25. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 20,12-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,6-9; Flp 1,20c-24.27a; Mt 20,1-16a
Datum: 24. 9. 2017
Před týdnem jsem nestihl napsat Poznámky k nedělním textům 24. neděle. Trochu se k nim vrátím. Vzájemné odpouštění je pro nás životně důležité, ale v církvi často slyšíme laciné vázvy k odpouštění.
 
Spravedlivý hněv je reakcí na nespravedlnost. Ale lehko může přejít v hněv nespravedlivý nebo v pomstychtivé myšlenky, případně činy. (Promýšleli jsme si Mt 5,21-26) Víme, jak nás poznamená třeba nějaká nespravedlnost z dětství.
Máme povinnost dbát na spravedlnost (pro druhé i pro sebe).
Naše laciné rady ublíženým ke stálému bezbřehému odpouštění jsou jedovaté, sypou do jejich ran sůl. Rány se nehojí a působí další nekalosti.
Ježíš nám k odpouštění dopřál moudrá pravidla. Na spravedlnosti stojí život. Je základní potřebou tvora božího. Kdo druhého utiskuje, proviňuje se i proti Bohu.
 
V podobenství o nemilosrdném služebníku od Ježíše slyšíme, někomu Bůh odpouští a jinému ne.[1]
 
Neodpuštění je závažnou překážkou do nebe. Jestli někdo ani po smrti nechce odpustit, žádná přímluva mu nepomůže. Kdo se nenaučí přiznávat chybu, omlouvat se a odpouštět v pozemském životě, tomu hrozí, že nevejde do nebeského království. Tyto životně důležité návyky nelze koupit ani dostat (viz olej z podobenství o hloupých pannách), Bůh je za nás dělat nebude. 
Patříme-li mezi Ježíšovy učedníky, se pozná podle toho, zda jsme tvůrci jeho pokoje. Jestli podle jeho návodu a jeho pravidel řešíme spory, hledáme své chyby a odpouštíme těm, kteří se provinili proti nám a o odpuštění prosí.
Ten, kdo ví, že mu Bůh neustále odpouští to, co nijak nemůže napravit (přinejmenším to, co nekonal, ač mohl), tomu není zatěžko odpouštět.



K 25. neděli.
Izajiáš podrobně popisuje, co znamená výzva Jana Baptisty a Ježíše: „Obraťte se“.
Židé Izajiášův text znali, proto stačilo jedno slovo Jana nebo Ježíše a už věděli o čem je řeč. My si obsah těch slov (v dneším přívalů informací) potřebujeme znovu přpomínat a promýšlet. 
 
K evangeliu.
V církvi se znovu a znovu objevují návody ke „zbožným“ modlitebním mechanismům, jak si vyprosit šťastnou hodinku smrti.[2]
 
Ježíš říká něco jiného: „Nabízím ti návod dobrého začátku a dobrého života. Ale neodkládej to na zítřek!
 
Ježíšovi posluchači čekali, co bude Učitel při vyučování probírat. Najímání lidí na sezónní práci všichni znali. Denár na den byl dobrou mzdou. Ježíš uměl vyučované do vyprávění zatáhnout, proto „nechal“ vyplácet peníze od těch posledních. Provokoval posluchače k přemýšlení.
 
Podobenství o dělnících na vinici má bohatý význam. Nemluví jen o veliké přejícnosti boží pro dělníky poslední hodiny. 
 
Získ a peníze jsou božstvem mnoha lidí (nemám na mysli chudé, kteří trnou, jak nasytí rodinu). 
I někteří zbožní lidé si myslí, že si nebe mohou a mají zasloužit, tak se snaží o získání zásluh pro nebe. Modlí se, postí se, sebezapírají se navíc, aby měli luxusnější postavení v nebi. (A jiným závidí, že si v životě „užívají“.)
Někteří ateisté nezištně slouží potřebným, jejich práce pro ně má smysl sama o sobě a s nějakou odměnou po smrti vůbec nepočítají. Nepřipadají vám velkorysejší než my? [3]
 
Výzvu „Následuj mě“ („pojď se mnou pracovat na boží vinici“), slyšel Šimon - Petr, Levi - Matouš, bohatý mladík, Zacheus, prostitutky, Kaifáš, farizeové … a každý z nás.
I potřebného vybavení se nám dostalo („nářadí“ k práci): znalosti čtení, umění přemýšlení a Bibli. [4]
 
Kdo přijal pozvání k práci na boží stavbě (kdo následuje Ježíše), tomu se dostane denáru.
Čím dříve pozvání přijmeme, tím více můžeme pro boží království vykonat. V tom je veliká krása.
(Nekosteloví budou velice překvapeni, až uslyší slova z Mt 25,34n)
 
Podobenství nás upozorňuje na nebezpečí dívat se svrchu na lidi, které pokládáme za větší hříšníky než sebe. (Mt 11,20-24Mt 21,31)
Např. mnoho katolíků si myslí, že muslimové mají nebe zavřené …
 
Kdo z židů Ježíšovy doby si nemyslel, že jejich církevní hodnostáři mají jistá přední místa v nebeském království?  A přesto na jejich adresu Ježíš řekl: „Běda vám …“
„Zbožného“ a bohatého mladíka mnoho lidí pokládalo za vzorného. I apoštolové se chytali za hlavu, když Ježíš řekl: „Takoví do božího království nevejdou“.
Učedníci věděli, že jsou hříšníky, bohatý mladík tvrdil, že vše odmala správně dodržoval a miluje Boha i lidí. Po výzvě: „Rozdej majetek“, se ukázalo, že druhým přednost nedá.
Měl zakrnělé svědomí, byl spokojen se sebou, svou otázku nemyslel upřímně. [5]
 
Zacheus po setkání s milosrdenstvím Ježíše rozdal mnoho majetku, Matouš z radosti nad pozváním Ježíše mezi jeho učedníky vystrojil hostinu celé celnici.
Ježíšovi učedníci se od svého Mistra učili radovat se z lidí „poslední hodiny“.
 
Farizeové pěstovali bohatý „náboženský život“, ale s Mesiášem si nerozuměli. 
 
Na reptalech z podobenství vidíme, že jim jde jen o sebe. Mají svou představu o Bohu. Nemilují práci pro boží království, své úsilí o zbožnost vynakládají kvůli odměně.
Začíná to už v zaměstnání. [6]
 
Kdo přeje druhým a raduje se z jejich štěstí, je dvojnásobně bohatý. 
 
K Večeři Páně jsme zváni všichni. Není odměnou za naši vykonanou práci. Je pro nás denárem
darovaným.
Každý si z ní odnášíme obdarování podle míry svého porozumění bohoslužbě, podle naší otevřenosti Duchu božímu a jeho darům, a podle stupně našeho života s Bohem. Z hřivny někdo vytěží další hřivnu, někdo hřiven více. Jiný ji zakope.
 
Byli jsme jednou na dovolené v Polsku. Po mnoha letech jsme se sešli s významným polským jezuitou a básníkem Waclavem Oszajcou. Tři dny nás provázel po Varšavě a nakonec nám připravil velkolepou francouzkou večeři. Velkoryse nakupoval, tři hodiny vařil a pak na slůl předkládal řadu chodů. Úžasné dobroty (básníci umí vařit). Do hostiny vložil své srdce a přátelství. Je to pro nás nezapomenutelný zážitek.
 
Pozorný člověk čím dál víc žasne nad láskou rodičů a péči manželky (plochý bere vše jako samozřejmost).
Pozorný člověk se noří do Ježíšovy Hostiny a objevuje v ní čím dál víc bohatsví a krásy Ježíšova přátelství (na život a na smrt, až za hrob). [7]
A přeje každému, kdo na bohoslužbu přijde (i dělníkům „poslední hodiny“), aby byl i on závratně povznesen.



[1] Z Ježíšových slov se učíme, kdy a za jakých podmínek máme druhým odpouštět a kdy nám nemůže být odpuštěno. To jsou pravidla pro soužití Ježíšových učedníků. Jednáme-li podle nich, pak už mezi námi začíná boží království.
Připomínáme si často Ježíšovo pravidlo o vytýkáních chyb druhému Mt 7,1-6; Mt 18,15-17 a nutnou snahu obou „Ježíšových bratří“ pokorně hledat pravdu. Ježíšovi učedníci tyto zásady k soužití přijali. Kdo je nedodržuje, vylučuje se z božího království: „…jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Pohané v Izraeli nepřijali Ježíšova pravidla, celníci byli kolaboranty s okupační mocí. Tito lidé nestáli o změnu svého života, o obrácení k Bohu.) Znamená to: „Nemluvte s nimi, nezdravte je, nesedejte si s nimi k jednomu stolu (aby si nemysleli, že jsou v pořádku a neubližují druhým). Ignorujte je.“ (Např. s chlapem, který neplatí alimenty, si nesedám ke stolu, tomu, kdo mlátí svou ženu, nemohu podat ruku, dokud se nedá do pořádku.)
Nenechme se mýlit tím, že Ježíš „lovil“ i mezi těmito hříšníky (to je jiná vyučovací lekce). Celníci byli ohavnými „pijavicemi“, sáli krev vlastních lidí.
   K Ježíšovým pravidlům o soužití patří také pokyn k odpouštění (Mt 18,21-22; Lk 17,3-4).
Vyslechnout upozornění druhého a zamýšlet se nad jeho kritikou, nás ctí.
Hledání, zda má pravdu ten, kdo chybu vytýká nebo ten druhý, je pracné. Vyžaduje dobrou vůli obou a neustálé vylaďování se na Ježíše s prosbu: „Co mně Mistře radíš?“
Vymanit se z nějaké chyby, opravovat své jednání a získat nový návyk, je pracné.  Proto odpouštěj druhému 77 x, když o odpuštění prosí.
Ježíš nás vede ke spravedlnosti, pečlivosti, ohleduplnosti a milosrdenství. K laskavému soužití a ochotě vycházet si vzájemně vstříc. 
 
[2] Za čtvrt století se v naší farnosti podařilo změnit název „posledního pomazání“ na „slavení svátosti nemocných“. Před zimou v každém kostele slavíme tuto svátost společně. A přesto se někteří bojí pomyšlení na smrt a nenechají se zlákat Ježíšovým milosrdenstvím k setkání s ním.
Nikdy jsem nechápal, proč se na úmrtním oznámení uvádělo: „ …přijal poslední pomazání“ nebo „byl zaopatřen svatými svátostmi“.
 
[3] Připomínám modlitbu jedné muslimské poustevnice:
„Bože, sloužím-li ti ze strachu před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně.
  Sloužím-li ti pro naději, že dojdu do ráje, zakaž mi tam vstoupit.
  Ale sloužím-li to pro tebe sama, neodmítni mě, abych směla ptřit na Tvou tvář.“
 
[4] Ve středověku měla Bible cenu vesnice. Mohl si ji pořídit jen velký boháč, kníže nebo biskup. Později, díky knihtisku, měl Lutherův překlad evangelií cenu krávy.           
     Říkal jsem dětem: „I když by nám některé jídlo doma nechutnalo (až budete velcí, objevíte jeho dobrou chuť), bylo by hanebností říkat, že maminka nevaří dobře. Může se stát, že nám některý vyučovací předmět „nejde“, ale nadávat na školu by bylo velice ošklivé a hloupé ... A učitele by to mrzelo.“  
     Před časem se doporučovalo: „Čti si denně 5 minut Bibli“, „Přečti si myšlenku na den.“
Jenže nejde jen o čtení, ale o porozumění v širších souvislostech Písma.
 „Kdo studuje Tóru, jakoby mě korunoval králem“, říká Talmud.
Dva lidé čtou stejný biblický text a každý z něho vytěží různý užitek.
Byl jsem potěšen z otázky kamaráda: „Co znamená: „Nikomu nebuďte nic dlužni - jen vzájemnou lásku“. (Ř 13,8a)
 
[5] Říkáme: už modlitba je činem, ale má nás vést k dalšímu činu. Nestačí říkat: „V tebe věřím, doufám a miluji, dávám ti svůj život …“
Pečovat o staré a nemocné lidi je mnohem a mnohem víc než si udělat výlet pro odpustky. Navštívit osamoceného člověka má větší hodnotu než deset pátečních postů. Poctivě pracovat, podporovat dobré akce v obci, nábožensky vzdělávat sebe a své děti je víc než okázalé nošení sošky. Ve křtu jsme se zasvětili tomu, který celý svůj život zasvětil nám. Máme svým životem slovy i skutky šířit Ježíšovo učení dál (Mk 16,15). Kdo zanedbá náboženskou výchovu dětí do 12-ti let, už nikdy to nemůže dohonit, vlak mu ujel. 
 
[6] Kolik lidí závidí vyšší plat druhému? Např. lékařům, soudům …, a nevidí námahu jejich studia, jejich odpovědnost, nutnost a náročnost celoživotního vzdělávání. (Kazatelům a zpovědníkům malý plat nezávidí nikdo, jejich velikou odpovědnost a neustélé vzdělávání neocení téměř nikdo.)
„Čím ses živil?“, položí nám otázku nebešťané. Tomu, kdo vyráběl munici, možná ukáží zastřelené.  Lidem okolo hracích automatů a hazardu sociální bídu rodin, kterým chyběly peníze na živobytí. Lenošným jejich neužitečnost …
Máme vést děti k volbě povolání, které slouží životu.
Je škoda, neslyší-li kluci od tátů a dědů, že zabít člověka i ve válce, je strašné. Znovu upozorňuji na knížku s tímto tématem Elie Wiesela: „Svítání“.  
Starat se o bohatého stařečka, abych získl jeho majetek, není nejušlechtilejší. 
 
[7] Do synagogy židé přichází ke společnému dobrořečení Bohu, ale někteří „přezbožní“ přicházeli na Ježíše číhat, aby jej měli z čeho obžalovat.
Určitý druh fanoušků přichází na fotbal, aby se porvali se svými protivníky.
Někteří lidé o orlickém kostele a o naší liturgi šíří pomluvy a vědomé lži. Někteří z této nenávistné party k nám občas na Orlici přijdou, aby si doplnili hladinu svého jedu. Už při bohoslužbě pomlouvají a pak bezostyšně, bez „vypláchnutí pusy“ přistupují k Ježíšově Hostině. Pak, místo aby se „vznášeli“ nadšením z Ježíšova milosrdenství a blízkosti, pokračují v pomluvách.
Jsme-li pozvánim přáteli ke stolu, přinášíme hostitelům nějakou pozornost, děkujeme za pozvání, za dobré jídlo a přátelské společenství u stolu. Kdyby někdo z pozvaných k obědu začal kritizovat hostitelku, její jídlo, jak má uvázanou zástěru, uspořádání bytu hostitelů - byly by to jen nevychovanost? 
Slušní hosté by hostitele a jejich rodinu bránili.