4. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: 2 Sam 7,1-5.8b-14a.16; Ř 16,25-27; Lk 1,26-38
Datum: 24. 12. 2017
Královským prostředkem sdělení v Bibli je příběh.
Na události „zvěstování“ si mimochodem můžeme všimnout, jaký je rozdíl mezi slovem a obrazem.[1]
Mnoho obrazů vede jen ke klanění, ale už ne k následování.
Lidé se klaní mocným – ti to vyžadují. Bůh klanění nevyžaduje. [2]
Oceňme (a dobrořečme) Bohu za jeho geniální vyučování skrze příběhy.
 
K prvnímu čtení.
Připomínám důležitost tohoto textu: Davidův nápad (vybudovat Hospodinu svatyni – židé neříkají chrám) vypadal zbožně. Hospodin ale měl jiný názor: „Davide, nejprve si musíme nalít čistého vína, kdo komu staví dům?“ (Dům znamenal bohatství rodiny a majetku, včetně služebnictva.) 
Důvodem k vybudování svatyně bylo Davidovo špatné svědomí, že si postavil královský palác, zatímco Hospodinova archa přebývala ve stanu.[3]
 
Říkali jsme si, o co měla Marie náročnější setkání s poslem božím než Zachariáš. [4]
 
Marie se ptá (ptát se, je ctností): „Jak by mi nějaký muž mohl darovat nesmrtelného syna?“ [5]
 
Marie je výjimečně otevřená Bohu. Ve vysoké míře je schopna spolupracovat s Bohem – dát na něj.
V tom ji máme následovat. [6]
 
Marie není naivní, lehkověrná nebo nezdělaná, ví, že posel boží se má legitimovat příjemci poselství a že příjemce je povinen posla legitimovat (srv. Dt 18,15-22). [7]
„Jsem otrokyně Páně.“ – ráda budu sloužit (bez nároku na odměnu, otrok nepobírá mzdu).
Vydat se na cestu je důležitější než klanění.
 
Zvěstování Marii je příkladem setkání. Marie nejprve naslouchá a pak odpovídá. [8]
 
Marie si šla ověřit věrohodnost posla. Zažila, co znamená: „Kdo hledá, nalézá, kdo má, tomu bude dáno a přidáno.“ Od Alžběty se jí dostaly další „informace“. Po tři měsíce naslouchala Marie zkušenostem své starší sestry ve víře. Ochota naslouchat je Marii vlastní. [9]  
 
Jen ten, kdo umí naslouchat, setká se s anděly (posly). [10]
 
Čím více umíme propojit své poznávání (vědomí) s podvědomím, svědomím, a slovem božím, tím více jsme použitelní na stavbě božího království, a tím více jsme inspirativní pro druhé lidi.
Každý dobrý vztah potřebuje odhodlání, odvahu, pokoru, pracovitost a věrnost.  
Boží zjevení je vrcholnou odpovědí na touhu člověka a je nejvíce inspirativní.
 
Vydat se na cestu se slovem božím, je obohacující.
Přeji vám dobré prožití vánočních svátků a jejich moudré uspořádání.
Přeji vám čas, chuť a energii si mezi svátky přečíst dobrou a inspirativní knihu.
 
To, že Ježíš přišel jako člověk, je pro náš život (v našem porušeném svatě) podstatné a zachraňující.
 
Abych se neopakoval, připojuji k tomu slova Richarda Rohra. [11]
A slova současného římského biskupa. [12]



[1] Žádný krásný obraz Zvěstování nemůže popsat to, co pár vět z evangelia. Obraz je pro diváka pohodlnější, možnosti obrazu jsou omezenější, zjednodušující obraz někdy zavádí a špatný obraz odvádí. Obraz nemůže popsat celé drama. 
 
[2] Ďábel chce, abychom se mu klaněli. (srv. Mt 4,9).
Smíme se klanět Bohu. Ale Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mi,“ ale: „Následuj mě.“
Zapamatujme si to k rozpoznávání duchů. (Srv. 1 Kor 12,10)
 
[3] Podobně pak velmožové a šlechtici stavěli kostely, které se vznešeností a krásou podobaly jejich palácům. Také chtěli Bohu „zavřít ústa“ ve snaze, aby jim prošel jejich přepychový život. Jako student jsem viděl v loretánském pokladu v Praze nádhernou monstranci „Zlaté slunce“. Byl jsem z té jednoduché a elegantní krásy mistra zlatníka nadšen. Tu monstranci pokládám za nejkrásnější. Ale když jsem zjistil, že paní kněžna to množství briliantů měla nejprve na svatebních šatech, posmutněl jsem. Neodsuzuji paní kněžnu, ale bylo to pro mne životní poučení …
O monstrancích nemohu veřejně mluvit, to by mě upálili. Vám důvěřuji, tak jdu s kůží na trh. Ježíš říká: „Jezte a pijte, toto je výživa k novému životu mých učedníků.“ (srv J 6,52-58) Když se lid boží bál přistupovat k Ježíšově hostině, kněžstvo nespustilo evangelizaci o „Hostině hříšníků“, ale (populisticky) vyhovělo náboženskému citu lidu a vymyslelo monstrance a „eucharistický kult“. Nemám nic proti klanění se Bohu (jak bych mohl), ale všimněme si našeho snižování Ježíšova daru a odkazu.
Představme si, že by někdo místo jídla vzal potravinu, zabalil ji do krásného zlatého staniolu a říkal hladovým a nemocným, jak úcta k té „podívané“ nahradí vlastní jídlo (veliký dar sjednocení s Ježíšem a bratřími).
Takto si často přiškrcujeme zdroj k tomu největšímu soužití. O nesrozumitelné latině při bohoslužbách a „studiu“ slova božího to platí podobně.   
Je nám ke škodě, že si neporovnáme a nekonzultujeme své nápady s Ježíšem. Nejsem si jist, zda by nám v těchto případech řekl: „Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ Slova: „Běda vám, zákoníci a farizeové, …,“ jsem raději vynechal (srv. Mt 23,23).
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23)
 
[4] Zachariáš byl výjimečný.
Kněží sloužící v Jeruzalémské svatyni se znali. Do svatyně nesměl mimo kněží nikdo jiný vstoupit. Pod trestem smrti – před svatyní byly umístěny nápisy s tímto varováním (znovu si všimněme, že židé byli gramotní).
Poslem božím je buď bytost nebeská, nebo člověk. V prvním případě se ukazuje v lidské podobě (Bůh – na rozdíl od zla – nikoho nestraší). V tehdejší době mohl být poslem jen muž (pochopitelně s vousy).
Není řečeno, kde se v Nazaretě Gabriel s Marií setkal.
Zdraví ji: „Raduj se“, nikoliv: „Zdravíčko“.
„Marie se ulekla“ – bázeň před Bohem není strachem.
 
[5] Tehdejší poznání mělo za to, že dárcem života je pouze muž, ženské vajíčko bylo objeveno až na konci 17. stol.
(Škoda, že slova: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“, byla později vykládána biologicky ... A že ta slova byla později použita k ideologickému tvrzení: „Panenství je víc než mateřství.“)
 
[6] Klanění nenahradí následování.
Naše teologie říká, že klanět se smíme jen Bohu.
Po všechny časy se lidé klaní mocným (božstvům). Klanění bývá často, spojeno s darem, obětí („dávám a doufám, že budu obdarován darem hodným Vaší velikosti, nejlépe povýšením ve Vašich službách“).
 
[7] Marie si šla ověřit důvěryhodnost posla. Věděla, že slepá víra je zavádějící, nespolehlivá, nebezpečná. 
 
[8] Řeč začala při komunikací s druhými, ne samomluvou.
Jen uprostřed druhých – s rodiči počínajíc – jsme objevovali, kým jsme pro druhé. 
Jonathan Sacks připomíná, že člověk při prvním spatření své ženy říká: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať manželkou (išša) se nazývá, vždyť z manžela () vzata jest.“  Dříve než Adam vysloví své jméno (kým je) musí vyslovit jméno své ženy. Před tím, než může říci „já“, musí říci „ty“. 
 
[9] Marie není naivní, umí rozpoznat zrno od plev. Mnoho se od ní můžeme naučit. Naslouchá starým (Janovým rodičům, Simeonovi a Anně) i mladým (souzní později se synem i Janem Baptistou). Naslouchá menšinám (pastýřům), lidem jiného náboženství (pohanským kněžím – mudrcům od Východu). My si k tomu přidáme, že je důležité také naslouchat „disidentům“ a těm, kteří se hlásí k prorockému poslání (Jan Baptista a Ježíš jsou výsostnými proroky). 
 
[10] Někteří lidé opakují to, co jim řekl ten poslední, s kým mluvili.
Někteří lidé nás okouzlí (někdy jen na čas), setkávání s některými je stále inspirující (jsou napojeni na Ducha).
Máme možnost se potkávat s biblickými osobnostmi a se světci (nejen kanonizovanými).  
Za mého mládí nebyla ke koupi současná náboženská literatura ani Bible (komunisté vše ničili). Četli jsme ne příliš povedená „Naše světla“. Významný starozákoník pan Prof. Kotalík nám jednou řekl: „Nejvíce světcům ublížili jejich špatní životopisci.“ 
 
[11] Snažil jsem se motivovat lidi, aby pokročili – od pouze sentimentálního prožívání Vánoc jako „čekání na Ježíška” – ke zralému a sociálnímu chápání poselství o vtělení Boha v Ježíši Kristu. My františkáni jsme vždy věřili, že vtělení bylo zároveň už vykoupením, protože Ježíšovým narozením dal Bůh jednoznačně najevo, že je dobré být člověkem a že Bůh je na naší straně.
Už před dvaceti roky jsem si myslel, že je třeba žít zralé křesťanství na této zemi. Účinné zvěstování Ježíše je natolik naléhavé, že nesmíme dopustit, aby tento velký svátek – jímž Vánoce jsou – a adventní příprava na ně, byly jakkoli rozředěny. Teď jsem ještě vice přesvědčen, že je tato potřeba ještě aktuálnější. Ježíš svou zvěst spojoval s tím, co nazýval příchodem „Božího království”, ale my se často spokojíme s roztomilým příchodem děťátka, jež od nás žádá něco málo v tom smyslu, že se něčeho vzdáme, že vyjdeme někomu vstříc, že budeme pěstovat vzájemnost, nebo že budeme rozebírat vybrané pasáže z Bible či něco z aktuálního Ježíšova učení. Sentimentalita, definovaná jako strojené emoce, může ve skutečnosti maskovat to, že se skutečnému vztahu vyhýbáme a že jej právě sentimentalitou nahrazujeme, jak to ostatně vidíme i ve svých mezilidských vztazích.
My, katolíci musíme připustit, že jsme trvale pokoušeni vyhýbat se lekcionáři a Božímu slovu kvůli svým soukromým zájmům a zbožné úctě, které však obvykle mají sotva nějaký potenciál nás změnit nebo zpochybnit naši domýšlivost. Slovo Boží nás ale konfrontuje, obrací a utěšuje; a to v tomto pořadí. Utrpení, nespravedlnost a devastace dosáhly na této planetě už takového rozměru, že se zkrátka nemůžeme spokojit s jakýmsi infantilním evangeliem nebo infantilním Ježíškem. Ve skutečnosti tomu tak bylo vždycky.
Slavení Vánoc neznamená sentimentálně čekat na chvíli, až se narodí děťátko. Mnohem víc znamená žádat, aby se narodily dějiny (viz Ř 8,20-23)! Nijak dějinám neprosíváme, když z Ježíše, věčného Krista, činíme věčné děťátko, Jezulátko – schopné od nás vyžadovat jen nepatrnou dospělou reakci anebo vůbec žádnou.
Člověk se vlastně diví, jaké myšlenkové rozpoložení v nás udržovalo představu Ježíše pouze jako malého miminka. Možná to bylo jakési „miminkovské křesťanství”.
S miminkem se můžeme objímat neb mazlit, ale jakákoli spiritualita, která se příliš soustředí na Jezulátko, nejspíš ještě nebude připravena na plnohodnotný a odpovědný život. Máme-li věřit biblickým textům, Bůh si přeje přátele a partnery, lidi, kteří jsou jeho obrazem. Vypadá to, že Bůh si od nás přeje dospělé náboženství a zralou, svobodnou reakci. Bůh má rád dospělé partnery, schopné si vzájemně dávat i brát, a my se nakonec stáváme právě takovým Bohem, jakého milujeme. Tím si můžeme být jisti.
Chápu, odkud pochází taková oddanost tomu či onomu Jezulátku; oddanost známému Santo Niňo na různých místech, je však značně vzdálená působivosti a síle biblického pozvání k jednoznačně dospělému „napomáhání” (Ř 8,28), svobodné „účasti” (Fil 3,10) a lásce svobodných a zralých lidí v Bohu (Ef 4,13). Můžeme si hodně důvěřovat, protože v prvé řadě Bůh důvěřuje nám.
Kristus, o kterého prosíme a na něhož čekáme, v sobě zahrnuje naše plné narození i další zrození dějin a stvoření. V tomto smyslu můžeme říci: „Přijď, Pane Ježíši” – s novým porozuměním a s vědomým nadšením!                                                        Richard Rohr
 
[12] „Vánoce nám připomínají, že víra, která v nás nevyvolává krizi, je krizí víry;
víra, která nám nedává růst, je víra, která potřebuje růst;
víra, která nám neklade otázky, je víra, nad níž je třeba si klást otázky;
víra, která nás neoživuje, je víra, kterou je třeba živit;
víra, která námi neotřásá, je vírou, kterou je třeba zatřást.
Pouze intelektuální nebo vlažná víra je ve skutečnosti pouhou nabídkou víry, která se bude moci uskutečnit teprve tehdy, až zahrne srdce, duši, ducha a celé naše bytí, až dovolíme Bohu, aby se narodil a znovuzrodil v jesličkách srdce, až dovolíme betlémské hvězdě, aby nás dovedla na místo, kde spočívá Boží Syn, nikoli mezi králi a v luxusu, nýbrž mezi chudými a pokornými.“
římský biskup František