31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 55 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 1,14b-2,2b.8-10; 1 Sol 1,5c-10; Mt 23,1-12
Datum: 5. 11. 2017
Kdo objeví moudrost, štědrost a milosrdenství Boha, rád přijímá jeho rady a pokyny.
Svévolníkova cesta nevede daleko, nejpozději končí smrtí.
 
Nenechme se mýlit některými přísnými slovy předježíšovské bible. (Jen neznalý si myslí, že Bůh v Bibli před Ježíšem je pouze spravedlivý a až v Bibli po Ježíšovi je už milosrdný.)
Bůh se zastává pronásledovaných, opovrhovaných a utiskovaných. Nemlčí ke zlu. Na bezohledné (i Izraelity) je někdy třeba zvýšit hlas.[1]
 
Apoštol Pavel se s Ježíšem nikdy nesešel, ale přijal od něj v jednání s lidmi něžnost matek.
Věděl, že Ježíšovým předním kouzlem byl úsměv a milosrdné slovo (i pro děti, ženy a hříšníky).
 
Izraelité neměli šlechtu, ale někteří přece jen přijali určité povýšené manýry. Lesk je svůdný.
Historie parádivé a mocenské církve potvrzuje, že Ježíšovo varování nebylo zbytečné. [2]
 
Opravme si: „učitelé Tóry“
                     „zvlášť dlouhé třásně“.
 
Izraelité byli vedení k cudné zbožnosti.
Obřízka byla osobním a neveřejným znamením smlouvy Hospodina. 
Modlitebními řemínky si židé připevňují tfilin  (krabičky s textem z Tóry) (Srv. Dt 6,4-9).
Tfilin si židé vážou doma nebo v synagóze, ne na veřejnosti. Modlitba je intimním rozhovorem s Bohem.
Ale náboženští pokrytci předváděli širokými modlitebními řemínky svou „zbožnost“.
Třásněmi cicit, které koukaly zpod šatů, se židé veřejně hlásí k dodržování spravedlnosti boží (Nu 15,37-40). Dlouhými třásněmi dávali farizeové okatě najevo, že dodržují všechny předpisy smlouvy.  
Ježíš je proti předvádění, srv. Mt 6,1-4.
 (Nikomu nemáme podlézat a nad nikoho se nemáme povyšovat. Každý člověk má od Boha skvělou důstojnost, kterou nám nikdo nemůže vzít. Všichni lidé jsou dětmi jednoho Otce. A běda tomu, kdo ji někomu upírá.)
 
Ježíš vytýkal povýšeným i podstatnější věci než náboženskou parádivost a náboženské předvádění.
(Ale neřesti někde začínají. Nezdravé prosazování vlastní osoby na úkor druhých často začíná v předvádění se.)
Pro následování Ježíše potřebujeme znát, kvůli čemu některým lidem Učitel říkal: „Běda vám!“  
Potřebujeme to znát pro vlastní bezpečnost, abychom to jednou neuslyšeli o sobě. 
 
Ježíš strašně u některých narazil tím, že:
                   - o Bohu mluvil jinak, než oni
                   - nedodržoval „tradici otců“ [3]
                   - odpouštěl hříšníkům [4]
                   - údajně rušil „Mojžíšova přikázání“ z Tóry.
 
Život stojí na spravedlnosti! (V křivdě, bez spravedlnosti, se žije těžko a hořce.)
Ale kde bychom my hříšní podle spravedlnosti skončili?
I my dokážeme být milosrdní. Rodiče jsou milosrdní a odpouštějí dětem, natož Bůh. [5]  
 
Ježíš zná boží přístup k člověku, k hříšnému člověku. Bůh přece nechce smrt hříšníka, ale aby žil, aby se obrátil a napravil. Proto se Ježíš k hříšníkům choval milosrdně. „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství.“ (Mt 12,20), ale zbožní na tento program Mesiáše zapomněli.
 
Zaměřme se na tři případy Ježíšova milosrdenství: hříšnice v domě farizea Šimona, Samaritánky (která neměla „svatbu v kostele“) a ženy cizoložné. Všem třem hříšnicím Ježíš prokázal milosrdenství.
(Ježíšovým jednáním si můžeme poměřit jednání Františka a výtky Ježíšových protivníků s protivníky Františka.)
„Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V Tóře nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,4-5) [6]
Když Ježíš odmítl popravu ženy, „spravedliví“ zuřili.
Samozřejmě - legalisticky viděno - měli pravdu (jako ji mají i Františkovi odpůrci): „Ježíš si dovoluje porušovat „přikázání“ Tóry!“
Popírá Písmo svaté! To je skandál!  
- A přitom prohlašuje, že Písmo je základním kamenem naší víry. Je to pokrytec a lhář.“ [7]
 
„Ohrožuje manželství, rodinu a morálku. Nerozlišuje hřích a ctnost, ohrožuje spásu hříšníků, když jim dovoluje setrvávání v hříšném stavu a nevede je k nápravě. Mnoho lidí bude uvedeno v omyl. Povede to k rozpadu našich manželství...“ [8]
 
Ježíš znovu a znovu zdůrazňoval, jak důležitý a podstatný je záměr Zákonodárce, duch a smysl slov Tóry.
Jak určující je úmysl Boha (i lidského jednání).
 
„Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a ohně“, pravil už Jan Baptista. [9]
 
 „Běda vám zákoníkům běda! Svazujete lidi břemeny, která nemohou unést, a sami se těch břemen nedotknete ani jediným prstem.
Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové …Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců…
Běda vám zákoníkům! Odstranili jste klíč k poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“  (Lk 11,46-54)
 
Slova: „Vzali jste klíč poznání“, jsou zásadní!
 
Znalci Tóry a vyznavači tradice otců, potratili Ducha Hospodinova, nedonosili jej dalším generacím a ty jej už nehledaly. Klesli a snížili se na legality.
I apoštoly Ježíš rázně káral. Např.: „Nevíte, jakého jste ducha“, když chtěli potrestat Samařany. (Lk 54, Lk 55)
 
O klíči k poznání, k odemknutí Písma, máme usilovat.
(Sami si šperhák - paklíč - nevyrobíme.) [10]
 
Někdy příště si k tomu snad povíme více.
Zatím tu velice závažnou větu o klíči k poznání můžeme každý promýšlet.



[1] Na vojně jsem si nějaký čas myslel, že s vojáky jde jednat laskavě a rozumě. Mýlil jsem se, socialistická armáda byla vybudována podle modelu smečky jako smečka. Ve smečce má navrch fyzická síla - tu mají výše postavení jedinci. Podřízení musí poslouchat. Na vojně byly hodnosti udělovány podle určitého klíče … Nesplnění rozkazu bylo trestáno.
Hierarchická církev je postavena na modelu knížecího dvora. V něm platí řád poslušnosti těm vyšším, který určuje podmínky k získání a udržení určité pozice a případného postupu.
Poslední koncil sice pro pastýře vyhlásil evangelijní model služby, ale do toho se páni nehrnou. Po setkání Bezáka s Františkem jsem si - opět naivně - myslel, že se slovenští biskupové obrátí a uznají svou chybu. Kdepak, stále žijí ve strachu před vatikánskou kurií. Kdyby přiznali svou chybu, ukázalo by se, že jejich nejvyšší ctností není poslušnost nadřízeným. Že jsou méně povolní a v některých případech jsou schopní se postavit proti vrchnosti. V systému knížecího dvora nesmí svědomí podřízeného ohrožovat pozici nadřízeného. Dvořané jsou formováni zásadou: „Poslušnost je první a nejvyšší ctnost. (Rozumí se tím, poslušnost k nadřízenému - neboť „skrze jeho vůli se projevuje vůle Boží!)
Nám v této věci otevřela oči zkušenost s komunistickou totalitou. Viděli jsme, jak má Ježíš - i v těchto věcech - vše geniálně promyšlené.
 
[2] Ježíšovu kritiku k této záležitosti neslyšíme. I v církvi 21. století v určité míře touha po „lesku“ a hodnostech přetrvává.
Víte, proč biskupové nosili dlouhou vlečku? (Jeden americký kardinál ji opět provozuje) Když při nějaké církevní slavnosti jdou dnes biskupové, jdou vedle sebe a těsně za sebou. Jednotlivá postava v průvodu nevynikne tolik, jako když je před hierarchou určitý odstup před ním a víc jak dvanáctimetrový volný prostor za ním.  
Viděli jste obrazy královských průvodů? To byla pro lidi úžasná podívaná. Krásní a nazdobení koně, kočáry, obleky šlechty a co teprve róby krále a královny.
Biskupové to ve značné míře převzali. Purpurová roucha biskupů a šarlatová kardinálů jsou odkoukaná od římských senátorů. Nikdo jiný si nemohl tak přepychové látky dovolit.
„Ta krása není kvůli mé osobě, ale ke cti a slávě Ježíše Krista!“ tvrdí parádiví.  
 
[3] Hospodin nabídl Izraeli přátelství a nechal sepsat smlouvu nesmírně výhodnou pro svůj lid. „Až mě poznáte, zamilujete si mě celou svou bytostí. Budu o vás tak dobře pečovat, že nebudete mít potřebu si někde něco přikrádat. Všechno, co vám kladu na srdce, budete rádi a bedlivě dodržovat.“ („613 pokynů a doporučení“ bylo pro Izraelity darem k dobrému a bohatému životu, ochranou před zlem a nespravedlností.) „Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš,“ řekl Izraeli Hospodin.( Dt 13,1)  Izraelité ale časem přestali pěstovat s Bohem důvěrný a důvěřující vztah. Ze strachu (ze „zbožnosti“) začali budovat „plot (hradbu) okolo Tóry“. 
Ježíši pak „pravověrní“ vytýkali, že porušuje „tradici otců“ (předpisy o sobotě, o rituálním očišťování, atd.).
 
[4] Těchto případů bylo více. Zákoníci a farizeové začali namítat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ (Lk 5,20-21)
 
[5] Kain se po vraždě Abela se děsí krevní msty, ale Hospodin mu řekl: „Už jeden mrtvý je na mě příliš mnoho... Nikdo tě, Kaine, nesmí zabít. Dávám ti čas k obrácení …“
Josefovi bratři se dopustili dvou hrdelních zločinů, za úmysl zavraždit a za prodání Izraelity do otroctví byl trest smrti. Když se bratři obrátili - trest se nekonal.  
Král David v době války ukradl manželku svému důstojníkovi (konvertitovi) a dopustil se několikanásobné vraždy. Za své zločiny měl popraven! - Ale, protože se obrátil - bylo mu odpuštěno (a dokonce mohl zůstat králem Izraele).
(Ježíš odpustil i teroristovi, když litoval zla ve své životě: „Dnes budeš se mnou v ráji“.)  
     Proč se mluví o trestání v „očistci“?
Trest má přece výchovný charakter, má s provinilcem zatřást: „To a to se nedělá“. Když se provinilec obrátí a snaží se napravit, je už trest zbytečný. Jako nám Bůh pomáhá k nápravě, tak i my pomáháme propuštěným trestancům, aby se zapojili do slušné společnosti.
Jestli někdo přibouchne někomu prsty do dveří a omluví se mu, nebude za to v „očistci“ trestán.
„Očistec“ není trestnicí, ale doučováním. Lidé v „očistci“ litují svých dluhů a chtějí se napravit. Budeme si tam doplňovat dovednosti nutné k soužití s nebešťany. Dávat druhým přednost před sebou. Porozumění a spolupráce s druhými, nám nespadne do klína. Je v našich možnostech si to osvojit. Víme tedy, jakou výbavu do nebe potřebujeme. Čím víc dovedností si osvojíme tady na zemi, tím méně práce a námahy nás čeká po smrti. Podle tohoto poznání mají vypadat naše modlitby za naše zesnulé …
 
[6] Izraelité brzy přišli na smysl trestů za zločiny - nechali se vést Duchem božím. Když například při rvačce chlapů jeden druhému vyrazil oko, a litoval toho, řekli mu, vyber si - buď ti také vyrazíme oko, nebo zaplatíš postiženému náhradu. Podobně to bylo i s trestem za vraždu. V Ježíšově době se říkalo: „Pokud velerada jednou za 70 let odsoudí víc než jednoho člověka na smrt, je to banda ničemníků“. Za římské okupace si Římané vyhradili vynesení trestu smrti pro sebe - aby okupované národa nemohly popravovat kolaboranty s Římem. Ale na venkově někdy - zvláště v případu cizoložných žen - šla nenávist tak daleko, že ženu ukamenovali (my známe lynč davu ještě z „křesťanské“ Evropy 19. století a vlastně i ze 20. stol. - mučení a vraždy Němců po 2. válce).
 
[7] „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5,19)  
 
[8] „Co si to František dovoluje, že hlásá odpuštění těm, kteří žijí v druhém „manželství“ - to není manželství, ale trvalý hříšný stav. Bůh nemůže odpustit tomu, kdo žije v trvalém hříchu.
František svévolně popírá dogma, církevní otce, svaté papeže a jejich závazné dokumenty... Nejednoznačně se vyjadřuje. Rozvolňuje manželství a hranici mezi hříchem a ctností, nemá úctu k Eucharistii… “
 
[9] Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6,63)  
Duch pravdy, jenž od Otce vychází, o mně vydá svědectví. (J 15,26)  
Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (J 3,6)  
Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. (J 4,24)  
Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu
a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26)  
Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. (J 16,13)  
Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,6b)  
 
 
[10] Kdo zná trochu Písmo, ví, co Ježíšovi odpůrci z Tóry znali a o co se z Tóry opírali.
Přečtěme si, prosím, Dt 13,1-12.
„Kdo ubere něco z Tóry, je falešným prorokem. Neslouží Hospodinu, ale má jiného boha.    
I kdyby ti takový prorok nabídl znamení nebo zázrak, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: ,Pojďme za jinými bohy´, neuposlechneš slov takového proroka …, bude usmrcen, protože přemlouval k odpadnutí od Hospodina … Chtěl tě svést z cesty …Bude usmrcen. Tak odstraníš zlo ze svého středu.
Kdyby tě tvůj bratr, syn tvé matky … ponoukal: ,Pojďme sloužit jiným bohům´, … nepřivolíš mu a neuposlechneš ho, nebudeš ho litovat ani s ním mít soucit ani ho krýt.
Musíš ho zabít!“