22. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Jer 20,7-9; Ř 12,1-2; Mt 16,21-27
Datum: 3. 9. 2017
Poznávání Boha přesahuje naše představy a lidské možnosti. Bůh je krásnější než tušíme.
Božstev se lidé báli (jako i svých krutých vládců). Bůh nám o sobě vypráví a pro nás to je nekončící řada překvapení. Až máme potíž tu krásu přijímat. 
 
Izrael žil uprostřed pohanských náboženství.
Bible je protináboženská!
Náboženskostí myslíme ideologické, lidské představy o božstvech a „pravidlech“ jak s božstvy jednat, získat si je, naklonit si je, udržet si jejich přízeň, jak usmiřovat jejich hněv a dosáhnout zrušení trestů. [1]
Tak se jednalo s mocnými vládci, tvrdými otci a autoritami všeho druhu.
 
Hospodin je naprosto jiný, je Tátou-Mámou, která slouží svým dětem a tvorům (stále s láskou pracuje). Jeho autorita nám poskytuje možnost se ve svobodě rozhodnout a přitakat mu svým životem.
Ale to pohanství – náboženskost – se v nás a okolo nás stále ozývá, máme je příliš zažrané v krvi.
Proroci hájili Hospodina a byli za to horlivými náboženskými autoritami pronásledováni.  
 
Kdo až v kostele slyší první čtení, nemusí být těmi slovy zasažen. Kdo si přečetl (nebo přečte) 19. kapitolu, zhrozí se toho, na jaké hrůzy Jeremiáš reagoval. [2]
 
Proroci byli vždy pronásledovaní. Zůstat věrný Božímu slovu – oproti mocným – je velice náročné a nebezpečné. Unést pronásledování od funkcionářů (synagogy, církve) a náboženského davu, který je manipulován vrchností, falešnými proroky a konzervatismem člověku vlastním, je skoro nad lidské síly.
 
Dříve lidé hubili vše, co se jim zdálo jako škodná (nejen vlky). Zdalipak – vyučeni Písmem – budeme někdy proroky hájit jako ty, kteří jsou pro zdraví božího lidu velice prospěšní?
Zdalipak někdy naši povýšenost (jak vše o Bohu známe) převáží bázeň před Bohem a úcta před odvahou a obětavostí proroků?
 
Onemocní-li někdo z našich blízkých, snažíme se mu dodat odvahy, povzbudit jej a potěšit, aby „neházel flintu do žita“.
Odchází-li někdo do války, snažíme se doufat, že se vrátí …
Umírajícímu už nelžeme a nevyprávíme mu báchorky …
S odsouzencem na smrt jsme asi nikdo z nás nemluvili.
Natož s katem.
Co bychom jim řekli?
 
Mnohokráte jsme mluvili o dnešním úryvku z evangelia.
Ježíš řekl: „Katané jsou připraveni smést každého, kdo mluví o Bohu jinak než oni, i Mesiáše.“
Petr začal Ježíše kárat (tak mluví řecký originál)… [3]
Před týdnem jsme slyšeli, jak apoštolové nemohli pochopit zabedněnost židů v jejich představě o Ježíši a Mesiáši. Ti lidé si od učedníků nedali vysvětlit, kdo Ježíš je. A pak se ukázalo, že ani Petr ani ostatní apoštolové si nenechali od „Syna Božího“ vysvětlit, jak Mesiáš dopadne. Dopředu hájili církevní autority i sebe („Svůj život za tebe položím,“ řekl svatý Petr, hlava apoštolů). Až do Ježíšova ukřižování jeho slova nepřijali.[4]
 
Před 30 roky mě veliký biblista Bohumil Bílý odkryl, že Ježíš neřekl: „vezmi svůj kříž“. Řadu hodin jsme seděli nad řeckým originálem. [5]
V předešlých rocích vyučování jsme to podrobněji promýšleli. (V archivu poznámek je možné si to vyhledat.)
 
„Kdo chce jít za mnou (kdo chce být mým učedníkem a ne učedníkem rabínů), vytrhni svůj stauros – kůl (vyjdi skrz kolovou hradbu, opusť „plot okolo Tóry“ – tradici otců, neboť Bůh na nic nezapomněl a nic do Tóry nedal zbytečně, srv. Dt 13,1) a přilni ke mně (následuj mě).“ [6]
 
Jsem znovu a znovu překvapován, jak lpíme na slovech „vezmi svůj kříž a následuj mě“ a na strašném výkladu, že nás Ježíš zve na popraviště. (Mnohokráte jsem o tom mluvil, neboť musím hájit Hospodina.)
 
Některá pohanská náboženství (i některé názory dnešních esoteriků) pokládají bídu, nemoce, úrazy, úmrtí, vraždy a války za trest od božstev, za karmu nebo předurčený osud a nechávají bídu člověka proběhnout jako trest, po kterém se člověk může dostat do vyššího stupně života. 
 
Ježíš pomáhal potřebným, a jeho misionáři nejprve sytili hladové, léčili nemocné a učili nevědomé. 
Tak činíme i my. A voláme o pomoc pro jakkoliv nespravedlivě pronásledované (i když jsou ubíjeni křesťané). Nevyhledáváme už mučednictví.
Jen v jednom případě nám zůstalo absurdní vychvalování utrpení. Je-li někdo pronásledován mocnými autoritami, tvrdíme, že je to dobré pro jeho duchovní růst a zrání.
Co za tím je? Strach z mocných? Kariérismus? Podlézání? Zbabělost Obava, že se mi se selháním autority zřítí vztah k Bohu a církvi?
Můžeme si to porovnat se strachem pojmenovat a oznámit šikanu od rodičovských autorit a postavit se proti nim. Je to patologické, nezdravé, ničivé.     
 
Autoritáři v nás vyvolávají strach, znásilňují nás svou ideologickou mocí.
 
Samozřejmě víme, že nás všelijaká protivenství zocelují (strom svou sílu a pružnost získává ve větru a ocel se kalí v ohni), ale už nevychováváme děti a necvičíme zvířata násilím a tělesnými tresty. Už Tóra přísně zakazuje mučení. (Až někteří pozdější papežové a světci je schválili.)
Jakékoliv vědomé ubližování je hříchem.
 
Tvrzení, jak některým světcům prospělo týrání a nespravedlivé ponižování a odsuzování od svých bratří je cynické a zvrhlé.
Kdo tvrdí, že scénář Ježíšova umučení napsal Bůh, že Hospodin k odpuštění našich hříchů potřeboval Ježíšovu krev, pomlouvá Boha. [7]
V našich možnostech poznání o Bohu je to trestuhodné rouhání a pomluva. Obrazy „Ecce homo“ a „Bolestné Ježíšovy Matky“ by byly zbytečné.
 
Potřebujeme si v tom udělat pořádek, jinak budeme mást ty, kterým máme zvěstovat boží milosrdenství (svými dětmi počínajíc). Je to přinejmenším otázka naší cti. 
 
Židé prošli strašným mlýnem „katastrofy“ (šoa) a mluví o Bohu jinak než dříve.
Kdo četl něco o koncentrácích a navštívil je, oněmí hrůzou. Mnoho těch, kteří tím peklem prošli, nakonec – třeba po desetiletích – spáchali sebevraždu. Nemohli o tom mluvit před druhými.
Naše omlouvání nebo vychvalování určitého utrpení je přinejmenším teologicky nemocné (krotím se před silnějšími výrazy). Ponižuje oběti a velice jim ubližuje. Nejvíce si ošklivím zrady, zbabělosti a lhostejnosti.
 
Vracím se k otázce, jak mluvíme s nemocnými a umírajícími.
Co bychom řekli Ježíšovi, když naříkal v Getsemanech?
Zkusme si pár slov napsat (abychom viděli svá slova černá na bílém). [8]
      
Elie Wiesela si ze všech spisovatelů cením nejvíce. Kdo klade tak hluboké otázky jako on? Teď vyšla jeho skvělá knížečka „Svítání“. [9]
 
Vedle tragedie židů a těch, kteří byli hrůzostrašně poníženi a zlikvidováni, jsme někdy hloupými mluvky.
 
Nemáme pořádek v tom, co je a co není účastí na Ježíšově kříži. 
 
Židé po Osvětimi už mluví jinak než dříve. I oni byli v minulosti – přes všechny pogromy – vedeni k záslužnosti utrpení. Ale mluvit lacině k trpícímu, jak je utrpení potřeba a jak je záslužné, může být zvrhlým analgetikem lidové zbožnosti. A dalším mučením nevinného! [10]
 
Každý zločin je odsouzeníhodný, nejen Ježíšovo ukřižování.
 
Hrozím se toho, jak často z Ježíše děláme kozla Azázela. Vícekrát jsem o tom mluvil.
Pokud s tím nesouhlasíte, ozvěte se, vítám zpětnou vazbu.  



[1] Podle náboženského principu: „Dám, abych dostal.“  
„Obětuji berana a dostane se mi …“, za socialismu jsme říkali: „Kdo maže, ten jede.“
Kolik náboženských praktik, „pojišťoven“ a reklamního ujišťování (typu: „Kdo si koupí tři výrobky, dostane jeden zdarma.“ Kdyby nás slyšeli židé (kteří stojí na pozvání „Vyvol si život“) nebo bratři protestanté, kteří čtou Bibli, nebyli by z nás nadšení.
Pohanská království (včetně nacismu a komunismu) byla ideologická a krutá jako mnoho pohanských systémů, včetně velkého množství lidských obětí. 
[2] Kdo byl v Osvětimi, kdo si přečetl Jeremiáše nebo Ježíšovy pašije, ten se thrillerům a hororům směje.
[3] Budeme-li si všímat, jak druzí (na druhých to lépe vidíme) často mluví jinak než Ježíš, začneme si sami dávat pozor na svá chybná tvrzení. K tomu nám byla dána cenná rada: „Obracejte se“ stále k Ježíši, poměřujte si své názory Ježíšovými názory.
 
[4] Kdyby si někdo myslel, že je bystřejší než apoštol Petr a méně než on se brání Ježíšovu učení, mohl by špatně dopadnout.  
 
[5] Kdo zná tehdejší poměry v Izraeli, kdo ví, co znamená „plot okolo Tóry“, biblické „trestní právo“ a má nějaké ponětí o tehdejším vojenství (o kolové hradbě), ten to může přijmout. 
 
[6] Ježíš nás osvobodil od strašného břemene „zákonictví“ („plotu okolo Tóry“)
 
[7] Kdyby šlo o krev, nestačila by ta z obřízky?
Kdyby šlo o mučednickou smrt, proč byl Ježíš uchráněn od smrti při Herodově pogromu na betlémské klučíky?
 
[8] Slova Mojžíše a Eliáše si můžeme domyslet, ti pronásledováním prošli a laciné kecy nepoužívali.
 
[9] K tématu NEZABIJEŠ! O dilematu toho, kdo byl určen jako kat. 
 
[10] Kdo četl o procesu Slánského, mohl tam najít něco podobného, i komunistické oběti stalinského kultu byly přesvědčovány (a někteří odsouzenci to přijali), že jejich poprava a přiznání jejich provinění (i když nebylo skutečné), prospěje „rodné straně, a boji proti vnitřnímu nepříteli“.
Užili jsme si této ideologie víc než dost a pomáhá nám to v rozpoznání podobných zločinů v církvi (v inkvizičních procesech všeho druhu).