otcem a Matkou“. Víme, že si nás Bůh přál a stále - nás hříšné - přijímá.
 
[3] Např. „Izraeli, Bůh tě miluje láskou věčnou! Očekává od tebe, že i ty si jej zamiluješ celou svou bytostí, a budeš mít k němu „bázeň“ - budeš zachovávat jeho pokyny a varování (zákazy) a budeš, jako on, milovat cizince a přistěhovalce.“  (Srv. Dt 10,12-22)
 
[4] Ježíšova slova v tehdejších souřadnicích nám zní dost odpudivě. (Pro Izraelce byl pes zvířetem nečistým, nikdo by jej nepohladil a nepustil přes práh.) Nadávka „nevěřící psi“ byla používána oboustranně. Žena se mohla lehce urazit a obvinit Ježíše, že její milovanou nemocnou dcerušku srovnává s čubkou. Ale ona naopak uznala, že je „nevěřící pes“ a že se mohla o Mojžíšovo učení zajímat dříve. Ale měla vysokou představu o Hospodinu - ani pohanům existenci a pomoc neupírá.
 
[5] Zdravotníci, záchranáři, hasiči, nosí ve službě uniformu.
(Dvě zdravotní sestry nosí svou uniformu, jedna je laskavá, druhá ne …
Páva si nespleteme se slepicí a jelena s laní. Na pekáči je už ale nerozeznáme.
Proč Ježíš nenosil uniformu? Nechodil obklopen ochrankou blesků, hromu, zemětřesení a sopečné činnosti -vzpomeňme první čtení z minulé neděle).
Někteří tvrdí, že uniformy řádových sester a duchovních mají přispívat k hlásání evangelia. Proč Ježíš nepoužíval nějaký „způsob reklamy“?
Proč duchovenstvo nevěří v sílu Ježíšovy „moci“ a nosí uniformy, odznaky svých hodností a používá světské a pohanské tituly? Ježíš je proti tomu a psychologie potvrdila, jak všechny ty parády přispívají k manipulaci. Kardinál Martini řekl: „Když vás delší dobu okuřují, kdo by se toho nenadýchal“. (Pro vonné látky používané v jeruzalémské svatyni Češi vtipně použili název „kadidlo“ - vědouce, jak Hospodin káral Izraelity: „Vaše vonění mi smrdí, nemohu je ani cítit, používáte je k pokusu o manipulaci se mnou - vaše liturgická gesta nejsou podložená poctivým životem.)“ 
Samaritánce Ježíš řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,23-24)
 
[6] Mnohokráte mi někteří vytýkali, že „kážu negativně“. Co by řekli na Ježíše a proroky? (Co říkají na Ježíše a na proroky?)
Sourozenci Karla Čapka svému bratu vytýkali, že píše „Dášenku“ a další roztomilé texty zatímco (tehdejší předválečné) společnosti „hoří koudel u zadku“. Karel později také psal varující texty, ale to bylo už pozdě. Víme, jak si na konci svého života „vypil až do dna pohár“ strašného zklamání a hořkosti.
Dnešní rozmazlená a hedonistická společnost není schopná přemýšlet a pracovat pro lepší budoucnost svých potomků. V mnohé míře se žene za zábavou, a i křesťané v kostele žádají „Slepičí polévku pro duši“.
 
[7] Ježíš se věnoval i veřejným hříšníkům a stoloval s nimi, učil ženy (dokonce i samaritánské nebo pohanské), žehnal dětem, dotýkal se malomocných a dalších rituálně nečistých.
 
[8] Před týdnem jsme slyšeli, jak se apoštolové Ježíšovi klaněli - ač je k tomu nikdy nevybízel - místo toho, aby jej následovali k „chůzi po vodě“.
 
[9] Moje generace začala ve větší míře adoptovat děti, znám řadu adopcí, které se „nepovedly“, ale proti adopci nebrojíme.
 
[10] V Kanadě se každé přistěhovalecké rodině celý rok věnuje jeden Kanaďan. Dospělí se musí naučit jazyk, dějinám a občanské výchově. Kdo projde zkouškou, je vítán. I Kanada tím získá. 
[11] Paní šla s třemi psy a hošíčkem. Dala se sní dohovoru jiná paní. Po chvíli se ptala hošíčka, kolik jich je doma v rodině. Maminka za kluka odpovídala: „Máme tři psy, dvě kočky, syna, manžela, já jsem osmá“. 
 
[12] Izraelité si považují toho, že jsou svobodnými syny božími. Neměli a nepotřebovali šlechtu. Všichni chodí do synagogy pěšky, všichni jsou pochováváni v prostém rubáši.
Na náhrobních kamenech jejich osobností je nanejvýš víc písmen. Ti, kteří si jich váží, nesbírají jejich kosti jako pohané, ale promýšlejí komentáře svých učitelů k Tóře nebo k životu.
 
[13] Jaké máte pocity, když provázíte nekatolíky nebo nekostelové lidi kostelem napěchovaným obrazy a sochy světců a relikviářů?
Nestačila by jedna socha nebo obraz Madony (jak o tom mluvil koncil)? A proč se znovu k těm umělecky cenným přidávají nevkusné a hrubě materialistické „milostné“ sošky P. Marie Fatimské a Guadalupské z jakési umělé hmoty? Aby byla sbírka úplná?
V mém milovaném Polsku to v kostelích narůstá (jezdím tam skoro půl století). Ale Němci nebo Rakušané mívají vytříbený vkus a smysl pro prostor k vnitřní modlitbě.
„Bude mít Bůh radost“, položil jsem otázku polskému františkánovi, „když mu zapálím svíčku?“ – „To záleží na vašem úmyslu“, odpověděl docela dobře. Ale co si o takovém Bohu mohou myslet třeba naši milí sousedé nebo spolupracovníci?
Mnoho muslimů si váží Ježíšovy matky. Vzali byste vzdělané židy nebo muslimy do kostela, kde před „Milostnou“ sochou nebo obrazem hoří svíčky nebo svítí žárovičky? Neuměl bych jim vysvětlit údajnou radost Boha ze světýlka. Nikomu se neposmívám, ptám se. Ve vážném rozhovoru o Bohu se setkávám s inteligentními lidmi. Esoterika a nejrůznější věštění mi připadají podivné. Židovství a křesťanství je pro mne vrcholem všeho poznání.