26. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ez 18,25-28; Flp 2,1-11; Mt 21,28-32
Datum: 1. 10. 2017
K prvnímu čtení.
Kdekdo si dovoluje drze nebo pošetile soudit Hospodina …
Lidé neznající pořádně Písmo, tvrdí: „Ve Starém Zákoně je Bůh tvrdý, nanejvýše spravedlivý. Až v Novém Zákoně se Bůh zjevuje jako milosrdný.“
Hle, už staří Izraelci reptali vůči milosrdenství Hospodina.
18. kap. Ezechiele je velice osvobozující.
 
My už máme boží milosrdenství za samozřejmost. (Podobáme se dětem, pokládajícím péči rodičů za samozřejmost: „Vždy to tak bylo!“) Ale slova z Ezechiela nás mohou vyvést z míry. Je možné, že by např. i současným teroristům mohlo být odpuštěno? (Lotři ukřižovaní s Ježíšem byli teroristé.)
 
K druhému čtení.
Klekat před Kristem je snazší než pokládat druhého za lepšího, než je sám. Koho máme pokládat za lepšího sebe? [1]
 
(Včera se Jana připravovala na bohoslužbu a po přečtení evangelia prohlásila: „Václave, to čtení je o nás dvou. Mně se nechce do uklízení, ale přemůžu se a uklidím. Ty, prohlásíš, že budeš uklízet, ale neuklízíš!“)
 
Kdo si přečetl celou 21. kapitolu evangelia, objeví se mu dnešní úryvek v jiném světle.
Ježíš se blíží „k Jeruzalému“ městu svatyně Hospodina. [2]
Ježíšovi posluchači slyšeli jeho podobenství poprvé. Čekali: „Copak bude Nazaretský říkat?“
 
 
 „To je jasné, který syn nakonec zachoval dobře; to jsou ale primitivní otázky“, pohoršovali se ti, co na Ježíše číhali. Když Ježíš pokračoval, zjistili, že se chytili do vlastní pasti.
Jestlipak si dají říci? [3]
 
Kdepak, nebyli schopni od Ježíše cokoliv přijmout. Dávno si jej zařadili mezi nevzdělance, buřiče a svůdce lidí. Vylučovali, že by se od něj mohli něco naučit.  
 
Ježíš jim pouze řekl, že nedali na Jana Baptistu.
Neurazil se. Přesto k nim mluvil dál.
 
Co myslíte, byl Ježíš na lidi ostrý? Málo vstřícný? Měl je víc přemlouvat, nadbíhat jim? Málo se o ně ucházel? Co měl ještě udělat a neudělal?  
Všimněme si, řekl to, co bylo třeba říci. Nabídl jim dostatečné množství znamení, že přichází od Boha.
 
Jeho přátelství je nezměrné, ale něco málo od nás vyžaduje. Ne bezhříšnost, ale odpovědnost za odpovědnost za to, co nám Bůh říká ve svém slovu.
 
Až jako student jsem začal číst evangelia [4] a děsil jsem se, jak často na Ježíše jeho odpůrci útočili a s jakou trpělivostí je Ježíš znovu a znovu varoval, aby se nedopustili toho strašného zločinu, ke kterému směřovali - k vraždě Mesiáše. (Velekněží často sloužili v jeruzalémské svatyni, znalci Tóry učili druhé, a přesto se s proroky míjeli.) 
 
Co z Ježíšovy vyučovací lekce vytěžíme pro sebe? Nakolik procent se řídíme Ježíšovými slovy?
Hrozí i nám - „slušným křesťanům“ - postoj druhého syna?
 
Naučili jsme se zbožně mluvit a schovávat se za určitá náboženská tvrzení, chlácholíme si své náboženské svědomí („odvádím náboženské desátky: ráno a večer se modlím, v neděli chodím do kostela, dvakrát jsem nesl nebesa, jednou mi pan farář na Zelený čtvrtek umyl nohy …) a přesto mi Ježíšův životní styl může zůstat cizí. [5]
 
Hledal jsem (u sebe i u druhých - na druhých to snadněji vidíme), kde ty odmítající postoje začínají.
Jak já reaguji na upozornění druhých nebo na nové informace o Bohu? Jsem tím podrážděn?
 
Pubertální děti hledají vlastní pozici a snaží se vymezit vůči rodičům. Někteří pubertu nedokončili, zamrzli v ní. Podrážděně reagují na upozornění, co by mohli dělat lépe. [6]
 
My, vesničané jsme se naučili správně pokládat hrábě (aby nám nenatloukly), všichni si bereme deštník má-li pršet, naučili jsme se couvat autem …, ale neradi přijímáme něco nového v poznávání Boha nebo v životě církve. Přitom v dějinách církve přicházelo mnoho nového. [7]
 
Někomu zůstaly špatné návyky z dětství (vady řeči, chůze, drzost, nezdvořilost …) nebo z dřívějška. [8]
Kluk si „šlape na jazyk“, jako táta, ale rodiče nepočítali s tím, že by syn „šel na faráře“ a neposílali jej na logopedii. Až v semináři se někteří kolegové pracně učili správně mluvit.
Samozřejmě jsou horší vady - charakterové. Nenápadná je názorová, politická nebo náboženská nepružnost v myšlení, která nám brání otevírat se Duchu božímu. Ten nás přece chce uvádět do hlubšího a hlubšího pochopení božích názorů nebo postojů. [9]
 
V evangelich čteme, jak se mnoho zbožných často posmívalo Ježíšovi, že je namyšlený, a že jeho učení o Bohu je pomýlené. Stále se s takovou namyšleností setkávám.
Zkoumám, kde to začíná.
Od některých lidí si nenecháme poradit. Často od nejbližších. [10]
 
Nepodobám se farizeům, kteří opovážlivě „určovali“ jak, kdy a v jaké míře může druhý obdržet milosrdenství od Hospodina?
I dnes se opakuje kritika božího milosrdenství z 18. kapitoly proroka Ezechiela. [11]
 
Ježíš trefně pojmenoval, z čeho ta pýcha vyvěrá (viz: J 9,41; Lk 4,24).
 
Brzy jsme zapoměli, že jsme teprve začátečníci, učedníci. Hrajeme si na Mistra.
 
Komunisté mně nedovolili studovat střední školu. Ale řemeslo mě něco naučilo. Táta doma neměl ani svěrák ani pilník, tak jsem ani nemohl machrovat. Na obrázku v učebnici byl v pohledu svrchu nakreslen pracovní stůl se svěrákem a před ním stopy, aby každý věděl, jak se postavit k práci. Druhý obrázek ukazoval, jak se drží pilník jednou rukou a jak druhou. Učili jsme se osvojovat si potřebné návyky.[12]
 
V každé hospodě jsou „odborníci na vše“ (světovou politiku, ekonomiku státu, vrcholový sport, na Evropskou Unii …) V kostelních lavicích sedí „Mistři nad Krista Pána a Ducha svatého“, a vše poměřují svou „pravověrností“.
Ale leckdo nás může být usvědčen otázkou: „Vašnosto /Milostivá dámo, jaké máte, vzdělání v liturgii, v biblistice, …? Které knihy jste prostudoval/a, u jakých učitelů jste se vyučil/a? Jakou odbornou publikaci jste vydal/a?“ [13]
 
Ježíš těmto lidem také pokládal otázky (např.: „Od koho měl Jan pověření ponořovat? (Mt 21,25)
Budeme dnešní biblické texty ještě v týdnu promýšlet.  
 
Přijali jsme pozvání s Ježíšem dobrořečit Otci za to, co jsme dostali od Hospodina a lidí.
Každý jsme si připravili osobní poděkování, abychom věděli, jak jsme bohatí …
Jen trochu budeme děkovat ... - Ale Bůh pro nás už připravil dva bohatě prostřené stoly: „Stůl Slova“ a svatební Stůl „Hostiny Ježíšovy“. 
Někteří bratři protestanté slaví „Večeři Páně“ jednou do roka – prý, aby jim nezevšedněla.
Jak to máme se slavením (týdenním) my? Nezevšednělo nám?
 
Přicházíme poděkovat za Ježíšovu péči, abychom neustrnuli v myšlení a při růstu jeho učedníků.
To, že jsme teprve začátečníci, nás neponižuje.
 
Nechceme být těmi, které nebaví práce na boží vinici.



[1] Může se to vztahovat třeba na muslimy? 
Žehná Bůh muslimům?
„Kdo je můj bližní?“ A kdo už není? (Srv. Lk 10,29)
 
[2] Židé neříkají chrám, ale svatyně. Chrám mají pohané, v chrámě přebývá božstvo, ke kterému nikdo z lidí, vyjma kněží, nemá přístup.
V samotném Jeruzalému (!) Mesiáše zavraždí církevní předáci a velekněží. Nikdo z nich se nedal varovat a vyučit Ježíšem, že boží lid (ne pohané) opět vyvrhnou proroka ze svého středu a odsoudí jej na smrt jako zločince (srv. Lk 4,23-29).
 
[3] Židovským funkcionářům nastává poslední hodina, kdy se ještě mohou obrátit, aby se nedopustili do nebe volajícího zločinu.
 
[4] Mnoho katolíků doma Bibli nemělo. V předkoncilní liturgii se každý rok se četlo jen pár úryvků ze všech evangelií. (Někteří „správně zbožní“ volají po návratu staré liturgie.)   
 
[5] Je snadnější lichotit Bohu a nosit v průvodech sošky Ježíšovy matky, než se zastávat potřebných. K programu Mariina chvalozpěvu se nehlásíme („… mocné svrhává z trůnu a ponížuje povýšené, hladové sytí a bohaté posílá pryč s prázdnou“), mocným a bohatým často lichotíme …
Po II. Vatikánském koncilu v r. 1965 podepsalo 40 biskupů „Pakt z katakomb“ (později se přidalo dalších 600 biskupů). V článku 6., biskupové prohlašují: „Svým jednání nebudeme v žádném případě budit dojem, jako bychom bohatým a mocným dávali přednost, zvýhodňovali je a považovali za privilegované“ (např. při bohoslužbách nebo při společenských setkáních, ať už seč se jich vysoce postavení účastní jako hostitelé nebo hosté (lk 13:12.14; 1 K 9,14-19 ).
Čl. 7: „Rovněž nebudeme lichotit lidské ješitnosti nebo jí dokonce využívat, když prosíme o dary, děkujeme za ně nebo z jakékoli jiného důvodu. Své věřící budeme žádat, aby dobročinnost považovali za běžnou součást bohoslužby, apoštolátu a sociální činnosti (srv. Mt 6,2-4; Lk 15,9-13; 2 K 12,4 )   
 
[6] Není dobře, když někdo dospělého stále vychovává. Má jej nechat „spálit“. Všimněme si, že Bůh to tak dělá, vede nás k odpovědnosti.
 
[7] Bergoglio, v r. 2007 (tehdy jako předseda CELAM) vysvětlil své rozhodnutí ke změnám: „Být věrný tradici znamená růst a kráčet kupředu. Tradicionalisté a fundamentalisté se naproti tomu drží litery. Avšak život je neustálá změna. K vytrvalosti ve „víře“ znamená vykročení. Neboť právě tím, že zůstáváme v Pánu, vycházíme sami ze sebe. Zní to paradoxně - právě když zachováváme věrnost, měníme se, protože důvěřujeme Pánu. Držet se litery jako tradicionalisté nebo fundamentalisté není věrností Bohu. Věrohodnost je vždycky změna, rašení, růst. Pán proměňuje toho, komu je věrný.“      
 
[8] Za mého mládí se s motorovými vozidly v obci jezdilo rychlostí 60 km/hod. Protože chci stihat hodně práce, jezdil jsem o 3 - 4 km rychleji. Pozdeji byla rychlost snížena na 50 km/hod. Dodneška mám s dodržováním této rychlosti potíž, např. telefonuji-li (samozřejmě přes  hands free), přestávám sledovat rychlost a můj starý návyk se projeví. (A občas dostanu pokutu za překročení rychlosti.)
 
[9] Pohodlným lidem vyhovovalo, když komunisté prohlašovali dědičnost a kybernetiku za buržoazní pavědu. Ale i mnoho vzdělaných lidí zesměšňovalo kolegy, kteří přicházeli s novými objevy. Když se jezéďáci chvástali, že „vyrobí“ více potravin než sedláci, lenoši jim přikyvovali. Neudrželi v dobrém, stavu ani budovy, které sami postavili. Ty, které sedlákům ukradli, nechali spadnout.
O pronásledování proroků mluvíme často.
 
[10] Dost manželů nedá na partnera, když mu něco poradí. Cizího poslechnou ochotněji. (To může mít různé příčiny. Zkoumejme se, není-li chyba u nás.)
 
[11] Římského Františka před časem kritizovali 4 kardinálové za jeho „přílišné milosrdenství“, nedávno 61 „nejchytřejších“ napsalo další kritický dopis. Velké množství biskupů a kněží pomlouvá Františka po straně.  
Možná je jejich rodiče nenaučili základní slušnosti. Ale dospělý člověk se nemůže na rodiče vymlouvat. Křesťan se má formovat evangeliem.
 
[12] Učednický list je potvrzením, že dotyčný zvládl základní pracovní dovednosti svého řemesla. Vyučenému dříve neříkali dělník, byl tovaryšem (svého času naši tovaryši vandrovali po Evropě, aby okoukli, jak to kde v řemesle chodí …). Kdo chtěl být mistrem, tomu zadali náročnou práci, kterou ještě nikdy nedělal. Dovedl-li si poradit, vyrobil-li zdárně „mistrovský kus“, byl prohlášen za mistra. (Diplomovou prací má student také prokázat, že samostatně zvládl určitý úkol svého oboru.)
 
[13] Při přednášce Jana Sokola na gymnasiu jeden přemoudřelý student při diskusi pohrdlivě reagoval na přednášejícího: „Hegel je dávno překonaný!“ – „Co jste od Hegela četl?“, zeptal se pan profesor.  Studentík se nezmohl ani na slovo.