3. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 61,1-2a.10-11; 1 Sol 5,16-24; J 1,6-8.19-28
Datum: 17. 12. 2017
Pěkně se poslouchá o ujímání se nešťastných, zajatých, uvězněných a o prosazování milosrdenství. Ale činit tak není snadné – vzbouzí to ohromnou nevoli mocných. Každý, kdo se v pyramidě společnosti dostal trochu nahoru, je proti bourání stávajících pořádků.
Hospodinův služebník (otrok) je pomazaný od Hospodina. [1]
 
Jan Baptista byl „páter vyklouz“. [2]
Táta měl svůj statut kněze, sloužil v chrámu, podle pravidel, v předepsaném a honosném rouchu.
Syn ustrojen jen v nejlacinějším obleku, ponořoval lidi jen do vody.
Vrchnost si hlídá svou moc a pořádek!
Její poskokové vyrazili vyšetřit opovážlivost svévolníka.
Jan na jejich hru nepřistoupil, pouze opakoval Izaiáše: „Připravte cestu Mesiáši.“
 
My se svým překážkám a spolupráci s Duchem budeme věnovat další týden Adventu.
V rodině si dovolujeme klást otázky, jak bychom si mohli čím dál víc rozumět. 
Přišli jste na něco, co brání Bohu, aby se s vámi setkal? [3]
 
Zajisté jste si všimli v prvním čtení slov o ženichovi a nevěstě.
Víme, že nás Ježíš opět pozve k závratné svatební hostině. Ale na oslavu manželství se každý připravuje osobně. Jaká příprava, takový užitek z oslavy.
Neprocházíme adventem, Vánočními svátky a pak dalším liturgickým rokem poprvé. Kam jsme došli?
Co jsme od Ježíše pochopili? Co jsme si osvojili? Je důležité to pojmenovat a poděkovat za to.
 
Máme představu, co nám schází a co potřebujeme? (V angličtině, ve svém oboru to umíme pojmenovat.)
 
Co znamená Ježíšova výzva „obraťte se“?
 
Připraveným Ježíš nabídl: „Přijímám tě za svého učedníka.“ 
Nikodémovi řekl, že se musí začít znovu učit od první třídy a sednout si mezi jeho učedníky. Ale na to pan Profesor nepřistoupil. [4]
 
Před týdnem jsem něco nadhodil o ponoření do Ducha.
 
Ježíš nezaložil nové náboženství. Své současníky i nás přivádí k původnímu zjevení Boha v Izraeli, mohli bychom říci k židovství (podle Mojžíše a proroků). Sám pečlivě dodržoval Tóru a mnoho náboženských rituálů (účastnil se naslouchání Písma v synagoze, modlil se s druhými, putoval do Jeruzalémské svatyně, obětoval velikonočního beránka, platil chrámovou daň …), ale v původním záměru Ducha.
Když nás pak osvobodil od přebujelé zbožné tradice (oblékání, rituálních předpisů, obětí …), dokonce i od chrámových předpisů (neboť chrám nebude – srv. J 4,21, a původně ani nebyl), bylo to vše k hlubšímu porozumění Duchu a k nové spolupráci s Duchem.
 
Někteří Izraelité Ježíšovi porozuměli.    
 
Už Mojžíš a proroci porozuměli Duchu božímu, byli Bohu tak blízko, že přes všechna velká příkoří od vlastních zvali k Bohu druhé. Kárali nepravosti a svévolnosti králů, mocných a kněží, ale nezatrpkli. Unesli dokonce pronásledování a mučení.
Ježíš vystoupil ve stejném Duchu (samozřejmě ve větší míře a síle). 
Všem říká: „Bůh stojí o každého z vás (boží království se přiblížilo).“
Některým říká: „Blahopřeji vám, kteří jste pochopili…“ [5]
Jiným: „Běda vám!“
Pečlivě zkoumáme příčiny, proč někteří patří do jedné, nebo druhé skupiny. Bylo by nerozumné si myslet, že nemůžeme skončit mezi těmi: „Běda vám“. O tom rozhodujeme my a boží milosrdenství v tom nikomu nemůže zabránit.
(I židé vyznávali Boha Milosrdného. Žili ve stejném náboženském „trendu“ jako my.)
 
Ježíš naprosto souzní s Otcem.
„Otče, je mi s tebou dobře,“ říká Ježíš, „je mi s tebou velice dobře.
Jsem rád, že tě mám. A těší mě, když od tebe slyším: „Jsi můj milovaný syn.“
Rozumíme si. Naším největším bohatstvím je, že máme jeden druhého.
Velice rád ti naslouchám.
Rád budu plnit tvá přání, udělám vše, co je v mých silách.“ [6]
 
I nás Ježíš zve do náruče Otce.
Zve nás i do (svého a Otcova) Ducha.
Ježíš je plný Ducha.
Nabídl nám (svou moudrost, své přátelství) hostinu, aby nám dával sebe a svého Ducha.
Aby nás a náš život vyživoval svým přátelstvím („až na smrt“), nabízí nám transfůzi svého Ducha. A aby nás sjednotil s Otcem a s bratřími. (J 6,56-57; 1 K 10,16-17 ) 
 
Potřebujeme ještě hlouběji než dosud vědět, co máme udělat, aby se to stalo – abychom se sjednotili s Ježíšem a s bratřími.
Ježíš nám vysvětlil, jakých chyb se dopouštěli židé – dobré a správné náboženské úkony a rituály konali jen formálně, bez Ducha.
Ani nám nestačí odříkat určité množství modliteb, „být na mši“, „být u svatého přijímání“ (to jsou naše nešťastné formulace!) a pak se vyzpovídat, že jsem byl roztržitý.
 
Kdybychom si u společného jídla četli noviny, dleli duchem u milenky, v práci nebo na fotbale, možná bychom uslyšeli: „Ani nevíš, co jíš!
                              A s kým jíš.“ [7]
Kolikrát se z takových věcí můžeme zpovídat, aniž bychom hledali, jak se takové trapnosti a strašné neuctivosti zbavit? To je vážnější než kuří oko. Vypovídá to o naší ne úctě k Bohu. A o ustrnutí ve špatném návyku. [8]
 
Na farním semináři o liturgii kdosi říkal, že není třeba rituály vysvětlovat, že mají dostatečnou sílu nás uvést do jejich obsahu. Nebyl čas na vysvětlování, tak se k tomu vracím. Zkusme se každý zeptat sami sebe, jak jsme vyrostli v porozumění „Modlitbě Páně“? To je náš častý společný rituál. [9]
Máme-li nějaké společenství, kde nás nikdo nesoudí, můžeme si o tom společně promluvit a podělit se o své dobré zkušenosti.
 
Podobně je to se slavením Večeře Páně.
Před II. Vatikánským koncilem se mluvilo jen o Ježíšově oběti.
Určitá parta neumí říci nic jiného a neurvale okřikuje druhé a označuje je za bezbožné.
Mají za to, že mší slouží Bohu, že velice záleží na určitých slovech, určitých gestech, rouchách a úkonech. [10]
My říkáme, že Bůh slouží nám, že Beránek boží s námi – svou nevěstou – slaví svatební hostinu.
To nás uchvacuje, posiluje, povznáší a proměňuje. Ježíšův Duch nás vede dál a dál.
Ale víme, že jsme teprve na začátku porozumění Bohu. Jsme jen začátečníci.       
 
Jinak rozumí svatbě pětiletá družička, jinak patnáctiletá, jinak ženich a nevěsta, jinak rodiče a prarodiče. Jak nasloucháme Ježíši? Jak spolupracujeme s Duchem božím?
 
Jak by se žilo člověku, kdyby mu nenarostly druhé zuby?
Jeden náš strýc měl v dětství zápal mozkových blan. Nebyl schopen se vyučit řemeslo, zapamatovat si postup práce.
 
Jak dalece jsme porozuměli Ježíšově svatební hostině?
Přicházím splnit jen svou náboženskou povinnost? [11]
Přicházím jako divák?
Jako host ke stolu?
Jako, ten, který si považuje, že je pozván do množiny Beránkovy nevěsty?
 
Prosím Vás, nemluvím tady jako někdo, komu se to vždy daří.
Ale musím o tom mluvit, budu se z toho odpovídat mnohem více než Vy za to, co říkáte o Bohu svým dětem. Často si před Bohem připadám jako mladý Herodes před Janem Baptistou – rád mu naslouchal, ale Jana neposlechl. Veřejně to tady říkám.
Letos jsem Vám přiznal, jak mnohokráte jsem už slavil Beránkovu svatební slavnost a jak žalostný užitek jsem z této hřivny vytěžil a přinesl. Dávám Vám nedostatečný příklad. V tom Vás také prosím o odpuštění.
 
Na farním semináři o liturgii zazněl také návrh, abych zopakoval postoje při Večeři Páně. Ale stále mi na to nevybývá čas.
Když pochopíme, k jakému druhu slavnosti nás Ježíš zve, pak porozumíme gestům, která nám liturgie nabízí tak, aby odpovídala našemu slavení. (Píšu o nich v knize „Poznání k Večeři Páně“, kdo má zájem, mohu mu ji půjčit.)
 
Nakonec znovu připomenu povzbudivá slova z druhého čtení: 
„Plamen Ducha nezhášejte,
  prorockými dary nepohrdejte.
  Všecko zkoumejte, dobrého se držte;
  zlého se chraňte v každé podobě.
  Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo
  bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Tes 5,19-23) – ekumenický překlad
 
(Někteří lidé si před svátky uspořádají rodinnou poradu jak slavit. To je velké umění.)



[1]  Pomazaný je „ovoněný“, voní po Bohu (vůně je jedním ze symbolů Ducha).
Ale těm, kteří sebejistě tvrdili, že mají čich na Mesiáše, Ježíš nevoněl. (Tento druh sebejistých se dnes ohání Duchem svatým.) 
 
[2] V Izraeli se kněžství dědilo. Ale Jan se nechtěl stále přít s profesory v kněžské škole. V ústraní znovu promýšlel Tóru. (Aby tak velkou práci zvládl, žil co nejúsporněji – proto chodil v „montérkách“ – nehrál si na Eliáše – a jedl nejjednodušší jídlo.) Jan svědčí o srozumitelnosti Písma – neminul se Mesiášem jako velekněží a celá náboženská elita.
 
[3] Ve škole učitelé zkouší, Ježíšovi učedníci se zkoumají sami.  
 
[4] Přišel za Nazaretským v noci, aby se to nikdo z jeho kruhů nedozvěděl. Měl své bohatství (vysoké postavení v náboženském systému, vědomosti z práva a teologie, tituly) neporozuměl Nazaretskému, odešel zklamán jako „bohatý mladík“.
 
[5] Blahopřeji chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Blahopřeji těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Blahopřeji tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blahopřeji těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blahopřeji milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahopřeji těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Blahopřeji těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Blahopřeji těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
Blahopřeji vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.
Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
 Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,8-20)
 
[6] Proto Kristus říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: ,Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno´.“
Předně říká: „Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení“ – totiž v takových, jaké se obětují podle zákona. Potom však řekne: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ (Žid 10,5-9)
 
[7] Přiznal jsem se, že jsem zdědil z rodiny modlitbu u stolu: „Bože, požehnej nás a tyto dary“ a asi do padesáti jsem ji používal. Prosil jsem Boha, aby on činil. A měl jsem dobrý pocit, že jsem se pomodlil. Dovolil jsem Bohu, aby se projevila jeho přejícnost.
Víte, že si říkáme, co je posvěcení – prosíme Boha, abychom my posvětili dary, které jsme přijali od něj a od hodných lidí.
Jestli se snažím přispět k dobré atmosféře u stolu, jestli se snažím „být u jídla pro druhé“, jestli o ně pozorně pečuji, jestli ocením a pochválím ty, kteří jídlo připravili a tak nám projevili svou lásku, jestli jim poděkuji a jsem ochoten jim sloužit a pracovat (v kráse a síle tohoto pokrmu) pro boží království – pak jsem dobrořečil a posvětil jídlo a setkání u stolu. Neprosím tedy Boha, aby konal On, prosím Boha o pomoc pro sebe, abych konal správně já. Bůh pro dobré jídlo a pro naše bratrské vztahy už udělal vše, teď jsem na řadě já.     
 
[8] Na setkání s Bohem se mám připravit, mám vědět, kdo je Bůh!
Mluvit s Bohem (odříkávat slova) a přitom myslet na něco jiného, je obrovskou neúctou. I nás by se dotklo, kdyby s námi někdo takto mluvil.
Jako si na talíř naberu tolik jídla, kolik sním, tak promýšlím tolik ze slova Božího, kolik dokážu zpracovat. Podobně říkám tolik slov modlitby, kolik jsem schopen vědomě a pozorně vyslovit. Více slov nemusí znamenat hodnotnější setkání s Bohem.
(„Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8)
Předně máme Bohu naslouchat (ne až „zahřmí“), svá slova k nám Bůh nechal napsat. Na to máme odpovědět: „rozumím“, „nerozumím“, „ano“, „ne“ …, a dobrořečením za setkání.
Ježíšovo vyučování o modlitbě – o setkávání s Bohem, můžeme zdarma získat.
 
[9] O společné modlitbě říkáme, že má vyšší „hodnotu“ než modlitba soukromá. Společná muzika, sport, práce stojí na vlastní dovednosti v té věci, v tom konání. Její další hodnotou je právě umění spolupracovat s druhými. 
 
[10] Vyslechl jsem vážně několik jejich přednášek. Jeden kněz mimo jiné vychvaloval, jak dříve lidé klečeli před mřížkou presbytáře a v kleče přijímali „svaté přijímání“ – jaká v tom to byla úcta. Jeho velký vzor se pohyboval v kostele nejzbožněji a nejokázaleji, ale doma bil svou manželku provazem. 
 
[11] Jedna „Jeho Milost“ ještě v 80. letech poučovala snoubence: „Katolík má tři povinnosti: jednou denně se pomodlit, jednou za týden jít na mši a jednou do roka ke zpovědi.“