2. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 40,1-5.9-11; 2 P 3,8-14; Mk 1,1-8
Datum: 10. 12. 2017
Kdo slyšel v neděli na Krista Krále od svých blízkých řadu ocenění (jak jsme si navrhli), kým je pro své drahé, neměl potíž své nejbližší poprosit o radu o jednu věc, kterou chce změnit nebo si osvojit.
 
Izraelité v babylonském zajetí si konečně začali přiznávat své viny. A tak s nimi Hospodin může mluvit. A slitovat se nad nimi. (Známe to: když někdo obviňuje druhého, místo aby hledal chybu u sebe, nejde s ním mluvit.) 
Slova: „Jeruzalém vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny hříchy,“ nám jsou trochu záhadná.
Jako nelze číselně ohodnotit velikost viny (vraždy, šikany, ponižování, zrady …), tak nejde číselně ohodnotit tragiku následků. To slovo „dvojnásob“ je obratem dostatečného poznání vlastních chyb Izraele.
Ruka Hospodinova je milosrdná, zachraňuje (netřímá bič nebo kulomet). 
 
O Janu Baptistovi jsme mluvili v minulých letech. Něco z toho stručně zopakuji.
Ježíš Jana pokládá za větší osobnost než apoštoly. (Srv. Mt 11,11) Janovo konání tak ocenil, že se od něj nechal ponořit do Jordánu. A káral ty, kteří Janovy výzvy k obrácení neposlechli.
 
Je pro nás Jan poslem, který nám má co říci?
Hrozí nám, že to odkýváme, ale co kdyby nám někdo řekl: „Pojď k ambonu a řekni nám, co pro tebe znamená: „Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. Jak vyrovnáváš Bohu cestu?““
 
Jan Baptista nás dodneška vyzývá k ponoření do obrácení.
 
Překážkami bránícími Bohu, aby se s námi mohl setkat, nemusí být zrovna hříchy.
Kdo z těch, kteří si sami stavěli dům, neřekne: „Ledacos bych postavil jinak.“?
Mnohý prohlásí: „Jinak bych vychovával děti, kdybych před léty věděl to, co vím teď.“
 
O obrácení mluvíme dost často. Je naším celoživotním postojem.
„Obraťte se, neboť jdete opačným směrem, vzdalujete se Bohu“, káže dodneška Jan. 
„Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?,“ říká Jan mnoha nám – zbožným. (Mt 3,7)
 
Abych se mohl k Bohu obracet znovu a znovu, potřebuji jej dál a dál poznávat. Jinak ustrnu nebo od něj dokonce odejdu.
Jako Ježíšovi učedníci se stále ptáme, jak si Ježíš představuje moje křesťanství („Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“): dnešní den, v neděli, když promýšlím jeho další vyučovací lekci, letošní rok …
 
Známe velice nebezpečný postoj toho, kdo si myslí, že ví, jak je dobrý věřící a druhé prohlašuje za hříšníky. [1]
To se neustále opakuje, jak často my „samospravedliví“ nechceme nic slyšet. 
Tento postoj sebejistých určuje jejich budoucnost.
 
Někdo je za radu vděčný, jiný ji nesnáší.
(Také znáte lidi, kteří – i když jim něco laskavě poradíte – hned popuzeně reagují?)
 
Co s námi udělá zjištění před branou království nebeského, že nároky soužití nebešťanů obsahují to, co jsme doposud odmítali?
Budu schopen se změnit?
Nejen Janovi, a nejen Ježíšovi odporujeme. Bůh k nám posílá své učitelské pomocníky a my je někdy odmítáme.
Eliáš i Elizeus byli Izraelitům tak protivní, že je nepožádali o pomoc. [2]
 
Může se stát, že nám jednou Bůh řekne: „Popros toho a toho (kterého jsi odmítal), aby ti věnoval doučovací hodiny.“
Budeme mít vypěstovanou touhu po pravdě a poznání? Budeme mít vůli se měnit?
Budeme případně schopni si přiznat, že jsme pyšní a nesnášenliví? Že jsme patřili mezi „plemeno zmijí“?
 
Před četbou Písma máme velice pokorně a silně prosit Boha o pomoc, abychom v sobě udělali cestu pro Boží slovo. Máme veliký sklon si vybírat z Písma jen to, co se nám líbí a ostatní přeskakovat. Proto se k nám Bůh nedostane.
Nazaretští si vytvořili svou „správnou“ představu o mesiáši – a proto chtěli Ježíše svrhnout ze skály. Máme v sobě mnoho zábran a předsudků vůči pravdě boží. Zapomínáme, že Bůh nás zve do výšin poznání, do kterých bychom sami nedosáhli. Máme počítat s tím, že to, co nám Bůh říká, v nás probouzí často nevoli a odpor.
Vzpomínáte na zavraždění Štěpána? Co říkal „pravověrným“? „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.“ (Sk 7,51)
 
Jenže tento druh „spravedlivých“ se neděsí vlastní nenávisti, mají ji za projev horlivé víry. Jsou tak slepí, že jim nepomůže ani poctivost apoštolů, kteří si přiznali svou náboženskou nesnášenlivost – před kterou nás varují. Jak bych si mohl myslet, že já touto vadou netrpím?
 
Co znamenají Janova slova: „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha.“?
To, co ponoříme, je úplně obklopeno tekutinou.
Od Jákoba víme, že tam, kde jsem, je se mnou Bůh. S tím máme a můžeme počítat. A máme si tohoto požehnání s vděčností – a samozřejmě i s pohotovostí – všímat.
 
Písmo o Duchu božím říká mnohé …
Každý člověk od Boha dostává jeho Ducha. Nejen na začátku života. [3]
A boží Duch nám je dáván znovu a znovu. Je nám stále nakloněn, přeje nám a nabízí nám své dary i sám sebe.
 
Kdo objeví, že nám Duch boží při práci kouká přes rameno (jako další Průvodce v našem životě), [4] zakusí z této spolupráce potěšení.
Duch boží nám „napovídá“.
 
Uvedu jednoduchý příklad z naší vlastní zkušenosti. Mnoho lidí rádo a dobře vaří. Při vaření jsou soustředěni, neodmítají vyzkoušené recepty od druhých, tvůrčím způsobem je vylepšují.
Při dochucování někdy nabízí druhému ochutnání s prosbou: „Řekni mi, chybí tomu něco?“ [5]
Duch boží nám přeje, abychom s potravinami – velikým, krásným a štědrým pokladem od Stvořitele – zacházeli co nejlépe a uvařili z nich co nejlepší jídla. 
Podobně je tomu i při jiných pracích. Kde se v nás bere chuť poznávat a objevovat? Myslíte si, že to, co dobrého vykonáme, je jen naším dílem? Mnohokráte si ani nevšimneme, že u našeho dobrého díla byl Duch boží. 
 
Duch boží je tichý, nepoužívá halasnou reklamu, stačí mu potěšení z toho, že člověk dotváří dílo Tvůrce a dorůstá k jeho obrazu.
 
Kolikrát jsme mluvili o „posvěcování“ světa tím, že můžeme dotvářet to, co nám bylo Bohem svěřeno podle jeho plánů. [6]
 
Pojďme dál. Přemýšlíme-li nad něčím, píšeme-li dopis, článek, promýšlíme-li text Písma – modlíme-li se, i v tom je Duch připraven nám „napovídat“ (Písmo tomu říká „vnuknutí“ od Ducha). Však tomu právem říkáme duševní nebo duchovní práce.
Mnoho proroků vědců, vynálezců, umělců, novinářů a těch, kteří se zasazují o spravedlnost, i poctivých věřících z nejrůznějších náboženství, vědomě nebo nevědomě spolupracuje s Duchem božím.
My jsme poučeni Ježíšem o touze Ducha vše proniknout a dotvářet vše dobré. Všímejme si toho, využijme ochoty a pomoci Ducha božího. [7]
 
Když promýšlíme cokoliv dobrého, všímejme si „nápadů“, které přicházejí. Ne všechny nápady jsou dobré nebo nejlepší. Některé můžeme – s potěšením – vyhodnotit jako ty pravé.
Léta si všímám, že první nápad nemusí být nejlepší (František o tom také mluví, rozumím tomu, jsem energický a impulsivní).
Vím, že jsou i špatní (a mazaní) rádci (nejen zadavatelé a autoři špatných reklam), kteří nás chtějí odvést jinam. Máme rozlišovat impulsy od Ducha božího a impulsy od „ducha nebožího“.
 
Máme spolupracovat s Duchem božím. Uvedu příklad s modlitbou. Některé naše modlitby prozrazují naši povrchnost. Nedávno jsem slyšel v kostele v přímluvách modlitbu: „Bože, neopouštěj nás – své děti“. Řeknu vám, co mi na mé výhrady namítají pohodlní: „Co zase povídáš, Bůh si naše modlitby přebere.“
Představte si, že vám řeknu stejnou větu: „Novákovi, neopouštějte svoje děti.“ Co byste si o mně mysleli? Možná byste se ptali, co tím myslím. Jak byste se tvářili, kdybych vám odpověděl: „Přeberte si to.“ Odmala se přece učíme inteligentně mluvit s druhými. To patří do naší kultury. Každou chvíli děláme nějaké chyby, ale snažíme se je opravovat a růst – i v úctě k Bohu a v setkávání s ním. V odpovědnosti za naši inteligenci a vzdělávání u Ježíše.
 
O naší odpovědnosti za růst v porozumění a slavení Večeře Páně se zmíním jindy.
 
Zkoumat jak, v čem a kdy nás Ježíš ponořuje do Ducha božího, je krásné a dobrodružné. Bůh je naším největším „druhem v dobru“.



[1] Zbožní prohlásili uzdraveného slepce a Nazaretského za hříšníky. Pak slyšeli: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“  Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,40-41)
 
[2] „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál. (Lk 4,24-30)
 
[3] „Hospodin Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Gn 2,7)
 
[4] V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (J 7,37-39)  
„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší.“ (J 14,12-13)  
 „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26)    
 
[5] Není náhoda, že umělci velice dobře vaří, při své práci jsou otevření, tvůrčí a umí naslouchat Duchu – jeho inspiraci. (Duch se latinsky řekne spiritus.)
 
[6] Před týdnem jsme v kostelích „světili“ adventní věnce. Někde i na veřejnosti. (Minulý týden jsem byl pozván k „posvěcení“ hasičského auta) Jak tomu mohou nekosteloví lidé rozumět? Jak tomu rozumíme my? Kdo o tom přemýšlí? Tak si domů odneseme „posvěcenou“ věc. Co to pro nás znamená? Už jen když tuto otázku položím, hned se určitý typ katolíka naštve a hned mě bude napomínat, že nejsem katolík …
Řídíme se lidovou zbožností a nepromýšlíme zadání, které nám Bůh svěřuje.
My máme „posvětit“ – čas Adventu a věnec nám to připomíná. Nestačí se u věnce pomodlit, máme se otvírat božímu vzdělávání a růstu podle božího zadání. Bůh se nám zasvětil a my jsme křtem vykročili na cestu zasvěcení se jeho dílu. Konáme-li podle jeho návodu, „posvěcujeme“svět. Společné jídlo „posvěcujeme“ tím, že myslíme jeden na druhého, pečujeme o druhé („Maminko, ty nevstávej od stolu, já to a to přinesu, já umyji nádobí, tys nám uvařila a my ti děkujeme. A tobě, Bože děkujeme za jídlo a tvé dary, a prosíme tě o pomoc, abychom z tohoto výtečného jídla a bohatství a krásy u našeho stolu sloužili druhým spolu s Ježíšem“).  
 
[7] za týden uslyšíme v druhém čtení: 
„Plamen Ducha nezhášejte,
 prorockými dary nepohrdejte.
Všecko zkoumejte, dobrého se držte;
               zlého se chraňte v každé podobě. (1 Tes 5,19-21)