27. neděle v mezidobí

Hospodin nás učí pracovat i slavit. Na slavnosti se radujeme z toho, že máme jeden druhého, že jsme si navzájem bohatstvím, že si rozumíme a umíme spolupracovat na společném díle. Nabízí nám, že by s námi rád pracoval i slavil.
Naše slavnosti mají být předzvěstí a ochutnávkou radosti nebeské. O Večeři Páně to samozřejmě platí především.
Všechny naše slavnosti doprovází hostina. Společný stůj je velkým pojmem.
Škoda, že se Stůl Páně při liturgii většinou spíše podobá oltáři pro oběť. [1]
K Izaiášovu obrazu hostiny pro všechny národy Ježíš přidal podobenství o soudu (Mt 25,31-46). Podmínkou k ocenění není národnost nebo „náboženské vyznání“, ale rozhoduje lidskost každého.
Přidejme si k důvodu slavení při hostině u stolu nebeského obsah dobrořečení Ježíšovy Matky. [2]    
 
K druhému čtení jen podotknu: Máme výhodu, že slovo „Bůh“ v naší řeči znamená („Bohatý, který ze svého bohatství rád rozdává“). Připomínejme to často dětem.
My už hladovění a nouzi neznáme. [3]
 
Obrazy svatby, ženicha a nevěsty, manžela a nevěsty jsou nekrásnějšími přirovnáními vztahu Boha k nám.
 (Nedávno mě jedna mladá nekostelová paní řekla: „Teprve až když jsem měla děti, jsem poznala, co je láska a jak je silná“.) Nezapomeňme, že Bůh k nám má mnohem větší vztah než všichni otcové, matky, ženichové a manželé dohromady.
 
Na svatbu jsou pozváni nejen dlouholetí přátelé krále.
(Je dobré si přečíst Lukášovu verzi tohoto podobenství.)
Dlouho jsem si nedovedl dost dobře představit, proč královi přátelé pozvání odmítli a dali přednost svým zájmům. Až po listopadu jsem viděl, že někteří lidé, kteří chodívali do kostela, se vytráceli.
Kdo neobjeví Boha jako osobního přítele, nechá se zlákat jiným bohatstvím.
Ale, pozor, jsou všelijaká lákadla i v církvi … Nebudu to popisovat, zkusme sami přemýšlet, co nás vzdaluje od Ježíše a jaká jsou dnešní pokušení. [4]
 
„Přece jídlo nedáme slepicím“, řekl král o připravené hostině. Pozvěte „lidi z ulice“, nejen ctnostné.
(Ostatně, je snad někdo bez hříchu?).
Ale svatba, královský pár a přízeň krále mají svou hodnotu; hosté svou přítomností neprokazují pozornost králi, naopak, král obdarovává svým zájmem je. [5]
 
Co znamenají „svatební šaty“? Odpověď z „náboženství“ zněla: „Milost posvěcující“. [6]
 
Podle evangelia znamenají vnitřní stav člověka, který se obrací k Bohu (metanoia).
 
Svatební šaty dal král zřejmě všem. Ten, co přišel bez roucha, udělal stejnou chybu jako královi přátelé, kteří nepřišli. Přišel se jen najíst a napít, ale odmítl změnit svůj život a své názory na Mesiáše. Hříchů se chceme zbavit, ale měnit názory na Boha je nám velice zatěžko. A přece Ježíše dostal na kříž jediný hřích - pro náboženskou nesnášenlivost byl Ježíš ukřižován. 
 
Změnit sví názory je obtížné, nejen třeba pro nacisty a komunisty, ale i pro náboženské lidi. Vzpomeňme na zbožné, kteří tvrdě vyslýchali slepého od narození. Byli psychicky slepí.  
Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“
Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39-41)
Odmítají změnit své názory, nic je nepřesvědčí. [7]
 
Někteří nahnaní užasli nad pozváním krále, nad krásou „svatební síně“ a hostinou všeho druhu (nejen jídla a pití) považovali si postavení, kterého se jim dostalo.
 
A přece se i mezi těmi, kteří se pokládají za přátelé krále, se najdou ti, kteří se s jeho názory nesnesou.
Některým nesedělo Ježíšovo kázání, někteří by k němu nešli ke zpovědi, nenechali se od něj uzdravit.
 
Je důležité si promyslet naše vlastní zábrany vůči pravdě Boží. Ochotu měnit své názory.
Svou duchovní pružnost. Otevřenost vůči Duchu božímu, který nám objevuje nová poznání.
Bůh je přece jiný a mnohem krásnější, než jak jsme jej dosud pochopili.
 
Otázka, zda se sneseme s Bohem a s jeho názory je podstatná.  
Proto nás Ježíš tolikrát vyzývá, abychom prosili o dar Ducha.
Modlitba nás má dovést k ochotě se Duchu otevřít.
Změnit názor je mnohdy velice obtížné. Bráníme se „zuby nehty“.
 
Každý je Bohem vícekrát v životě zván.



[1]Už děti upozorňujeme, že slavení předcházejí porozumění, spolupráce a obětavost. (Posvícenskou husu je třeba nejprve od housete vychovat a vykrmit.) Už větší děti např. vědí, že těhotenství a porod přináší životní riziko, a slavíme-li narozeniny nebo svátek maminky nebo babičky, víme, za co všechno jsme jim vděční.
O obětavosti Hospodina a Ježíše také víme své.
Kdo umí stolovat (kdo ví, že podstatou stolování znamená“ „jsem tu pro tebe“ (pečuji o tebe), ten porozumí liturgii.
 
[2] Duše má dobrořečí Pánu a můj duch jásá v Bohu, mém Zachránci …
Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
 
[3] Žijeme jako na zámku, jíme jako na zámku, jsme oblečení jako dříve na zámku. Za to vděčíme Bohu, pracovitým předkům i své pracovitosti a svému vzdělání.
 
[4] „Písmu se nedá rozumět“, vysvětloval mi jeden mladší pán, „drtíme s manželkou denně růženec, postíme se, přijímáme v kleče - to je výraz větší úcty ...“
Jeden redaktor, který byl pozván na kněžský den, byl otřesen: „Tak vyhořelé lidi jsem v životě neviděl“.
(Mohli bychom k tomu připojit vlastní odpovědnost za úroveň svého života s Bohem. Můžeme od Ježíše ledaskoho odradit. Být Ježíšovým učedníkem není soukromou zálibou nebo pouhým úsilím o spásu vlastní duše.
Církevní pastýři byli mnohokráte zahledění do svého postavení, moci a bohatství, táhli s mocnými světa, nebo s nimi o moc soupeřili a nebyli předvojem společnosti (světlem, kvasem, solí). 
 
[5] Udělali jsme velkou pedagogickou chybu, když jsme „účast na nedělní mši“ prohlásili za náboženskou povinnost - dokonce pod těžkým hříchem. (S modlitbou to bylo podobně.
I Desatero jsme líčili jako „přikázání!“)  – Tak Bůh v Bibli nejedná. 
Tím jsme se zbavili odpovědnosti za snahu o získání děti a lidí o přitažlivé svědectví o přátelství Boha k člověku.
 
[6] Úsloví: „Šaty dělají člověka“, rozumíme biblicky. Podle šatu se dříve poznalo, z jakého stavu kdo je. Známe i přirovnání Pavlovo: „obléknout Krista“.
(Ježíš sice nechodil v královském rouchu, ale ctil společenská pravidla - ta jsou výrazem úcty k druhému). 
 
[7] Např. zoufalci, přiskřípnutí neevangelijním zákonictvím, nesmiřitelně určují, kdo smí ke Stolu Páně. Sebe považují za hodné, některé tvrdě vylučují. Zřejmě nenahlédli, že sami Bohu dluží jako „ministr financí“ z podobenství o „nemilosrdném služebníkovi“ (Mt 18,21-35), že ve svém životě zpronevěřili mnoho času a nevyužili mnoho příležitostí k dobrému.
Nevšimli si, že v „modlitbě Páně“ jsou správně slova: „… odpusť nám naše dluhy“.
Myslí si, že když se vyzpovídají ze svých hříchů, jsou s Bohem vyrovnaní, že nic nedluží a jsou hodni pozvání ke Stolu Páně.
Druhým vytýkají, že žijí v trvalém hříchu. Sami sebe tak nevidí, jsou přesvědčení, že oni v trvalém hříchu nežijí.
Nepromysleli Ježíšova slova: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (Lk 12,48)
Nevztáhli si na sebe Ježíšovo vyučování „o farizeovi a celníkovi modlící-mi se ve svatyni“, neptali se, zda se podobají farizeovi porovnávajícím se s někým horším, než je sám. Nenapadne je porovnávat se třeba s Mojžíšem nebo se sv. Petrem.